Kdy: pátek 17. a sobota 18. dubna 2026
Kde: Praha, MeetFactory

Po rok a půl dlouhé pauze od posledního ročníku tu máme již čtvrté pokračování deathmetalového festivalu Tones of Decay. Opět ve smíchovském klubu MeetFactory, opět na dva dny, jen tentokrát místo podzimu na jaře. Tato změna v kombinaci s dosud nejnašlapanějším line-upem se ukázala jako dobrý tah. Tones se vůbec poprvé přiblížili vyprodání.

Na místě zbývalo údajně posledních sto lístků, což hlavně během headlinerů šlo oproti předchozím ročníkům znát. Ve srovnání s jinými sold out akcemi, kdy se v MeetFactory opravdu nedalo hnout, zde šlo ale stále v pohodě existovat a bez větších problémů chytit na každou kapelu rozumný flek. Jinak není moc věcí, které by se oproti předchozím ročníkům výrazně měnily.

Jednalo se stále o stejný festival na stejném místě, kde toho moc vymýšlet nemůžete. Za alespoň částečné rozšíření venkovní nabídky jídla a větší prostor k merchi a k sezení si ale pořadatelé pochvalu zaslouží. Zklamáním, a na tom jsme se shodli téměř všichni, byl dost špatný páteční zvuk, který se naštěstí v sobotu podařilo výrazně zlepšit. I tak se ale na celkovém dojmu z festivalu negativně podepsal.

Třeba hned první Švédové HARROWED zněli dost tragicky. Jasně, první kapela festivalu, zvukovka proběhla ještě v prázdném sálu. Snad si to sedne, říkáte si. A i když nějaké zlepšení včetně ups and downs i v průběhu pátku proběhlo, jistý patern, jako například přepálené kopáky s virblem, špatně slyšitelný zbytek bicích, nahulená basa a zanikající kytary, po většinu dne přetrvával.

Jo, někdy to bývá i chyba samotné kapely. Pokud si i na pódiu nakroutíš kytaru tak, že zní jako nejlevnější fuzz, kolikrát s tím ani sebelepší zvukař nic neudělá. Ale asi není dobrým znamením, když nějaká kapela zní lépe mimo hlavní sál než uvnitř.

Z Harrowed si tedy odnáším spíše rozpačité dojmy. Byl to celkem zábavný punkový kvapík, ve kterém kromě death metalu šlo poznat i dost jiných vlivů. HC punk pro ně evidentně hraje důležitou roli, některá sóla byla zase hodně thrashová, ale sem tam se objevil až stonerově znějící riff. Celkem zajímavý crossover, který navíc zpestřoval i zpívající bubeník.

Českobudějovičtí INGROWING i díky povaze své hudby vyzněli o poznání lépe. Jejich přímočarému deathgrindu se hutná basa a vytaženější škopky přeci jen hodily o něco více. Ingrowing na Tones of Decay odehráli speciální set, který byl poskládaný ze samých starých skladeb. Dokonce se k nim s kytarou připojil bývalý člen Eddie, který jinak s kapelou už více než deset let nehraje.

Hodně se tedy sypalo, jeden krátký song střídal druhý a docela se chrochtalo. Mezi songy si Vlakin samozřejmě neodpustil nějaké to vzpomínání na minulost, které někdy bylo snad i o něco delší než samotné skladby, ale nevadí. To zrovna k téhle hudbě celkem patří. Jeho vokál mě ale bavil hodně, a to zvlášť ve chvílích, kdy předváděl ty nejobskurnější hlasové kreace.

Jasně, jistá oldschoolová naivita v tomhle materiálu šla sice slyšet, ale staromilci si u tohodle setu museli čvachtat. A to zvlášť, jestli Ingrowing ty úplně nejstarší věci z prvních dem a alb, jako třeba poslední skladbu Bloody Tears of the Stone z šestadevadesátýho, normálně nehrají.

