Vyškovský projekt či kapela Trny & Žiletky, jehož zařazení způsobuje trápení, na naší scéně patří mezi nejzajímavější tělesa. Svou vizi kontinuální pracovitostí kreativně posouvají dál, aniž by se pro její uchopení báli jakéhokoli způsobu, a cílevědomě ji ztvárňují všemi dostupnými prostředky.
Soustavnou prací, kterou, jak se z rozhovoru se zpěvákem Desedem, kytaristou Majklem a „klávesistou“ A2V dozvíte, žene vzácná společná hudební intuice tvořící výjimečně silnou synergii, dokáží vytěžit maximum ze zvuku i z obrazového ztvárnění, kde na vás zpoza šedé potrhané opony abstraktního potemnělého světa útočí brutálně podlazené kytary a podmanivě tížívá atmosféra, za kterou letos dostali i nominaci na Cenu Anděl. A teď vzhůru na koncertní podia!

Pokud na začátku půjdu víc do minulosti až k vašemu zrodu a debutnímu albu, kde vznikl nápad na založení Trnů a kolik času zabralo dát na něj dohromady materiál? Šlo tam i o nějakou Majklovu nevyužitou muziku z dob Dark Gamballe?

Desed: Tuším, že v roce 2015 jsme se po dlouhé době potkali s Majklem a on mě oslovil, že pracuje na nějakých písničkách, jestli by mi je nemohl poslat. A tak se stalo.

Vždycky se mi líbila hudba, kterou Majkl psal a tak nebylo překvapivé, že se mi líbily i poslané písně. Pak přišel čas pozvolného oťukávání, práce na písních jen tak pro radost, bez nějakého záměru Až těch písní bylo asi sedm, oslovili jsme mistra Valáška, kvůli zvěčnění písní a utracení nějakých peněz za bohulibou činnost. To celé trvalo více než dva roky.

Časovou přesnost berte s rezervou, protože já jak pořád něco dělám, tak moc neukládám data, kdy se to děje, nejsou pro mě až tak důležitá. Na to mám Laďu Olivu nebo Petra Korála, oni jsou chodícími encyklopediemi mého hudebního života.

Majkl: Je to přesně tak. Já jsem po několika letech hudební a tvůrčí pauzy rozjel projekt Different Values a v tom návalu energie vznikly i skladby, které se mi do konceptu DV nehodily, nicméně bych se s nimi těžce loučil, a tak jsem se rozhodl pokusit se navázat na kreativní souznění vzniklé za doby naší spolupráce v Darku.

Pak vyšlo Podměstí, které řádně zatopilo pod kotlem. V podstatě možná jde o váš nejextrémnější materiál, minimálně z pohledu temp a formy. Co se vám v tuhle dobu honilo hlavou?

Desed: Já osobně jsem se chtěl co nejvíc odpoutat od Dark Gamballe, které, aby bylo jasno, miluju. Nechtěl jsem vytvářet revival sebe sama a přistupoval k tomu opravdu nekompromisně, snažil se proniknout do každého tónu a podpořit ho adekvátním zpěvem. Měl jsem potřebu řvát a textově si vyzkoušet zajít až za hranice, kam bych si u DG nedovolil. A v neposlední řadě jsem onemocněl touhou tvořit hudbu, která se nepodobá čemukoliv a hledal výrazy, které by ji k tomu pomohly. Ano, vím, že tohle je relativní, ale v mém světě jsem zadání dodržel.

Majkl tehdy začal posílat takovou hudbu zcela samovolně. Já mu do toho, co má vzniknout, moc nekecám, pracujeme svobodně a intuitivně. Je-li to vůbec potřeba, diskutujeme většinou jen o délce pasáží, nebo o jejím opakování.

Každopádně osobní spokojenost kohokoliv v T&Ž je stěžejní pro tvorbu tohohle ansámblu.

Majkl: Po prvním albu jsem, alespoň já osobně, velmi citlivě vnímal hlasy vyjadřující se k hudební spřízněnosti s DG tvorbou. Čekal jsem, že to přijde a přijít to muselo zcela zákonitě. První album bylo mým hudebním vyrovnáním se s minulostí a zároveň naznačení jiného směru. Nečekal jsem ale, že to bude tak silné téma. Prakticky každá recenze to zmiňovala, až by našinec snad mohl nabýt dojmu, že ničím jiným to album zajímavé není. Což si ani zpětně nemyslím. A proto je Podměstí fundamentálně jiné, jakkoliv své hudební kořeny skrýt nedokážu a ani nechci.

Dělat další ‚stejnou‘ kapelu je nesmysl, to dá rozum, na to tu máme jiné... Takže se vlivem té hudby v tobě, Desede, tehdy probudilo něco, co tam kdysi bylo třeba v dobách Sex ‘n’ Death, když Dark Gamballe byli ještě Dark a drhli death/thrash? Posloucháš či vracíš se vůbec někdy k téhle své minulosti a podobným žánrům?

Desed: Ano, ale ne tak úplně. Když se psalo S ‘n’ D, tak jsem měl 21 let a byl jsem, alespoň myslím, hodně jiný člověk. V té době jsem miloval Pestilence, obě alba s Martinem Van Drunenem, a vůbec tu první death vlnu. Kapely z té doby si čas od času pustím, třeba takovej Spiritual Healing od Death, Slowly We Rot od Obituary, Blessed Are the Sick od Morbid Angel.

S ‘n’ D jsem si pustil za posledních dvacet let jednou, kvůli reedici u amerických Dark Symphonies, a i tehdy jsem trpěl. Instrumentálně i zvukově je album super, ale nejsem schopen poslouchat svůj tehdejší zpěv. Nikdo tenkrát nevěděl, jak na to, do všeho se šlo po hlavě, systém pokus omyl. Nebyly žádné Youtuby, tutoriály a prakticky nikdo tu ve studiích s takovou hudbou neměl zkušenosti. Přesto všechno jsem rád, že jsem to mohl zažít, ale album fakt poslouchat nebudu.

Tak pro tebe asi jedině instrumentální verzi S ‘n’ D :) Taky jsem rád, že jsem tu dobu zažil, ale žijeme v současnosti a ve vaší hudbě se to propisuje maximálně.
Po Podměstí vyšel Třetí hlas. Na něm se váš zvuk už zformoval do podoby, kterou známe z nového alba, tedy silné groovy a podlazené kytary, jež doprovází i blastbeaty. A přidaly se zvukové podkresy. Co vás v tuhle dobu ovlivňovalo a formovalo myšlenky?

Desed: Stejně jako u Podměstí, nebo kdykoliv předtím, určoval hudební směr Majkl s tím rozdílem, že se začaly objevovat střednětempé valivé pasáže. Já v té době ještě nebyl dostatečně nabažený blastbeatů, a tak jsem k nim Majkla trochu ponoukal, ale i tak, třeba písně Chlapec nebo Nekonečný, tehdy nevědomě naznačovaly, kudy povede cesta v budoucnu.

Majkl začal skloňovat svého bývalého spoluhráče Aleše Weizera aka A2V, že by mohl dodat do Trnů jiný pohled na věc a jaksi ultimátněji zmáknuté klávesy, plochy, ruchy a zvuky obecně. Souhlasil jsem s tím a poslali jsme A2V jednu píseň.

První spolupráce se úplně nezdála, a tak jsem A2V poslal nějaké připomínky. Nepřišlo žádné brečení a vysvětlování, ale rychlá a ultimátní hudební reakce. Jakmile pochopil, odkud vítr fouká, nebylo potřeba dalších slov.

