Datum vydání: 24. duben 2026
Vydali: Epidemie Records
Žánr: post-black metal, melancholic metal
Délka: 38:24

Víme, že brněnští Heiden za svou kariéru zvládli vyprodukovat žánrově celkem rozdílné nahrávky. Během dvaceti let (a deseti alb) opsali de facto kruh od black metalu k pop rocku a zpět, kdy onen vývoj byl místy možná překvapivý, po stránce kvality ovšem nestrádal. Ať šlo o chrčivý black či melancholický rock, dařilo se držet laťku vysoko a kapela vydobyla solidní renomé u fanoušků i kritiky.

Vrcholem diskografie bylo dle mého minulé album Andzjel, kde kvartet skvělým způsobem zúročil všechny dosavadní polohy i zkušenosti a natočil pestrou, nadžánrovou a textově výbornou desku, kterou překonat nebude z mého pohledu vůbec jednoduché. K nové kolekci Cma přistupuji tedy natěšen, zároveň ale trochu skepticky.

Jak napověděl singl Temnoplodec, novinka pokračuje ve chmurném tónu, jež minule přinesl úspěch, jak ovšem bývá u Heiden zvykem, nová deska je opět trochu jiná než ta předchozí. V tomto případě to znamená, že hoši zásadním způsobem přitvrdili a temnou, převážně však na rockové hudbě postavenou mystiku z minula posunuli do mnohem drakoničtějších rozměrů.

Cma je tak nejtvrdší a nejvíce metalová nahrávka od raných začátků, kdy dominantními se stávají metalové kytary, sypačky a blackový skřehot. Výrazně ubylo vzdušných post-rockových figur a křehké, melancholické atmosféry na úkor těžkopádného metalového dusání, což obecně vzato problém není, ale u Heiden, jejichž hudba byla v poslední dekádě spíš atmosférická a hravá, to beru ale jako krok zpět.

Přeci jen minulé album, jakkoli se tvářilo stran nálady a textů černě, nebylo po té hudební až takový metal a od „měkkých“, melancholických kolekcí A kdybys už nebyla... a Na svůj příběh jsme sami, se instrumentální intenzitou až tak radikálně nevzdalovalo.

Kverd a spol. se samozřejmě nestali úplně tuctovou metalovou hoblovačkou. Jejich charakteristický rukopis je v některých momentech stále patrný, viz třeba mezihry ve skladbách Bílý Had, Vodě nebo Stěna, nicméně jen těžko se bráním pocitu, že takto výrazným posunem do metalových vod kapela ztrácí něco ze své jedinečnosti.

Textová stránka alba je též drsnější. Většinou se jedná o abstraktní obrazy bezmoci, depresivních stavů a bezvýchodnosti, jež jsou opět podávané hodně sugestivním způsobem, a v tom je možná taky trochu zakopaný pes. Lehká mystika a chmurná poetičnost zde pokročila do stadia deprese a totálního zmaru a té temnoty je najednou od skupiny, kterou jsem vždy vnímal hodně skrze texty, celkově nějak moc.

Můj resultát tedy zní, že Heiden se vydali směrem, který je v kontextu poslední tvorby větší extrém a songům tak schází tradiční poetická melancholie, neznamená to však, že je album špatné. Kapela přitvrdila, co do kvality ale drží svůj standard a z pohledu historického vývoje se také nakonec nejedná o nic nepatřičného. Takže navzdory mým pochybnostem Cma do různorodého katalogu brněnských v pohodě zapadá.