Jestli ale v pátek hrála nějaká kapela, na kterou jsem se opravdu dost těšil, byli to američtí CORPUS OFFAL. Ty jsem viděl loni na Killtownu, kde měli snad úplně nejlepší zvuk mezi samými výborně nazvučenými kapelami a i jejich dost přehnaný a technicky namakaný gore death mi sedl. V Praze ale jako jedni z mála, během jinak precizně dodržovaného harmonogramu, zdržují. Žeby nějaké issues? Evidentně.

Když totiž odehráli svůj první song, který nezněl vůbec blbě, najednou je i na pódiu opět ticho a zase se něco řeší. Nakonec to vypadá na odpálenou prodlužku, kterou bylo třeba vyměnit, aby se mohlo pokračovat. Dvacettři minut ale v prdeli a teprve se jde na druhou skladbu. Tohle nelze pořadatelům ani zvukaři nějak vyčítat, tyto problémy se prostě občas stávají, satanužel to tentokrát odnesli zrovna Corpus Offal.

Tahle americká banda jinak tlačí dost dobře. Kytary mají fakt propracované, a to i včetně vkusných sól. Ianův vokální efekt je sice docela přehnaný, ale paradoxně taky dobře funkční. Bubeník taky sype poctivě. Hromada deathových kapel o sobě tvrdí, jak hrají sick hudbu, ale Corpus Offal patří k těm, o kterých to lze opravdu říct. Navíc po cca půlhodině od plánovaného startu mají konečně aj v pohodě zvuk.

Ještě ale není ani 20:40 a kapela, asi aby nevzniklo nějaké větší zpoždění, oznamuje poslední song. Tedy poté, co hrála všehovšudy něco přes dvacet minut. Škoda, tohle mohl být jeden z vrcholů festivalu a nebýt těch issues a zkráceného setu, tak vlastně aji byl. Navíc i s milým překvapením, že zde na druhou kytaru momentálně hraje Vince Blank, kterého jinak můžete znát např. z nejmocnějších Grave Upheaval.

Dalším vrcholem byli rozhodně Norové OBLITERATION. Ti prakticky hned ve chvíli, kdy odehráli první song, byli nejlepší páteční kapelou. Tahle grupa je prostě skvěle sehraná, šlape jak cyp a hlavně vše, co hraje, je dobře promyšlené a dává skvělý smysl. A to, že patří k těm progresivnějším deathovým kapelám, furt neznamená, že by jen pidlikali nějaká sólíčka.

Rozhodně nezapomínají na to, že podobná hudba tě má primárně bavit a být i chytlavá. A stejně jak to platí u všech skvělých spřízněných kapel jednotlivých členů, ani Obliteration nejsou výjimkou. Začátek jejich setu byl hodně nakoplý, ale překvapilo mě, že tentokrát odehráli i dost pomalejších kusů. Vlastně jsem je viděl už potřetí a řekl bych, že tenhle koncert byl ze všech nejméně sypací.

I to se ale ukázalo jako plus. Těžko říct, zda to byl záměr, ale jakoby Norové tušili, že v těch pomalejších polohách budou znít nejlépe. Oproti ostatním kapelám sice nelze říct, že by měli nějak tragický zvuk, ale v sypačkách je virbl stále dost rozbíjel a přeřvával jejich kytary. To byla taková menší vada na kráse a taky ten striktní čas, protože nakonec rovněž hráli jen necelých čtyřicet minut. Každopádně mě dost navnadili na to si je letos zopakovat na Chaos Descends v Německu.

Naopak v případě UNDERGANG se bez mučení přiznám, že nejsem úplně kamarád koncertů téhle kapely. Neklaplo to loni, neklaplo to v minulosti a neklaplo to žel ani tentokrát. Davidovu snahu dělat nechutný death metal s ultra hlubokým vokálem sice cením a z nahrávek jej ještě docela chápu, ale naživo to prostě nefunguje. Kytary a tupačky tu ještě jakž takž makaly, ale jeho vokál nebyl slyšet po většinu setu jakože absolutně vůbec.

