Kdy: 8. srpen 2026
Kde: pevnost Josefov
Fotky: Brutal Assault
Report: tipy / úvodní dojmy / úterý / středa / čtvrtek / pátek / SOBOTA

LooMis: Do areálu se nakonec vydáváme společně s Vojtou, který poprvé a naposledy okusil noční život v kempu. Sousedi měli párty. Deserted Fear sice nestíháme, ale kus Vulvodynia už jo. Ač se nám to po cestě oběma nezdá, tvrdím, že tam mají čerstvě „nějakou holku“, a mám nakonec pravdu.

Jmenuje se Maya Pobst, má asi 150 cm a hlas jak bejk. Ale komentáře mezi skladbami si držel výhradně kytarista Lwandile Prusent. Takže v tom byl celou dobu zakopaný pes. Dojem byl spíš 6/7, ne že by to netlačilo, ale oproti Thy Art Is Murder ve čtvrtek to vyznělo hodně genericky. Mája je ale může pozdvihnout.

vihkav: Můj dočasný ubytovatel dí pravdu, zrovna to tam zakempili otravové, kteří nebyli zticha ani ve čtyři ráno, takže pokud jsem měl pět hodin spánku, tak jsem měl štěstí. Naštěstí(?) jsem na Brutalu poprvé po dvou letech opět pozřel ethanol, takže sobotu dávám překvapivě bez velké újmy - no jo, palivo.

Spoustu jiných přátel si koncert Vulvodynia chválilo, nová zpěvačka totiž dávala docela vraždy a zvuk byl v pohodě - budiž náprava za předchozí klubovku s All Shall Perish. Kapela se asi opět dostává do formy po rozkolu s Duncanem. Já to vidím taky dost pozitivně a držím jim palce. Jenom tedy skončili tak o deset minut dřív, asi nestihli dát dohromady tolik songů v nové sestavě?

LooMis: To Djerv byla jiná káva od Maryši. Mně se prostě líbí, když umí paní zpívat. Agnete Maria Forfang Kjølsrud přivezla jednoduchý, ale přitom chytlavý bigboš, který v sobě měl hypnotické rytmy stoneru, hardrockovou vzletnost a skandinávskou zlobivost. V klubu to může být parádní diskotéka.

vihkav: Djerv byli nejlepší budíček, co jsem si mohl přát. V brzký čas posledního dne se Norům podařilo našlapaným alt-rockem publikum rozproudit. Nasazení, výborný zpěv, crowdsurfující Agnete i basák, užíval jsem si to. Možná škoda slitějšího zvuku bez středů, ale naučil jsem se v tom chodit a vlastně v rámci možností byl v pořádku. Docela bych rád někdy viděl i delší set, takže prosím klubovku!

mrkvivit: Souhlasím, Djerv byli parádní. Vysoce energetickou show pohánějí krom živelné Agnete i tři kytary (byť ve výsledném zvuku nejsou až tak znát, ale vizuálně je to atraktivní). Nejen díky tomu mi občas vytanou na mysli, taktéž norští, Kvelertak a jejich punk/metalová energie. Kapela se zdá být příjemně překvapena solidní podporou obecenstva a o to víc se snaží dát do vystoupení všechno. Agnetin ječák mi pak dlouho rezonuje v uších. Velmi dobré!

onDRajs: Poslední den festivalu byl pro mne co se týče jmen účinkujících nejslabší a prohloubil to ještě fakt, že moje želízka v ohni (The 3rd and the Mortal a Wormed) se mi kryla s rozhovory v press zóně. Herdek. Nakonec jsem něco málo z Norů i Španělů viděl, ale stejně…

Každopádně den začínám s Revocation. Jedna hodina po poledni, sluníčko smaží jedna radost a vzadu to nezní nijak bůhvíjak. Co se děje? říkám si. Ale ne, stačilo se natlačit hodně dopředu až před pódium a situace se radikálně mění.

David Davidson v kšiltovce v bílém triku Metallica se tváří zle, při následném rozhovoru s ním se dozvídám, že kapela musela kvůli potížím s lety zrušit předchozí festivalový koncert, což na náladě nepřidalo. Ale jinak jsou Revocation jistota - thrash/deathová mašina, kterou nic nezastaví. A myslím, že teď mají nejsilnější sestavu, co kdy měli.

Už zase hrají ve čtyřech, jako druhý sekerník se představil Harry Lannon, což bylo super hlavně v podkladech pro Davidsonova sóla (proč to takhle nedělala Sepultura?). A pak je tu mistr tlustých strun Alex Weber, který se tady loni ukázal s Malignancy (v backstagi jsem ho pak zahlédl, jak sleduje set Wormed) - ten člověk zahraje úplně všechno (od klasického jazzu na kontrabas až po Gorguts) a klidně bych jeho nástroj ještě víc vytáhl. No a zmiňovat Pearsona za škopky jako bezchybný motor vzadu asi nemá smysl. Ale OK, co se hrálo?

Z poslední desky kvartet zahrál tutovku Confines of Infinity a Data Corpse, dva starší songy jsem nepoznal, chytil jsem se až u parádního otvíráku The Outer Ones Of Unworldly Origin. Bylo to bezchybné, miluju tu variabilitu kapely, leč na BA to bylo krátké. Revocation měli hrát 40 minut, ale skončili po půlhodince. Minimálně jeden vál by stihli, škoda.

