Datum vydání: 3. duben 2026
Vydali: Nuclear Blast Records
Žánr: southern rock/metal, doom/sludge metal
Délka: 66:54

Jedenáctá deska, osm let čekání. Corrosion of Conformity si tentokrát dali na čas. Aby ne, pionýři crossover stoneru už jsou v podstatě důchodci, „otci zakladateli“ Woody Weathermanovi je šedesát, Pepperu Keenanovi o rok méně, tak na co spěchat? Navíc posledním deskám jejich kmenové skupiny scházela jiskra a tah na bránu, alba byla pomalejší, zadumanější a riffy recyklovanější. Tahle banda přitom dřív sázela hitovky jako auta z továrny.

Možná k tomu přispěla i roky neměnná sestava, která se ale nečekaně rozpadla. Basák a spoluzakladatel Mike Dean vyhořel a v roce 2024 kapelu opustil, bubeník Reed Mullin čtyři roky předtím zemřel, takže Korozáci museli kompletně obměnit rytmickou sekci. A jak už to tak bývá, díky téhle změně nové duo Bobby Landgraf / Stanton Moore (před dvaceti lety nahrál poslední opravdu povedenou desku In the Arms of God, ale teď už v kapele zase nehraje) skupinu polilo živou vodou.

Corrosion of Conformity umějí skloubit řadu vlivů a letošní počin je takovým sumářem všech hudebních etap, jimiž si za svou kariéru od 80. let prošli. Přestože bývají označováni za zástupce NOLA scény (i když jsou ze Severní Karolíny), nejsou tak bezvýchodní ani agresivní jako Eyehategod nebo Crowbar. Představte si tvrdší doom/sludge verzi Black Sabbath s jižanským blues feelingem, ale přidejte k tomu i trochu alternativy (třeba Soundgarden) a máte zhruba jejich pohled na hard and heavy, ale bez elasťáků a vykastrovaného vokálu. „Prostě heavy metal,“ jak to Weatherman a spol. shrnuje.

Stonermetalové skupiny mají problém, že jen drhnou zemité riffy á la Toni Iommi a nic víc, nedokážou se dostat z jeho stínu. COC jdou dál, je to spíš rock’n’rollová kapela tmelící řadu žánrů, než že by ulpívala na jednom z nich. I když začali jako hardcorepunková jednotka, otočku ke dnešnímu znění znamenal až příchod Peppera Keenana. Průlom nastal s vydáním Blind a největší komerční úspěch zaznamenala následující Deliverance. Kapela se tehdy dost přiblížila k Metallice a jejímu hardrockovému období Load/Reload (i díky hlasové podobě obou frontmanů), ale působila o poznání autentičtěji a ne tak povýšeně jako věčně namachrovaná sebranka kolem Larse Ulricha. Sice si s ní v polovině 90. let střihla dlouhé turné, ale na úplné výsluní se nikdy nedostala. Vadí? Právě že vůbec.

Novinka Good God / Baad Man je dvojalbum lyricky se točící kolem nejednoznačné dualitě dobra a zla, jež je ztvárněna i vizuálně na obálce desky. Má 67 minut a je rozdělené na dvě poloviny. První Good God je agresivnější, rychlejší, takřka návrat do jejich začátků, které pomyslně končí s vydáním Blind. HC/punk kořeny, hutné riffy, špinavá energie, groove. Takhle divoce dědci dlouho nezněli, možná i díky zmíněným novicům chytili druhou mízu. Moore po celou dobu předvádí energickou hru na bicí a třeba basák Landgraf dostane pro svůj nástroj velký prostor v Asleep on the Killing Floor. Zvuk od Warrena Rikera je neučesaný, syrový, přitom stále basově hutný, což je velká devíza celé nahrávky, která zní jak zkušebna hardrockerů ze sedmdesátek přenesená do současných zvukových možností.

Naopak druhá polovina představuje skupinu v uvolněnějším duchu, kdy ukazuje i své bluesové a psychedelické inspirace. Tohle rozdělení však neberte úplně doslovně – první disk zakončuje Bedouin's Hand, což je etno intermezzo, a následný devítiminutový pomalý valník Run for Your Life. A naopak druhý disk startují úderná Baad Man a Lose Yourself, jejíž refrény se do hlavy zasekávají s ostří sekery.

Deska má prostě svoji dynamiku a s lehkostí šlape po celou svojí délku. Tohle jsem měl na Corrosion of Conformity vždycky rád – zvysoka prdí na okolní kulturní dění a jedou si to svoje. Hlavní jsou u nich písničky, kdy dostanete vše od metalu až po blues.

V You or Me si nelze v rytmické vsuvce nevzpomenout na přechod v sabbathovské Electric Funeral, šlapavá Gimme Some Moore se nese ve valivém tempu Down a zamečí v ní i Al Jourgensen z Ministry, naopak Run for Your Life přináší vítané zvolnění. V druhé půlce alba zase nakráčí na pódium ZZ Top, Lynyrd Skynyrd a s nimi kytarová kvákadla a troubení vlaku. Slyšte Handcuff County i následující zemitou hitovku Swallowing the Anchor. A nechybí ani balada á la Nick Cave, Brickman perfektně uvolní šrouby a nastolí atmosféru smíření před finální katarzí Forever Amplified, která je poctou Reedu Mullinovi a dalším zesnulým přátelům. Těžko si představit lepší závěr famózního alba, v jehož posledním stoner riffu dojde i na ženský gospel.

Good God / Baad Man ukazuje, že skupina ani po 40 letech stále neřekla poslední slovo. I když rekapituluje, není to prázdné a nostalgické přehrabování v minulosti. Skupina zní jako v 90. letech - živelně, uvěřitelně, autenticky. Na viděnou v Josefově.