Vzhledem k tomu, že podobné dojmy jsem měl i během dřívějších setkání s lepším zvukem, nechci z toho vinit jen zvukaře, ale tentokrát určitě přispěl k výslednému efektu i on. Pokud neřval i druhý kytarista, vlastně to byla instrumentální kapela. Na Undergang bylo ale snad nejvíce lidí z celého festivalu a docela na ně pařili. Fanoušky tedy evidentně táhnou a někoho to snad i bavilo, tak tomu třeba jen, já debil, nerozumím.

Největší prasopal celého dne ale přišel na samotný závěr. SIEGE COLUMN se na Tones vrátili po třech letech, kdy jsem je kvůli výletu do Londýna neviděl, a tak jsem na ně byl zvědavý. A jako hele, asi fakt dobře, že hráli ten den jako poslední, kdy už v sobě měli návštěvníci pár piv a byli nahluchlí. To, že tvoří totální IQ drop hudbu, přizná snad každý jejich fanoušek a jako netuším, zda tenhle monkey anti-music přístup vůbec může fungovat za střízliva.

Sypali ale fest a kupodivu zněli naživo i o něco komplexněji než z nahrávek. Oproti albům, které nahrávají jako duo, byli totiž na pódiu najednou čtyři, a tak ten jejich degenský death/grind/war měl aspoň koule. A to, že zbytek byl jinak úplný bordel a kokotina, je vlastně takový jejich signature, co svým způsobem maká, a tedy jim i ten blbý zvuk hrál lehce do karet. Ale že bych si z téhle rubanice pro opice odnesl nějak extra silný zážitek…

Co se pátku jako celku týče, odcházeli jsme s docela rozporuplnými pocity. Nějaké fajn koncerty jsme sice viděli, ale ty zvukové podmínky, které některé kapely dostaly, prostě fakt nebyly dobré. A potvrdil mi to koneckonců i pár pořadatelů, který se u vstupu bavil o tom, že tohle fakt nejde a je třeba s tím do dalšího dne něco provést.

A je to pravda. Samozřejmě si můžeme položit klasickou rétorickou otázku, proč když člověk vyrazí někam do zahraničí, tak se tam podobné fuckupy prakticky nestávají a u nás to je na každém druhém festivalu? Samotným klubem, ve kterém jsem zažil i dobře nazvučené koncerty, to podle mě není. Může za to tedy zvukař, nebo snad nedostatečná příprava?

A taky si třeba říct, že letošní Tones of Decay stál na místě v pátek 1500 a v sobotu dokonce 1800 Kč. Je mi jasné, že honoráře kapel, letenky, ubytování a další náklady v Praze prostě neochčiješ a musíš je nějak zaplatit. Ale zároveň, když to člověk srovná s jednodenním lístkem na Killtown, který stojí letos nějakých 58 € (takže ještě o kilo méně) a návštěvník tam dostane naprosto top zvukové podmínky, ten poměr cena/výkon je přinejmenším diskutabilní.

S radostí ale mohu říct, že v sobotu opravdu došlo k výrazné změně k lepšímu. Možná ne úplně vše znělo perfektně, ale výměna zvukaře s pečlivějšími přípravami byla slyšitelná hned od první kapely. A možná i proto jsem hned z otevírajících MORSCH příjemně nadšený. Ty jsem viděl už loni v Jeně, kde rovněž odehráli perfektní koncert, takže dorazit na jejich set už ve čtyři odpoledne byla povinnost.

A rozhodně své dochvilnosti v tomto případě nelituji. Jednak byli první kapelou, co měla konečně docela dobrý zvuk, ale i samotná hudba byla super. Rozhodně tyto Němce řadím do své top pětky letošního Tones. Věnují se správně valivé deathdoom hnilobě, která se minimálně částečně opírá o worship Spectral Voice, ale nebojí se ani tupavých pasáží. Dobré kytary jsou samozřejmě základ, ale zrovna u Morsch mě hodně baví i jejich zpěvák.

