Kdy: 24. - 25. července 2026
Kde: Volyně, koupaliště
Fotky: bizzaro, mIZZY

bizzaro: Na ETEF jsem se letos vydal po docela dlouhé době, po 9 letech, kdy jsem po návštěvách MGCDF a OEF chytl festivalový mood. Areál místního koupaliště nedoznal výraznějších změn, a to je dobře. Prostorný areál koupáku, do nějž by se vešly klidně tři ETEFy, totiž furt poskytuje dostatek zastíněných míst k sezení, bohatou nabídku za úplně top ceny a samozřejmě koupák včetně bazénku pro děti. Ten tu před lety snad nebyl. Pokud nikdo nikdy nebyl, nechť si připomene informace z našich předchozích reportů z let 2025, 2024, 2023 a 2022, ale shrnout ho lze podobně jako deathmetalovější MGCDF rodinnou atmosférou, kam se dají na pohodu vzít i děti, jen kapel je ještě méně a dramaturgie blackmetalovější. Letos se však do line-upu dostal i nějaký ten heavík, ale o něm později.

Pátek 24. 7. 2026

Festival v 15 hodin hudebně otevřeli MEGELNYK z Písku, podle jejichž netypického názvu bych je tipoval spíš na nějaké Srby. Název je to ale staročeský a odkazuje na legendami a tajemstvími opředený nejvyšší vrch Píseckých hor Velký Mehelník, na jehož vrcholu se údajně nachází kamenný obětní stůl.

Hudebně šlo o valivější, ale dobře odsýpající a okultnem prodchnutý death metal, což stvrdila i plachta s Lešijem. Kořený kapely prý sahají až do hardcoru, v hudbě se to ale projevovalo především valivou houpavostí, takže ve spojení s nějakou tou až severštější melodikou Megelnyk mohli mířit až někam k doomu, nebo snad rozeklaným náladám tvrdších Neurosis, záhy je ale zas nabourali ostřejším, až k thrashi směřujícímu riffu. V okultnu je zapuštěna i lyrická stránka, schválně si dejte jejich nový singl Hříva plesnivá, ale vzhledem k nekompletní srozumitelnosti to mohlo při atypických názvech skladeb někomu vyznívat až vtipně. Megelnyk se nicméně ukázali v dobrém světle a pokud máte rádi pořádající Bohemyst, mohli by vás stejně jako mě zaujmout.

Po nich nastoupil jeden z důvodů, proč jsem se na ETEF vydal už v pátek. BRUTALLY DECEASED. Abych to vysvětlil, ten a následující den totiž hráli poslední dva koncerty s bubeníkem Tomášem, takže jsem si je v téhle sestavě ještě chtěl dát. A dobře jsem samozřejmě udělal.

I když zvuk nebyl úplně optimální, neb v něm chybělo víc kytar, kapela i tak projevila kvalitu protřelých muzikantů. Celému zvuku dominoval sešívací stroj Tomáše a mohutný brunátný hlas Žláby, což neznamenalo, že by člověk jejich švédskou scénou inspirovaný death metal nebyl schopen melodicky identifikovat. V setlistu nechyběly jak starší věci, které sypací docent Mařík oproti albům, která nahrál Štefy, narovnává a oprošťuje o crust-houpavost, tak samozřejmě skladby z poslední desky Chasms, která je de facto jedinou deskou švédského střihu, kterou poslouchám. Z ní zazněly Chasm Born, Deus Mundi a bubenicky šílená Thy Benefactor, se kterou to bude jeho následník mít těžké. A ani The Ibex Moon jako cover Incantation nechyběla. Jelikož šlo dle očekávání o povedený set, jsem rád, že jsem se už v pátek vydal.

vihkav: Nikdy dříve jsem o SVARDENVYRD neslyšel, tak jsem si říkal, proč hrají z místních kapel až třetí. Ale pak jsem zjistil, že již roce 2005 vydali první desku, načež jakoby zmizeli a jejich bubeník obratem začal hrát v Heiden. Jo, teď už chápu, proč se mi to líbilo! Atmosférický black si dává záležet, aby dlouhými skladbami nenudil a zároveň vytvořil silný zážitek. Zvukař mohl trochu stáhnout bubeníkův zpěv, jinak jsem spokojený a příště přijdu znovu.

bizzaro: Po “postblacku” se podium zaplnilo bicí soupravou Daniela Nar-Sila Rutkowskiho, kterého samozřejmě můžete znát z Hate nebo živého hraní s Belphegor či Vltimas, neb se začali chystat EMBRIONAL.

