Kdy: 16.-19. duben 2026
Kde: Holandsko, Tilburg

Loni na ochutnávku na dva dny, letos jsem si chtěla Roadburn střihnout celý. Na podzim bylo oznámeno několik srdcovek a lístek a letenky směřovaly do košíku. Dlouho to vypadalo, že pojedu sama, protože kámoši, co byli loni, celý podzim vyhrožovali, že nepojedou na Roadburn jen proto, že je to Roadburn (s čímž lze určitě souhlasit). Nakonec ale žádný nabitější festival nenašli a koupili lístky aspoň na dva dny a pár dnů před fesťákem ještě dokoupili na třetí. Ubytko a doprovodný program jsme si ale jeli každý po své ose, takže nakonec jsem byla stejně většinou samostatná jednotka, jejímž osudem se staly letmé úsměvy a smalltalky.

Z Prahy odlítáme v 9 ráno, super spoj, v pohodě se vyspím, po příletu do Eindhovenu se v klidu ubytuju, je čas i na oběd (ach, Taco Bell) a hurá vlakem (20 minut) do Tilburgu, kde se to všechno odehrává. Výměna lístku za pásek trvá asi minutu a ve 2 už jsem v Terminalu na první kapele Crippling Alcoholism.

Ještě pro zopakování ten areál. Všechny stage jsou vnitřní. V oblasti Spoorzone (spoor=kolej), podél železnice ve starých železničních halách a dílnách, jsou hned vedle sebe dvě větší stage: Terminal (kapacita 1700) a Engine Room (1300). Obě přístupné z velké centrální haly, kde sídlí merch a kde je taky rozhozeno spousta sedátek a koberců na povalování se. Další stage ve Spoorzone je Hall of Fame (350) a Skate park (200), kde se pořádají secret shows, oznámené dopředu v appce někdy 20 minut, většinou ale dvě tři hodinky předem. Venku mezí tratí a halami je korzovací ulička relax zóny se stánky s pitím a jídlem.

Letos bylo hodně jiné to, že jsem některé dny trávila celé v téhle oblasti u trati, zatímco loni jsem několikrát denně přebíhala asi 7 minut přes město do druhého areálu 013 Poppodium s Main stage (3000) a Next stage (700). Ne že by letos nehrály na Main stage zajímavé věci, ale priority byly jinde. Poslední stage je malý klubík Paradox (150) kousek stranou, ve kterém hrajou převážně jazzy věci a kam mě to ani letos nezaválo. Příště už ale fakt!

Zpět ke Crippling Alcoholism, což je docela zajímavá kapela. Doteď mají na kontě tři tematická alba „příběhů z okraje“. Zatímco debut byl chvílema celkem znepokojivý noise rock, poslední album Camgirl jde víc do gothic post punku, darkwave. A převážně z tohohle alba se hrálo. Nejvíc potěšil zpěvák suverénní v různých polohách a můj oblíbený song Pay Pigs. Crippling budou i na Brutalu, ale jestli tam zaujmou, to jářku nevím. Na Roadburnu, možná i proto, že vykopávali, dostali slušnou odezvu a dokonce roztancovali přední řady. Už jen ta představa, že by Roadburn mohl být letos víc party, mě rozdováděla natolik, že jsem si šla hned koupit PIVO. Uiltje IPA Bird of Prey fajná.

S nápojem v ruce spontánně měním plán, takže vám nepovím, jak vidí na Main stage svou budoucnost Krallice (kteří byli letos Artist in residence a odehráli celkem tři sety – Past, Present, Future, z nichž jsem se mihla jen na Past). Místo toho zapadnu do Engine Roomu na větší část Shearling, přepálené decibely linoucí se až ven volaly: pojď, pojď. Chvílema si připadám jako na Swans v Lucerně. Rozhodně vím, že by to chtělo špunty a rozhodně vím, že pro ně do tašky nešáhnu. Žádná světelná show, jen ohlodaná hypnóza hlukem. No vida, jsou tři odpoledne a moje receptory masochismu už jsou naplněny. Loni jsem je viděla v Dejvicích v Klubovně s jejich one song-albem a taky to bylo hodně intenzivní. Tady ho hráli ve zkrácené podobě plus i něco nového a ještě to povyrostlo a byl to víc rituál.

