Naposlouchat a zhodnotit poslední desku Slift je těžká věc. Už jen na poslech je třeba si vzít dovolenou, protože ten dvouhodinový balvan člověk těžko přežvýká za den. Megalomanské koncepční album navíc na první poslech ani moc nezaujme. Těžká, suchá psychedelie způsobuje místy celkem bolehlav a dojít poznání je mravenčí práce s nejistým výsledkem. Jenže! Pokud se trpělivý posluchač, což objektivně vzato nejsem, přeci jen naladí na správnou vlnu, je pravděpodobné, že zpočátku rozmáznutý obraz se začne zaostřovat a konání kapely vyjasňovat.

Již minulá deska Ummon před čtyřmi lety naznačila smělé ambice francouzských borců, nespoutanost a originalita zde však ústila v jistou neuchopitelnost a desku bylo těžké díky nejasnému stylu a zvuku zařadit. Novinka je na tom v tomto ohledu lépe, a byť vypadá z hlediska poslechovosti náročnější, tak je zde více zřetelné, o co kapele jde.

Procítěné hudební šílenství postavené dílem na improvizaci a dílem na space/stoner feelingu v kombinaci s rozmáchlými desetiminutovými kompozicemi působí hodně expresivně, instrumentální schopnosti kapely však rozklad ideálu nepřipouští. Album je mnohem více „space“ než předchozí, které bylo přeci jen více „bigbít“, nicméně i přes ty dlouhatánské skladby, špinavý zvuk, dramatický vokál a celkově zneklidňující dojem nabízí vcelku jednoznačný postoj.

Megalomanský art rock se mísí se zhulenou psychedelií s tím, že vyhrocený nářez střídají klidnější, dá se říct až meditační pasáže. Skladby se často proměňují. Energické úseky zní hodně bouřlivě, náboj se však neztrácí ani v těch pomalých místech a na to, že Slift jsou jen trio, je hudba plná a košatá.

Úvodní polovina kolekce, je víc našlápnutá. Zejména první dva desetiminutové kusy Ilion a Nimh zní až freneticky. Třetí The Words.. je už pak přeci jen vstřícnější, stále však obsahuje neklid, který je charakteristický pro hudbu Slift obecně. Sedm minut dlouhé kytarové sólo spolu se saxofonem v následující Confluence je pak po třičtvrtě hodině zklidnění a zároveň úplný vrchol alba.

Druhá část futuristické ságy je pak více zadumaná. Weavers Weft anebo Uruk mají spíše rozvážnější náladu, kytara tolik nesóluje, tempo je volnější a převažuje meditativně atmosférická nálada na úkor nářezu. V závěru kolekce pak přijde tvrdší vzepětí, ale úplné finále v podobě Enter The Loop je spíš ambient.

Album má osmdesát minut (!) a je stejně dlouhé jako scifi odysea z pera Dana Simmonse, o které pojednává. Minulé album Ummon čerpalo mimochodem motivy z knihy Hyperion, novinka pak vychází z díla Ilion stejného spisovatele.

V kontextu novinky se mj. ukazuje, že předchozí dílo bylo nakonec výborná záležitost. Možná dokonce i lepší v tom ohledu, že bylo jednodušší. Nová deska je více extrémní a vyžaduje od posluchače jít jí víc naproti. Jde určitě o zajímavé pokračování vytyčeného směru, je tu však jedno problematické ale, které mi kazí radost, a tím je zvuk. Není totiž úplně vstřícný. Vlastně se dá říct, že je až nepříjemný. Zejména echo na kytaře a produkce zpěvu mi nesedí. Naproti tomu ale basa je v pohodě. Nevím, jestli byl záměr vytvořit až takto zneklidňující kabát, nemohu se však v tomto případě zbavit dojmu, že výbornou hudbu sráží mizerná produkce.

Každopádně album lze i přesto považovat za kvalitní a stojí za to jej zmínit. Pokud máte rádi space stoner spolky typu King Buffalo, Motorpsycho, Spaceslug, Yuri Gagarin, My Sleeping Karma, Black Sky Giant apod., tak neváhejte. Slift jsou v rámci této scény určitě nadstandard.

Datum vydání: 19. leden 2024
Vydali: Le Bosquet / Sub Pop Records
Žánr: space rock, psychedelic rock