Kapelu od začátku vede Marcin Skullripper Sienkiel (působí také v sobotu hrajících Hellfuck) a hudba se rázem od předchozí kapely proměnila, k tomu se maximálně přidalo na tempu a vlastně na úplně všem, protože Embrional hrají pekelně rychle pekelný death metal.

Jak by ne, však Marcin je navíc i členem Azarath, takže tento vliv nekompromisnosti do jeho domovské kapely při spolupráci s Bartem a Infernem (Behemoth) možná nechal vplout. Když jsem před více než deseti lety psal o jejich albu The Devil Inside, psal jsem o našlapaném death metalu floridského střihu s blacking podtónem, z něhož vylézali třeba Pestilence. Dnes díky Nar-Silovi, který vyhrával všechno, co se v kytarách dělo a tlačil celý ansámbl neuvěřitelně dopředu, Embrional hrají ve vyšších rychlostech, ale furt je v jejich muzice patrný riff, citelná technická stránka včetně sól a zlovolná atmosféra. Jen ten přívlastek blackened bych asi už vypustil.

Embrional předvedli precizní koncert okolo loňské desky Inherited Tendencies for Self-Destruction, který fanouškům naložil intenzivní set v pořádných obrátkách, i když nějaké to zpomalení se také našlo. Rozhodně si po tomhle vystoupení jejich další koncert nenechám ujít a byli i tím druhým důvodem, proč jsem se na ETEF vydal už v pátek, ačkoli přiznávám, že jejich nášup po zhruba natlakované půlhodince mohl posluchače svou intenzitou trošku otupět.

vihkav:  SRD byli pro mě jedno z těch zajímavějších jmen a ačkoliv byli celkem rychlou náhradou za Vortex of End (které už jsem alespoň viděl), hned z předposlechu jsem pochopil, že to bude stát za to. Slovinské texty a pokřiky skvěle doplňovaly celkem epickou, ale negativní až bojovou hudbu. Jejich jazyk v black metalu slýchám opravdu málo a určitě stojí za to téhle kapele dát šanci. Jejich celkový styl mi zní, že jeho velkou inspirací snad musí být Furia (to ani nemluvím o podobnosti názvů - Srd taky znamená vztek), což jí dodává ten nasraný podtón. Skvěle odehrané pomalované zlo s pěkným zvukem. Je fajn, že se pořadatelům povedlo sehnat rychle takovou kvalitku.

bizzaro: Po Srd nastoupil headliner pátečního dne a dost možná největší kapela nebo interpret, který na ETEFu za 11. ročníků hrál. Bývalý zpěvák Iron Maiden BLAZE BAYLEY, kterého Tinťas stihl přejmenovat na Bez Brejlí, s nimi nazpíval dvě alba. A set na ETEFu s jeho kapelou byl ke 30. výročí od vydání The X Factor věnovaný právě “jeho” dvěma mejdním deskám, takže si všichni fanoušci - a nejen ti vyššího věku, kterých na festivalu také pár bylo - užili nejen hitovky Lord of the Flies a Man on the Edge s vlezlým refrénem Falling Down a další.