Majkl: Příchod Aleše a větší integraci kláves, což mělo velký vliv na výslednou tvorbu, už zmínil Jirka. Já snad pouze dodám, že jedna z prvních věcí, která vznikla pro Třetí hlas, byla skladba Maso & Mysl a nejpozději v době její realizace také poprvé padla myšlenka na vytvoření “filmového” alba, kde jednotlivé písně budou propojovat tématické mini skladby.

Samozřejmě teď mluvím jako nezúčastněný a až po poslechu finálního produktu, ale ty ruchy, plochy a klávesy tam neuvěřitelně sedí a hudbu skvěle doplnily. V jaké kapele se předtím Majkl s Alešem potkal, co společně tvořili? Byl tam s hudbou T&Ž nějaký průsečík?

Desed: Nezbývá nic jiného než souhlasit, angažováním A2V se otevřely Trnům nové obzory prakticky bez hranic. Majkl a A2V spolu měli kapelu Different Values, která byla z mého pohledu vynikající, ale chyběla ji jakákoliv propagace a potvrzuje, že snaha, kontinuální pracovitost a tah na branku jsou nadřazeny talentu. Poslechněte si třeba tohle. Jak je možné, že taková hudba nestojí na piedestalu, nebo alespoň není 1000x více populární?

Odpověď je vlastně snadná, ani ten nejryzejší ezoterik už dnes nemůže věřit, že natočí skvělou hudbu, pak si sedne doma na prdel, bude čekat a ONO se to nějak udělá. Vypadá to, že tu šiju do spolubojovníků, ale takhle zajebat takovej diamant, je smutné.

Tohle jsme si v Trnech poměrně dost rozebrali a rozdělili úkoly, aby každej přiložil ruku k dílu. Album Je nutné zabít beránka je opravdu týmové dílo, v každém možném aspektu.

A2V: Kapitola Different Values byla krásná, ale už je asi uzavřená. Stihli jsme natočit jedno EP a jeden singl. Spousta materiálu zůstalo ve formě dema v šuplíku. Ty písničky nebyly vůbec špatné, potenciál tam jistě byl, ale asi chyběla vůle.

Navíc, začal jsem na sobě pociťovat, že s přibývajícím věkem se ze mě začal stávat víc a víc takový asociální a introvertní typ, což je jaksi v rozporu s pozicí frontmana kapely. Zkrátka nejsem takový lumen, jako Desed (úsměv) se svou obdivuhodnou a snad naprosto bezbřehou energií, snahou věci posouvat dál a věnováním věcem patřičnou péči. Nynější role takového toho muže v pozadí mi vlastně vyhovuje a cítím se v ní dobře.

Když si vzpomenu na dobu, jak to všechno začalo s T&Ž, byla to vlastně docela legrace. Majkl mě tenkrát oslovil, jestli bych to nechtěl zkusit a mně se moc nechtělo. Nebylo to proto, že by se mi tento typ muziky nelíbil, ale protože jsem nikdy na ničem podobného nepracoval a vlastně jsem ani nevěděl, jak bych se do toho celého měl zapojit. Pak jsem si řekl, vždyť o nic nejde, o něco se pokusím, a buď se to sejde s jejich představou, nebo to skončí katastrofou a pošlou mě do háje. Stalo se vlastně spíš to druhé, ale já jsem to nevzdal (smích).

Po chvilce hledání se, jsem si nakonec našel polohu a nějaká hudební schémata, která mi vyhovovala a zároveň do toho výborně zapadla. A bylo to. Když jsem přemýšlel, jak to celé uchopit, řekl jsem si, proč nezkusit realizovat to, k čemu jsem vlastně nikdy moc příležitostí neměl. Vždycky mě strašně bavila filmová hudba.

Spoustu let jsem si držel uvnitř takový sen, napsat hudbu k nějakému filmu. To se mi už pravděpodobně nesplní (smích), ale nakonec mi to vlastně trochu vynahradily právě T&Ž. Po poměrně krátké době jsem došel na to, že tady mám vlastně ideální prostor tyto svoje choutky alespoň částečně uspokojit.

Majkl: Musím souhlasit s klukama - vše, co se řeklo o Different Values, je pravda, ale už je to fuč. Myslím, že to tak asi mělo být, jinak by třeba Aleš teď nemohl být s námi a T&Ž by se hudebně také vyvíjely jinak.

Filmovost je z muziky rozhodně cítit, to jsem psal i v recenzi, takže v tomto se sen, Aleši, naplňuje. Skvělá věc, pokud funguje, je i to rozdělení rolí v kapele, které je trnem, či dokonce smrtí, mnoha kapel, kde se jeden nebo max dva tahouni nakonec utaví. Když je nová deska kolektivním dílem, co vás na tom tvůrčím procesu nejvíc bavilo nebo dokonce štvalo?

Desed: Mě na tom bavilo nejvíc to, že mě nic neštvalo. (smích)

Vysvětlím. Materiály, které mi kluci posílali, byly absolutně lícující a zapadající do mého rozpoložení. Ze startu se mi trochu stýskalo po více blast bicích, ale pak, když jsem viděl, vnímal nadšení kluků a to, jak makají, řekl jsem si, že to nechám plynout. Dobře jsem udělal.

Jemné zádrhely vznikly u Transfúze, ze které nakonec zbyl pouze text a ten byl osazen úplně jinou písní. Opět nezněl žádný pláč. Majkl poslal úplně novou píseň, do ní A2V vložil své party a já doma nevěřícně kroutil hlavou, že text přesto, že byl do jiné písně, tam perfektně sedí a já prakticky nemusím nic měnit.

Zajímavě vznikla i píseň Potrava, která měla ze startu 1:27 a byla skoro čistý grind. A2V k ní přidal zvuky a já text. Následně ji A2V celou rozstříhal, včetně zpěvu a Majkl ji několikrát upravoval s mistrem Otynem. Nakonec jde myslím o sugestivní poslední píseň alba, když beru LP verzi - na CD je přidána píseň Zlořečený.

A2V: Moje nejoblíbenější fáze byla vždycky ta tvůrčí. Když mi Majkl poslal nějaký materiál a já jsem si k tomu sedl - někdy pár vteřin, jindy x hodin bloumal, jak s tím naložit. A když jsem se pak nastartoval a začaly se nabalovat různé vrstvy, editovat zvuky, aby se co nejvíc přiblížily nějaké mé představě, pilovat atmosféra, tak se poté začnou pod rukama rýsovat obrysy finální podoby, ze které jsi nadšený - no to je to, proč to hlavně dělám, proč mě to tak baví. Ty euforické pocity jsou jako droga, to asi zná většina muzikantů (alespoň si to myslím (smích)), kteří něco tvoří a kteří jsou spokojení až nadšení z výsledku.

Ten tvůrčí proces je ale jen jednorázovou záležitostí. Pak přichází další práce. Na muzice jako takové to jednoznačně nejvíc odmaká Majkl, to je nezpochybnitelné. Já jsem si pak našel své místečko ještě v podobě video tvorby. To je zase můj způsob, jak můžu alespoň trochu pomoci Desedovi s věcmi spojenými okolo vydání alba a s jeho propagací.

Ještě jsem se zamyslel nad otázkou, jestli mě něco štvalo. A musím říct, že jsem si fakt nic nevybavil. Samozřejmě, když nad něčím strávíš x hodin a pak je to smeteno jedním krátkým a rychlým tahem ze stolu, tak to někdy bolí. A někdy to bolí i tvoje ego. To se ale s věkem dá naučit koučovat. (smích) Ale takových momentů je minimálně.