Dál  jedu podle plánu - Pain Magazine hned vedle v Terminalu. Jejich debutu Violent God jsem se něco naposlouchala. Jde o projekt členů Birds in Row (post-HC) s lidmi z industrial techno scény. Naživo hrajou normal nástroje, kytary, bubeník, zpěvačka Louisahhh + synťák, výsledek je razantní, chytlavý a temný a naživo to dává! Sice nechápu, proč už to vepředu nežije jako při Crippling, party faktor je zde nesporný! Asi je na rave brzo, neva, ve 2. řadě rozjíždím kreace, i když chvílema si připadám jako smažka.

Jen deset minut pauza na přechod na Main stage na Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs Pigs, kteří zde hrají nejnovější album Death Hilarious, mixík doom psych kraut noise rakenrolu. Naposlouchala jsem si poctivě, naživo mě ale nebaví o nic víc než doma, možná je pro ně Main stage až příliš velká a taky mám za sebou zrovna super koncert a nedokážu se přepnout tak rychle, no. Naživo na mě zafungovaly spíš ty rychlejší songy. Pokud se ukážou někdy v Praze v klubu, neváhala bych.

Následuje překvápko. Valím zpět do „železniční zóny“ do malé Hall of Fame, vcelku beze spěchu, protože si říkám, že kodaňští Eyes snad narváno mít nebudou. A ouvej, řada jak na Chat Pile. Asi ještě ani nezačali pouštět? Nakonec dobrý a probojuju se tak do půlky sálu. Frontman rozjíždí ADHD show od první minuty a lidi jedou s ním. Eyes hrajou celkem přímočarý metalcore/mathcore. I ten noise rock tam je. A hysterický vokál k tomu. Nejvíc se hraje z loňského alba Spinner. Naživo fakt výborní, zamířila jsem na ně hlavně proto, že mi to nevyšlo do Hradce do Country Clubu (jak tam to dopadlo, neví někdo?) a vyklubal se z toho pomalu koncert dne.

Následuje cévní procházka po večerním Tilburgu, díky které mi uteče secret show Kowloon Walled City a přehrání alba Container Ships, ale vlasy si netrhám, je toho na programu ještě mraky. Zen přístup letos vítězí.

Na Main stage je dnes večer hlavní hvězdou Cult of Luna se svým výběrem songů z prvních pěti alb. Přestože jsem je nikdy moc neposlouchala, tuším velkolepý zážitek, i když třeba kámoši tohle tušení vůbec nemají a v klidu míří na Bad Breeding. No tyjo, zas tak výborné jsem to ale nečekala! Jasných 10/10, neskutečně masivní zvuk, dva bubeníci, Johannes = zimomriavky, světla, profi pocit ze všeho. Vůbec mi nevadila neznalost songů, tohle nemělo slabé místo. Být fanoušek, tak mi to ustřelí hlavu. Kámo! Sice nestíhám Maruju, kteří se s CoL částečně kryjou, ale fakt nehrozí, že bych z Main stage odešla před koncem. Tak aspoň doporučím jejich loňský debut Pain to Power, rapově upovídaný jazz-noise-punk se saxofonem, naštvaností, melancholií i nadějí, cynici ruce pryč.

Pak rychlý přesun na Next stage, kde sice hrajou Unsane až za 40 minut, ale menší kapacita sálu mě zrovna u téhle kapely trochu do nervozity hodila. Pár desítek podobně úzkostných typů už tam přešlapuje, tak zabírám místo vepředu a bavím se u zvukovky, u které trio dělá furt nějaké vtípky.