Z pohledu nezaujatého člověka, který heavík neposlouchá, ale IM má rád, šlo o dobře odvedené řemeslo s pohodovým zpěvákem, i když mi Blazův projev kvůli jeho omezenějšímu rozsahu přijde trošku plošší, a to je asi taky důvod, proč se s ním nakonec Ironi rozešli a došlo k velkému návratu ztraceného syna Bruce. Krom písniček Maiden ale Blaze vytáhl i něco z vlastní tvorby, šlo o song Born as a Stranger z jeho první sólovky Silicon Messiah, ke kterému sdělil, že šlo o píseň připravenou pro třetí plánovanou desku s Maiden, ale všichni víme, že na tu už nedošlo.

Předposlední kapelou byli Noři JORDSJUK, kteří se pro mě jako neznámá kapela stali i největším překvapením festivalu. Jejich někde až thrashovou agresivitou a snad až roll houpavostí hrnutá blackovka se správně útočným a srozumitelným vokálem Mannevonda (Koldbrann) makala prakticky od začátku a po mnoha letech mě donutila skončit i v kotli. Skladby z jejich debutu Naglet til livet i EP Råtner på rot měly skvělou dynamiku, spoustu zajímavých změn a neuvěřitelně si sedl i zvuk, v němž zvukař ke kytaře Sagstada (Nordjevel, Trollfest ad.) vytáhl basu, která všemu nasadila neuvěřitelný drive a turbomotor.

vihkav: Už jen to, že má kapela členy Koldbrann a Nordjevel mi říkalo, že to prostě musí být dobré, ale JORDSJUK svým stylem vyloženě překvapili i mě. O to víc, když jsem se na ně nijak moc nepřipravoval. Jejich black’n’rollový námrd nebyl zbytečně tvrdý nebo překombinovaný, naopak velmi čitelný s ideální porcí rytmických či disonantních zvratů. Bohužel basa velkou část setu jedinou kytaru přeřvala, i tak byl důvod kotlit. Jejich první koncert mimo Skandinávii byl právě tento, což se osvědčilo jako super nápad! Doufám, že je ještě někdy uvidím.

bizzaro: Posledními vystupujícími byli domácí BOHEMYST, kteří jsou zároveň pořadateli. Od nich jsem po předchozích setkáních čekal slušný set, ale musím říct, že na svém festivalu vyzněli ještě lépe. Kapela samozřejmě těží ze své minulosti pod opuštěným názvem Avenger, kdy sklízí nabrané zkušenosti, ale v souladu s novými členy v sestavě nemá hudba Bohemyst žádný oldschool odér, i když se v podstatě jedná o kombinaci podobných žánrů.

Je tu black, je tu death, je tu i nějaký ten doom a kytarová epika včetně fajn kytarových nápěvů a variabilní, nejen skřehotavý zpěv a velmi funkční rytmika. Ta drží kapelu pohromadě a žene ji vpřed a je dobře, že se uchyluje i k blastbeatům. Skladby z desky Čerň a smrt ve vytvořené náladě dobře plynuly, zároveň mi vlivem nedostatečně slyšitelných kytar a s přibývajícím horko-pivním otupěním někdy přišlo, že bych v určitých momentech zasadil změnu, třeba jen rytmickou. To ale přisuzuji vlivu právě horší srozumitelnosti kytar, kterých v mixu - tak jako v případě pár předchozích kapel - mohlo být víc, takže se mi to v tu chvíli mohlo jen zdát. A taky samozřejmě nemám naposlouchány odehrané nové skladby, ale jinak jejich koncertu není co vytknout. Tahle kapela ví, co dělá a dělá to dobře a večerní set ji seděl i s hostem u třetí kytary na finále koncertu. Přeju si, aby je blížící se druhá deska světu zas posunula blíž, tahle kapela by si to zasloužila.

Sobota 25. 7. 2026

bizzaro: Sobotní rachot jako první odstartovali českobudějovičtí mladíci TEMORA. Přes velmi slušně hrajícího bubeníka a trošku stydlivě působícího sabatího kytaristu s Deadroots personálně propojená kapela si hned na start pochystala zhoubnou oldschool death muziku plnou chorobných riffů se slušným grc vokálem, s nímž kytaristovi s murmurem solidně vypomáhal i bubeník. Rok hrající kapela na sobě mládí nedala znát, rozeznal jsem něco z jejich loňského dema a hudba ve svém žánru to samozřejmě není objevná, ale právě pro věk kluků do dvaceti let (?) mi zněla přirozeně a uvěřitelně, takže jsem zvědav, zda se Temora časem víc vydá na svou vlastní cestu. Mají ale správný zápal.