LooMis: Revocation další láska. Zbytečné asi cokoliv psát, letos viděno podruhé a zase masakr. Jedna skladba ještě zaznít mohla ale, sakra.

vihkav: Revocation super, nuff said.

LooMis: Některé koncerty si člověk pamatuje nadosmrti. Se Sacred Reich navždy budu mít spojenou epickou bouři, kterou jsem na Brutalu v podobném rozsahu zažil asi jen při prvním josefovském ročníku u stánku s pompošem. Tohle vystoupení arizonských thrashových veteránů nebylo určitě tak okolnostmi výjimečné, ale výjimečné bylo v tom, že za bicími už neseděl Dave McClain, ale Eduardo Baldo. U kytary samozřejmě Joey Radziwill (pamatujete na Hi, Joey?). Wiley Arnett a Phil Rind vypadají furt dobře a to je ta podpora mládí, co pohání stáří.

Od poslední desky Awakening (2019) nic nevyšlo a ani podle řečí se nedalo usuzovat, že by se něco chystalo. Takže se jde v podstatě pozvolna chronologicky, desku po desce do historie. V úvodní Manifest Reality je Rindova basa přepálená jak olej ve friťáku Jirky Babici, ale při American Way si zvuk pomalu sedá a začínají tak být čitelnější kytary. Když Phil zavzpomíná na výše zmíněný incident a ptá se, kdo tam byl, je nás několik desítek. Ale víme, jak je to někdy s tím hlasováním.

Nějak takhle se oslím můstkem dostává Phil k současné politice v Americe a v další Salvation refrén „lead us to salvation“ zpívá publikum sborem. Soudržnost, pospolitost a respekt jsou zmíněny před One Nation a následuje balada, stoner a thrash v jednom balení - Who's to Blame. Navíc skvěle byla odzpívána Independent, to je naopak extrémní rokenrol jak hovado.

Na chvilku si rozjedu headbanging, ale, sakra, už je mi přes padesát a pátý den po sobě… Už to nejde jako dřív. Jenže co je to proti tomu, když příští rok bude Ignorance 40 let! Než z ní zazní Dead Squad, tak má Phil Rind opravdu dlouhý, velmi dlouhý projev, ve kterém zavzpomínal i na Jasona Raineyho, který zemřel v roce 2020.

Závěr patří jak jinak než Surf Nicaragua. Spokojenost? Tak určitě! PS: Z Heal zase nic. Fakt by mě zajímalo, proč z týhle desky nehrajou. Letos je jí 30 let. To je taky výročí, ne?

mrkvivit: Letos jsem si dal závazek, že se premiérově podívám na pár oldschoolových kapel, které běžně míjím. Po Onslaught a Armored Saint se tedy vydám na Sacred Reich.

Docela mě tahle stará škola s omlazenou sestavou baví a nejsem sám. Plavců je, zvlášť ke konci setu, opravdu hodně a sekuriťáci mají velmi napilno s jejich odchytem. I páni na stagi jsou dojati, jen teda to mluvené slovo o tom, jak je to fajn být malá kapela a nemuset se starat o image a slávu atd. mohly být stručnější.

onDRajs: Sacred Reich asi dobrý, ale už jsem je párkrát viděl a po Revocation zní tenhle staroškolský thrash upachtěně. Po druhé věci odcházím dozadu, chci stihnout aspoň první skladbu The 3rd and the Mortal, začít mají ve 14:30, v 45 mám domluvený rozhovor, to by se stihnout mělo. Ale nechápu to zařazení, dát atmosférický doom na start Obscure stage, to Nory nešlo šoupnout na Octagon?

Set uvedou Death Hymn, což mi přijde jako dobrá volba, zní to fakt parádně, kapele to šlape, žel osm minut uteče jako voda a já musím běžet. Brek. V následném pozdějším  interview se jich ptám na řadu věcí, bohužel na řadu otázek nebyl čas, ale prý se pokračování kapely nebrání. Na otevřený dotaz, zda od nich můžeme v budoucnu čekat nějaký studiový materiál, mi řekli své upřímné “nevíme” :) A jestli jo, tak máme čekat melancholii. Jak překvapivé. Tak uvidíme…

vihkav: The 3rd and the Mortal nemám naposlouchané tolik, ale přesto byla zvědavost na materiál výhradně z prvotiny Tears Laid in Earth. A musím říct, že to byl fakt nádherný koncert, který jde okamžitě do topu. Na svůj dost limitovaný čas vybrala kapela to nejlepší, co mohla. Hrálo se ovšem místy dost potichu, takže to občas přeřvávali blbci okolo, kteří si tam přišli povídat, ale nakonec se mi podařilo najít v prostoru kompromis. Soustředit se na hudbu vzhledem k její kvalitě, melodiím a někdy i atmosféře docela šlo, zpěv Kari se navíc poslouchal moc hezky. Některé texty až dojímaly, hlavně Why So Lonely a jeho příběh jakožto svatebního songu.

