15 years of Death, Darkness and Decay

Kde: Dánsko, Kodaň, Pumpehuset

Kdy: neděle 7. září 2025

Další reporty: čtvrtek, pátek, sobota

Poslední den festivalu pravidelně patří tzv. Gloomy Sunday. Jde hlavně o to, že po třech dnech death metalu třeba zpomalit a v neděli nastoupí na řadu ty nejpomalejší a nejvíce doomové kapely. Jelikož veškerou tu depresi, zhoubu a beznaděj třeba nějak vykompenzovat, rozhodli jsme se, že si začátek dne opět uděláme krásný. A co jiného je totálně anti-doom než návštěva zábavního parku?

Tivoli se nachází pár metrů od nádraží, radnice a tedy i od klubu. Prostě úplné centrum, kolem kterého každý turista prostě musí projít. Chvíli jsem se bál toho, kolik tam zrovna v neděli, navíc za nádherného počasí, bude lidí, ale díky své rozloze to nebylo nic šíleného. Rozhodně se navíc jedná o místo, kde bez problému zabijete několik hodin, a pokud nemáte hluboko do kapsy, nudit se taky nebudete.

Kromě toho, že tu jsou různé atrakce jako třeba rychlá dráha Dæmonen, na které jsem se samozřejmě projel, mění se zde i tématické výstavy (tentokrát byla všude hromada květin) a o hladu či žízni taky nebudete. Dokonce je uprostřed parku další pobočka Mikkeller Færgekroen, kde si dokonce vaří nějaká svá piva, která byla dost na pohodu. Jídlo jsme si zde ale nedávali, protože bylo fakt až moc drahé. Raději jsme opět navštívili Gasoline Grill.

Až když jsme dostatečně vyzábavovaní, přesuneme se do klubu, ať konečně dostaneme nějakou tu doomovou nálož. A byť z venkovních kapel dle zkušeností z předchozích dní nebylo v plánu nic stíhat, nakonec přicházíme aspoň na druhou polovinu španělských SANCTUARIUM. A tyvole, jestli v pátek a v sobotu byl na ByHaven stage spíše slabší zvuk, tak ten kravál, co zde tvořili Španělé, řval jak debil už o dva bloky vedle. Tady se trochu proklínám, že jsme Sanctuarium nedali hned od začátku, protože to je fakt ultimátně masivní death doom. 

Kytarová stěna zabíjí, ale riffy v ní jde stále dobře slyšet. Zpěvák ze svého hrdla vydává growly jako z pekel. Bomba! Na to, že hráli venku, tak byli snad nejhlasitější kapelou festivalu. Sousedi museli mít fakt radost, haha. V sestavě mimochodem minimálně dva členové z Trollcave, kteří hráli v neděli o něco později. Jo, tohle by šlo, těším se na zbytek dne a okamžitě Sanctuarium píšu na seznam kapel, které chci v budoucnu znovu vidět.

Hned první kapela na hlavní stage ale patřila mezi ty, na které jsem se hodně těšil. Italské ASSUMPTION jsem sice už kdysi dávno viděl na Sedmičce, ale to bylo ještě před vydáním jejich posledního alba. Deskou Hadean Tides se opravdu vyšvihli mezi jedny z nejzajímavějších současných death doom kapel, které sbírají super ohlasy, a to i naživo. Na posledním koncertě v Praze s Demilich, kde také hráli, jsem sice byl, ale dement jsem je tehdy nestihl, takže přichází čas na osobní reparát. 

A hned v moment, kdy začali, bylo jasné, že to bude naprosto perfektní koncert. Zvuk rovněž naprosto masivní, relativně moderní, ale s dostatečným tlakem i krásně čitelný. Kytary Italů jsou dobře promyšlené, na poměry žánru vlastně docela progresivní, ne pouze deathdoomové. Jsou zde vyloženě funeral pasáže, které připomenou Disembowelment nebo Evoken. Těm koneckonců pomáhá až téměř pohřební growl. Jsou zde ale také až nablacklé, hodně atmosférické momenty. 