Pak na podium naskočili už zkušení CRIPPLED FINGERS, které řadím mezi tuzemské živě nejlépe hrající kapely a kteří hodili výhybku do jejich groovy thrashového hácečka. Nebo hácéčkového thrashe? Pořadatelé pražského festu Fury Over Prague a milovníci Pro-Pain, za nimiž ještě ten večer do Jablonce vyráželi jako support, to každopádně mají v malíku a od začátku si s publikem nastavili jasná pravidla: “Budeme se bavit!”

A tak Aleš během songů především ze třetí desky Through the Pain jako Moshpit Killing Machine, Stitches, Die Where You Stand, Bigger Than God a také nového singlu Unbroken či úplné novinky Nothing přítomné navigoval do moshe, do společných popěvků (“right now!”), k circlepitu i k wall of death a i k vlastnímu crowdsurfingu. Kvituji i občasné zaimplementování blastbeatu, který hudbě zas dal úplně jiný nádech nehledě na to, že v podobném žánru ho běžně neslyšíme. Koncert měl dobrý zvuk a především energii, což je taky to, co podobná muzika musí splňovat, jinak nemá ani smysl lézt na podium. Tak snad se jednou uvidíme v Karlíně!

vihkav: Když dostane blacková kapela brzké místo na přímém slunci, nemá to lehké, aby publikum zaujala. GRAUFAR si s tím ovšem poradili skvěle a odehráli koncert, který svým nasazením i hudebními nápady dojem zanechal. Death metal jsem tam vůbec neslyšel, tak nevím, kde se v popisku vzal, já jsem to bral jako neúnavný epický blackový zážitek se spoustou tempových změn, kterému se dost dařilo i zvukově. Ve tmě to určitě mohlo být ještě o level lepší.

TRAHIR jsem viděl jednou na Basinu a díky vzpomínce na bojovníka s mečem jsem se těšil, až si zašermujeme proti zlu znovu. No, tentokrát ovšem byli tři a na žádný meč nebyl prostor, jelikož zpěvák začal hrát v kapele na basu. Máme o jeden originální element méně, ale co se musí nechat - je to furt šílený retro! Heváč je stále poháněn svou starší hudební inspirací, triky s paličkami a kostýmy. V pořádku.

bizzaro: Ač hevík neposlouchám, vzhledem ke svému ročníku narození mám ke glam scéně 80. let vztah. Sice je škoda, že TRAHIR už nehrají doom, ani tu jeho stonerem obarvenu odnož, jejich nová inkarnace, kterou zpěvák Adam, dnes už i basák, s novou sestavou přetvořil do space heavy, je vlastně zábavná, pokud přistoupíte na pravidla hry.

Jasně, je to retro, ale tím, že to kluci nedělají desetiletí, ta muzika má trošku jiný vibe než u Bez Brejlího nebo později hrajících Vitacit. Adam sice nemává mečem ani neskáče jako šaman s “vozembouchem”, zato má korunku, namalované dolní stíny a kožený suspenzor :) Jeho čistý hlas ale do muziky sedí a docela v něm má jistotu a i sílu viz třeba pomalejší hitovka Madness. Jak jsem řekl, na tohle úplně nejsem, ale jak se Trahir někde mihnou, určitě s předsudky nebudu zdrhat pryč na bar.

mIZZY: Po vydařeném loňském ročníku, kdy jsem si na ETEFu užil celý víkend, jsem si řekl, že bych se sem letos docela rád vrátil. V line-upu se našlo několik jmen, která za zhlédnutí určitě stojí, k tomu sem jela hromada kamarádů a příjemný areál s koupalištěm mě rovněž lákal.