Cítím se údaji o šesti písních z online setlistu trochu gaslightován, protože jsem měl za to, že zazněly pouze čtyři: Death Hymn, Autopoéma, Why So Lonely a Oceana. Mohl jsem ovšem jednu navíc mylně považovat za součást jiné.

LooMis: Druhá půlka setlistu 3rd je určitě správná. Asi jenom doplním trochu té vaty okolo. Oceana byla jednoznačně nejdelší skladba festivalu (teda jako co jsem viděl), a ta žádost o ruku, o které Kari Rueslåtten hovořila, a ptala se, jestli náhodou někdo z publika nemá zrovna teď na srdci něco podobného, proběhla prý před 30 lety v Mexiku a ti dva jsou stále spolu. Metal spojuje navěky. Ale tohle byl zase jednou krásný odpočinek.

vihkav: Coffins mají plno, ale za mě taková hodně tupá odrhovačka, že jdu spíš sbírat síly na tech death u piva.

LooMis: Z Demolition Hammer stíhám až poslední Brain Surgery, kterou stejně ale sleduji spíš na obrazovce, takže nemohu posoudit, nakolik se změnila rétorika Steva Reyonoldse, ale podle ohlasu publika to asi bylo v pohodě.

Pomalu se šteluji před pódium Monstrosity. Přesun z kolizního času s The 3rd And The Mortal velmi potěšil a Floriďané slíbili přivést set složený z prvních dvou kultovek – Imperial Doom (1992) a Millenium (1996).

Bubeník Lee Harrison, jakožto jediný kontinuálně fungující člen původní sestavy, v roce 2022 přizval ke spolupráci původního basáka Marka van Erpa a výsledkem je letošní Screams from Beneath the Surface, která se mi líbí hlavně po kytarové stránce (Matt Barnes, Justin Walker).

Z ní podle setlistu nakonec taky padla hned na úvod The Thorns, ale to jsem fakt nepoznal. Zvuk totálně, ale totálně(!) v hajzlu. Resp. Harrisonovy bicí produkovaly chaotickou úderovou kakofonii. Jako něco hrál, ale lezlo z toho takové bubnování Chobotnice od Vlasty Plamínka.

Po skončení každé skladby začal Harrison něco na bicích kutit, ale že by se to projevilo ven z pódia ani omylem. Nemám ve zvyku putovat davem lidí a hledat si místo, kde to možná bude ještě lepší. Ale tady to nebylo nikde lepší! Prošel jsem to od pravé strany k levé, stál jsem u zvukaře na Ceremonial Void, ale všude byl stejný zmar – Fatal Millenium využiji k odložení odchodu a odkládám si přitom trochu tekutin do korýtka. Odcházím po Burden of Evil a dalším prostoji s ohlášení nedělní účasti, kterou tímto rozhodně škrtám z nedělního programu.

Dokončuji okruh směrem ke Kobce a přesunuji se na Wormed. A fakt by mě zajímalo, jak to vypadalo v Modré Vopici na Afterparty. Když se vrátím k Deicide - Steve Asheim a Lee Harrison jsou vrstevníci (56). Neříkám, radši už ale nic.onDRajs: Kvůli dalšímu rozhovoru dávám z Monstrosity cca první půlku setu. Nestojím optimálně - úplně vlevo, abych mohl rychle zdrhnout dozadu, ale zvukově mi to v globálu přišlo v pořádku.

Koncert Floridských byl ale unavený. Kiksy jsem nezaznamenal, to ne, ale energie z desek mi chyběla. Kapela slibovala songy pouze z prvních dvou desek, nakonec dominovaly věci z Imperial Doom, pak Millenium a došlo i na novinku. Harrison hrál se sluchátky, asi kvůli přesnosti, pořád u soupravy něco ladil. Na hlubší dojmy není čas, mizím na interview s The 3rd and the Mortal. Musím říct, že Norové byli strašně milí, ale hrozní introverti…

onDRajs: Z press zóny rychle přebíhám dozadu na Obscure stage, protože to tam drtí Wormed, jediný zástupce techBDM na festivalu (!!!). Vzadu není rozumět ničemu, jdu až úplně dopředu. Sice to není žádná extraparáda, ale valící se brambory a zvuková koule jako minule to naštěstí není. Když si zacpu uši, z pódia všemu rozumím, nástroje čitelné, u kapely bych tedy vinu nehledal.

Vím, že zahráli něco z Omegon, Krighsu i Exodromos, ale neptejte se mě co přesně. Bavilo mě to Phlegetonovo vzývání kvantových božstev červích děr s rukama nad hlavou před každou skladbou, když hrálo nějaké sci-fi intro. Spoluzakládající basák Guillemoth je věčně vychechtaný, takhle si představuju typického Španěláka, v rozhovoru přiznal, že dost hulí. Ale celá kapela jede jako dobře namazaný stroj, v podvečerním rozhovoru mě šokovali informací, že set se naučili sami doma a před koncertem ani jednou nezkoušeli. “Zkouška byla vlastně koncert na fesťáku den před Brutalem,” vysvětlili mi (byl to Party San). Fantastic. Lidi to baví, jede pit i crowdsurfing, škoda brzkého konce. Dobré kapely hrají vždy krátce.

vihkav: Wormed jsou za mě nejlepší kapela svého žánru, specificky tedy technického BDM. Nehrají u nás (a asi i celkově) zas tak často, takže uvítám každou možnost na ně zajet. Pro mě byli z toho důvodu nejdůležitější kapelou festivalu, a i kdyby měli špatný zvuk, vidět jsem to musel. Neměl jsem však kvůli minulé zkušenosti na BA od produkce velká očekávání.

