Datum vydání: 10. duben 2026
Vydali: Nuclear Blast Records
Žánr: death metal
Délka: 41:39

Upozornění na úvod: Nebudu zastírat, že jsem dlouholetým fanouškem newyorských kontra-apoštolů. Cením si je dokonce o fous výš než jejich odvěké souputníky Incantation, není-li rouháním vůči Satanovi obě kapely kvalitativně poměřovat. To zároveň neznamená, že bych Rossovi Dolanovi a Robertu Vignovi skákal na úplně každý lep. Třeba albu Kingdom of Conspiracy z roku 2013 jsem dodnes tak úplně na chuť nepřišel. Souhrnně viděno u mě nicméně Immolation patří na deathmetalový piedestal. No novinku jsem se tedy těšil s předporozuměním, že bude, když už nic jiného, přinejmenším nadprůměrná. Je?

Nebudu čtenáře dlouho napínat. Je. Výjimečná? To bych si tak úplně tvrdit netroufl. Vysoká laťka klasiků ale každopádně zůstala na svém místě.

Ačkoliv se o Immolation často říká, že hrají pořád to samé, tak úplně bych to netvrdil. Jako skoro každá skupina procházejí vývojem, byť nikterak překotným. Od dnes jich kultovních, v mnohém ale dobově naivních začátků na albu Dawn of Possession (1991) se přes záseky Here in After (1996) a Failures for Gods (1999) propracovali do období, které kritika vesměs považuje za vrcholné.

Jak Close to a World Below (2000) tak Unholy Cult (2002) působily ve své době jako death metal ze skutečného pekla vedle soundtracků k pouťovému domu hrůzy. Sekané, k thrashmetalovým kořenům subžánru odkazující riffy do velké míry nahradily táhlé, skřípavé, akordy. Zapojení atonality a přerývaných rytmů vytvářelo charakteristickou drásavou atmosféru, které nijak neubližoval ušpiněný zvuk, spíše naopak. Tam někde se rodila skutečná deathmetalová temnota, z níž zástupy učedníků a epigonů čerpají dodnes.

Alba Harnessing Ruin (2005) a Shadows in the Light (2007) se nesla v duchu určitého zcivilnění. Místo kosmické hrůzy položili Immolation větší důraz na společenskou kritiku, a to nejen v textech, ale i v hudebním výrazivu. To bylo najednou o něco méně majestátní, spíš syrové a naštvané. Ne každému to sedlo, osobně si ale stojím za tím, že obě desky v sobě mají velkou sílu.

Počínaje Majesty and Decay (2010) se pak sami průkopníci pochmurných podsvětních šachet začali sami slyšitelně inspirovat vlnou pompézního, opulentního death metalu dýchajícího okultismem a starými mýty, který pomohli proslavit Poláci Behemoth. To se projevilo větším příklonem ke středním tempům, místy až pochodovým rytmům, a celkové zvukové mohutnosti. Deska Acts of God (2022) byla zdařilou demonstrací tohoto přístupu, a letošní Descent na ni v zásadě plynule navazuje.

Neodpustil jsem si tento exkurz, abych připomněl, že Immolation nejsou a nikdy nebyli žádný neměnný death metal staré školy a že tedy není fér vyčítat jim, že už dávno neznějí jako na Unholy Cult. Časy se mění a lidé s nimi. Dokud zůstává přítomná kvalita, komu by to vadilo?

Immolation vzor 2026 jsou tedy triumfálně maršující apokalyptická bestie, pro jejíž popis bych se nebál použít sousloví „vznešené zlo.“ Celá řada motivů, které Descent nabízí, je natřených na černo (nejvíc šestá Bend Towards the Dark) a všudypřítomný vliv Behemoth nelze zpochybnit, což Immolation ostatně ani nečiní a sám kytarový mistr Bob Vigna se ze svých sympatií k Nergalovu ansáblu opakovaně vyznal v rozhovorech.

Descent zkrátka šlape jako koně pekelných šlechticů, kteří se vydali na projížďku smrtelným světem. Pokud v takovém příměru slyšíte jako příslib fascinující podívané, tak hrozbu vyprázdněné formy, trefili jste se. Hudba na albu je působivá. Často přímo strhující.

Zároveň se ale člověk už od vybrnkávaného úvodu otvíráku The Vengeful Winds těžko zbavuje dojmu, že tahle mašina, jakkoliv impozantní, jede tak trochu na autopilota. Že Dolan a Vigna, doplněni zkušeným Stevem Shalatym za bicími a dalším mazákem, kytaristou Alexem Bouksem, dobře vědí, jak udělat peklo na zemi, a tak si zkrátka jednoho dne sedli a udělali ho.

Poslouchá se to celé velmi dobře, mimo jiné i díky čistému a sytému zvuku, není to ale tak úplně ten Lucifer, který by měl vyzrát na archanděla Michaela. Spíš se jen tak prožene krajinou, vystraší lidi a zaleze zpátky do pekelného chřtánu. Jakkoliv třetí skladba nese název God’s Last Breath, tohle zkrátka Armageddon nevyhraje. Snad kdyby se přidalo víc drásavosti, jakou nabízí na první poslech nenápadná, s opakovanými poslechy ale asi nejdůmyslnější skladba Host, sedmá v pořadí. Ale to je ono příslovečné, co by, kdyby.

Immolation nahráli další silné album. Takový verdikt by se ostatně nechal vynést nad vším, co z téhle newyorské výhně vyšlo. Nesouhlasím s názory, že se jedná o vykrádání sebe sama nebo o vaření z vody. Zároveň ale nečekejte, že Descent přinutí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a vyznat, že Ježíš Kristus je mrtev. A vlastně by ani nebylo fér očekávat taková vítězství od veteránů.

Immolation kdysi ukázali cestu. Dnes působí jako spolehliví mentoři. Závěr Bend Towards the Dark na chvíli připomene legendární Suchardův Dům v Nové Pace od tuzemských matadorů Master's Hammer. Je na mladších koních, aby vzali vážně Mistrova slova: „Lidé pro nás stromy sázívali, sázejme my též!“