Datum vydání: 17. říjen 2025
Label: Century Media Records
Žánr: thrash metal, progressive thrash metal, alternative metal
Čas: 47:13

Když dnes s odstupem času poslouchám prastaré zářezy Grin (1993) a Mental Vortex (1991) švýcarského tech-thrash tria Coroner, přijde mi s podivem, jak jednoduše a přitom originálně ta kapela zní. Nikterak zběsilá hudba ubíhá ve středním tempu a výrazná, ostře znějící kytara hrne nonstop vysokojakostní riffáž. Celé to působí na jednu stranu jasně, srozumitelně a na druhou stranu díky specifickému flow velmi netradičně.

Není to tedy jen vytříbená technika kytaristy Thomase Vetterliho, ale i specifický, „skrze zuby drcený“ zpěv basáka Ronalda Brodera a technické, unisono s kytarou hrající bicí, co z kapely dělá osobitou záležitost, která na přelomu 80. a 90. let možná tak trochu předběhla dobu.

Kariéra interesantní party z Curychu však tehdy nedošla kýženého úspěchu. Velice záhy totiž nastal konec. Podle mě předčasný, protože z Coroner mohla s trochou štěstí být evropská odpověď na vlnu amerického alternativního metalu, reprezentovaného kapelami typu Helmet, Prong, Pantera, Tool či Machine Head.

Bohužel nestalo se, a byť snaha o globální průlom byla (Mental Vortex měl jako producent v rukou Tom Morris z věhlasného Morrissoundu a klip Masked Jackal běžel na MTV), tak kapela ze své jedinečnosti vytěžit maximum nedokázala. Trojice zůstala dle mého až moc sveřepě věrná antikomerčnímu thrashovému pojetí a v polovině devadesátek se de facto pro nezájem rozpadla.

Vzhledem k okolnostem nebyla snaha o obnovení velká, k reunionu však po dlouhé době přeci jen došlo. Coroner začali znovu koncertovat někdy kolem roku 2010, na novou desku se ovšem čekalo až do roku 2025, tzn. 32 let! Teda ono se zrovna moc nečekalo. Možná pár šedivých pamětníků informace o chystané studiovce zahřála, ale že by šlo o netrpělivě vyhlíženou událost roku, to asi ne. Proto je tedy velké překvapení, jak velká věc se z Dissonace Theory nakonec v metalovém světě stala.

Důvodem je dle mého fakt, že leader Tommy Vetterli je erudovaný profík. V mezičase dělal producenta, rozumí zvuku, má přehled o scéně a ví, jak udělat comebackovou desku své kapely, aby v kontextu dnešní doby fungovala. Kam ji zasadit zvukově a skladatelsky, aby z toho nebyl dědkovskej old school, ale ani nepatřičná snaha o modernu. Aby songy šlapaly, ale nechyběla jim návaznost na původní tvorbu. Aby hudba zněla alternativně a zároveň byla dobře poslouchatelná. No a přesně v uvedeném duchu novinka hraje a funguje.

Hudba na Dissonace Theory má tlak i osobitou atmosféru. Obsahuje instrumentálně nápady na výši a je originální. Kapela neztratila původní tvář, zároveň ale předkládá písničky, které vstřebá široké spektrum posluchačů. Album obsahuje jak thrashové momenty upomínající na první alba, tak středně rychlé, více alternativní kusy odkazující na předposlední album Grin. Kolekce respektuje staré metalové časy a přitom nezní archaicky. Zkrátka po třicetileté studiové pauze tu máme překvapivě zkušeně znějící nahrávku, která dekády absence mistrně překlenula.

Zvuk je mohutnější, resp. kytarových stop je víc a výraznější je i basa. Songy jsou v globálu rychlejší než ve starých dobách a také zní celkově více různorodě. Riffovačky střídají melodické momenty, rychlé pasáže občas nahradí zklidnění, což je oproti starším deskám příjemná změna, protože tam se jelo spíš v jedné lajně.

Další věc jsou pak chytlavé nápady. Ne že by se Coroner snažili o bangery na první dobrou, ale jistý posun ve vstřícnosti k posluchači zde je. Za mne opět krok správným směrem, protože co si budeme, fanouškům Coroner je dnes přes padesát a většina už chaotické zběsilosti moc poslouchat nechce.

Výše uvedené ale neznamená, že by kapela ztratila svoji výjimečnost. Je tu stále charakteristický vokál, který, mám pocit, zní lépe než v minulosti. Frázování není tak úsečné, melodické linky jsou výraznější a celkově se dá říct, že zpěv albu dodává velmi slušivý výraz. No a co se týče kytar, tak jde opět o mistrnou práci, kterou je poslouchat radost. Plnotučný, výrazný, v riffech konkrétní zvuk vylepšují mírně zkreslené vyhrávky a sem tam se objeví vybrnkávání nebo sólo. Z mého pohledu jde o vysoký nadstandard, fortel a kvalitu, kdy onu disonanci v názvu, přiznám se, moc nechápu.

Je to nečekané, ale Coroner po třicetileté pauze předložili opravdový majstrštyk. Songy Sacrificial Lamb, Symmetry anebo Crisium Bound považuji za jedny z nejlepších věcí, co kdy kapela nahrála, ale nejde jen o tyto. Deska je jako celek vyrovnaná, kompaktní, dotažená a obstojí jak z pohledu starého thrashera, tak ji pobere i příznivec moderního zvuku. Prostě ze všech pohledů suprový počin a jedno z nejlepších alb roku 2025, které, kdyby se nedělaly čachry po uzávěrce, na Marastu mohlo a mělo(!) být #1!