Kdy: čtvrtek 6. listopadu 2025
Kde: Praha, Stodola Kobylisy
Pořádali: Námöl

Čtvrtečního večera vyrážím pln zvědavosti do farmářského koutku naproti kobyliskému metru. Tentokrát však ne pro řemeslné pochutiny, ale za hudbou. O nově otevřené Stodole psal nedávno Sicky v reportu z koncertu Vallley Of The Sun, tak jenom dodám: ano, je to tam opravdu velké. Asi jako menší kostel.

Člověka to nutí neustále se rozhlížet, zkoumat vysoké krovy a otlučené zdi. Přesto je tu útulno, dá se posedět na lavicích u několika delších stolů, které odpovídají solidnějším festivalovým sestavám a pohodlně sledovat dění na pódiu zpovzdálí. Ideální setup pro vícekapelové večírky. Plusem je i velkorysá projekční stěna. Dnes ale nebude vytížená. U prvních dvou kapel tu bude zářit pouze logo klubu, Pantheïst budou promítat jen statickou ‘plachtu‘. Podzimní chlad eliminují dvě výkonná topná tělesa v prostoru u pěkně zařízeného baru. Před pódiem se člověk musí zahřát křepčením, což ale dnes moc nehrozilo.

Pár mínusů by se ale našlo. Že návštěvník musí chodit na záchodky mimo prostor klubu, by v zásadě nevadilo. Horší je, že jediný východ je u schodů, které jsou hnedle u pódia, takže tu v podstatě neustále panuje nějaký ruch. To při zádumčivějších momentech koncertu na atmosféře nepřidá. S tím souvisí i druhý element, který k atmosférickým doommetalům moc nepasuje: nedá se tu úplně zhasnout, jinak by se lidi přizabili na oněch schodech ven. Ale jinak se mi tu líbí a budu se těšit na další akce tady, pokud to nebudou vyloženě atmo záležitosti. Mám to prakticky za domem.

Dnes se tady sešly tři kapely, které nějakým způsobem laborují s doom metalem a propojují ho s jinými elementy. Našinci Blues For The Redsun se sludgem, drážďanští Lightless s funeralními vlivy. Belgicko-britští Pantheïst se v současnosti obracejí do tradičních oldschoolově atmosférických vod. Jak tohle klání dopadlo?

S asi půlhodinovým zpožděním proti plánovanému harmonogramu začínají holešovští BLUES FOR THE REDSUN. Pětice (dvě kytary, bicí, basa, zpěv + krabičky) nastoupí před majestátní zeď sestavenou z komponentů od Orange, Ampegu i Marshallu a začne nás nemilosrdně drtit pěkně nátlakovým, ale srozumitelným zvukem. V prvních chvílích sice nejde ven levá kytara, ale problém je brzy vyřešen a zvukové vibrace začnou procházet těly asi čtyřicítky návštěvníků v plné palbě. Je to nahlas, ale dá se přežít i bez špuntů.

Pokud si dobře vybavuju, dostaneme během následující cca hodinky tři poctivě budované a gradované vály. Je to bahenní sludge na poctivém doomovém základu, kde prim hrají minimalistické riffy, které ale postupně rostou a mají silně hypnotický účinek. U nahrávek BFTR mám často problém udržet pozornost, protože se mi jejich způsob vytěžování riffů až na dřeň zdá poněkud monotónní, ale naživo to s touhle intenzitou výborně funguje.

Muzikanti si nepotrpí na velká slova a pózy, ale na budování napětí a skličující, nihilistické atmosféry. Můžu říct, že během tohoto setu jsem výše zmiňované rušivé prvky prakticky nevnímal, protože téměř neproniknutelné kytarové stěny prostor dokonale ovládly. Monolitické riffy sem tam prořízne psychedelické sólo (žádná velká technika, ale spíš kvílivý vrták do hlavy). Bubeník střídá tympánové a regulérní paličky, takže jeho hra je dynamická a pestrá. Bicí a struny jsou nazvučené dobře, agresivní post HC/sludgeový vokál je možná do té masy hluku trochu zapuštěný, ale to je ve výsledku vlastně plus - nic nepřečnívá, vše tvoří homogenní hmotu. Škoda jen prakticky neslyšitelných samplerů a ruchových efektů, které měl na starosti vokalista.

Trochu jsem se obával, jestli se v prostorné stodole nebude tříštit zvuk, ale snad díky členitému trámoví a zapuštění “tanečního parketu” pod úroveň společenské části klubu se žádné odrazy a ozvěny nekonaly. Každopádně dobrá práce. Pro mě kapela večera. Někdy příště zas!