Na to, jak pomalou hudbu Assumption hrají, jejich skladby se dobře proměňují. Nejlépe asi vyznívají funeral části, které fakt drtí, ale není to jen zhouba. Objevují se různé záseky, občas i sypec. Obě kytary si spolu navíc krásně povídají, a to i v tremolových riffech nebo v sólování. A vše vyznívá opravdu nádherně. Každé brnknutí do strun, každý úder do hi-hat. Krása! Opět si říkám, že je škoda, že takhle nezněli i sobotní Rippikoulu, ale jestli to nebylo i kapelou?

Assumption se každopádně stávají jednou z nejlepších kapel festivalu a doomová neděle u mě už v tento moment překonává celý sobotní den. Původně jsem byl vůči poslechu několika deathdoomových kapel za jeden den skeptický, ale po třech dnech sypání to fakt přišlo vhod a nakonec se dost možná jednalo o nejlepší den celého festivalu. Z Hadean Tides jinak Italové hráli Oration, Submerged…, Daughters of the Lotus a The Liquescent Hours, načež navázali patnáctiminutovou Liberation z debutu a svůj set uzavřeli sypajícím flákem Moribund State Shift z více než deset let starého EPčka.

Následující NECROTIC OOZE mi pak po předchozích dvou kapelách přijdou jako mnohem více klasický death metal. Tito mladí Finové zde odehráli svůj úplně první koncert, a byť to nebylo úplně špatné, vyzněli spíše dost průměrně a ve srovnání se zbytkem festivalu to bylo prostě málo. Kapela rozhodně více houpe než doomuje, dost honí riffy, sóluje a kvílí kytarami. A vzhledem k jejich původu asi ani nepřekvapí, když napíšu, že zněla fakt finsky, haha. Celkem zaměnitelná banda, byť věřím, že někoho bavila a jednoho dne z ní něco bude. My ale šli na pivo a pokecat s DoomLukášem, který dovalil do Kodaně na otočku jen na doomovou neděli.

Hlavním důvodem jeho návštěvy byl údajně první evropský koncert amerických DUSK. Tady se klidně přiznám, že byli jednou z těch kapel, které jsem před festivalem vůbec neznal. Dle pohledu na obaly jejich desek, na fotku sestavy se zpěvačkou i dle názvů jejich alb a skladeb jsem čekal, že to bude nějaká melancholická gothika. Když ale začali, čumím, jak husté a tvrdé skladby hrají. Opět třeba zmínit fakt mega hutný a drtící zvuk. Něco tak masivního, co valilo na Killtownu z beden celou neděli, rozhodně jen tak na každé akci neuslyšíš.

Dusk díky tomu drtí fakt celou dobu a vůbec nevadí, že se sem tam objeví nějaké ty goth nebo melancholičtější prvky. Dokonce pustili i nějaké samply se zpívajícími ptáčky, ovšem do konstantního kytarového tlaku. Zpěvačka ale zatím nikde a chlapi drtí celé své debutové album ...Majestic Thou in Ruin od začátku do konce, kde je snad vše v pořádku. Masivní echo na vokál, koberce na bicí, ale i zhouba. 

Na to, že Dusk evidentně moc nehrají, naživo je vše krásně sehrané. V průběhu setu se nakonec zpěvačka přeci jen objeví (vrátila se i v samotném závěru) a přidá trochu toho gothic kýče, byť jinak své výšky dávala celkem obstojně. Jelikož zmíněný debut má jen krátce přes půl hodiny, Američané pokračují s dalšími, ještě staršími songy. Při oznámení Envision the Terror si pamatuji poznámku o prvním songu, co kdy napsali, ale také totálně Black Sabbath riff. Z předloňského alba Dissolve into Ash hráli snad jen jediný song, který byl trochu poslabší, zbytek patřil eponymnímu EP, což byla naopak kalba jak debil. Další výborný koncert a myslím, že DoomLukáš byl se svou účastí taky spokojen.