Kvůli jiným povinnostem mi satanužel nevyšlo sem přijet hned v pátek, a tedy jsem musel oželet údajně skvělý koncert Jordsjuk. V sobotu ale sedáme k AddSatanovi do auta, který nás spolu s Janou a Brutusáčkem hodil do Volyně a do areálu přicházíme akorát na set Poláků HELLFUCK.

Jedná se vlastně o vedlejší projekt členů Embrional, kteří na festivalu vystoupili předchozí den. V Hellfuck se ale narozdíl od death metalu věnují primárně thrashi. Jelikož jde o ostřílené hudebníky, set zde odehráli samozřejmě poctivě nasypaný. Nechyběla v něm splašená sóla, worship oldschoolového metalu a pochopitelně ani Satan.

Jelikož se tou dobou zdravím s hromadou známých a klopím do sebe první piva, poslouchám je sice jen tak na jedno ucho, i tak mi ale připadá, že trochu dál od pódia zní lépe než přímo před ním. I tak si ale myslím, že fans podobného speed metalu museli být spoko. Osobně bych si dal ještě raději páteční Embrional, ale nemůžu mít holt vše.

Následující CROMLECH jsem viděl letos už podruhé. Prvně jsem je měl tu možnost spatřit na House of the Holy v Rakousku, kde mě zrovna dvakrát nezaujali a sledovat je na pařícím slunci jsem odmítal. Ve Volyni na ně šlo koukat hezky ze stínu, což byl rozhodně plus, ale vzhledem k tomu, že Němci stále hráli za světla, úplně dobře ten jejich panda metal nefungoval.

V Rakousku hráli dokonce i s živým klávesákem, tentokrát nikoliv. Mnohem více tedy vynikaly jejich melodické kytary. Svým způsobem mě to bavilo více než na HOTH, ale nejsem si úplně jistý, zda za to mohla více hudba nebo jejich komická image. Nemohu říct, že by Cromlech odehráli totální blbost, svou roli v půlce dne asi splnili dobře. Ale týden po festivalu si na ně pravděpodobně asi už nevzpomenu.

Následovaly dvě kapely, které i přes ohlas jejich jmen v určitých kruzích jdou kompletně mimo mě, takže jejich popis nechám povolanějším kolegům. Já se jdu raději na dvě hodiny cachtat v bazénu, konzumovat Becherovky a připravovat se s kamarády na hlavní sobotní kapely.

sicky: Názor na VITACIT je možné v současnosti rozdělit na dvě skupiny lidí. První jsou ti, co kapelu neznají, nezažili její zlaté časy, na starý český heavy metal hledí s despektem a na festu odešli pivnit kamsi stranou. No a pak je tu druhá skupina, která hlavní slávu a kvalitu za doby "Dodo" Doležala zná a pamatuje a kapelu díky tomu respektuje. Osobně patřím do skupiny druhé, a vystoupení na ETEFu jsem si fakt užil.

Vitacit měl v první řadě výborný zvuk, kdy zejména ostré riffy byly parádní. Kytaristé byli na podiu dokonce tři, protože se akce účastnil i zakládající, dnes spíše čestný člen Pavel Kuře Hejč (jinak letitý zvukař v klubu 007), který se na koncertech objevuje sporadicky, a v této plné palbě bylo krásně heavymetalovým stylem vyšívající kejtry fakt radost poslouchat. Už jen proto, že takhle dnes nikdo nehraje. Fajn byla i macatá Adámkova basa, která sice hrála úsporně s bicími, ale skrze svůj mocný aparát tvrdila zvuk dokonale. Plus musím vyzdvihnout zpěv. Kdo pamatuje Dodův specifický, vysoký, občas do fistule vyjíždějící hlas, tak vězte, že nový frontman Alex McBeat to dává úplně stejně. Ale úplně stejně. Ten hlas je prostě identický a to je pro tento "retro" zážitek zásadní.