Unsane zde přehráli album Occupational Hazard, což bylo samozřejmě super, ale musím vytknout až příliš dokonalý zvuk, trochu špíny to chtělo. Ti lidi už neví, na co si stěžovat. :) No jo, z noise rocku se to první slovo trochu vytrácelo. Zážitek mám ale hezky okořeněný tím, že většinu doby pařím vedle basáka z KEN Mode. Ten se nejvíc rozjel na Sick. Celkově ho potkávám na spoustě koncertů, což si vysvětluji svým skvělým hudebním vkusem :).

Unsane jsou dnes poslední kapela na Next stage a vůbec se jim nechce odcházet z pódia, tak dávají fesťákově nezvykle pár hitů přídavkem. Vždycky mrknou na stranu, jestli ještě můžou, tam jim to odkývnou a jede se dál, nakonec to byly 3-4 songy navíc, při (asi) posledním už musíme makat na poslední vlak do Eindhovenu.

Později na facebooku čtu, že právě na Unsane poptávka daleko přesáhla nabídku a na koncert se hromada lidí nedostala, řada se prej táhla přes foyer daleko ven. Těžko říct, jestli šlo v tomhle případě o neodhadnutí zájmu nebo o vědomý výběr menší stage i s tímhle rizikem, nebo to tak prostě vyšlo. Já byla za klubový koncert ráda. Asi pořád platí, že srdcovky v menších prostorech Hall of Fame a na Next stage je dobré si pojistit příchodem tak 20-30 minut předem, na ostatní stage jsem v klidu vcházela až s úderem první noty (pokud jsem zrovna nechtěla být v první řadě). A nebyl problém, a to bylo letos v pátek a v sobotu vyprodáno.

V pátek – druhý den na Roadburnu mám topky až později, a protože bylo v plánu i něco vidět, ne jen pendlovat mezi fesťákem a hotelem, vydávám se na výlet vlakem (hodinka a půl cesty) do sousedního státu – Belgie, do Antverp.

Taky jste si tak do patnácti mysleli, že Antverpy jsou nějaké hory ve Francii? Jela jsem si tam v moc hezkém prázdném vagóně a nechápala, proč hlásí rozhlasem, že je vlak plný, tak ať nedáváme tašky na sedadla. Nonsens, říkám si. No, průvodčí mě přišel zkontrolovat až 10 minut před Antverpama a poprosil, abych se z té první třídy, na kterou nemám lístek, laskavě přesunula mezi plebs. Těch pár minut do cíle už se pak dalo zvládnout :). Nebudu se tu šotoušsky rozplývat nad tamní budovou nádraží, kvůli které jsem tam hlavně jela, jen poděkuji AddSatanovi za doporučení. Magnifique.

Protože jsem se z Eindhovenu vykopala až nějak v 11 dopoledne, mám v Antverpách jen hodinku na prohlídku nádraží, hodinku na obchůzku centra a mažu zpátky na fesťák, kde dorážím nějak po čtvrté na první kapelu, co mě ten den víc zajímá…

Kowloon Walled City. Jej, to bylo hezký. Celkově je pro mě jejich hudba o pocitu, že jak člověk postupuje životem, těžké chvíle chtě nechtě přibývají. Tady ocituju Kotka, který to pěkně trefil: „Je to rozervaný, je v tom hodně srdíčka, ale především je to pořádná porce výpravnýho riffování kousek před hranicí patosu.“ Jejich nejnovější album Piecework, které v setlistu lehce převládlo, je můj oblíbený soundtrack do tramvaje k míhajícímu se lidskému mumraji venku. Po padesáti minutách (což je tak průměrná délka roadburnovského koncertu mimo Main stage, kde to bývá o něco delší) masivního, přesto intimního zážitku se loučí příznačně se slovy „keep going everyone“.