Nevím, čím to je, jestli to je tím, že jsme jeden k druhému velmi tolerantní a že si do toho vzájemně moc nemluvíme, takto si to nastavili. Třeba bychom někdy i chtěli, nevím, ale jak už jsem říkal, s přibývajícím věkem je krocení ega jednodušší (smích). Anebo se prostě vzájemně téměř dokonale trefujeme do vkusu každého z nás, kdo ví…

Majkl: No já nevím, kulatý stůl na toto téma rozhodně nepořádáme, ale pravděpodobně tady funguje něco jako společná hudební intuice (nejen hudební, abych byl přesný, funguje to skvěle i u ostatních odvětví).

Ale taky máme prakticky nejlepší podmínky - v našem věku již máme dostatek zkušeností a prostředí, ve kterém se pohybujeme, je relativně jednoduché a pravidelné, při kreativním procesu je k dispozici dostatečně rychlá a kvalitní zpětná vazba a každý jsme si vědom svých limitů.

Trny tedy na startu vznikly vysypáváním či přebytky Majklových šuplíků. Další desky už jsou bez debat čerstvou tvorbou, tam je rozdíl a posun patrný. Jak dlouho trvá dát dohromady celou skladbu, když putuje od jednoho k druhému?

Desed: Na šuplíky ti může odpovědět pouze Majkl, já nemám tušení. Opět nemám ponětí, jak dlouho kdo dělá na písni, než ke mně doputuje, takže budu mluvit pouze za sebe.

Dříve jsem dostával nástřelové songy pouze od Majkla, ale pak jsem kluky poprosil, ať mi posílají už co nejvíc hotové písně, protože někdy jsem měl text a melodii do Majklových kytar téměř hotové a pak poslal A2V svoje party a mně ta nálada hodila úplně někam jinam. Každý tón a nápad má vliv na slova a každé slovo ovlivňuje samotnou píseň. Pokud je tohle v symbióze, tak mohou vzniknout kouzla. Text a melodie mi většinou trvají měsíc, až dva.

Je to samozřejmě individuální. Zcela výjimečně je text hotový třeba za 14 dnů, většinou jde o sladké trápení. Strašně mě ta činnost baví a zároveň mě rozčiluje, když mi nejde tak, jak bych si představoval.

A2V: Kdybych se koukl do svých složek s postupně ukládanými projekty, mohl bych to spočítat v aritmetickém průměru přesně na den (úsměv), ale to dělat nebudu. Myslím, že to bude podobné, někde mezi jedním až dvěma měsíci podle toho, jak se daří. Ale je to dost intenzivní práce. Když se nastartuji, jak jsem psal někde v předchozí odpovědi, dovede mě to pěkně pohltit. V takovou dobu u toho jsem schopen sedět tři až čtyři hodiny denně, pokud mi to okolnosti dovolí. A když to nejde, tak od toho na čas odejdu, abych se pak vrátil v lepší formě a dotáhl to do úspěšného konce (smích).

Majkl: Už jsem to zmínil výše… První deska byla mým, zdůrazňuji, hudebním vypořádáním se s minulostí a zároveň také naznačení nového směru. Žádný šuplík z období DG se nekonal, jakkoliv jsem na začátku vlastně po letech “obul stejné boty”. Myslím, že nejvíc přiléhavě by k prvnímu albu, z mého pohledu, pasovalo slovo katarze.

Co se týká časové náročnosti tvůrčího procesu, tam ti, za sebe, nemohu dát jednoznačnou odpověď. Já se k těm věcem poté, co mě radostně opustí, navíc znovu vracím. Poprvé, když je kluci doplní svými příspěvky, a pak ještě jednou při procesu nahrávání, kdy ještě může dojít k mírným úpravám.

Nemyslel jsem šuplíky po DG, ale dobu okolo Different Values. Když už se tu takhle bavíme, chybí nám tu poslední do vaší party. Tím je váš motor, tak trochu tajemný bubeník Paul Black. O něm vlastně ještě nepadlo ani slovo, tak nám ho představte. Kde jste k němu přišli, co má za sebou a jak velkou svobodu má ve svém vkladu do hudby T&Ž?

Desed: Paula jsem v roce 2016 oslovil do Trnů já, měl jsem s ním zkušenosti z koncertů Dark Gamballe, kde hrál na bonga. On je vynikající bubeník a obzvláště skvělý pódiový šoumen. Pokud půjdeš na nějaký koncert, kde bude hrát, tak si v první řadě zapamatuješ jeho a pak si všimneš někoho dalšího. Má velký dar pódiové prezentace a skvěle u toho vypadá, samozřejmě i excelentně bubnuje. Je s ním pokaždé strašná sranda.

Nastoupil k nám s nadšením a hrál jako zvíře, po letech ale na něm byla znát únava, kdy stíhal svojí práci a prakticky sám stavěl dům, do toho hrál koncerty s Hanzs Fuckers, prostě toho měl plný brejle, tak jsme na něj netlačili a většinu věcí jsme se snažili udělat cestou nejmenšího odporu. V poslední době jsme se prakticky neviděli osobně a bicí jsme konzultovali pouze po telefonu a PC.

Paul vlastní domácí studio s dobrými mikrofony a tak není problém nahrát své party a poslat je mistru Otynovi. Na poslední dvě alba aranžoval bicí Majkl a poté byly konzultovány s Paulem a Otynem a případně upraveny.

Nicméně v současné době už Paul dostavěl dům a projevil zájem většího zapojení do procesu aranží a rozhodně dostane svobody, kolik bude třeba. Nebojíme se, že by vymyslel nesmysly, už se pár let známe.

Máte venku novou desku Je třeba zabít beránka, která, zdá se, je úspěšná a baví, však si i vysloužila nominaci na Anděla. Jaká k ní byla cesta od předchozího Třetího hlasu? Bylo už v době jejího vzniku jasné, jak bude znít, nebo se průběhem doby vize vyvíjela a měnila?

Desed: Dalo by se jednoduše napsat, že album si vede nad očekávání dobře, ale ono si vede naprosto výjimečně - tolik absolutních reakcí napříč spektry a scénou jsem pravděpodobně nikdy nezažil, a to jsme se s Dark Gamballe nebo třeba s Hellyum umístili v anketách hodně vysoko, nebo měli skvělé recenze.

Mohl bych tohle bagatelizovat a říkat, že na tom nezáleží a že hudba není sport, není měřitelná atd. Pravdou je, že každého, kdo dělá nějakou uměleckou nebo i řemeslnou činnost, potěší zájem ostatních. Pokud někdo staví tvoje dílo na piedestal, znamená to, že je pro něj výjimečné a radost s vděčností jsou pak na místě.

Cesta k tomuhle albu byla rozdílná v naprosto hmatatelné pečlivosti každého, kdo na album čímkoliv přispěl. Taky tím, že tohle byla opravdu týmová práce i mimo členy Trnů a Žiletek, bez Berryho, Otyna, Michala Fornouse a Michala Štefloviče by tohle album možná nebylo tak dobré.

A2V: Reakce na nové album mě docela překvapily. Ne z důvodu, že bych si myslel, že nové album není dobré. Možná proto, že jsem asi čekal malinko víc po předchozím albu Třetí Hlas. Ohlasy nebyly vůbec špatné, vlastně byly velmi dobré, ale měl jsem z tohoto alba pocit, a teď to bude znít trochu neskromně, jakési výjimečnosti, a to tomu moc z mého pohledu neodpovídalo. Měl jsem pocit, jako by bylo z nějakého důvodu přehlíženo a dodnes nevím proč. A tak jsem tentokrát neočekával raději nic. No a on se stal přesný opak.