Kapela se navíc soustředila zejména na své top album Vzhůru přes oceán, ze kterého zazněly skladby Zvony, Dragon, Rebel, Loď, Lovec lebek, Sybila a na závěr ještě titulní věc. Krom starých hitů zazněla, tuším, pouze jedna nová věc, takže pamětníci, kterých bylo ve Volyni dost, songy znali a užívali si je. Nejsem v tomto asi úplně objektivní, protože kapelu jsem na přelomu 80/90 docela hodně sjížděl, ale dle mého byli Vitaciti lepší než o den dřív jejich heavymetalový kolega "Bez Brejlí"  a na extrémním metalovém festu se neztratili. Škoda jen, že zrovna při jejich vystoupení kdosi zkolaboval a část koncertu tak doprovázel zásah zdravotnických složek.

bizzaro: No a po mňukačce, kterou jsem dřív v životě skoro neslyšel, ale lízal z dlaní, přišla Morová rána s Ruïm, další dva důvody mé volyňské cesty. Vitacit jinak asi pro pamětníky v pohodě, ale v dnešní době už na to nemám buňky :)

PESTILENCE v 90. patřili mezi soustruháře žánru a dokázali ho několikrát vybrousit do nových tvarů. Pak je ale Mameli rozpustil, po letech vydal geniální jazzy gangsta death C-187 a pak začal blbnout, že old school je to pravý, pak zas že vydá fusion tech metal a zas návrat k old schoolu, pak nám odpověďmi zmrvil rozhovor a do toho nepřeberné změny v sestavě, což o něčem svědčí. Při posledním Testimony tour už jsem toho mraku nad Pestilence měl plné zuby a nešel. A teď jsem zas po době dostal chuť.

No dobře jsem udělal. Jeho nová sestava jednak neuvěřitelně maká a jednak projev kapely byl v dobré náladě, odlehčený a civilní bez tlačení se do čehokoliv, co koncerty Pestilence předtím poznamenávalo. Ze Spheres samozřejmě nezaznělo nic, a to tahle genialita oslavila už třicítku, ale holt Mameli poslední roky přísahá na old school.

Od prvního tónu, co Pestilence spustili The Secrecies of Horror, byl hlavně super zvuk, byť trošku chyběly tomy, ale Van Der Plicht naštěstí hrál dostatečně silově, aby byl vpředu slyšet. Druhý kytarista Max Blok dával vše (sóla) s prstem v a chorvatský basista Dario Rudić to svým bezpražcem vše neuvěřitelně nakopával a šperkoval. Ačkoli v kapele už byli výteční basáci, on je svou hrou posunul o level dál a pozvedl na novou úroveň.

Zásadní ale bylo, že ač Pestilence hráli z Testimony (The Secrecies of Horror, Lost Souls, Prophetic Revelations, Twisted Truth, Land of Tears), Consuming (Dehydrated, Chronic Infection a nutný závěr s Out of the Body) nebo 2009 návratovky Resurrection Macabre (Resurrection Macabre, Devouring Frenzy) či poslední, už pět let staré desky Exitivm (Morbvs Propagationem, Deificvs), celý set zněl kompaktně a vyrovnaně. Jasně, u novějších skladeb, které nevznikly v 80.-90., byl znát současnější pohled, ale Mameliho rukopis s jeho geniální “grckachnou” a implementace nových osvěžujících mikronápadů a rytmických figur  Rudičovy basy a Plichtových bicích celek zkompaktněl. Sevřený úderný set a můj dosud nejlepší koncert Pestilence!

No a pak přišli RUÏM a nastalo peklo násobně větší než na brutalovském Octagonu (a to už byl super koncert), ale jelikož Míša je grafoman, nechám už slovo jemu.

mIZZY: Hlavní kapelou, kvůli které jsem na letošní ETEF dorazil, byli určitě RUÏM. Nová kapela Blasphemera, jenž zde navazuje na své působení v Mayhem. Tentokrát jsem měl tu čest je vidět naživo za necelý rok potřetí a právě skvělé předchozí koncerty byly hlavním důvodem, proč jsem si je chtěl co nejdříve zopakovat. Loňský koncert na Brutalu v Octagonu měl své limity a asi mě neuspokojil až tak, jak bych čekal. Ale to, co předvedli letos v Mnichově na Dark Easter Metal Meetingu, z toho mi fakt padla brada.

