Datum vydání: 9. leden 2026
Label: House of Mythology
Žánr: noise rock, jazz
Čas: 60:19

Ještě tak před dvěma lety jsem Zu považoval za mrtvou kapelu – poslední regulérní deska 2017, klíčový členové mastili sólovky v jinejch žánrech (za zmínku stojí třeba jemnej ambient od Massima Pupilla), ani zmínka o nějaký činnosti nebo koncertu. A pak se věci začaly hejbat.

Nejdřív turné Zu s japonskejma nezbedama Ruins, na který jsem se hodně těšil, ale odcházel jsem s pocitem, že některý kapely je lepší nechat spát. Pak přišel loňskej koncert věnovanej čistě tvorbě Italů, a to už bylo jiný kafe. Těžba z hutnejch riffů Carboniferous ukázala, že tahle deska nezestárla ani o píď, naživo to byl válec, kterej přejel, srovnal, zvítězil. A navnadil – borce evidentně hrát starší matroš stále baví, tak že by se třeba vrátili s pár novejma riffama?

Střih do ledna 2026, nová deska Zu vychází pod názvem Ferrum Sidereum - kluk v dospělákovi jásá, vlhký sny se plní. Basa hutná až běda, vtahuje, pohlcuje, až si občas říkáš, jestli neřídne vzduch v okolí. V jemnějších pasážích pěkně zvoní, v tvrdších partech jede jak bagr na stavbě, přesně tak jak to mám rád. Bicí míchaj strojovou údernost se zvířecí živelností, jako kdyby buchary z továrny doprovázely šamanskej rituál někde hluboko v džungli – ocenit je potřeba tlak, přiráží se, opakuje se, umocňuje se, žádný zbytečný drobení nebo rozpady. Ságo v hloubkách soutěží s basou o nejhutnější nástroj roku, ve vyšších polohách zní jak rozzuřenej slon, co se občas splaší do freejazzovýho útěku. Je to taková zatěžkaná, majestátní matematika s duší. Mesiášká vize, která se zrodila v horečkách kabalistickejch výpočtů.

Čtenáři znalí předchozí tvorby Zu už mají nejspíš před očima obal přelomový desky Carboniferous, a mají pravdu. Ferrum Sidereum je v rámci diskografie Zu potřeba chápat spíš jako návrat, než krok dopředu nebo úkrok stranou, ale na to, aby se jen okatě opisovalo, jsou Italové příliš neposední.

Carboniferous byla deska hravá, rozmanitá, plná zapamatovatelnejch písniček, který mám dodneška zarytý hluboko v paměti. Ferrum pracuje se stejným stavebním materiálem, ale soustředí se na budování monolitů. Pravítko a tužka v ruce, pečlivě si všechno nejdřív načrtnout na velký plátno, tady není prostor pro hru nebo překvapení. Budovat je potřeba pozvolna, kámen po kameni, klenoty brutalistický architektury přece taky nevyrostly za týden. Mohutný riffovačky se staví na rozsáhlejch půdorysech z betonovejch kvádrů, který jsou si na první dojem podobný, ale při bližším ohledání rychle zjistíš, že je každej otesanej trochu jinak.

Zu jsou totiž důmyslní stavitelé. Každá skladba má svůj nosnej motiv, kterej se v různejch obměnách vrací a mutuje, tu je z něj hluková stěna, jindy akustická brnkačka, onde matematická sekačka. Skladby, který spoléhaj na přímočarou gradaci začátek konec, jsou spíš takový mezipiva na osvěžení. Většinou se příběhy větví – základní motiv se rozvíjí až do prvního, zdánlivě logickýho konce, jen abys zjistil, že jsi skončil na bočním vrcholu místo hlavní špičky. A tak se vrátíš o pár rozcestí nazpět, zkusíš to jinudy nebo jinak, a doufáš, že tahle cesta tě dovede na skutečnej vrchol. Ale kýženej úspěch se dostaví až po pár pokusech plnejch dobrodružství, výhledů a propocenejch hardů. Výšlapy to jsou krásný, ale nedaj ti nic zadarmo.

PS: Koncert druhýho února v Akropoli, neváhal bych!