Kdy: pondělí 28. dubna 2025
Kde: Praha, Palác Akropolis

Amenra je kapelou, jejíž koncerty jsem vždy míval rád. Ne že bych byl nekritickým fanouškem, který zbožňuje každou její desku. Naživo mě však, zvlášť díky práci s masivním zvukem, propracovanou projekcí a zpravidla vyčerpávajícími sety, pokaždé dostala. Koneckonců, v historii Marastu najdete pár článků, ve kterých Belgičany chválím.

Minimálně v Praze hrála Amenra za poslední roky několikrát, a to jak klasický koncert, tak akusticky. Osud tomu chtěl, resp. v mém případě spíše nechtěl, že mi za posledních šest let ani jedna z těchto akcí nebyla souzena. V pondělí 28. dubna však tato parta z Belgie zavítala opět do Paláce Akropolis, pár kroků od mého bydliště, a já se konečně mohl přesvědčit o tom, jak jim to po těch letech hraje, a to dokonce na stejném místě, kde jsem je viděl naposled v roce 2018.

Ještě před hlavní kapelou se představilo duo ze Seattlu Year of the Cobra. Kapelu tvoří manželský pár, a to bubeník Johanes s baskytaristkou Amy. Díky ní je jejich angažmá na turné pochopitelné, jelikož od letošního roku hraje na basu také v Amenře. Sami tvoří takový lehce ritualistický stoner sludge doom s dostatečně dunivým zvukem, jak se u tohoto žánru sluší a patří. A byť podobná hudba většinou stojí primárně na pořádně vyhulených kytarách, v případě Year of the Cobra není absence kytary úplně limitující.

Amy i se samotnou basou zvládla kromě rytmiky odehrát i lehké melodie, ale i Johanes hrál na stylové poměry dost aktivně, aby kromě úderného udávání tempa i zabavil. Nejvýraznějším a nejmelodičtějším prvkem koncertu byl však Amyn zpěv, který připomněl například některé occultrockové female fronted kapely.

Asi nemohu říct, že by se jednalo o cokoliv přelomového nebo opravdu hustý koncert, ale jako předkrm před hlavním chodem Year of the Cobra zabavili. Především předposledním dostatečně houpavým songem, kterým se duo dostalo do poloh, se kterými pracují například Om nebo starší Minsk. Docela pěkný koncert, ale vyhrazená půlhodina mi rozhodně stačila.

Už dle chování davu šlo následně moc dobře poznat, na koho v pondělí návštěvníci přišli. Byť na předkapelu šlo bez problému projít klidně do středu sálu bez toho, aby se člověk mačkal, dobrou čtvrthodinu před začátkem headlinera byla Akropole nacpaná až po zvukaře a další návštěvníci stále přibývali. I když koncert nebyl předem vyprodaný, musím říct, že takhle narváno jsem tu už dlouho neviděl. Nakonec sám zabírám flek vedle osvětlovače, chvíli si pro sebe brblám něco ve smyslu, že jsem se mohl taky procpat trochu blíž pódiu, ale nakonec se z toho vyklube místo, odkud lze hezky vidět na celé pódium s projekcí a kde byl rovněž výborný zvuk.

Amenra je naštěstí kapela, která nic nenechává náhodě a má za ty roky živého hraní všechny možné aspekty koncertu v palci. Už déle než dekádu je její vizuální stránka bezchybná. Bez obří černobílé projekce, ve které najdete záběry z opuštěných míst, různých kostelů nebo přírody, např. zpětně puštěný tok vodopádu, si Belgičany už nelze ani představit. Práce se světly je rovněž efektní a vzhledem k tomu, kde jsem stál, jsem mohl pozorovat, jak se crew stará i o takové drobnosti jako manuální zesilování jasu projektoru přímo do hudby.

Jejich zvuk je rovněž kapitolou sám o sobě. Dostatečně, byť ne přehnaně hlasitý, masivní, ale zároveň detailní, aby v něm hezky vynikly klidnější brnkačky, tišší čisté zpěvy či recitace a další drobnosti, které dělají hudbu Amenry zajímavou. Upřímně, musel bych přemýšlet, kdy jsem naposled v Praze slyšel metalovou kapelu s takhle dobrým zvukem, který navíc v průběhu setu ještě postupně zhutněl. A minimálně pasážím, kde kapela pracuje s kontrastem tichých, rozvážných momentů a následného hlasitého metalu, dával neskutečnou sílu.

Co se prezentovaného materiálu týče, pochopitelně došlo na nové EP With Fang and Claw. Skladbou Salve Mater koneckonců celý koncert začínal. V průběhu setu však Amenra rovněž více a více vzpomínala i na svou minulost. Nechyběla samozřejmě hitovka Razoreater, ale ani další skladby z různých Mší. Překvapivě mě nejvíce dostala relativně nová A Solitary Reign z šesté Mass, kterou možná nepovažuji za vrchol tvorby Belgičanů, avšak živě prostě ta kombinace něžnějšího melodického rozjezdu a následných tvrdých riffů klapla fakt výborně. Colin zde rovněž potvrdil, že umí nejen jedovatě ječet, ale i poměrně hezky zpívat. V některých momentech mu s vokálem vypomáhal i kytarista Mathieu.

Před koncem koncertu rovněž nesměla chybět pecka Am Kreuz. Zde si nemohu pomoct, ale zrovna v tvrdém rozjezdu skladby mi přišlo, že oproti zbytku setu drobně klesla hlasitost, a tak největší facku dostal posluchač možná v jiných skladbách, než by předem očekával. Ona sice i Am Kreuz byla super, potěšil zde například čistý zpěv baskytaristky, ale mám pocit, že některé novější songy tlačily kupodivu ještě více. S přibývajícími minutami ovšem i jeho síla rostla.

Zde šlo poznat, že hudební model, s nímž Amenra pracuje, je relativně simple a za těch posledních dvacet let se nějak zásadně nezměnil. Některé postupy hudebníci docela opakují, práce s gradacemi a kontrasty je rovněž podobná, ale proč měnit něco, co celé ty roky skvěle funguje? Je to sázka na jistotu? Možná, ale zrovna v jejich případě mi to nijak nevadí a především naživo mě fakt baví mnohem více než z desky. Úspěch kapely tedy moc dobře chápu a s přibývajícím časem jsem stále více přesvědčen o tom, že zajít po letech na Amenru byl opět dobrý nápad.

Dal bych po sobě pět vyprodaných koncertů, jako zvládli v domácí Belgii? To asi ne, ale říkám si, že zajít na ně v dohledné době ještě jednou by mi vůbec nevadilo. I kvůli tomu, že konec setu přišel nakonec až zbytečně brzo. Místo předem avizované hodiny a půl hrála Amenra pouhých 70 minut. Sice vydatných a po závěru v podobě Ritual, který v té nejsilnější chvíli utnuli do úplného ticha, bych nějaký přídavek stejně ani nechtěl, ale kdyby hráli o 20 minut déle, rozhodně bych se nezlobil. Nejednalo se sice o nadmíru překvapivý koncert, ze kterého bych odcházel totálně rozdrcený, emočně či jinak vyflusaný, ale silný zážitek to byl určitě. Škoda, že nebyl ještě o trochu delší.