Některé věci jdou těžko odhadnout. A nebo pro to nemám dobrý cit. Už v počátcích práce na aktuálním albu jsme to chtěli pojmout trochu jinak. Hlavní odlišení mělo být v tom, že zkusíme udělat přímočařejší album, bez zbytečných kudrlinek. Předchozí album bylo spíše koncepční, jednotlivé písně byly různě propojené a celé se to muselo vnímat jako celek. Teď jsme chtěli udělat spíše klasičtější album, řekněme písničkovější. No a to, že zkusíme trochu zaexperimentovat, otevřít a nakouknout zas do trochu jiných hudebních dvířek, to není něco, co bychom museli plánovat, to je nám jednoduše vlastní.

Když nad tím tak přemýšlím, tak já osobně mám pocit, že je to paradoxně nejexperimentálnější album, i když je to trochu v rozporu s tou písničkovostí, kterou jsem zmiňoval. V každém případě každá deska je trochu jiná a to je, myslím, fajn. 

Majkl: Souhlasím, opět, s klukama. Mám radost z toho, jak si album vede. Mně se to ale takhle blbě hodnotí, protože ještě nemám dostatečný nadhled.

První singl z desky byl song Mezi pátým a šestým patrem a už tady bylo jasno v tom, kam se chceme zvukově ubírat. Signaturou Beránka je obří podladění a základem bylo nastavit si zvukovou paletu tak, abychom se v tom neutopili. To se povedlo, doufám, takže máme radost.

Jaký vliv měl na konečné ošetření zvuku Otyn, jsem se zeptat chtěl určitě. Už jen proto, že debut jste nahráli v Šopě a další alba právě s Otynem v Davosu. Dá se říct, že Otynova role byla i producentská, anebo jen čistě studiově technická?

Desed: My máme v Trnech obrovský luxus, že každý z nás má možnost nahrávat v domácím prostředí v kvalitě, která může být následně použita ve studiu. Předprodukci nachystáme v maximální formě, nicméně vliv Otyna a Stanislava Valáška je naprosto zásadní, oba jsou excelentní a nahrávkám dodají přesně to, co potřebují. Zjednodušeně, dají nahrávce ultimátní studiový zvuk.

My si vzájemně do své práce moc nekecáme, přijdou jeden, dva nástřely a pak někdy nějaké pikodetaily, diskuze nad sílou masteringu, nebo třeba prostoru pro malý bubínek, či basového spektra kytar. Jen výjimečně zasahujeme do písně vícekrát, jako třeba u písně Potrava, kde se nám nějakou dobu nedařilo najít správné vyznění.

Vlastně si myslím, že si od Otyna půjčujeme jeho vkus, který dodá zvukové razítko.

Majkl: Už jsem to říkal vícekrát a rád to znovu zopakuji - Otyn je jedinečný. Velmi šikovný zvukař, studiový technik a zvukový designér. Netřeba nic dalšího dodávat.

V Trnech, co se týká kreativní stránky věci, nic nevzniká náhodně, všechno se dopředu vyzkouší a promyslí, na to máme všichni podmínky a prostředky. Tenhle proces supluje tu producentskou činnost, kterou máš asi svou otázkou na mysli.

Jasný. Jak už vyplynulo výše, do studia ze svých předprodukcí “jdete” připraveni s komplet muzikou. Týká se to však i představy o celkovém zvuku, nebo ani zde Otyn charakterově nezasahuje do zvuku bicích či kytar, a i to je součástí vaší jasné vize? Jak pak probíhá mix? Sejdete se ve studiu a vše diskutujete, nebo aspoň u něj je víc pánem Otyn, že v hudbě má šanci něco pocitově zdůraznit či vypíchnout a dát jí něco ze svého sluchu a dojmu? Jde mi vlastně jen o to, jaký má ve vašich nahrávkách podpis.

Majkl: Víš, když řeknu, že je Otyn jedinečný, tak vlastně strašlivě bagatelizuji situaci, protože on musí, při své práci, vnímat spoustu podnětů a my se mu snažíme tu práci usnadnit, takže v předprodukci či v demosnímcích nabídneme možnosti, řešení… nebo taky stanovíme mantinely a je jen na něm, jak se s tím popere. Je to dané naší melodikou, laděním, použitím synťáků. Moc prostoru k manévrování mu asi nenecháváme, ale tím ještě víc vynikne jeho špičková technická zdatnost.

Já nevím, jak je to u jeho jiných prací, ale u nás je to tak, že se skoro vždycky, absolutně shodneme, maximálně dolaďujeme detaily.

Desed: Líp než Majkl bych to neřekl a potvrzuji, že Otyn je jedinečný. Vnímám to jeho nakažlivé nadšení a vím, že u něj je všechno v nejlepším pořádku.

Když si pustím živáky z BA, u kterých je odpovědný za výsledný mix a slyším jeho naprosto neuvěřitelnou citlivost a pochopení každé jedné skupiny, tak vím, že mám co dočinění s výjimečně šikovným člověkem.

Výše byli ještě zmíněni Berry jako vydavatel a dva Michalové. Co bylo jejich vkladem, jak tito tři desku pozvedli?

Desed: Berry je puntičkář a výbornej člověk. Jeho nápad je červeno-černobílá kombinace celkové prezentace alba, která mi dělá dobře na oči, původně byl obal barevný. Líbí se mi DIY dojem okolo alba, který ale nevypadá neumětelsky, ale znepokojivě přitažlivě. Celkově bylo na Berrym vidět, jak moc ho Beránek chytnul a jak okolo něj maká.

Prodlouženou grafickou rukou Berryho je Michal Fornous, který se stará o to, aby měla grafika štábní kulturu. No a druhý Michal, Šteflovič, je zase mojí pravou rukou, co se týká image fotek, kamer v klipech. Nemá to se mnou jednoduché v tom, že dostane na všechno dva pokusy a jeden z nich musí být ultimátní.

Nejsem příznivcem natáčení 8x jednoho záběru a tím likvidace/unavování přítomných herců, musí to lítat. Jsem naopak velkým fanouškem freestylu, vyloženě se těším, co vznikne takříkajíc náhodou. Rád používám nejrůznější druhy světel. Tyhle záběry jsou pro mě to, z čeho rád stavím. Michal tohle zvládá výborně, i když mi pokaždé s obavami volá, jestli jsou záběry použitelné.

U nové desky vnímám několik hlavních inspirací. Krom větší inklinace k moderním core žánrům vnímám z hlediska kytarové melodiky a riffingu vliv Gojiry. Pokud mě nešálí cit a sluch, jaké z jejího období je vám - především asi tobě, Majkle - nejbližší a co na Gojiře nejvíc oceňujete?

Majkl: To je skoro na rozbor :-) Slýchám to často, že je tam slyšet nějaký vliv, ale já si ho neuvědomuji. Možná je to určené společnými formativními vlivy… co já vím?

Osobně spíše oceňuji starší období jejich tvorby, abych ti přímo odpověděl. Měl jsem rád From Mars To Sirius v době, kdy vyšlo. Jejich poslednímu albu jsem tolik pozornosti nevěnoval.

Zmínil jsem moderní core, který aktuálně asi nejvíc oslovuje mladší ročníky. Na desce je několik úseků, které dokonce připomenou Meshuggah (Transfuze) nebo Vildhjarta, potažmo Humanity’s Last Breath (Veteráni temnoty, Potrava). Baví vás tenhle typ muziky, identifikoval jsem ty vlivy správně? Kam myslíte, že by se tyhle žánry mohly dál ubírat?

Majkl: Mě baví všecko, co se snaží někam posunout metal jako žánr. To je filozofie, kterou já vyznávám a na kterou slyším. Vnímám, jak hraje Calle Thomér na kytaru a nacházím tam stejnou touhu, takže jo, to ses trefil.

Desed: Já pracuju vlastně bez přestávky každý den na nějaké hudbě okolo DG, T&Ž nebo AP2 už od roku 2017. Když skončí práce na písni, vždy se objeví nějaká nová a přiznávám se, že je to přesně tak, jak chci, jsem takto šťastný.