Zvukový výsledek bych nazval kompromisem, ovšem jak říká kolega, minulý průser to alespoň dostatečně trumflo. Zvuk na první půlku dost prdelní, kytarám moc rozumět není a jsou strašně navýškované. Je ale stále k rozeznání jakási techničnost a fakt, že tam asi nehrají úplné kokotiny. Nakonec kytarám celkem i rozumím, ale není to furt zdaleka jako doma. Nazval bych sound v pořádku až u úplně posledního songu. No jo, to je, když kapela dostane 35 minut a ani se nestihne pořádně nazvučit, což pro zvukaře, který tam letos tenhle žánr jinak ani neměl, musel být celkem oříšek. Letos mám v plánu je vidět v Uherském Hradišti a těším se na to hodně, protože klubovku jsem od nich neviděl přes 10 let.

Padl tady slušný průřez diskografií: Multivectorial Reionization, Automaton Virtulague, Stellar Depopulation, Geodesic Dome, Neomorph Mindkind, Protogod, Pseudo-Horizon, Tautochrone, Floating Cadaver in the Monochrome.

mrkvivit: V brutal tech/death metalu nejsem dvakrát kovaný, ale Wormed se snažím nevynechávat. Souhlasím s kolegy, že dnes to zprvu opět vypadá na zvukovou tragédii. Uprostřed hned za gumovou podlážkou se na nás valí jen nabasovaná koule. Jakmile poodejdu blíž k pódiu a mírně doleva, je to lepší, byť zdaleka ne dokonalé. Nicméně nasazení Španělů je velmi slušné, masakruje to velmi solidně a v pitu nadšenci roztáčejí kola tak, jak se na poslední den festivalu sluší.

vihkav: Imminence jsem už nějaký ten pátek vyhlížel, jenže tady se prostě museli křížit s Wormed, takže stíhám pouze druhou polovinu. Považuju je za jeden z mála moderních metalcorů, který si to dělá po svém a je mu dost jedno, co je ve svém žánru normální, zatímco když mu to dovolíte, umí se celkem jistě vrýt pod kůži. Jeho modus operandi pro zaujmutí posluchače není technika jako spíš epický sound design, což je paradoxně kámen úrazu, na kterém jejich koncert v Jaroměři selhal.

Jako já je mám rád, ale nejsem si jistý, jestli i jejich zvukař, popř. kdokoliv jim ten živý design předpřipravuje. Zvuk se snaží zasáhnout emoce tak moc, až vytváří nafouklou překompresovanou bublinu místo aspoň trochu přirozené hlasitosti či zvuku nástrojů. Ve finále tu ta lidskost zaniká a celé to působí hrozně uměle. V Praze již měli klubovku, na které jsem slyšel dobré reference, ale tomuhle nerozumím.

Můžu akorát pochválit finální The Black, která byla jako celek fajnová, ale i tam se našly momenty, kde na úkor přeprodukovanosti některé elementy zanikaly. Třeba takové používání smyčců na kytary působí dobře a jsem si jistý, že jde obecně o skvělé hudebníky. Ještě jim určitě šanci dám.

onDRajs: No a co teď? Conjurer na Octagonu. Zase kroutím hlavou nad dramaturgií, vyčlenit na sludge půlhodinku, to fakt není normální. Přitom minule na Obscure měli plno a hráli déle. A ano, nejen proto to bylo minule lepší.

Kluci si totiž vystačili s prezentací posledního materiálu, totiž desky Unself. Nebylo to tedy reprezentativní a velká škoda, že nezazněly plíživé pecky It Dwells, Rot nebo největší masakry z debutu (Retch, Hadal) jako minule. To jsou prostě songy, kdy vás drtí v pomalém tempu gojirovská riffová lavina. Teď to bylo o chlup melodičtější, ne tak nervově vypjaté, více post-metalové a kvůli Octagonu ne tak zvukově masivní. Ale stejně mě to strhlo.

Conjurer na desce a živě jsou dvě úplně jiné entity, hoši naživo úplně vynechávají vykalkulované plačtivé emo, které mě v několika pasážích jejich alb úplně irituje. Tady však kapela vytrvale kouše, krájí a řeže do živého, je to sugestivní a silné. The Searing Glow byl supernářez. Bylo to ale zase krátké. Na podzim mají turné - Brno daleko, ale Drážďany blízko, takže…?

vihkav: Slift mi doporučovala celá parta známých, co se na ně chystala, a uposlechl jsem správně. Moc pěkný space-rock, očividně prošpikovaný Pink Floyd inspirací, ale i odnožemi stoneru a modernějším indie. Ryzí cit pro hudbu byl znatelný, bezproblémové střídání temp i stylů - muzikantství, jak má být.

mrkvivit: Na Conjurer jsem vyrazil příliš pozdě, takže se ve vzniklé tlačence ani nesnažím hledat nějaké solidní místo a raději vyrazím zpět na Obscure stage na Slift, což se ukázalo jako velice dobrá volba.