Netuším, zda od loňska jen ostříhal dredy nebo jej vyměnili, ale stejně jako před rokem, i tentokrát si šlo užívat nejen skvělý hlas, ale i to, jak opakováním jednotlivých pasáží dobře imituje echo. Nemáš ten správný efekt? Tak prostě zopakuj bluergh osmkrát! Jednoduché. Taky si lze pochválit to, že opět vhodně zvolili jedovatě zelená světla, která se zrovna k nim fakt hodí. Koneckonců to je takový kyselinový death metal. Rozhodně zůstávám fanouškem.

Druzí ALTAR OF GORE jsou až na jednoho vyměněného člena vlastně stejná kapela jako páteční Siege Column. A jako nebudu vám lhát, je to podobná death/war kokotina. Což samozřejmě neznamená, že by nemohli zahrát dobrý gig. Sám mám tyhle stupidní řežby mnohdy rád, ale buďme upřímní, úplně dobré to zrovna nebylo, plus se jim sralo, co jen šlo.

Tady i věřím tomu, že to je záměr kapely, ale ven lezla fakt strašně přepálená a zprasená basa. Na to, že na pódiu měli dvě kytary, tak z nich nešlo slyšet prakticky nic, jen tu basu, bicí a vokály. Plus jim v průběhu setu spadl kytarový full stack, který museli technici dát dohromady, resp. ho odpojit, protože ostatní kapely už tuším hrály jen na single boxy. Altar of Gore tedy lze řadit mezi ty kapely, které bylo lepší poslouchat venku u piva. Ale co, nemůže být vše perfektní.

S následujícími Nory jsme si ale rozhodně spravili chuť. NEKROMANTHEON do nás totiž nasypali top notch thrash, který spolu s Abhorration, Aura Noir a Deathhammer patří k tomu nejlepšímu, co lze v tomto žánru vidět. Měl jsem to štěstí se s tímto vedlejšákem členů Obliteration vidět již podruhé, a stejně jako kdysi na Chaosu (kde letos hrají mimochodem taky), tak i v Praze to mega rozsekali.

Najednou dokonce šly i v sálu slyšet kytary, na kterých jejich tvorba samozřejmě nejvíce stojí. Ale aji úderný bubeník, který stále tlačí přísné tempo, i oba doplňující se vokály jsou super. Riffy aj sóla výborný. Nelze se divit tomu, že se na Nekromantheon rozjíždí i slušný kotel.

Trochu mi sice vadila až přehnaná komprese na kytarách, hlavně prostředního kytaristu to v první půlce setu dost prasilo, ale aspoň že byl slyšet. V druhé polovině se to ovšem docela vyčistilo a jelo až do konce bez problémů. Ta kapela je ale tak nadrcená, že i kdyby zněla fakt na prd, stejně mě asi bude bavit. A když to srovnám s pátečními Obliteration, nejspíše jsem si ze setu Nekromantheon odnesl ještě o kus víc. Můžeme si tedy opět zopakovat, že norský thrash je ten nejlepší thrash.

Až překvapivě mě bavili ale také čtvrtí CRYPTWORM. Papírově by o nich šlo sice říct, že to je taková tupající gore death chujina k tancování, ale naživo to nebylo vlastně vůbec blbé. Asi třeba říct, že i když Britové jedou totální grcky, mají taky dost namakané kytary. Není to sice až tak dobrý jako například Corpus Offal, ale minimálně Demilich v jejich skladbách jdou hodně slyšet. Koneckonců i ten vokál mi Anttiho docela připomínal.

Trochu nadhledu to k poslechu jejich koncertu asi chtělo. Když to přeženu, snad by šlo říct, že si Cryptworm berou to nejlepší z Demilich a to nejhorší z goregrindu, ale pojí to do celku, který když berete aspoň trochu jako srandu, dovede vás skvěle zabavit. To koneckonců potvrdil i kytarista, když zahlásil “all songs are about murdering people, death and putrefaction”.