GRAVAVGRAV z Japonska pak byli především totální kuriozita. Kapela funguje od roku 2021 a na kontě má už 18 nahrávek. Pravda, jsou to většinou dema, splity a živáky, ale stejně… No a nebylo by to Japonsko, kdyby ta banda nebyla totálně mrdnutá. Šílenost kapely ovšem nespočívala ani tak v podivném songwritingu, ani ve vyhroceném extrému, ale hlavně v tom, že fakt každý song, co hrála, byl úplně jiný žánr. Ano, furt jsme se primárně pohybovali v death doom vodách, ale poté, co svůj koncert uvedli recitací jakési švédské básně o bezpečí, rozjeli tupa death. 

Netrvalo ale dlouho a dostali se k funeralu s tempem nula. Přibývají vazby, ale i blasty. A ať té schizofrenie není málo, přichází další recitace, tentokrát v Japonštině. U merche kapela dokonce rozdávala své texty, aby si fanoušci mohli počíst. Poezie je pro ně tedy evidentně důležitá. Některé polohy Gravavgrav drtí, rozhodně zajímavá exotika, ale abych řekl, že to je objektivně dobré, to asi ne. Houpající nebo hopsací death metal tvoří větší část než pořádný doom.

Když si ale říkám, že půjdu pryč, Japonci spustí regulérní drone doom. Jakože cože? Některé jednotlivé skladby jsou vlastně docela dobré, ale dohromady to fakt vůbec smysl nedává. Stejně tak jako střídání používaných jazyků. All leaves are grey, a day is long but life is short, recituje kytarista. Co nám ještě po tom deathu, doomu a dronu chybělo, power violence? Vteřinový song, pojď mi hop! Tady fakt bylo nejzábavnější pozorovat a hádat, co přijde za další žánr. Konec koncertu pak obstaral regulérní gore grind a borci šli do hajzlu. Zajímavé.

Nahoře pak přišla řada na švédské MOONDARK. Jednu z těch kapel z počátku devadesátek, která se nedávno probrala k životu a loni vydala své první dlouhohrající album The Abysmal Womb. A byť hned od začátku svého setu má tlak, dobře drhne, duní, bleje i řve a určitě mě baví více než sobotní Interment, kde většina členů rovněž hrála, opět mi vadí, že zní až moc švédsky. Zvuk má opět výborný, totálně obří bicí, vše v pohodě, až na ty HM2 kytary. Sorry, ale pro mě to je prostě další zaměnitelný švédský death metal, jen pomalý. A byť mě to teda celkem dlouho baví, asi musím říct, že ve srovnání s Assumption nebo Dusk fakt kdovíjak nevyčnívají. 

Moondark houpají a valí poctivě, evidentně profi kapela, jen mi zde chybí nějaké silnější emoce nebo unikátnější hudební prvky. Všichni na sobě černé košile, baskytarista navíc na hrudi velký obrácený kříž. Mohlo by to být fakt hezké a pochmurné, ale výsledek je spíše veselý. Trochu mi to kazilo i rockstar vystupování zpěváka. Mezi skladbami sice nedělal nic vyloženě špatného, pouze oznamoval songy, ale doomové kapely prostě do své hudby žvanit nemají. No nic, i když Švédové zahráli kvalitní koncert, nejsilnější nedělní kapelou pro mě určitě nebyli, a když začali hrát čím dál více death než doom, raději odcházím.

Na švédské TROLLCAVE jsem následně na spodní stage zabral dobré místo už s předstihem. Ti mě hodně bavili i na loňském Tones of Decay, ale to, co předvedli na nedávném koncertu v SubZero spolu s Ossuary, byla teprve pořádná masáž. V Kodani to odstartovali hodně funeral songem, kdy jsem se akorát pousmál, že to je přesně jedna z těch kapel, která se vyžívá v hesle “more fog & more reverb”. A byť rozhodně nemohu říct, že by Trollcave netlačili, oproti venkovním spřízněným Sanctuarium to přeci byl o něco menší kravál.