V pouhém triu do nás sypou vskutku hodně muziky. Je to silně retro, přesně jak píše Vojta - vlivy starého dobrého psych/space rocku se tu míchají s energií novodobějšího stoneru, čili žádný suchý revival starých časů, ale solidní svojská záležitost. Vše podáno s grácií, lehkostí a nadhledem. 27. listopadu v pražském SubZeru si určitě chci dát repete. Tuším, že v klubu to bude ještě lepší.

LooMis: Po Slift, ze kterých jsem viděl skladbu, ale nějak to na mě nezafungovalo, jsem udělal chybu. Měl jsem zůstat, protože Vader byli největší organizační fail festivalu. Polská legenda poslední den na zadním pódiu a Ghost Inside vepředu? Asi by to klidně šlo prohodit. Takže poté, co začínají dorážet zvěsti, že dozadu se nejde dostat už od půlky louky, prodlužuji si odpočinek spojený s nezbytnou hydratací.

vihkav: Ragana na Octagonu - opět jedno z nejlepších rozhodnutí dnešního ročníku. Zrovna hráli Candlemass, ale ty jsem viděl předloni, tak jsem dal zase na Lukáše, který má prostě správný vkus.

Black/doom, trochu do postu (záleží, kdo zrovna zpívá), kde hraje pouze kytaristka a bubenice a který je originální hlavně v tom, že si během koncertu prohazují nástroje. Jakmile zpívala kytaristka s drsnějším hlasem, byl to mnohem víc black až uřvaný sludge, prostřední část s druhým clean ječákem byla o ligu slabší, ale díky mocným černým riffům jsem byl i tak přikován. Moje jediná stížnost je, že mohla ta kytara furt být víc nahlas, ale to je prostě klasika Octagonu. Výrazná na zanechání dobrého dojmu byla ovšem vepředu dostatečně.

LooMis: Jakej já jsem debil! Dal jsem si o pivo navíc, takže jsem propásl začátek dalších srdíčkových veteránů, u kterých jsem drahně let tomu zpátky, v době plastových kelímků a nespoutaného mládí, vychutnával jejich produkci složen na zemi a o(c)hromen tlakem okolností.

Leif Edling od poslední návštěvy BA do Candlemass opět angažoval nového zpěváka - Johana Langquista. Zatím společně udělali jen EP, kde jsou 2 covery, a vlastně jen jedna nová/zpívaná věc Black Star. Ale setlist byl složen výhradně ze starých desek (prvních čtyř).

Přicházím tak až na Under the Oak z debutu EDM, který kapela oprášila ještě s Messiahem Marcolinem minulý rok. The Bells of Acheron se sice rozjelo až napodruhé (ach ti bubeníci), ale pánové v letech to přešli s profesorským pousmáním pod obroučkami svých brýlí. Dark Reflections nádherně pumpuje davem nahoru a dolů. Epické, jak jinak, sólo, která v Crystal Ball vystřihl Lars Johansson (to je ten pravoruký kytarista) přešel Leif škodolibým zívnutím a rozjel si vlastní slapovanou část. Po The Well of Souls přichází Solitude. V mocném gestu k obloze propadám euforii. Kapelu jsem viděl v různých sestavách, ale tahle makala zase parádně. Jasně, starej set, spousta vzpomínek na kazeťák, ale tohle bylo totální ach.

vihkav: Vzhledem k obavám z narvané zadní stage jsem na Deafheaven mírně dřív, a jakmile začnou, jsem už přikován blízko k obrazovce. Tahle kapela svého času dostávala hodně hejtů, ale s každým albem, co slyším, jsem o skladatelských i hudebních schopnostech zúčastněných prostě přesvědčen. Jediným produkčním failem byla podle mě deska Sunbather, jejíž materiál zní přesto naživo skvěle. Post-blacková show rozhýbala plné jeviště s úspěchem, a to ryzí energií a perfektním zvukem.

Musím si rýpnout jen do toho, že stále hrají kromě Dream House pouze nové album. Jako je určitě dobré, ale téhle dlouhodobé jednotvárnosti nerozumím. Vzhledem k výkonu na jedničku jim to výjimečně odpouštím, jen bych chtěl slyšet i něco staršího. Znovu bych šel asi spíš jen na obměněný setlist.

sicky: Deafheaven předvedli jeden z nejlepších výkonů, co jsem na letošním BA viděl. Jejich mix zuřivého black metalu a náladotvorných, melancholických pasáží zněl opravdu skvěle. Ty tvrdé úseky opravdu drtily a ty měkčí ukazovaly, jak je možné efektně povýšit black metal na sofistikovanější umění, aniž by hudba ztratila švih.

