Datum vydání: 20. břeen 2026
Vydali: Neurot Records
Žánr: sludge, post-metal
Délka: 1:03:30

Probuzení po tak dlouhý době trvá. Srdce tepe líně, dýchání je povrchní, práci dá i rozlepit víčka a zaostřit zrak. Tenhle brloh si nepamatuje, ale ani nemusí, vypadá totiž podobně jako brlohy, ve kterejch přespával předešlý zimy – díra hluboko v zemi, ze stěn visí zbytky kořenů, podlaha je napůl vystlaná listím, v rohu se válí kosti. Není to zrovna pohostinný přístřeší, to nebylo nikdy, pařáty na packách nedovolej jemnější práci. Ale je to jeho brloh, ve kterým cítí svůj pach, což mu dodává klid.

Hlava se probouzí a v ní ostrej hlas vnitřních pudů – žrát, vyloučit, najít. Krev už proudí, proud tvrdejch sludgeovejch riffů budí orgány a končetiny. Srdce zrychluje, plíce se roztahujou, už má cit v packách a vstává. Zná svoje uvnitř, ale ne tak úplně, protože před spánkem vyloučil slabou srdeční komoru a protrhlou plíci. Proto ty kosti v rohu, proto ten delší spánek, potřeboval se nažrat a dorůst. Žrádlo bylo výživný, vnitřnosti podobný jeho vlastním, a tak nový orgány připomínaj ty původní.

Anebo jinak, Scott Kelly týral rodinu, takže byl vyhozen, nahrazen člověkem z nejpovolanějších – Aaronem Turnerem z Isis, Sumac a dalších, a kdo se bál ztrát, už nemusí. Riffy znějí proti posledním deskám trochu odtažitěji, hlasivky pracujou trochu jinak, ale pořád je to Neurosis kvalita.

Ale to už cítí hlad, už cítí urousanou srst a čerstvou krev, už cítí kořist a leze ven z brlohu. Na první pohled se toho moc nezměnilo, les pořád umírá, stromů je málo a zdravejch stromů ještě míň, většina je zčásti suchá, pokud to rovnou nejsou soušky nebo pahýly. Pod packama mu tlí jehličí, skrz který jen ojediněle proráží špinavá zeleň. Voda je kalná a i po vyloučení nejhorších nečistot je mu z ní špatně. Při číhání na kořist se mu do hlavy vkrádaj vzpomínky na to, že zdravejch stromů bylo víc, že se mu z vody nedělalo špatně. Díky tomu mu utíká první srna, ale druhá už ne.

V hlavě mu ještě hučí, z rozpáraný srny stoupá pára, packama vyprošťuje poslední zbytky vnitřností. Tělo se po dlouhý hibernaci zotavuje, cítí, jak se mu nafukujou plíce, tloustnou žaludeční stěny, sílej šlachy. Zalejzá zpátky do brlohu, padá na listí a odpočívá, sní o lepších letech a zářivějších zítřcích.

Klid ale netrvá dlouho, druhá srna mu neutekla hlavně proto, že neměla odkud brát, nohy hubený, žebra vystouplý, vnitřnosti se do smrsklýho hrudního koše sotva vešly. Musí ulovit víc, a tak tráví víc času číháním, pronásledováním kořisti a jejím zvnitřňováním. Na snění moc času není, často se stahujou mračna a bouří - tvrdejch riffů je dostatek, jemnějších nálad na poměry Neurosis méně.

Plně se proto nasytí až když slunce sotva stoupá nad obzor, později než obvykle, po dlouhejch, surovejch tejdnech lovu. Už není času nazbyt, už má jen měsíc na sny a hledání ostatních. A tak sní, sní a otvírá se, sní a nachází ostatní, sní a nechává ostatní snít s ním a společně si vysní lepší svět, svět plnej hustejch lesů a průzračnejch jezer.

Ale času zbývá málo, lepší svět rychle chřadne, hřejivý barvy blednou, tmavší barvy černají, až zbývaj jen studený odstíny černý a bílý. A pak začne tmavnout i bílá, a jak tmavne, tak se rozpíná černá a teplota dál klesá. A pak už je studená, neklidná noc, čas na to se znova uložit k zimnímu spánku.