Proč o tomto píšu? Protože vedle tohohle, rodiny, práce a běžného života nemám už mnoho času pořádně poslouchat jakoukoliv další hudbu. A tak se tento poslech smrskne na singly, jednotlivé tipy od kamarádů z těchto tří kapel, nebo třeba Luboše Kristka, lidí okolo Otyna a nebo čtu Fobii, Metalopolis, Marastmusic, Crazy Diamond, Echoes, Metal Forever atd. Tohle dělám denně a udržuju se tak alespoň trochu v povědomí o tom, co se okolo hudebního děje.

Vildhjartu jsem objevil díky tvé recenzi na Beránka, do té doby jsem znal jen název a že mají někoho společného s Humanity’s Last Breath. Meshuggah samozřejmě znám, v době vydání jejich prvního alba, tuším v roce 1991, jsem jim úplně propadl, to bylo něco neslýchaného. Na Humanity’s Last Breath mě už kdysi dávno upozornil Majkl, když jsme se bavili na téma podladěných kytar - moc se mi líbí, ale dám dvě, tři písně a jsem vyčerpaný tou intenzitou. V té době jsem hodně propadl podladěným, vícestrunným kytarám a dodnes k nim mám blízko.

Nejen vlivem synthů A2V je hudba T&Ž dost atmosférická. V recenzi Beránka jsem zmiňoval i post-metal a doom, na Třetím hlasu se expresivně ozýval i black metal. Pokud teď chvíli mluvíme o vlivech, vnímáte v tomhle širokém ranku s vlastní hudbou nějaké průsečíky? Na jakých interpretech se v těchto žánrech shodnete?

Desed: S Majklem se shodneme na starých death thrash rubanicích 1988 - 94 a díky jeho typům třeba na Ihsahnovi, potažmo Emperor - Prometheus… a mnoha dalších. Taky máme podobný vkus, co se týká knih a filmů. Vlastně toho není mnoho, na čem se neshodneme.

A2V neznám dlouho, ale doporučil mi třeba Unprocessed, vím, že miluje Anathemu, Vola, Sleep Token a nemusí Slayer, ale uctívá Depeche Mode a tím to trochu dorovnává.

Jak někdo, kurva, může nemilovat Slayer, to je rouhání! (smích)

Majkl: Jak může někdo, Aleši, nemilovat Slayer? Pojďme si na to odpovědět, to je základní otázka života, vesmíru a vůbec.

A2V: Za nemilování Slayeru se velmi omlouvám. Ale asi to bude tím, že jsem poslouchal v začátcích jiný typ muziky a k metalu se dostal až později. Zatímco já jsem ve svých 15ti letech hrál v synthpopové kapele, Majkl brousil se svými vlasy po pás death metal, alespoň tak si to pamatuji (smích). Takže tehdy poslouchal třeba i ten Slayer. Můj svět byli The Cure, Depeche Mode apod.

V době dospívání se moje obzory začaly hodně rozšiřovat do různých směrů. Objevil jsem tvrdší industriální muziku, hlavně NIN, nebo třeba Ministry. Pak přišla gothic a doommetalová vlna, která mě totálně smetla a tehdy se ze mě stal metloš (smích).

Já mám asi víc času než Desed, takže já naopak poslouchám hudbu hodně. Málo se vracím do historie, spíš mě baví objevovat nové a aktuální věci. S Majklem si často posíláme různé tipy toho, co objevíme. Myslím, že máme společné i to, že jsme schopni poslouchat vše od klasické hudby, přes pop až po extrémnější metalové žánry. Chtě nechtě to vše v nějaké míře absorbuješ a zpětně pouštíš do své tvorby. No a možná právě proto je naše hudba žánrově ničím nespoutaná a barevná. Natolik, že se spousta lidí trápí s tím ji nějak pojmenovat a zařadit. A ani se jim nedivím, mám s tím stejný problém. (smích)

Jak já A2V rozumím… já totiž u Slayer “miluju” jen pár desek, zato některé ani vyjít nemusely :)) To je vy dva vážně tak strašně milujete? Jak by ve vaší režii vypadal třeba cover a kterou skladbu byste vybrali?

Majkl: Ale tak to máme asi podobně. Já nedám dopustit na cokoliv z období 86-94. To jsem zatvrzele ortodoxní. A tam bych něco vybral. Mandatory Suicide, Raining Blood, Dead Skin Mask, Dittohead…

Desed: Slayer miluju hlavně 83 - 91. Vybral bych buď Raining Blood, nebo Season in the Abyss, kde jsou nejlepší přechody na bicí na světě. Lombardova hra je boží, přestože hraje v bezbožných Slayer.

Že padne Season in the Abyss, jsem tipoval. Svou strukturou a tempem mi pro vás přišla jako vhodná na zžiletkování, ale klasická thrash kladívka ve vašem podání se synthy by byla fakt výzva!

Desed: Covery jsou hodně o odvaze přetavit do zbožňované písně i něco ze sebe. Je to hodně těžká disciplína, která ti může dost pomoci při nabírání fanouškovské základny, ale taky můžeš narazit na to, že ti někdo chce šlápnout do úsměvu, když příliš zprzníš originál. Klepačky můžeš zpomalit, můžeš udělat cokoliv, třeba jako tady Tori Amos.

Tyyy… byť absolutně vyznávám, že cover má sublimovat osobitost interpretujícího a nebýt pouhou přehrávkou, z té Tori bych fakt originál nepoznal :)
Ještě bych se ale vrátil k “atmosferické” otázce okolo toho doom/post-metalu, než nám sem vlezli ti Slayer. Takže žádné průsečíky s a přísahání na Paradise Lost nebo třeba Cult of Luna?

Desed: Tohle jsou spíš otázky pro kluky. Paradise Lost v době Icon byli úžasní, ale to je více než 30 let, My Dying Bride mě v té době bavili, pokud jsou Tool post-metal, tak i oni se skladbami jako Prison Sex na mě měli velký vliv. Ale to všechno je hudba okolo roku 1993.

Jenomže v té době tu už byli taky Fear Factory se Soul of a New Machine, Faith No More s Angel Dust, a ti na mě měli vliv mnohem větší. Mike Patton a Burton C. Bell jsou mými vrstevníky. Zamiloval jsem se do jejich variabilního zpěvu, a pokud jsem 8x nezměnil zpěv v písni, tak to nebylo ono. Tohle už mě naštěstí téměř přešlo.

Nemyslím, že by mě v době T&Ž formoval kdokoliv, spíš jsem se snažil zapadnout do celku, ne příliš vyčnívat a odvést svou práci, co nejlépe se napojit na píseň, navodit atmosféru zpěvem i textem.

Já tvoji otázku chápal, jakože co mě, nebo nás, ovlivnilo do práce na T&Ž a vlastně tím výše napsaným říkám, že vlivy, ze kterých čerpám, jsou z minulého století, kdy se nějak formoval můj vkus a vlastně mě svým způsobem formují dosud. ALE vždycky jsem sledoval, co se hudebně děje okolo, ne už tím předešlým sběratelským prizmatem, kdy jsem musel slyšet a mít všechno, ale jen zobáním nových vlivů, hlavně co se týká zvuku. Jako příklad způsobu kontrastu v písni si vem Sleep Token a píseň Granite (YuTube) - ve 2:32 z toho lezu po zdi.

A2V: Jo, určitě to tam je. Možná to bude znít trochu divně, ale kdybych měl rozebrat a zanalyzovat sám sebe, tak bych řekl, že na mém rukopisu a přístupu je nejvíc znát vliv toho, co vzniklo v devadesátých letech, nebo tak mi to alespoň přijde.