Navíc George Clark je výborný frontman, který do vystoupení dává vše a je to znát. S jeho hyperaktivním vystupováním je účinek hudby mnohem vyšší. Hrálo se většinou z nového alba, ale to nevadí, protože ty songy jsou zkrátka výborné. Byl jsem na kapele i letos v Rock Cafe a musím říct, že tento festivalový set byl lepší než klubovka. Masakr.

mrkvivit: Misto Ruins of Beverast na Ocagon dorazili Afsky. Jsem na tuhle relativně novou, poměrně hypovanou kapelu zvědav a dorážím akorát včas na ukořistění dobrého místa. Asi už u mě úřaduje únava, ale na tohle vystoupení se nemůžu “napojit”. Formálně asi vše v pořádku, jeví se mi to jako takový hipsta post-black s poněkud hysterickým vokálem, ale zkrátka to na mě teď a tady nefunguje. Jinak ale mají narváno a své fans, zdá se, zaháčkovali. Já se po půlce proderu ven a jdu se rozvalit do backstage (příjemná výhoda účasti na BA sobě) na lehátko před obrazovku, kam se zrovinka přenáší stream Left To Die a posléze Wardruna.

LooMis: Left To Die do puntíku splnili, co jsem tak nějak očekával. Stejně jako u Death To All, i tady prostě odkaz Chucka Schuldinera táhne. Nicméně parta Terry Butler, Gus Rios, Matt Harvey s původním kytaristou Death Rickem Rozzem vystoupila ze stínu tradičního festivalového cover bandu a vydali i desku Initium Mortis. Na ní jsou v nové podobě přehrány demo skladby Death a předchůdců Mantas.

Hned na úvod zazněla Legion of Doom, dále pak i Archangel a ještě Witch of Hell. Čekal jsem výběr bohatší, ale ¾ setu se opíraly o klasiky Scream Bloody Gore, Leprosy, Infernal Death s věnováním pro Chucka, Zombie Ritual pro všechny z floridské deathmetalové scény, kteří už s námi nejsou. Nechyběla eponymní Left to Die a samozřejmě kulty Pull The Plug  a Evil Dead na úplný závěr.

Já myslím, že pokud tady byla slečna z Animals As Leaders, která nechtěla žádné „složité instrumenty“, musela být spokojená. Tím nechci říct, že to byla nějaká zábavovka. Ale ani to nevyžadovalo nějaké extra velké intelektuální vypětí a soustředění, protože tyhle skladby jsou deathmetalovým slabikářem.

vihkav: Cryptopsy mě poprvé vyloženě bavili, což považuju za úspěch. Mohl za to perfektní zvuk a pravděpodobně i setlist soustředěný na None So Vile, které letos slaví 30 let od vydání. Matt těm vokálům dává taky naprosto na prdel (album už mu musí být za tu dobu taky trochu vlastní) a vlastně je to celé tak profi a brutální zároveň, až se tají dech.

onDRajs: Festival vrcholí, máme tady norský triumvirát. Dark folk lyricky pojednávající o dávných zvycích skandinávských prapředků, Wardruna. V posledních letech velká věc, za jejich vystoupení se platí horentní sumy (v Lokti před třemi lety to bylo od 1 500 do 1 900 kaček). Až je to s podivem, pódiovka přitom není nijak složitá, pozadí tvoří jakési dírkované závěsy, skrz které světla vytvářejí kouzelný efekt a dokreslují atmosféru (to měli i před osmi lety), jinak vše stojí a padá na sborech.

Pravda, ansámbl používá různé severské historické hudební nástroje, rámové bubny, kostěné flétny, kozí a kravské rohy nebo různé druhy lyr, což umocňuje ducha archaičnosti a pomyslný přesun diváka do daleké minulosti. Hudba ale jinak stojí a padá na sborovém zpěvu přednášeném v pradávném jazyce, uhrančivých melodiích (inspirace 80’s darkwave?) a hře světel.

Kdybych měl zavzpomínat a porovnat set z roku 2018 a teď, letos mi to přišlo dynamičtější, přibylo perkusí a scénografie celkově nebyla tak statická, místy mi to přišlo až jako divadelní představení. Není to ale Heilung, tady jde primárně o hudbu samotnou. Nelze si nevybavit Dead Can Dance, občas je to kýčovitější, ale pořád na hranici únosnosti. Konec byl snad až patetický - když očividně dojatý Einar Selvik má před poslední skladbou dlouhý projev o vytrácení letité tradice společného zpívání, kdy na všechny apeluje, ať si více zpíváme…

sicky: Wardruna byla ok, mám ale zato, že dvacet pět minut tohoto druhu zábavy bohatě stačí. Přes hodinu dlouhý set, pokud nejste zpomaleni nějakými anestetiky, je prostě moc. Chápu, o co norském spolku jde, rozumím, proč se to lidem líbí, ale jako headliner na BA slabota, velká slabota.

onDRajs: Opět potřebuju pauzu na vstřebání zážitků, a tak úvod Satyricon nestíhám. Původní zdvořilostní návštěva jejich setu však bere za své a já vytrvám až do konce. Doma mě jejich triviální metalový bigbít nechává chladným, ale v pevnosti to vyzní po všech stránkách lépe. Kapela nic nešidí, kytaristé hážou řepou jak o život, zvukově je to mohutné, headliner, jak má být.