Následuje delší přestavba pódia a k mému překvapení mizí komplet kytarová stěna. Další dvě kapely budou hrát jen s minimální pódiovkou. Němečtí, mně dosud zcela neznámí LIGHTLESS hrají ve třech, přičemž o vokály se dělí kytarista (vyšší nablacklý) a basák (hluboký death/doomový). Zvuk je hnedle o poznání méně razantní a hutný, ale zůstává čistý a přehledný.

Drážďanští také stihnou za svou přidělenou hodinku pouhé tři songy, ale oproti BFTR jsou žánrově i tempově rozkročenější. Hypnotickou atmosféru střídá docela pestrý kaleidoskop. Podávají se ultrapomalé, čistě funerální pasáže beze slov, kdy vzduchem proznívají táhlé riffy a bubeník si mezi sporými údery udává rytmus kýváním hlavy (skoro bych řekl, že takhle pomalý klik asi metronom neumí) a o něco rychlejší death/doomové úseky, kdy se strunaři gentlemansky střídají ve zpěvech. Chvílemi se dokonce dočkáme i solidního načernalého kvapíku s (trochu bramborovou) dvojšlapkou a kytarovým shreddingem.

Muzikanti působí sympaticky civilně. Žádná póza, žádný kabaret ani dlouhé vykecávání. Za bosého baskytaristu je mi trochu zima, když vidím, jak tlapká po pedálech jen tak bez bot. Je to zábavné, žádná nuda, zvuk také solidní, změny temp chlapi zvládají bez zaváhání, ale nemůžu si pomoci a nějak se dnes nedokážu do hudby Lightless ponořit, tak jako do vystoupení Bluesmanů. Každopádně bude-li příležitost, klidně bych si dal repete.

Hlavním chodem smuteční hostiny jsou internacionálové PANTHEÏST, kteří slaví pětadvacet let na scéně. Při té příležitosti vydali bilanční kompilaci a vyrazili na turné. Moje dosud jediné setkání s nimi proběhlo prostřednictvím poslechu stejnojmenné desky v roce 2011. Tehdá mi přišla jejich hudba celkem variabilní a zajímavá. (Funeral)doomový základ byl obohacený rockovým kořením přibližně do polohy, jakou razila Anathema okolo desky Eternity. Ovšem dnes je to úplně jiná kapela. O funeral doomu už nemůže být vůbec řeč. Jediným stálým členem je šedý vlk, frontman Kostas (zpěv-growl/klávesy), zbytek muzikantů nabral před pěti lety, vokalistku dokonce až předloni.

A právě nad angažováním sopranistky si marně lámu hlavu. Zpívá sice čistě bez falešných not, což kvituju s velkým povděkem, ale jinak mi do stylu kapely vůbec nezapadá a její výrazný vokál z výsledného tvaru strašně vyčnívá. Ani teatrálně expresivním pódiovým projevem si mou přízeň nezíská.

Soubor působí poněkud nesourodým dojmem. Máme tu frontmana v sutaně stojícího za robustními archaickými Rolandy, “operní” pěvkyni ve velmi odvážném modelu s růžencem, poměrně nezúčastněné strunaře a bicmana schovaného za statickým principálem. Celé to takhle za světla působí jaksi nedotaženě až amatérsky. Ale OK, tohle všechno by se dalo s přivřením oka přejít, jenže ve srovnání s oběma předešlými kapelami mají navíc Pantheïst nejslabší zvuk. Jednak se mi zdá podstatně tišší, což může souviset s tím, že díky časovému skluzu už přetékáme za policejní hodinu. Za druhé se mi zdá, že se v mixu někde ztratila kytara a pořádně slyšet je v podstatě jen při sólech.

Ani kompozičně nejsou skladby kdovíjak objevné. Často se stává, že kytara, klávesy i vokály jedou unisono motivy, což moc prostoru pro nějaký překvapivý vývoj nedává. Díky málo slyšitelné kytaře dominují zvuku klávesy (k nim ještě předtočené samply), které ale většinou vyluzují poměrně neoriginální, mnohokrát slyšené motivy. Osvěžující je občasné zařazení čistě klavírních momentů.

Jestliže jsem se do Lightless vcítil tak napůl, tak k Pantheïst jsem bohužel cestu nenašel vůbec. Docela mě to mrzí, protože jinak jsou to sympaťáci, kteří i celkem poctivě sledovali vystoupení předkapel a po koncertě se ochotně bavili s fans. Snad někdy příště?

Kdo vážil cestu do Stodoly, dostal ve finále fajnovou porci melancholických tónů ve třech různých variacích na pohřební téma. Každá kapela k doomu přistoupila z jiné perspektivy a jinými prostředky. Za mě nejlíp zafungovali hned první Blues For The Redsun s modernější s přesahem do sludge. K tradičnějším formám Lightless a Pantheïst by asi líp sedělo intimnější prostředí.