No a velmi rád opět napíšu, že i jejich volyňský koncert byl opět solidní šleha. Jasně, open air, zvlášť s menším pódiem, má oproti vypiplané klubovce vždy aspoň částečný handicap. První song-dva se tedy ještě rovnal zvuk, než jsem mohl říct, že jsem s vyzněním kapely konečně spokojený. Takovou magii jako Xavier v Německu tentokrát zvukař nepředvedl, což ale neznamená, že by nám nebyl naservírován black metal té nejvyšší kvality.

Ve chvíli, kdy přišla řada na mou oblíbenou hitovku The Black House, se už regulérně rozplývám blahem, pařím a buším pěstí do vzduchu. V tuhle chvíli už asi nemám zvuku co vytknout a hlavně nám Ruïm servírují naprosto topovou přehlídku Blasphemerových signature riffů, které vkusně kombinují agresi, atmosféru a technickou preciznost, ale i částečnou hitovost. Zrovna tohle mám na The Black House fakt rád, a to nejen díky těm pár čistým zpěvům. K tomu samozřejmě nechyběl ani totální diktát na bicí od Césara a skvělá sehranost zbytku sestavy. A totální nadšení pokračuje i během Black Royal Spiritism a přísné řežby Evig dissonans.

Následně, stejně jako asi během všech koncertů Ruïm, přichází chvíle, kdy se vzpomíná na staré Mayhem, a to konkrétně na I Am Thy Labyrinth a Fall of Seraphs z Wolf's Lair Abyss. Otázkou před festivalem bylo, kdo tuto dvojici odzpívá. Volba nakonec příliš nepřekvapila, ale vzhledem k festivalovému obsazení dávala jasný smysl. Mikrofonu se ujal Lazarus z Medico Peste. Jestli mám být upřímný, jak Proscriptor, tak Nornagest, které jsem viděl u Ruïm hostovat v minulosti, mi sedli o něco více, což však neznamená, že by Lazarus neodvedl dobrou práci.

Ke konci se s námi pak Blasphemer ještě rozloučil se songem O Sino da Igreja a s díky odkráčel do backstage. Hele, já myslím, že každý, kdo na ETEF přijel právě kvůli Ruïm, musel být naprosto spoko. Servírovala se opět blackmetalová extratřída, a to navíc v přátelsky skromných podmínkách, kde si na kapelu můžete téměř sáhnout. Vidět Mayhem v menším klubu nebo na podobném fesťáku je za posledních X let už naprosto nemožné. A byť bych Blasphemerovi osobně podstatně větší fame přál, protože hromada nejlepších blackmetalových riffů (i těch mayhemáckých) pochází právě z jeho pera, vlastně je super, že jej i dnes můžete potkat na takto “rodinné” akci.

Poslední jméno festivalu to po tomhle pochopitelně nemělo vůbec snadné. To však ale neznamená, že by MEDICO PESTE patřili ke kapelám, co nestojí za pozornost a neodehráli na ETEFu skvělý koncert. Především svou šest let starou deskou ב: The Black Bile mě přesvědčili o tom, že patří mezi nejlepší současné moderní blackmetalové kapely. Krátce po jejím vydání se ukázali v Praze, kde po boku Mgły odehráli velmi dobrý gig, a tak jsem se na ně logicky opět těšil.

Od té doby ale kapela prošla velkými změnami, reálně v ní zůstal pouze frontman Lazarus a zbytek sestavy je nový. A nechci tvrdit, že je to snad chybou nových členů, ale ani loňská deska Aesthetic of Hunger mi ve srovnání s předchůdci nepřijde tak silná. Jistý otazník nad tím, zda tedy i letošní koncert nebude částečným zklamáním, nad hlavou visel.