A pak je tu ústřední duo! Vzezření Satyra je démonické samo o sobě, nepotřebuje žádný warpaint, ten člověk je rozený frontman, hypnotizuje publikum jen tím, že prostě je. Když zvedá obě ruce s paroháči a nechává je opravdu dlouho nahoře, sklízí aplaus (?), diváci mu prostě zobou z ruky. To samé Frost, svalovec s jurodivou vizáží bezdomovce mi připomínal Rasputina.

Celý koncert se nese v pomalém až středním tempu, na to, jak jsou riffy banální, jsou moc repetitivní a potřebovaly by prokrátit. Když se ovšem spustí Mother North, je to jiná kapela - sypanice, kanonáda, závan starých dobrých devadesátek. Pěkné to bylo, úprava setlistu by ale neškodila.

vihkav: Na Satyricon jsem se těšil hodně, ale byla to fakt nuda. Co předvedli minule, bylo zvukově o sto tříd výš a setlistem o několik také. V druhé půlce na mixpultu někdo něco otočil a aspoň se to dalo poslouchat, takže Mother North a pár dalších už v pořádku, ale trvalo to. Než se něco kloudného změnilo, stihl jsem ještě toiku a dát si s Lukášem Kakadu. Překvapivě jsme poté nedaleko od Erroru našli vyloženě metr na metr, kde to znělo v pohodě i před změnou - asi nějaký šťastný odraz.

sicky: Satyricon byli pecka. Z pohledu kvality hudby, zvuku a instrumentálního provedení jeden z vrcholů festivalu. Vůbec nevadilo, že to kapela měla hozené více do klidu a výběr skladeb byl umírněný, spíš naopak.

Mimochodem, pokud někdo čeká od Norů drsný black metal, tak budíček, kapela už jej přes dvacet let nehraje! Sem tam živě jednu starou věc plus povinnou Mother North dají, ale těžiště koncertů leží už léta na měkčích kusech z nové éry, a to je dle mého dobře, protože ta hudba je zkrátka kvalitní a potvrdilo se mi to i tentokrát. Jo a zvuk zhruba uprostřed placu byl naprosto dokonalý.

LooMis: Nedělejte krávy a buďte rádi, že hrál Satyr a spol. a ne Dani a spol. Za mne jedna z nejpovedenějších změn letošního ročníku. Hned první Midnight Serpent nástup na značky a makalo to náramně, stejně jako Our World, It Rumbles Tonight. Možná tam trochu zazlobila zlobila hajtka(?), ale kolem mě paří nějací Poláci a chvílemi se musím soustředit na to, abych nedostal štulec do žeber. To Your Brethren in the Dark přináší trochu zklidnění a můžu se víc soustředit na práci kytaristů. Zato Now Diabolical odeřvala celá Pevnost. A lidí bylo jako much.

Takže další, relativně klidně, až „diskotékově“ pojatá část může vést k dojmu, že set ztratil grády. Za mne nikoliv, jelikož se bavím jak pódiovou prezentací, tak i orchestracemi, která provádí zpoza svého „plotu“ Anders Hunstad. Předposlední je Mother North a Satyr se loučí se skandujícím publikem – stojí sám, uprostřed pódia, ruku na srdci a dojatě se rozhlíží. Tohle je KING, tohle jsou Satyricon.

mrkvivit: Řeším největší letošní dilema: Satyricon, nebo Health? Nakonec vyrazím na Obscure podívat se na americké alternativce, byť poslední zdejší vystoupení Norů bylo výborné. Přeci jenom jsem ale Health viděl jen jednou a tehdy, jako poslední kapela BA, bavili.

Letos je to snad ještě lepší. Není problém si najít fajn místo a pěkně se ponořit do směsice tanečního industriálu a energických rockových ploch. V podstatě nejde o nic revolučního, ale Health umí tuhle směsku podat způsobem, který není laciný. Líbí se mi kontrast odlidštěného, strojového burácení a éterického vyššího vokálu zpívajícího kytaristy Jakea Duzsika. Borci umí každou skladbu ozvláštnit nějakým překvapujícím twistem, takže když už se zdá, že zabředli do nějaké repetice nad zdravou mez, vždy se včas vykroutí z osidel nudy. Maká to moc pěkně. Elektronické pasáže často berou inspiraci v nevyzpytatelnosti dubstepu, klidnější části zase nabídnou uvěřitelnou emoci.

K tomu nutno připočíst výbornou světelnou show, kterou umocňují kapelní světelné stěny na pódiu. Nic pro epileptiky - stroboskopy makají naplno. Uteče to až moc rychle. Kapela se loučí, ale hlavní skladatel (jinak basa + syntezátory) John Famiglietti ještě poprosí, zda by si mohl skočit, a dav ho pak odnese až ke zvukařům. Zdá se autenticky nadšený a docela zhurta se s kdekým objímá (osobně vyzkoušeno) a láká na pivo. Ještě dlouho po setu se fotí s fans.

onDRajs: Do třetice všeho norského, ještě zbývá poslední pochod smrti dozadu na Borknagar. A světe div, já je snad začnu poslouchat. Melodický “vikingský” prog/metálek mě opravdu baví (napadlo mě i přirovnání s Nevermore, respektive s jejich nordic epic verzí), skupině to hrálo skvěle.