Prostě jedna z těch kapel, která je úmyslně přehnaná, ale třeba na rozdíl od pátečních Undergang na mě její model funguje dobře. Ve výsledku asi nemám co vytknout a byť jsem celý čtyřicetiminutový set nevydržel, bavil jsem se určitě o dost více, než bych čekal.

V kvalitních koncertech a vzestupné kvalitě jsme naštěstí pokračovali téměř až do konce. Hned další VASTUM byli slušný nátěr, kterému dominoval hlavně hrozně hyped zpěvák. Ten na pódiu nevydržel snad ani minutu a byl nonstop v davu. A prakticky vždycky, když jej lidi vrátili zpátky na nohy, jen se otočil a opět skočil na stage diving. Frontman jak hovado. Něco jako kdybys vzal Tomáše ze Sněti, ale vynásobil jeho šílenost ještě stokrát.

Vzhledem k tomu, jak nonstop plaval nad lidmi, tak se mu samozřejmě sem tam ztratil mikrofon, případně nebyl schopný kvůli své poloze pořádně zpívat. V tomhle případě bylo dobré, že celkem často zpíval i kytarista. Ovšem ani hudebně nebyli Američané vůbec špatní. Jednak měli konečně hned od začátku docela dobrý zvuk (snad poprvé, co bicí nepřeřvávaly zbytek nástrojů) a hráli valivý death, který nezapomíná ani na to, že má pořádně kopat. Chytlavý a nariffovaný gig, který hodně rychle utíkal. Když byla půlhodina pryč, měl jsem pocit, jakoby odehráli jen dva songy.

Velkou roli v tom hrála pochopitelně show, která místy až přehlušovala hudbu. Nemůžu říct, že by mě skladby Vastum nebavily, ale bezprostředně po koncertě jsem si fakt pamatoval mnohem více tu party, které se věnoval frontman, než co hrál zbytek. Když jsem následně viděl Vastum ještě v úterý v Bratislavě před Demoncy, tam jsem si z jejich setu odnesl o dost více. Jednak jsem je viděl podruhé a více vnímal hubu, plus mi přišlo, že měli v menším klubu ještě o dost větší zvuk. A i když zpěvák dělal různé blbosti, v sálu, kde bylo třeba čtyřicet lidí, si nemohl dovolit až takové šílenosti jako v nacpaném MeetFactory, takže hlavně podupával mezi lidmi a o to lépe zpíval. Každopádně dobrá kapela, na kterou zas někdy zajdu rád.

Následovali ale staří známí Finové KRYPTS, kteří v Praze hráli už několikrát, pokaždé byli super a tak i od jejich koncertu na Tones šlo očekávat sázku na jistotu. A ano, aji v MeetFactory nám naservírovali poctivou porci deathdoomu a byli skvělí jako vždy. Vokál jako z pekla, přísné riffy a úderné bicí. Vše dostatečně abysální, ale ne úplně přehnané, aby u toho člověk nezačal usínat.

Stejně jako ostatní kapely, i Krypts si moc dobře uvědomují, že můžeš hrát doom, ale když na to přijde vhodná chvíle, je třeba začít aji násilně sypat. A v dané momenty najednou Finové vraždí ještě o poznání víc. Taky už naštěstí měli zvuk, na který si fakt nešlo stěžovat a byl i dostatečně hlasitý. Působili tedy jako parní válec, co srovná se zemí vše, co mu přijde do cesty.

Krypts bez debat patřili k tomu nejlepšímu z celého víkendu a v hustém kouřovém oparu nám ukázali, jak se má hrát deathdoom. Jo, teď už začínám věřit tomu, že i headliner dostane adekvátní péči na to, aby nás naprosto rozsekal. Škoda toho slabšího pátku, ale aspoň teď o to více vyniknou ty opravdové highlighty festivalu. Zajímavé ale, že v MeetFactory bylo touhle dobou aspoň pocitově méně lidí než v pátek na Undergang, během kterých částečná tlačenice proběhla. V sobotu nikoliv.