Hned po nástupu na pódium nás ale Poláci přesvědčili o tom, že v živém podání o žádnou slabotu nepůjde. Jako úplně první totiž hráli jednu ze svých nejsilnějších skladeb ב: God Knows Why. Na jednu stranu si říkám, že je škoda, že ji odpálili hned takhle ze startu, kdy ještě neměli nejideálnější zvuk, ale naživo funguje jako efektní úvod koncertu stejně tak dobře jako perfektní otvírák alba.

V následujících minutách logicky došlo i na několik songů z novinky. Naštěstí, díky tomu, že byly vyrovnaně namíchány se starším materiálem, mi vůbec nepřišlo, že by během nich docházelo k nějakému kvalitativnímu propadu. Naopak, celý set byl velmi dobře vyrovnaný a bavil mě skvěle od začátku až do konce. Možná i díky tomu, že měli na festivalu téměř headliner slot na závěr celého programu a nehráli pouze jako předskokan před slavnější kapelou, jsem si je svým způsobem ve Volyni užil ještě více než kdysi v MeetFactory.

Jestli bych měl ale přeci jen vypíchnout nějaké konkrétní momenty z jejich setu, byly by to skladby z EPčka Herzogian Darkness. Zvlášť tanečnější kus Hallucinating Warmth and Bliss, možná i díky vyšší hladině alkoholu v krvi, fungoval úplně výborně. Zároveň to ale není pouze srandovní hopsačka, ale stále velmi dobře složená skladba kombinující black metal s post-punkovými prvky a dalšími vlivy. Jak jsem ale již zmínil, celý koncert od začátku do konce mě bavil fakt hodně, tudíž i díky Medico Peste jsem moc rád, že jsem nakonec aspoň na ten jeden den do Volyně jel. Jediné, co bych kapele vytkl, je fakt, že tentokrát místo originálních masek s motivy Rorschachova testu na sobě měli už poněkud okoukané masky morových doktorů. Ale to je fakt jen maličká bezvýznamná drobnost.

vihkav: Pro mě byli hlavním tahákem festivalu právě MEDICO PESTE a ačkoliv to dobré bylo, nemohu na rozdíl od kolegy říci, že mě tentokrát odrovnali tolik, jako na zmíněném koncertě Mgły. Kapela po vydání nového alba hraje poměrně pomalé věci a těm, které fakt odsýpají, nedává naživo tolik prostoru. Zčásti to bude i novým albem, kde je těch rychlejších skladeb málo.

To samotné by ve Volyni nevadilo, kdyby byla dostatečně slyšet jedna z kytar (z pohledu na pódium levá, ale nevím, kdo na ni hrál), což je v jejich hudbě stěžejní. Lezla ven fakt jen malinko a ani stání vepředu přímo u ní nepomohlo porozumění. Druhá kytara byla zase na úkor toho (asi pro vyrovnání) trochu moc nahlas, což nestačilo k odstranění pocitu, že tam něco chybí. Jo, holt když to točím z desky opravdu často, tak ten kontrast s tímhle živákem fakt slyšet byl. Po koncertě jsem se zvukaře ptal a dozvěděl se, že se kytaru maximálně vytáhnout snažil, ale hudebník si ji nevytočil dostatečně u sebe. Přijde mi, že tento problém zas tak složité řešení neměl, ale co už.

Krom toho to byl vlastně při standardních očekáváních dost příjemný koncert a jsem rád, že jsem je zase mohl vidět. Festival pro mě tímto skončil s trochu hořkosladkou tečkou a o to víc, když se hned po konci kapely zavřely úplně všechny stánky a všem nezbylo, než jít spát.

Jsem ale dost zvědavý, s jakým programem festival přijde příští rok, protože se zdá, že se poslední dobou dramaturgicky ETEF zlepšuje a zve sem celkem zajímavý underground, který bychom jinak měli šanci vidět spíše v zahraničí. Prostor na festival je to každopádně skvělý a za zajímavými jmény se sem vždycky rád vrátím. (A já celý poslední odstavec podepisuji; bizzaro.)