Lazare ze Solefald se v čistých zpěvech střídá s ICS Vortexem, ani náznak falše, když to porovnám s nedávnými koncerty Arcturus, tak je to nebe a dudy. Hraje se zejména z posledních dvou studiovek, nejdál do minulosti se zašlo s Colossus z Quintessence (2000). Povedená tečka za celým festivalem a už si nechci kazit chuť, takže na Carpathian Forest jít odmítám.

LooMis: Je to tak, vystoupení posledního skandinávského želízka jsem si nemohl nechat ujít, byť se dostavuji až na Voices. A hlasy byly to, co mne na Borknagar okamžitě zaujalo. Fistule lítají vzduchem jak zlatonka při famfrpálu a hudba magicky ovíjí. Jeden z nejvtipnějších okamžiků nastal, když se před Moon snažil ICS Vortex rozezpíval publikum velmi známou melodií. V Norsku totiž poměrně dost frčí česká Popelka (Norové natočili i vlastní verzi – Tři přání pro Popelku) a Vortex z ní dal pasáž, když Libuška v mrazu máchá u potoka prádlo. Na závěr zaznělo Winter Thrice. Tohle byla krásná severská pohádka.

mrkvivit: Zdržím se tu i na Borknagar, podobně jako Ondra musím chválit! Vortex a Lazare předvádějí fantasticky čistou vokální ekvilibristiku. Je skutečně požitek slyšet tak silné hlasy, sebejisté, bez jediného zaváhání. Výběr skladeb mi vyhovuje, neb mám radši tu více progovou polohu kapely (byť taková Future Reminiscence by byla potěšila). Je to mocné, epické a přitom bez většího patosu. Super zakončení festivalu i pro mě.

Z Carpathian Forest si zkusím dvě skladby a shledávám, že Nattefrost se tentokrát nezbořil a dává si to solidně! Mission completed.

LooMis: Nechce se mi ještě do stanu, ale než dojdu do Kobky, tak už je zavřená. Takže na poslední pivo zpátky dozadu a zkusím dát ještě Carpathian Forest. Chvilku před začátkem setu se za mnou zastavují mladý kluci a jeden povídá druhýmu: „slyšel jsem, že jsou fakt špatný“. Jo, jo, tahle kapela umí pobavit (Nattefrostův epic fail/fall z pódia na Resurrection festu je přísnej).

Bohužel, možná bohudík, to ale nevypadá, že by někdo z kapely byl nalitej. Nebo v tom bylo něco jinýho, protože Nattefrost neustále opakuje, že hrajou rokenrol. Pak se začíná i lehce prokrucovat v bocích, a tak si říkám, že jsem už asi viděl všechno a během Likeim odcházím do kempu.

onDRajs: Jak to celé shrnout? Kapely, kvůli nimž jsem fesťák absolvoval, nezklamaly. Na druhou stranu, žádné velké překvapení se nekonalo. Myslím, že je to i tím, že Brutal jede částečně ze setrvačnosti, sází na osvědčená jména, která se do pevnosti stále dokola vracejí a osvěžujících překvápek úplně mimo metalový rank ubývá. Byl bych nerad, aby se z toho stal druhý Wacken. Co se týče produkce, zázemí nebo doprovodného programu, to se zlepšuje každým rokem, takže o tom, zda jet, či nejet, rozhoduje hudební dramaturgie. Byla by škoda oslavu 30 let existence nějak zazdít…

____________________________________________________________________________________

onDRajs: Nejlepší kapely - Waltari (první místo), pak bez pořadí Nevermore, Triptykon, Deicide, Corrosion of Conformity, Ratos de Porao.

LooMis TOP: Nevermore, Waltari, Primus, Coroner. O maličko níže Candlemass, Clawfinger, Borknagar, Samael a Sacred Reich.

vihkav top: 1. místo - Animals As Leaders, The 3rd and the Mortal, Nadja, Ragana, 2. místo - Draugveil, Djerv, Hnilomorna, Violent Magic Orchestra, Deafheaven

mrkvivit: S letošním ročníkem jsem v zásadě spokojený. Nechal jsem se překvapovat mně dosud neznámými jmény, došel jsem si pro pár jistot, zklamání bylo málo. Bylo hodně cítit, že se Obscure snaží jít vstříc novému publiku. Přeci jenom old school fans i kapely stárnou a je třeba nějak přemýšlet o budoucnosti. Nicméně ne vždy to fungovalo. Pokus “uklidit” Deicide, Marduk, Vader nebo Nergala do ústraní Obscure stage a na hlavních pódiích představit například Eivør přišel moc brzy. Ukazuje se, že publikum pořád chce mít svoje stars na dosah. Nicméně by byla škoda jít cestou Masters of Rock a točit stálice pořád dokola. Dramaturgie Brutalu se začíná jevit jako čím dál větší oříšek. Počítám, že příští, jubilejní ročník bude spíš hrou na bezpečnou jistotu, ale co dál?
Top bez pořadí: Waltari, Primus, Tryptikon, Nevermore, Wyatt E., Fu Manchu, Slift, Health

sicky top: 1. Waltari, 2. Deicide, 3. Deafheaven, 4. Satyricon, 5. Psychonaut