Datum vydání: 24. říjen 2025
Label: Nuclear Blast Records
Žánr: progressive sludge/post-metal
Délka: 44:42

Britští Conjurer jsou jako chameleoni. Hrají si se zavedenými postupy i žánrovými klišé, která se v post-metalu nakupila, a jdou proti stylovým očekáváním. Je tomu tak i v případě jejich třetího plnohodnotného zářezu Unself.

Jeho úvod nepřipraveného posluchače zaskočí, protože začíná akustickou vybrnkávačkou s tklivým hlasovým doprovodem, při níž si nelze nevzpomenout na nirvanovskou MTV unplugged baladu Where Did You Sleep Last Night. Jenže jde o překopanou verzi více než sto let starého gospelu I Can’t Feel At Home in this World Anymore (originál pro srovnání zde), který na konci melodie změní tón a exploduje do disonantních bahenních kytarových kil a rámuje tón desky, v němž se posléze bude odehrávat. Vítejte v neradostném světě Conjurer.

 
Nejde jen o zpochybňování ústředního církevního narativu, Unself lyricky tematizuje boj ústředního kytaristy Dan Nightingala se sebou samým a odhalení jeho vlastní odlišnosti. Trpí autismem a je nebinárního pohlaví, přičemž album zprostředkovává sondu do duše lidí, kteří jsou se svou jinakostí konfrontováni okolním světem.

Byť jeho kapela operuje v odstínech šedá až černá, hudebně je různorodá - umí se variabilně pohybovat mezi sludge, post-metalem, emíčkem, občas je hardcorově groovy a někdy i blackmetalově zahrozí, tempově sice tlačí svou pohřební káru, ale dokáže také zasypat. Místo nekonkrétní kytarové mlhy a surového bahenního zmaru nabízí víc kovově ostrých riffů a modernějších těžkotonážních breakdownů, ale zároveň s tím se vyhýbá deathcorové šabloně. Je to, jako kdyby se Neurosis a Converge střetli v kleci a soupeřili o nadvládu. Možná by dnes takhle hráli kanadští Mare, kdyby to po svém jediném EP nezabalili. Conjurer ctí žánrová pravidla, ale dělají to po svém.

Při výše vyřčeném proto není snadné se hned v jejich muzice zorientovat. Těm, kdo už znají jejich předchozí počiny Mire a Páthos, může pomoct sdělení, že kvartet opustil ne úplně zdařile naplněné eklektické ambice druhého alba a víc se ponořil do bezútěšného sonického útoku. Unself je sevřenější než předchůdce, zní víc autenticky (přiznejme si, že v tomhle ranku to na mladou kapelu není málo). Ví, co chce, a nepouští se do zbrklých žánrových odboček, které by jen ředily atmosféru. Přesto – stejně jako na předchozích albech – netlačí pořád jen na pilu.

Výše zmíněná introdukce se přetaví v All Apart, která stejně jako It Dwells z minulé fošny ukazuje mimořádný riffostroj, jenž kapela zvládá i ve velmi pomalých tempech. Přehlídka těžkotonážních kil a zádumčivých poloh pomalu kráčí kupředu a nekompromisně drtí vše, co jí stojí v cestě. Tenhle song má všechno – tlak, sílu, emoce – a je zajímavé, že přes jeho bahenní vyznění vyvrcholí v sypačce. Největší extrém představuje čtvrtá The Searing Glow – takhle by asi zněli Ion Dissonance, kdyby hráli sludge. Po tomhle ataku logicky musí přijít zklidnění. A taky že ano.

Instrumentální The Plea je předělem mezi první a druhou polovinou desky. Nese se v poklidném postrockovém duchu a v pozadí je slyšet španělský plamenný projev političky a LGBT aktivistky Carly Antonelliové. Druhá půlka víc ukazuje post-metalovou tvář skupiny, kde není nouze o gradace a příslovečná srdíčka. Pro větší emocionální dopad nelze nic než doporučit zabrousit do textů – člověku běhá mráz po zádech, když oba pěvci unisono řvou „Let us live“ nebo když na vyhroceném disonantním konci následujícího songu křičí „Hang them in your head / When there’s nothing left to feed on / At least there’s always you“. Závěrečná This World Is Not My Home se vrací k původní melodii, a vlastně tak celou desku obloukem rámuje. První verze je a capella, v epilogu už duní celý ansámbl a je celý pojat až ve funeraldoomovém duchu. Možná jen to patetické finále si kluci mohli odpustit...

K pozitivům bych připočetl na žánr vcelku invenční práci obou kytaristů, kteří se umně doplňují, a to i vokálně (harsh/shrieks). Téma alba vizuálně znázornil nizozemský malíř Joost Vervoort – vedle sebe dvě postavy a jejich nejasná identita. Mínusy? Kromě už vyřčených pozitiv (lepší zacílenost, úbytek ubrečených screamo pasáží) kapela jen ladí detaily, ale s celkovým obrazem tvorby přišla už na debutu. Mire byl šťastný zásah, u Páthos jsem psal o Conjurer stále jako o příslibu do budoucna a i tady mám vtíravý pocit, že by to mohlo být ještě lepší, že kvartet ze sebe ještě nevyždímal veškerý potenciál a stále se bojí vystoupit z mantinelů daných žánrem. Tak že by příště? Buď jak buď, Angláni se znovu v létě představí na Brutal Assaultu a josefovskou pevnost rozduní.