Tehdy přišla pro mě nejzásadnější alba, která ve mně zanechala hlubokou stopu a spoluutvářela to, čím jsem v hudbě dnes. I když to byly různé žánry, všechny vlastně spojovala jedna věc - silná atmosféra. Ať už to bylo SOFAD od Depeche Mode, Disintegration od The Cure, Judgement od Anathemy, Sin Pecado od Moonspell, October Rust od Type O Negative, Tiamat, My Dying Bride, ale třeba i Dead Can Dance nebo Downward Spiral od NIN, atd. atd.

No, tenhle můj miniseznam je vlastně hodně o doom a post-metalu, takže ano, asi to vnímáš dobře.

Majkl: S těmi Slayer je to tak trochu legrace, to jsi pochopil. My je, samozřejmě, s Jirkou máme moc rádi a Aleše tím zlobíme, ale jeho nezasvěcenost do světa Slayer ho při tvorbě nijak nehendikepuje, co víc, nejspíš je to přesně naopak.

Abych to trochu shrnul… milujeme hudbu, milujeme metal a průsečíky se nacházejí na mnohem širší ploše než jen od Paradise Lost po Cult of Luna, a proto dnes T&Ž znějí tak, jak znějí i přesto, že těch vlivů vstupujících nakonec do naší tvorby je více, než jen hudba samotná.

Jasan, však mluvíme jen o jedné složce vaší hudby. Na Beránkovi nicméně byl A2V už od začátku oficiálně členem a počítalo se tedy, že “ruchy” v hudbě budou. Alešovy zvukové doprovody nachází ideální poměr, aby hudbě pomohly, zintenzivněly jí a nebylo jich příliš. Na Třetím hlasu sice někde jen doplňovaly a někde dokonce trochu vyčnívaly, na novince už jsou v perfektní symbióze. Přikládám to tomu kolektivnímu a souběžnému vzniku hudby a ne že ji jen dodatečně (?) obohacoval. Byl tedy proces skládání, a nejen synthů, trochu odlišný, anebo vše opět pocházelo od Majkla a ostatní se se svým nástrojem jen postupně přidávali?

Desed: Myslím, že k tomu došlo samovolně, bez nějakých dlouhých domluv. Nic nového, nebo zvláštního se nestalo. Majkl poslal nástřel kompletního songu a pak se zapojili ostatní. I když tentokrát podladil struny až na zem, a to skutečně jiné je.

Mně přijdou A2Vho vstupy na Třetím hlasu povedené a v mém světě velmi vítané. Nicméně použít předěly mezi písněmi v takové míře, jako byly, bylo odvážné a ne každému to sedlo, ale to už tak někdy bývá, cesty páně jsou nevyzpytatelné.

A2V: Chápu, jak to myslíš, ale ne, víceméně to vzniklo stejně. Je to odvislé od toho, s čím přijde Majkl a s čím pak pracuji. Každá jeho skladba mě něčím inspiruje a to, s čím přicházel na poslední album, bylo prostě jiné. A navíc, už ze startu jsem chtěl svůj příspěvek udělat trochu jinak, posunout to malinko někam jinam. Používat jiné barvy zvuků a v některých směrech trochu víc experimentovat. Zkrátka ať se něco děje a není to nuda (úsměv).

Majkl: Řekl jsi to sám. Aleš přišel k Třetímu hlasu, aby jako autor a spoluautor doplnil a prohloubil ten rodící se koncept desky. Což se mu podařilo skvěle a já konkrétně na ty předěly nedám dopustit.

Teď u Beránka jsme šli malinko jinou cestou, chtěli jsme přímočařejší vyjádření a já jsem se snažil i zpětně reagovat na nápady kluků. Pracovat s nimi na hudbě je velká radost a já bych se styděl být ve společnosti těchto talentovaných lidí uzurpátorským autorem - tady mi zahraj céčko, ták je hodný a teď zmiz, mistr pracuje.

Ty předěly (intra/outra) na Třetím hlasu ale nejsou to, co jsi předtím zmínil v souvislosti s napsáním "filmového" alba propojeného tematickými miniskladbami, nebo ano? Pokud ne, kdy přijde na realizaci, nebo zatím zůstalo u nápadu bez plánu?

Makl: Možná ti to bude připadat nedostatečné, ale ano, tak to bylo myšleno a smyslem těch inter a předělů bylo vnést do skladby alba filmovou, imaginativní atmosféru. Nejde ale o jeden dlouhý “film”, ale více menších příběhů. Vlastně jsme si vytvořili v jistém smyslu konceptuální album.

Má představivost předtím po tvé odpovědi, Majkle, zašla dál :) Na Třetím hlasu sice nejde o samostatné miniskladby v soundtrack stylu o nějakém spojujícím tématu, ale jako děj propojující prvek fungují. (pozn. Teď s odstupem a dalšími poslechy Třetího hlasu bych se už takhle neptal.)
A teď zas na Deseda. Co mě na novince rozsekalo, jsou i texty. Opravdu mi zážitek z poslechu zesilují a ještě víc mě vtahují dovnitř vašeho zvuku a temnosvěta, probouzí imaginaci. Odkud, Desede, čerpáš, kde na ty náměty a obraty chodíš (“Moc toho nenamluvil, pohled pronikavý měl. Oči to za něj řekly, ale otazníků neubylo ani o jeden.” nebo “Na každém oku mám dvě víčka, jsem posedlý sněním. Všechny čtyři nikdy neotvírám, nejsem vzhůru ani nespím.”) a co přichází první? Téma/nápad a pak hledáš rozvinutí příběhu a významové metafory, nebo “před sebou” jako film vidíš celý děj?

Desed: V první řadě přichází maniakální poslech písně a to opravdu v desítkách, možná stovkách poslechů. Až už vím o každé notě, tak projedu archív zbytků textů v tabletu, od jisté doby totiž nevyhazuju alternativní sloky anebo i celé texty, které prostě do písně nesedly, nebo se song nepodařilo realizovat. Když se tady nic nechytne a to je tak většinou, začnou mi s poslechem nabíhat první slova.

Stane se, že mám několik vět, nebo i celý text v raw verzi a nějaký tón, nebo nějaká myšlenka mě svedou z cesty a text se začne odvíjet jiným směrem. Brutálně mě může navést i název písně od autora hudby, ale to se děje zřídka. Celou dobu se snažím text vizualizovat. Zjednodušeně, pokud mám příběh a vím, o čem píseň je, tak se mi pracuje snadněji. Stane se ale i to, že vařím z vody, splývám na jejím povrchu a snažím se prorazit snahou a kontinuální pracovitostí. Někdy, ale opravdu někdy se povede i tato cesta, mnohdy jde o martyrium a upřímně nemám tento způsob rád.

Občas se stane i to, že píšu, nebo volám autorovi „sorry, kamaráde, ale na tohle jsem krátkej,“ ale většinou vracím píseň z důvodu hudby, nebo ladění, kvůli textu velice výjimečně.

Texty mě napadají kolikrát v situacích, kde si je nemůžu psát a tak si je nahrávám na diktafon. Nahrávám všechno, i úplné blbosti. To, co stojí za to, pak přepisuju do poznámek. Ovlivňují mě i knihy a filmy, a to myslím ve stejné míře jako hudba sama, nebo i větší.

Nemám návod, který by obecně platil na všechny texty. Společné mají pouze to, že většinu z nich dodělávám někdy brzy ráno, tehdy se mi nejlíp pracuje, svět spí, nikdo mi nic nepíše, nic nechce a tak se můžu ponořit do hloubky.