Na DEAD CONGREGATION ale samozřejmě zabíráme rozumný flek s předstihem a očekáváme vrchol celého festivalu. Koneckonců, co jsem se bavil s hromadou známých, i pro ně byli Řekové hlavním důvodem k účasti, a tak je dobře, že se je pořadatelům konečně podařilo dotáhnout. Začali o něco dříve, než měli, a hned úplný start zněl o trochu slaběji než Krypts, ale velmi rychle se to srovnalo do stavu, na který už nelze pičovat.

Dead Congregation jinak opět předvedli to, co umí nejlépe, a tedy nekompromisní deathmetalový diktát a přednášku o tom, jak se má správně ten death metal dělat. Ta kapela je fakt snad s každým koncertem lepší a to, co odehráli v Praze, bylo o parník lepší než cokoliv ostatního. A to nejen díky precizní sehranosti, ale i díky kompozici jejich materiálu. Tady prostě absolutně makají jak bicí, tak riffy, no zkrátka vše. I veškeré melodie a sóla mají Řekové do těch sypaček naroubované vkusněji než kdokoliv jiný.

Velkým plusem současné tváře kapely je i nový bubeník Vasilis. Ten ve svých pouhých čtyřiadvaceti letech vdechl Dead Congregation nový život a drtil své bicí fakt absurdně dobře. Kromě krutých sypaček a riffovaček mají Řekové v malíku i veškeré breaky a všechny maličké drobnosti do detailu promýšlí.

Konec jejich koncertu jinak tradičně, stejně jako vždy, patřil opět téměř desetiminutovému náseru Teeth into Red. Dodnes beztak jejich nejlepší skladbě a ten závěrečný riff snad už nemůžou nikdy překonat. Reálně si tedy ani nedovedu představit, že svůj set uzavřou jinak. A i když jsem od Dead Congregation opět dostal přesně to, co jsem chtěl a odcházel z nich nadšený, furt jsem se nemohl zbavit pocitu, že bych rozhodně snesl ještě o něco více.

Jasně, chápu přístup festivalu, který nabízí stejné podmínky pro všechny a nerozlišuje, zda jsi první kapela dne nebo headliner. Je to vlastně fér. Ale když už sem takhle velkou kapelu dotáhne a mnoho návštěvníků si koupí lístky právě kvůli ní, je přeci jen škoda, když odehraje jen čtyřicet minut. Kdosi mi ale říkal, že za to údajně byli i samotní Dead Congregation rádi, že nemusí pokaždé hrát hodinu. Na druhou stranu, když jsem se bavil venku s bubeníkem, tak reagoval, že by klidně hrál déle a aspoň dva songy navíc by to určitě chtělo. I tak ale už jen díky Mrtvé Kongregaci stála účast na letošním Tones of Decay za to.

No a poslední TORTURE RACK? Ti to po tomhle měli fakt náročné. Zaujmout po Dead Congregation bylo prakticky nemožné a ruku na srdce, ani mi nepřipadalo, že by se o to Američané nějak extra snažili. Rvali do nás grcky, celkem průměrné riffy a hlavně až vtipně nazvučený “pingpongový” virbl.

Nemohu říct, že by to byla blbost. Pracovali jak s death metalem, tak i pár doomovějšími polohami. Ale jinak to byl takový instantní death, který tě až na dobrý vokál ničím extra neuchvátí. Koukni na jejich obaly a vlastně víš, co od Torture Rack dostaneš. To Trollcave, kteří zavírali předchozí ročník, byli jiná liga.

Je sice škoda, že páteční podmínky, na které si stěžoval kdekdo, nebyly moc dobré, ale v sobotu se naštěstí vše zlepšilo. Snad se tímto pořadatelé i zvukaři poučí a doufejme, že v těchto ohledech bude další ročník už od samého začátku podstatně kvalitnější. Organizátoři koneckonců i díky letošnímu úspěchu už potvrdili, že mají v plánu s Tones of Decay pokračovat hned příští rok, tak se snad máme na co těšit.