Datum vydání: 17. říjen 2025
Label: Profound Lore Records
Žánr: funeral doom/death metal
Čas: 62:44

Funeral doom/death rozhodně není rychlý žánr a chce čas tak nějak ze své podstaty. Byť se tato odnož smrti kovu neustále rozšiřuje novými spolky a vznikají kvalitní nahrávky, pozornost stále přitahují hlavní hybatelé, pionýři, chceme-li, universa. K těm vedle Skepticism a Esoteric rozhodně Evoken patří a z těch praotců je toto trio stále aktivní.

Tedy, Evoken jsou funeral doom/death kapela ze státu New Jersey v USA. Funguje od roku 1994 po změně jména z Funereus, kteří se datují k roku 1992. Jejich dosavadní kariéra činí sedm studiových desek a aktuální Mendacium navazuje na předchozí Hypnagogia po, na žánr nicotných, sedmi letech a to v čase plížícího se podzimu.

Není ideálnější doba pro těžkotonážní, pomalou a ještě pomalejší cestu, tentokráte nikoliv až tak do nicoty věků, ale do utrpení benediktského mnicha, jenž díky nemoci nemůže opustit svojí komnatu v klášteře. Jeho služba a víra v boha nebude nikdy uspokojena. Neustupující bolesti nedovolují spánek, načež se setkává s bytostí odpornou z trhlin reality. Příběh vznáší otázku, zda utrpení způsobuje bytost cizí nebo je jen vše v mysli mnicha.

„How weary you must be. A soul despairing heaven's aid to obtain mercy. Devoted to prayer, fasting, and mortification of the flesh. Consider my nescient brother, the nature of this realm without the martyr's creche.“

Zdánlivě jednoduchá premisa příběhu nabírá větších rozměrů, když se souputníkem stane hudba Američanů, která pomalu rozvíjí dění. Zjevení persony či šílenství v první skladbě je protkáno sotva jedinými blast beaty na desce a v podstatě se od té doby co možná nejvíce zpomaluje a hutní. Evoken hudbou příběh protkávají a pečlivě budují atmosféru. Pomalá útrpná kila prostupují mlhou kláves, které jsou dominantnější než kdy dřív, dost možná nejdominantnější. Američané ale nejsou žádní novicové a vše je umně kompozičně postavené. Jemné, až post-metalové kytarové linky přecházejí v mohutné stěny gradující do mohutného finále, přesně tak jak žánrová pravidla žádají. Zpěvu, jednosměrné promluvy k zbídačené, oddané duši je tak akorát, aby dějství plynulo, naproti tomu vokálový konec None může řada blackmetalových havranů závidět.

Úlev jak mnichovi, tak i posluchači přináší dvě instrumentální skladby. Evoken si tím „pomohli“ už na předchozí desce, ale do celku zapadají. Lehce orientální Prime mi naznačuje dálku, ze které snad /a jestli/ návštěvník pochází (a fanoušek herní série Diablo a jejího soundtracku zaplesá). Klávesová Vesper nabízí poslední milosrdenství před nevyhnutelném finále, které není ambiciózně opulentní, ale veskrze komorní. Dostatečně vyplňuje celu kláštera a mysl bezejmenného, dávajíc finální rozhřešení.

„...Life's own journey is an appeasement of dogmatic will. Submit to your heaven, within ourselves, And banish known fears and give rise of no heaven or hell.“

Atmosféra a vlastně klávesy hrají hlavní figuru. Přestože kapela oproti předchozí desce hudebně přitvrdila a celek je temnější, respektive tíživější, ke zvolenému příběhu bych si i tak dokázal představit víc holý a neúprosný hudební doprovod. Evoken takhle daleko zajít umí, nemají však potřebu. Tentokrát pro svou baladu vytvořili, v rámci diskografie, přívětivější dějiště. Žánrové standardy v kompromisu s větší přístupností, proč ne. Evoken to umně splňují.