Takže je hlavní tvá intuice a imaginace a Majklova hudba k tobě doslova promlouvá. To už chce dávku vnímavosti a senzitivity, ale jak tu už několikrát padlo, nesete se na podobné vlně. Řešíte pak společně filozofii a významovost tvých poselství, nebo koncept obecně, aby vše zapadalo do vaší hudební vrstevnatosti?

Desed: Řekl bych, že panuje hlavně důvěra. Já vlastně nemám potřebu mu kecat/zasahovat do hudby, jen snad nějakou pasáž opakovat - rozhodl jsem se pro spolupráci s ním, protože se mi líbila jeho hudba. Chci pracovat na hotových písních, netoužím do nich vstupovat a podílet se na vzniku kytar, jak půjdou pasáže po sobě, prostě na aranžích, to není moje práce/zábava.

Mojí prací je si vymyslet melodie, frázování, rytmus slov, osadit píseň příběhem, textem a taky jí zazpívat. Prostě posloužit písni tak, jak nejlíp umím. My vlastně neřešíme vůbec nic. Já věřím jeho kytarám a hudbě a on mým textům a zpěvu. Až takhle je to prosté.

Dočetl jsem se, že album se původně mělo jmenovat Veteráni temnoty, ale až později nakonec do vínku dostalo refrén z Až do krve. Proč k téhle změně došlo a jak tohle osvobození a shození okovů s celým album souvisí?

Desed: To byl první návrh, ale Berrymu (vydavatel) se jako název alba nelíbil, on navrhoval Číslo 0. Ale za čas mi v hlavě naskočila fráze „Je nutné zabít beránka“, která už byla nějaký čas součástí textu songu Až do krve.

Album není koncepční, a tak název nesouvisí s celým albem, ale lícuje se záměrem udělat album svobodně, jak je to jen možné. Je taky úderný, lehce provokativní a znepokojující, pospolu je to ideální kombinace pro T&Ž.

S pomocí přátel se po x úpravách podařilo realizovat obal, jak ho dnes známe. Moc mě baví i ta černobílá-červená kombinace. Myslíme si, že se k hudbě na albu velice hodí.

Občas ty věci ale do sebe nezapadnou. Zmínil jsi, že skladba pro Potravu se měnila, text však zůstal. Vždycky mě zajímalo a přišlo mi fascinující, jak vzniká “to” pouto mezi textem a skladbou, které pochází od dvou různých autorů, na což jsi vlastně odpověděl.
Vy jste se ale, především díky A2V, čile vrhli i na videoklipy, kterými skladby doprovázíte - teď máte už čtyři. Byť se až zázračně shodnete a doplňujete, není přece jen někdy náročné všechny ty vrstvy vašeho světa (tedy hudbu, slova, grafiku a videa), když každou z nich má na starosti jiný autor, propojit?

Desed: Potrava je docela taková speciální a ona i speciálně zní. Základní fragment songu (sloky) zůstal a text taky, jen A2V rozstříhal píseň na součástky, a když jsme ji slyšeli, řekli jsme si proč ne, alespoň píseň bude jiná a doplní mozaiku alba. No a jak šel čas, Majkl se k písni vrátil, některé pasáže vyšperkoval a vymyslel závěr. Takže když to vezmu kolem a kolem, nepřizpůsoboval jsem tentokrát zpěv písni, nýbrž kluci se textu a zpěvu, chytli se jeho vyznění a dostavěli okolo něj další zvukovou hradbu.

Vše okolo alba propojit je určitě náročné, ale pokud pracuješ s lidmi, kteří jsou na stejné vlně jako ty, tak se až na detaily vše děje přirozeně a většinou i beze slov. Každý má svou úlohu a přispívá k celku. Pravdou je, že tam, kde je více lidí, je tohle asi dost výjimečné. Já nemám problém uhnout, zrušit pasáž, když to celku prospěje. A tohle nastavení má každej z T&Ž.

V T&Ž sis hlasově našel svou polohu a už se jí tři alba tak ňák držíš. Jak ale textu podřizuješ nebo přizpůsobuješ výraz? Na Beránkovi ses, mám pocit, trochu situoval do toho mesiáše či dystopického kazatele z Čísla 0.

Desed: Zase přistupuju intuitivně, ale i v rámci jakýchsi mantinelů. Zpěvy, které používám u Dark Gamballe si tady zakazuju, protože, jak už jsem řekl, nechci dělat klon sebe sama, byť hudba T&Ž je od DG absolutně odlišná. Mám letité zkušenosti s tím, že pokud jsem někde hostoval, byla za to většinou kapela potrestána nařčením, že kopíruje DG, což byla úplná hovadina.

Jenomže pokud někdo běhá po povrchu a slyší můj hlas, tak řekne „to jsou Dark Gamballe“ a už se nepídí po ostatním. Na jednu stranu je výhodou mít hlas, který každý pozná, na stranu druhou, pokud někdo můj hlas nemá rád, nebo má rád můj řev a čistej zpěv mu vadí obecně, tak ta hostovačka je nejspíš medvědí službou.

U Beránka jsem neměl žádný plán, jen jsem musel odolávat připomínce A2V, který chtěl do jedné písně použít melodičtější čistější hlas, domluvili jsme se na kompromisu. Já si vlastně ani nepamatuju, o kterou píseň jde. Kazatel byl a je často skloňován, ale nebyl to můj záměr. Zase se budu opakovat, ale “jen“ jsem reagoval na hudbu tak, jak mi to připadalo nejvhodnější.

Krom T&Ž píšeš texty i v Dark Gamballe a Aplausu pro dva, kde se to blíží poezii. Nepřemýšlel jsi někdy o textování pro jiné, nebo potřebuješ být do hudby sám zasazen a být její součástí? Vzhledem k těm tématům v T&Ž, co třeba psaní beletrie?

Desed: Nemám čas na to dělat texty pro druhé. Tři kapely jsou strop toho, co lze stihnout tak, abys nemusel ošidit život. Kdybych do něčeho šel, jakože nepůjdu, musel bych mít k hudbě absolutní vztah.

Beletrii čtu každý den před spaním prakticky po celý život. Sem tam ji vystřídám nějakou biografií a zajímavou knihou, jako nedávno na doporučení Deadyho (kytarista DG) od Ricka Rubina - Tvůrčí akt, kterou tímto vřele doporučuju.

Mně bohatě stačilo, když jsem se nechal přesvědčit ke spolupráci od Aleše Levého, který napsal knihu o DG s názvem Svět za dekou a vyzkoušel si tu mravenčí, neustále se opakující práci vracení se k tématu, úprav slangu tak, aby polovina knihy nebyla pravopisně slušná a druhá zněla jako rozhovor dlaždičů. Děkuju, ale nechci. Tak jak to teď je, je to fajn a měnit nic nechci.

Nemyslel jsem psát faktografické biografie, kde se nutně musíš držet dat, ale spíš svobodné rozvinutí některých tvých “fantaskních”, klidně i nepoužitých textů v povídku nebo něco obsáhlejšího, kde bys ty své postavy a místa mohl třeba propojit. Pro zábavu, bez stresu :)

Desed: Tohle bych si s obrovským MOŽNÁ dokázal představit v důchodu, ale předpokládám, že pokud bude existovat hudba, na které můžu spolupracovat, tak ji rozhodně dám přednost. Uvidíme, co dovolí zdraví a život sám.

Apropos, tohle moc lidí neví, ale Majkl má k psaní knih možná blíž než já, dokonce kdysi nějakou chtěl spáchat, třeba to na sebe práskne. On má opravdu dar velmi poutavě psát, některé tiskové předmluvy ke klipům jsou jeho prací.