Nejdříve si říkám, že jim zvukař ještě trochu přidá. Případně když se trochu posunu, třeba chytnu flek, kde budou více řvát obě kytary. A byť to vzadu bylo asi o trochu více nahlas než úplně před pódiem, vlastně si musím povzdechnout, že na to, jaké svinstvo Španělé hrají, měli až moc čistý zvuk. Oproti pražskému koncertu, který byl zasviněný až až, zde prostě Trollcave zněli až zbytečně moc dobře. Kvalitní zvuk je rozhodně plus, takže si na něj vlastně nechci stěžovat jako nějakej dement, ale zrovna zde by mi více tlaku, špíny a plesnivosti fakt nevadilo.

To však nemění nic na tom, že tahle kapela vládne. Jak Federico z Bloodsoaked Necrovoid, tak kytaristka Marta drhnou jak pomalý doom, tak i husté tremolo riffy. Pár rychlejších pasáží a sypaček na zpestření se sem tam objeví, ale primárně to je jeskynní hudba. Zpěvák Carlos je taky hodně hustý a jeho vokál je nejen mocný, ale i variabilní. Kromě growlu hlubokého jako dement zavdal i několik solidních jekotů. Super koncert, jen Praha pár měsíců zpátky byla ještě silnější a větší dirt. 

Dále měli hrát dle původního programu švédští Eternal Darkness. Ti se ale stihli před festivalem rozpadnout, a tak festival musel zařídit náhradu. A byť se všude v komentářích objevila hromada tipů na další super death doom kapely, které by mohly Eternal Darkness nahradit, nakonec padla volba na anglicko-španělské CANCER. Nějakej thrash death, říkám si, raději bych si poslechl pořádnej death doom jako Spectral Voice nebo Mortiferum, žejo. Původně jsem si i myslel, že se na Cancer půjdu jen tak ze zajímavosti podívat a většinu setu prosedíme s kamarády u piva. 

Jenže ty vole, takovou rubanici, co tam Cancer předvedli, jsem fakt nečekal. Jejím velkým plusem budiž, že vlastně rozbili ten žánrový stereotyp a najednou mezi hromadou pomalejších kapel rozjeli pořádný náklep. Navíc s perfektním a dostatečně řezavým zvukem, což prostě od thrash death kapely chceš. Šlo navíc poznat, že se John Walker, poslední zakládající člen, obklopil mladými hudebníky, kteří furt mají hromadu energie. 

Bubeník silově mlátil do bicích, riffy taky makaly, plus nebyly blbé, a Johnův vokál mi vlastně taky sedl, žádná nuda jako Tardy nebo van Drunen (sorry not sorry). Jo, je to možná sranda metal plný tupa tupa, ale v danou chvíli mě fakt bavil. Taková veselá barevná rakovina. Něco jako svézt se na kolotoči v zábavním parku v doommetalový den, haha. Nečekal jsem nic, spíše nějakou bídu od dědků, já tyhle staré legendární kapely fakt moc neuctívám, ale Cancer byli fakt super. 

Jo, když nemáš žádné očekávání, můžeš být pouze mile překvapen, což u Cancer fakt klaplo. Naštěstí to byl více death než thrash. Sypalo se, chlastalo se a my akorát nadšeně paříme. Doma si je asi nepustím, ale nedělní festivalový den to fakt probralo. Cancer Fucking Cancer! 36 let stará kokotina a jak to naložilo. Překvapení festivalu?

