Kdy: úterý 04. srpna 2026
Kde: Německo, Drážďany, Beatpol

Je tu začátek srpna, velká část metalistů se chystá na Brutal Assault, ti, kteří se rozhodli zúčastnit i úterní warm-up party, tam dokonce už jsou. Já letos z vícero důvodů vynechávám.

Chvíli před festivalem se mi ale ozvalo pár kamarádů s dotazem, jestli nechci jet na Amenru do Drážďan a ideálně zda bych je tam i neodvezl. Po chvilce přemýšlení si ale říkám proč ne. Byť se nejedná zrovna o jednu z mých all-time favorite skupin, rozhodně to je kapela, která mě naživo zatím nikdy nezklamala.

Její poslední pražský koncert v Akropoli byl hodně super a reálně se jednalo i o jedno z mála jmen, na které bych se na letošním Brutalu celkem rád znovu podíval. S cestou na otočku na tyhle koncerty kousek za hranicemi taky nemám problém, tak jsme nakonec v úterý 4. srpna krátce před pátou sedli do auta a vydali se do Drážďan.

Hrálo se v klubu Beatpol, ve kterém jsem ještě nebyl. S ohledem na to, že Belgičané už mají hromadu let celkem striktní požadavky na velikost pódia, projekci i zvuková specifika, nečekal jsem, že by hráli v nějaké totální díře. Den před jejich koncertem ale přišla informace, že pořadatel zrušil účast předkapely Machukha. Údajně kvůli vysokým teplotám. Říkám si, co to je za blbost, vždyť je snad jedno, jak je venku vedro, když se hraje uvnitř. Když ale přicházíme do klubu, celkem rychle chápeme proč.

Beatpol je sice pěkný a docela velký klub. Velikostně o něco menší než Palác Akropolis, ale zase ne extra o moc, pětikilo návštěvníků se sem podle mě v pohodě vleze. Jedná se o bývalý kinosál a z dřívějších dob zde zůstal hezky zdobený strop. Není to sice až takový unikát jako např. UT Connewitz v Lipsku, ale poměrně slušná venue to rozhodně je.

Fakt, že se jedná o starší budovu, má však pravděpodobně za následek i to, že zde dosud není vybudovaná pořádná vzduchotechnika. Na menším balkonu i na sloupech kolem sálu bylo sice nainstalováno několik větráků, které foukaly vzduch do davu, ale víš jak, pokud zde nemáš klimatizaci, tak když na někoho začneš větrákem foukat horký vzduch, sám o sobě se neochladí. A když venku máš nějakých pětatřicet stupňů a do klubu pak narveš několik set hlav, dost rychle zde může být třeba o dvacet stupňů víc.

Ještě pár minut předtím, než začala hrát AMENRA, tedy ze všech přítomných totálně teklo. Okamžitě si tedy říkáme, že byť předkapela mohla být sebelepší, vzhledem k tomu, jaké zde bylo vedro a i s ohledem na to, že mě zrovna dvakrát nezajímala, je fakt dobře, že jsme nemuseli uvnitř trávit třeba další hodinu navíc. Sál se otevřel v sedm hodin, začátek koncertu byl psaný na osmou a asi patnáct minut poté už přišla na pódium belgická pětice.

Hned od chvíle, kdy kytaristé poprvé hrábli do strun a bubeník poprvé udeřil svou paličkou do bicích, přichází zhruba hodina a půl, během které se snad všichni fanoušci Amenry spokojeně rozplývali blahem. Zvuk byl už od úvodní skladby Children ofthe Eye krásně čitelný, dostatečně hlasitý a hutný. Kontrastní změny mezi klidnějšími atmosférickými brnkačkami a masivními metalovými riffy fungovaly fakt jako kopanec do obličeje, přesně tak, jak to máme od téhle kapely rádi.

Trochu méně prostoru v celkové zvukové mase možná dostaly vokály. Ne že by nebyly slyšet. Osobně jsem si velmi dobře užíval jak Colinův jekot a čisté zpěvy, tak i Mathieuovy doplňující řevy. Sice na rozdíl od zbytku nástrojů úplně netrhaly uši, byly zkrátka součástí celku, ale aspoň díky tomu nepřeřvávaly jinak perfektně natlakované kytary.

Setlist byl primárně poskládaný ze skladeb z asi nejpopulárnější, dnes již devět let staré desky Mass VI, a to rozhodně více než třeba loni. Nechyběla sice ani starší hitovka Razoreater, novější materiál zase prezentovaly songy Salve Mater a Deevenmens. A byť bych si klidně zavzpomínal na doby, kdy Belgičané naživo hoblovali fláky typu The Pain. It Is Shapeless. We Are Your Shapeless Pain. nebo Silver Needle / Golden Nail, vlastně jsem velmi rád za to, že koncert v Drážďanech byl tentokrát poskládán tak, jak byl, protože byl jedním z nejsilněji vyvážených, co si u Amenry pamatuji. 

Stejně jako v Akropoli, i tentokrát mezi vrcholy celého koncertu patřila hodně atmosférická skladba A Solitary Reign. Strašná šleha byla ale také koncertní stálice Am Kreuz z již více než dvacet let staré nahrávky Mass III. Ta fakt se mnou zacloumala mnohem více než posledně. Highlightem byl ovšem všemocný Diaken s přísným závěrečným riffem utnutým do úplného ticha. Tímhle finále mě Amenra naprosto dostala už před devíti lety, kdy hráli Diaken na závěr svého koncertu v La Fabrice. A i když to tentokrát možná nebyl až takový šok jako poprvé a tak nějak jsem tušil, co nás čeká, i po těch letech zafungoval úplně stejně silně.

Konec, my totálně mokří, potem splavení od hlavy až k patě postupně odcházíme z přehřátého klubu, ale stejně jsme totálně nadšení, protože pro takto skvělý koncert rozhodně stálo za to to vedro přetrpět. Je asi pravda, že tohle bylo už za hranou a pamětníci vzpomínají, že tohle inferno snad překonalo i legendární Neurosis v Akropoli.

Jinak jsem zatím nic nenapsal o projekci - ano, i tu samozřejmě tentokrát Belgičané neopomněli a byla krásná a efektní jako vždy. Jen jako člověk, který kapelu viděl naživo už hodněkrát, trochu zabrblám, že některé motivy by to už chtělo obměnit. Ale zase proč měnit něco, co velmi dobře funguje, že ano? Motivace vidět kapelu znovu třeba zase za rok tímhle koncertem každopádně nezmizela a budu se těšit na naše další setkání. A co Brutal Assault, jak zahrála Amenra tam?