Datum vydání: 1. prosinec 2025
Label: vlastní vydání
Žánr: sludge / doom metal
Délka: 1:02:03

Parta jménem Hexjakt (Hon na čarodějnice) vznikla ve švédském undergroundu teprve nedávno a Blessing Of The Damned je, když nepočítám předchozí eponymní EP, teprve první velká deska. Pozornost si však trojice pokérovaných vousáčů dle mého zaslouží, debutové album totiž obsahuje vcelku  interesantní kvalitu.

Trio drhne pomalý, valivý sludge-doom jehož intenzita je poctivě drtivá a tempo jak se patří plazivě pomalé, songy však nejsou nudné. Hudba má při pomalém běhu docela groove a působí chytlavým dojmem, což v daném ranku nebývá vždy úplně obvyklé.

Co se mi líbí zejména, je fakt, že pomalý, hutný, bezútěšný sludge metal v podání Hexjakt se nesnaží posluchače trýznit jako třeba poslední Primitive Man anebo Big Brave. Oceňuji, že skladby jsou při minimalistickému pojetí muzikální a obsahují uchu lahodící nápady a postupy. Některé songy nabídnou dokonce až skoro heavymetalové melodie, které však napasované do táhlé, hutné sludge doommetalové bažiny zní velmi působivě.

Navzdory své tvrdé a sveřepé podstatě tak hudba nepůsobí destruktivním dojmem. Skladby mají díky rozvážnému tempu, melodiím a mazácky zahraným kytarám příjemně majestátní atmosféru, která není naivní nebo vlezlá. Naopak onu osudovost není problém kapele uvěřit.

Jako zásadní spatřuji mimo jiné i kvalitní zpěv, resp. dvojici vokálů, které fortelný základ povyšují na ještě vyšší level. Osobně si vlastně jen těžko dovedu představit v tomto žánru lepší projev než uvedený chraplák, který v sobě má agresivitu a přitom zůstává stále dostatečně melodický. Plus mám za to, že díky energii, kterou zpěv hudbě dodává, není album ve finále tolik depresivní, jak by dle svého žánru být mohlo.

Mix nahrávky je dobře vyvážený, všeho je akorát. Kytara hraje mocné riffy a kvílivé vyhrávky, ovšem neexhibuje. Občas vyjede nahoru, ale stále přenechává dost prostoru baskytaře, která je většinu času dobře slyšet. Stejně tak hudbu nezahlcuje ani zpěv. Dá se říct, že zvuk je celkově povedený, kdy songy zní hutně, tvrdě, zároveň jsou ale dynamické a prodyšné.

Těžko vyzdvihnout konkrétní kusy, kolekce zní při své hodinové stopáži vyrovnaně, a když už, tak asi Void Throne nebo Monolith vidím jako ty nejvíce reprezentativní kusy. Je třeba ale zmínit i věc Don't Talk To Strangers, což je cover verze Ronnieho Jamese Dia, který odkazuje na inspiraci klasickým metalem.

Jako spřízněné kolegy Hexjakt lze označit třeba Conan, High On Fire, Yob, Monolord anebo Crowbar s tím, že švédský nováček se s uvedenými může v pohodě poměřovat. Zářez Blessing Of The Damned není úplně stoprocentní, na debut je však překvapivě vyzrálý. Už teď jsem zvědavý na věci další.