Dost bylo ale zábavy, ještě nás čekala úplně poslední kapela festivalu, což fakt nemůže být kvapík. Na řadu přišli FUNERAL MOTH z Japonska. Ano, jak už název napovídá, jedná se o funeral doom, což jak všichni víme, je jediný akceptovatelný žánr, který má hrát na závěr hudebního festivalu. Když jsem Japonce zkoušel před festivalem poslouchat doma, přišli mi až moc post-rockoví, ale naživo to byla fakt surová deprese a nenávist. Žádné brečení či politování. 

Nebyla to pouze nekonečná zhouba, Funeral Moth byli zvukově docela proměnliví. Hutné riffy střídaly klidnější pasáže a progovější momenty. Nechyběla pořádná atmosféra a vše, co tento žánr nabízí, snad až na psychedelii a zbytečně uplakaný smutek. Brnkání a post-prvky ano, ale nikoliv teplé. Naopak zvuk měli Japonci hodně suchý a konkrétní. Kytara fakt nádherně zvonila a basa, tvle… Baskytarista toho hrál snad ještě víc než kytarista. Do toho oba zpívali. Kytarista hodně hrubým vokálem, basák naopak více čistým. 

Výborná práce s kontrasty, jednotlivými tóny, rytmikou a minimalismem. K tomu lehce jazzy hypnotický feeling, krása. Možná to bylo více o brnkání než o metalu, což ale člověk po čtyřech dnech death metalu naopak ocenil. Na rozjímání ideální. Zvukově opět perfektní, šlo slyšet každý maličký detail. Klidně to mohlo být ještě více nahlas, ale stejně super. Všechny songy samozřejmě kolem dvaceti minut, přesně jak se sluší a patří. Nádherná tečka za festivalem.

Konec, pár piv s kamarády na afterparty a rozloučení se s Kill-Town Death festem. Spokojenost? Stoprocentní! Jak jsem již několikrát zmínil, byť sám nejsem úplně ortodoxní fanoušek oldschool death metalu, musím říct, že jsem se zde skvěle bavil a potvrzuji, že si pro deathmetalové fanatiky snad nedovedu lepší akci představit. Zázemí v klubu Pumpehuset je super, zvuk výborný a kapely taky parádní. Všechny bandy, kvůli kterým jsem sem přijel, mě dostaly, a většina ostatních mě taky bavila, či dokonce nadchla. Pivo zde je taky velmi dobré a Kodaň je prostě skvělé město. Asi sem nebudu jezdit každý rok jako někteří, ale pokud se v lineupu objeví aspoň pár podobných lákadel jako letos, rád se sem někdy opět podívám.

Festivalem však naše dovolená v Kodani nekončí. Na objevování města a místních dobrot jsme měli ještě prakticky celé pondělí a rozhodli jsme se si ho pořádně užít. Procházka po parcích v centru včetně botanické zahrady (která je zdarma) byla dost příjemná. Assistens Kirkegård, kde je např. hrob Hanse Christiana Andersena, vlastně taky spíše připomíná nějakou květnou zahradu než hřbitov. Pochopitelně je všude krásně čisto, bezpečno a klid. Fakt žádnej Görlitzer Park.

Nebudu vám ale lhát, nejlepším pondělním zážitkem bylo stejně gastro. V Mikkeller & Friends bottleshopu v Torvehallerne se mi podařilo najít exkluzivní plech You really fucked up my bottleshop and I'm really fucking furious bourbon barrel aged imperial stoutu, který prý neseženete nikde jinde na světě, protože si jej tento obchod nechal uvařit ve Warpigs pouze pro svou vlastní distribuci. Strašná dobrota.

No a abychom neměli hlad, zašli jsme na all you can eat oběd do restaurace Café & Øl-Halle "1892", která se specializuje na typické dánské obložené chlebíčky smørrebrød, což byla taky super žranice. Dovolená se má holt končit stylově.

Jo a jestli vás zajímá, kolik to celé stálo, tak tentokrát to nebylo až tak hrozné jako třeba Beyond the Gates v Bergenu. Včetně letenek, lístků na fest, ubytka a tisíce milionů piv jsem se tentokrát vešel do 35 tisíc.