Majkl: Thrillerový kouzelník John Connoly jednou řekl, že svou první knihu máte tvořit potají. S tím bytostně souzním. Co bych k tomu jako měl dál povídat? :-)

To je na tobě, ale už by to nebylo potají :) Když už jsme řešili název posledního alba, pozastavil bych se i u vašeho jména. Co stojí za bolestivým, znepokojujícím a dobře zapamatovatelným souslovím Trny & Žiletky? Nějaká filozofie, která zastřešuje cosi interního a osobního, která má v posluchači hned na začátek něco vyvolat?

Desed: Ono to bude znít, že funguju jako vyslanec kosmického vnuknutí a všechno u nás jde tak nějak mimoděk. Rád bych tuhle fámu vyvrátil, ale když jsem slyšel první písně od Majkla, naskočil mi název Trny & Žiletky a už jsem se ho nezbavil.

A tak příběh vnuknutí nadále žije, s každým člověkem získává hmotnější kontury a zároveň nová vylepšení v detailech. Možná to bylo i jinak, ale já si jinou verzi nepamatuju. Neměnil bych na názvu nic, myslím, že produkujeme přesně to, co si lze pod názvem představit a děláme mu dobrou službu.

Abych taky řekl něco užitečného, tak texty a slova úplně samy nepřijdou. Konstantním poslechem písně stále dokola a tím, že chceš najít slova, soustředíš se a představuješ si příběh nebo jen nějaký obraz, se dříve či později slova objeví. Takže trpělivost a konstantní činnost nesou výsledky.

Vaše mnohovrstevnatá hudba umí namlátit, pohladit, vyděsit i přenášet pryč. Jak byste si ale přáli, aby na posluchače působila a co by si z poslechu měl odnést?

Desed: To je zajímavá otázka… Podle toho, jak album na posluchače a fans působí, jak reagují na hudbu, rozebírají texty, si asi nelze víc přát. Děje se i to, že písním staví vlastní příběhy a to je úplně přesně to, v co jsem doufal. Velmi mě potěšilo, jak nám tvrděmetalová komunita přeje, ať to zní jakkoliv pateticky. Děkuju za to.

A2V: Snažíme se dělat hudbu tak, aby bavila nejen nás, ale i posluchače. A bavila nejen na druhý, ale třeba i na desátý poslech. Velmi často pracujeme se svými nástroji tak, že vytvoříme nějaký stěžejní motiv, linku a za ní jsou schované další vrstvy a detaily, jejichž objevování si můžeš nechat na příště. A toto platí i pro zpěv. Když pošle Desed čerstvě nazpívaný song, je to pro mě jako bych začal loupat cibuli (smích). Pracuje s různými vrstvami, které postupně odkrýváš a objevuješ. Navíc, jak říkáš, je to taková sbírka všemožných emocí.

A co by si z toho posluchač měl odnést? No přál bych si, aby si z toho odnesl nutkání poslechnout si to znovu, prozkoumávat další zákoutí, o kterých tuší, že tam někde jsou, akorát je ještě neobjevil.

Majkl: Jsem vděčný, že se nám dostává drobné pozornosti a že se najdou lidé, kteří naši hudbu poslouchají a reagují na ni. Pokud někomu na delší dobu uvízne v hlavě melodie, fráze, kus textu, slovní spojení, tak je to krásný. A zároveň je to to, čím já bych shrnul odpověď na otázku, co chceme, aby si lidé z poslechu odnesli. Zkrátka aby to někomu na chvíli udělalo radost.

V tom případě byla a je mise splněna! Většině posluchačů, co nemá CD s červeným trayem, však unikla jedna skladba, bonusovka Zlořečený. Jde o výbornou, kytarověji zaměřenou věc s epickým závěrem, zazní v ní i klavír. Není u nás obvyklé vydávat limitky tohoto typu, možná tak v Japonsku :). Šlo tedy jen o technikálii, že se časově nevešla na LP, a tak je využita takto? A proč je bonusem zrovna Zlořečený a ne jiná skladba alba? Jiné využití pro ni už nemáte?

Desed: Zlořečený je totiž skladba, na které jsme pracovali už na albu Třetí hlas, ale nestihli ji dokončit. Když jsme finišovali na Beránkovi, tak jsme si na ni vzpomněli a nadšeně ji přijali za svou. Jenomže jak jsme do písně zabředávali, tak se nám zdálo, že jsou na ni ty tři roky znát, že ji máme rádi, ale ty ostatní písně mají prostě jinou flow a my sami se hudebně posunuli o špetku jinam. Třeba to je jenom náš pocit.

Nechtěli jsme song jen tak zahodit a tak jsme jej dali jako bonus na CD a není ani na poslechových platformách. Chtěli jsme tak pomoci prodeji CD jako formátu, který postupně dostává na prdel. A tak to s námi Zlořečený nemá jednoduché, protože vinyly se tak či onak prodávají zatím lépe než CD.

Druhým důležitým faktem bylo rozložení písní na LP, kde nám bylo sděleno, že ideální budou na každé straně čtyři písně. Čím míň písní, tím prý lepší zvuk alba. Kdo by nechtěl mít lepší zvuk, že? A to je tak nějak všechno o Zlořečeném a jeho trnité cestě žiletkami.

Myslím, že vaše intuice vás opět nezklamala. Ne že by skladba byla mimo, ale je kytarovější, má metalovější flow a víc valí.
Jak z hlediska těch 10 let, co jste na scéně, vnímáš od debutu váš posun?

Desed: Poté, co jsem si užil Trny jako novou kapelu v letech 2015-17, jsem si od toho všeho potřeboval trochu odstoupit a zamyslet se. Zhodnotit, co se povedlo, a které věci chci dělat jinak. Splnil jsem si textově, že jsem mohl prozkoumat opravdu extrémní témata, která bych jinde neudal a co by se do DG nebo AP2 nehodila. Vrátil jsem se k extrémním řvaným rejstříkům zpěvu a uvědomil si, že mě to zatraceně baví a že jsem schopen si najít vlastní cestu. Od Podměstí už pracuju s podobnými barvami, ale pořád ještě nacházím nové.

Textově jdu v současnosti cestou menšího extrému, ale velmi se soustředím na příběh, celkovou atmosféru a vhodné doplnění ostatních nástrojů. V tomto vidím svůj posun.

Hudebně si stojím za tím, že Majkl i A2V ušli velkou cestu a jak je znám, budou dál hledat zvuky a způsoby, jak překvapit, ale pořád být Trny & Žiletky. Těším se na to.

Nejsi sám, kdo bude pln očekávání. A teď už to velké finále, ke kterému to celé vlastně po krůčcích směřuji :)
Vnímáte T&Ž jako projekt, nebo kapelu? A jelikož vaše sestava je de facto kompletní a kapely, které dostaly Anděla, většinou hrají koncerty, co T&Ž chybí v přerod na živou vystupující kapelu? Přemýšlíte o tom?

Desed: Mně je de facto jedno, jestli se jedná o projekt, nebo regulérní skupinu, každopádně diskuze okolo živého hraní je na stole čím dál častěji. Za mě bych zkousnul např. 3-5 koncertů za rok na výjimečných akcích a místech. Lehce se děsím toho, kdy budeme zkoušet a kde najdeme termíny, kdy budou moci všichni.

Budeme pravděpodobně chtít i druhou kytaru a nějaké typy na možné spoluhráče máme. Nicméně kdyby tohle četl nějaký milovník brutálně podladěných kytar, dobrý parťák do dodávky a samozřejmě skvělý kytarista, ať nám napíše třeba na trnyaziletky@seznam.cz, nebo na messenger FB.

Tož budu se těšit, že to vyřešíte ku spokojenosti všech a zamlouvám si lístky do první řady!

Desed: Drahý Bizzaro, děkujeme za vše a těším se, že se někde potkáme.