Datum vydání: 1. duben 2026
Vydali: Corpse Paint Records
Žánr: doom metal, sludge, hard rock
Délka: 43:02

Ačkoliv členové Crowbar a Type O Negative se znají osobně už od devadesátých let (Steeleovci jim dokonce na koncertech předskakovali), hudebně spolu nikdy nic nedali dohromady. Je to zvláštní, protože hudebně si byli docela blízcí, zejména na svých hudebních vzorech se shodli. Hudební cesty se však potkaly až nyní. Zatímco Kirk Windstein si po letech undergroundové dřiny užívá většího mainstreamového uznání a domovským Crowbar se věnuje o poznání méně než dřív, pro Kennyho Hickeyho jde po konci Type O Negative o třetí projekt – po Seventh Void a Silvertomb (prý bude brzy druhá deska) to zkouší se Sun Dont Shine.

Ačkoliv se podle personálního složení zprvu mohlo zdát, že kapela bude do songů prát jeden brutálnější riff za druhým, už od prvních zveřejněných singlů bylo patrné, že volí melodičtější cestu. Díky tomu, že kvartetu vévodí Hickeyho vokál a Windstein mu pouze tu a tam sekunduje, Sun Dont Shine připomínají dva výše zmíněné ansámbly, crowbarovské riffáže je tady méně, a když už se těžkotonážní nápady objeví, jsou zjemněny melodickým zpěvem. Spíš než ránu pěstí čekejte pohlazení, jako tomu ostatně je i na obou Windsteinových sólovkách, které vousáče představují v pokornějším rockovém světle. V šedesáti už nehledáte rozbroje, nejitříte staré rány, spíš hledáte usmíření.

Představte si Type O Negative bez jejich goticky přepjatého sladkobolu, Petera Steela nahradil projev Hickeyho. Je to taková vokální zemitější verze Chrise Cornella a i u Seventh Void nebo Silvertomb si nešlo nevzpomenout na jeho Soundgarden. Zatěžkanější grunge protknutý s doomovou melodikou, jako povinná ingredience probleskne i špetka Black Sabbath a Tonny Iommi jako Mistr Riff.

I když hudba zůstává temná, není beznadějná. Stejně jako Windstein se i Hickey zabývá na stará kolena tématy lidské smrtelnosti, pomíjivosti, vnitřního boje, ztráty a naděje. Z dostupných zahraničních rozhovorů lze vyvodit, že opustil gotické rekvizity, ironii a sarkasmus. Namísto toho chtěl, aby hudba měla širší emocionální rozsah než Type O Negative. Sun Dont Shine oproti tomu působí civilně a zdaleka ne tak teatrálně a bombasticky. Kdo má rád pozdní období Alice In Chains, měl by si přijít na své.

Otvírák Power to Live skvěle reprezentuje to, co se bude následující třičtvrtěhodinku odehrávat. Žádná velká intra a epické prology, párkrát se zopakuje ústřední rostoucí riff a hned se připojí dominantní Kennyho vokál. Skladba je oproti zbytku alba dynamičtější, v polovině se dostane do středního tempa, kde si zařve i Kirk, ale vzápětí se vše vrací do starých kolejí. Další dva kousky jsou konzervativními zástupci stoner/doomu, klimax v Coming Down obstarává gejzír tklivého kytarového sólování, jinak se jede podle osvědčeného modelu sloka/refrén. Rytmická sekce Todd Strange/Johny Kelly tu jen obstarává „černou práci hochů vzadu“, zejména Strange by si zasloužil víc prostoru. Stereotyp struktury songů se kvartet snaží nabourávat prokládáním Windsteinova řevu a jeho agresivnějšího riffingu (dočkáme se ho ve čtyřce All You Wasted), nebo naopak stylovou odbočkou ve formě akustické balady When It’s Time to Leave, která je zařazena do poloviny desky a s šesti a půl minutami je překvapivě její nejdelší položkou.

Největším minusem From Birth to Death je jeho jistá konzervativnost a monotónnost. 43 minut se nese v tradičním duchu žánru, a pokud posluchač není velkým fanouškem kapel obou hlavních protagonistů, tolik nového nepřináší. Nejde do extrému a mimo komfortní zónu muzikantů, ale sází spíš na jistotu. Na druhou stranu potěší kupou zapamatovatelných melodií a autentickými emocemi. Na jednorázový projekt to není málo, k počinu plnohodnotné kapely ale něco chybí. Třeba ten apostrof v názvu.