Kowlooni se velkou částí překrývali se seattleskou písničkářkou Jesse Sykes, na kterou bych jinak ráda zašla, poslední minuty jejího vystoupení se mi ale lovit nechce, tak místo toho vyrážím na Haress do Hall of Fame. Zůstávám na tři, čtyři songy. Fajn atmosferický britský folk, zhruba pro fanoušky Lankum, což potvrzuje tričko mužské části dua. Čekala jsem to psychedeličtější, experimentálnější. Možná na tyhle polohy pak došlo, kdo ví. Dál by šlo zajít na Acid Mothers Temple, kteří jsou spolu s Krallice druhým Artist in residence a taky odehráli tři sety Past, Present, Future. Stejně jako Krallice jsem Japonce viděla za celý fesťák jen jednou a jen průletem. Nějak to nezaklaplo, no. Dávám servisní pauzu (ach, Taco Bell) a žhavím se na dvě secret shows. Bad Breeding ve Skate parku a Armand Hammer v Engine Roomu.

Začnu odzadu. Armand Hammer mi vyhráli soutěž s kámošema o největší počet uhodnutých secret shows, přičemž za uhádnutí collabu byl bodík navíc a tím jsem je rozdrtila. Tenhle tip mi teda moc práce nedal, když měli na Roadburnu vystoupení zvlášť Elucid a zvlášť Billy Woods a Armand Hammer jeli zrovna EU tour. Kámoši ale do hip hopu nefušujou, takže levné body pro mě. Kryjí se teda s Backengrillen, kteří byli původně v plánu, ale ti budou určitě fajn v Punctu + Armand Hammer někde hned tak neuvidím.

Tyhle dva hlasy spolu skvěle fungujou, o něco bližší mi byl rap Billyho Woodse, který mi přišel rytmicky variabilnější. I když hudební produkce byla spíše minimalistická, v hlavní roli rap, nenudila jsem se, technicky oba fakt obdivuhodní. Za nimi jela černobílá projekce různých výjevů ze života Afroameričanů, taková vizuální esej složená ze starých filmů, pouličních scén, historických dokumentů, vlastně jediná trochu příběhová projekce na Roadburnu, co jsem letos viděla, na dokreslení atmosféry fajn.

Bad Breeding, první letošní návštěva Skate parku a prověřený skvělý anarchopunk. Letos se hodně povedlo, že do Skate parku dávali hlavně tyhle HC věci, protože prostor sám se tam stará o zábavu. Před nízkým pódiem je totiž rovná plocha o velikosti tak tři na tři metry a z ní se všechny strany svažují mírným sjezdem. Na těch nakloněných plochách se dá stát v pohodě, ale když začne žduchanice, rovnováha protestuje a sranda je zaručena. A žduchalo se na všech koncertech, co jsem letos ve Skate parku viděla, crowd surfing included. A Bad Breeding byli ze všech těch koncertů tam nejvíc!

Na závěr pátečního dne se ještě rozhoduju mezi Portrayal of Guilt a Mandy, Indiana. Ze zvědavosti volím druhou kapelu, která v Praze ještě nebyla k vidění. Jejich album můžu, ale naživo mě to úplně nechytlo, možná proto, že se jinak na podobných koncertech nevyskytuju, možná proto, že vlaju někde vzadu. Lidi kolem byli ale hodně nadšení a překvapivě na tuhle elektro-soft industrial bandu  zamířilo hodně prošedivělých hlav.

Mandy, Indiana je taky feministická kapela, kde texty jsou důležité, ale jelikož jsou ve francouzštině, vůbec nevím. Mezi songy ale frontwomanka naložila mužskému pokolení v angličtině celkem dost. Síla stát na nohou mě opouští ještě před koncem, tak snad neshořím v pekle za to, že vzdávám ZU v Paradoxu (hráli devadesátiminutový set!) a jedu na hotel ještě před půlnocí. Delší spánek fakt bodnul, po snídani dokonce pár vteřin přemýšlím, že zajdu do hotelového fitka, haha, neklaplo. O druhé půlce fesťáku, zvláště nabité sobotě, příště…