Kdy: 19. únor 2026
Kde: Praha, Roxy
Fotky: celá galerie zde
Pořádali: Obscure Promotion

Akci zaměřenou na moderní/progresivní metal zahajovali na Marastu kdysi oblíbení TEXTURES. Dnes již veteráni metalové moderny svého času platili za špičkovou novátorskou kapelu, svůj status bohužel během let na úkor konkurence prohospodařili. To nakonec potvrzuje i posun na pozici prvního předskokana kapel o skoro generaci mladších.

Holanďané se aktuálně snaží míchat tvrdý podladěný djent a řev s melodickou (post-djent) rockovou modernou, bohužel obě polohy jim nějak nesedí dohromady. Myslel jsem si, že naživo bude tento mix fungovat lépe než studiově, opak je však pravdou. Poslední desky, byť nejsou úplně top, zní na koncertu totiž jako víc ucelené. Živě byl dojem o poznání více rozháraný.

Momenty, kdy se kapela do toho pořádně opře a hraje tvrdé meshu-sekačky, byly super. Textures však do nářezu až příliš často a na sílu tlačí vzletné, měkké, melodické zpívánky, kdy sice vynikne Danielův výjimečný hlas, nicméně hudebně to prostě v ten moment nemaká. Sextet působí, že se (kvalitnímu) vokalistovi až moc přizpůsobuje, aby ho nechal (zbytečně moc) vyniknout. Dojem kvůli tomu není tolik metalový, jak bych si představoval, ale spíše rockově vlažný, což není úplně ono. Plus když k tomu ještě přidám nabádání publika k vytleskávání, tak to celé působí skoro až nepatřičně.

Víceméně to samé v bledě modrém se dá napsat o následujících UNPROCESSED, kteří taktéž pozici nadějné kapely, a to jak studiově, tak naživo, v mých uších ztrácejí. Německá kapela zaujala pár let nazpět albem …And Everything in Between (2023), které znělo moderně, mělo nápad, zároveň však bylo docela tvrďárna, která měla groove. Novinka Angel (2025) bohužel taková není. Z mého pohledu kapela přetáhla strunu a dostala se do příliš artové oblasti, navíc s docela otřesným zvukem. Doufal jsem, že na koncertu to bude jiné a kapela, potažmo deska, svoje kvality vyjeví. Bohužel nestalo se.

Mladíci jsou dost ambiciózní a hrají náročnou muziku, honí však na můj vkus až příliš mnoho zajíců najednou a ztrácí díky tomu tah na branku. Snaží se o bohatou, pestrou muziku, ale ve výsledku je to takové neujasněné a pohromadě nedržící. Nepomáhají tomu ani nové osmistrunné kytary s krkem jak pádlo, které zní jak rašple. Abych byl konkrétní, stejně jako v případě Textures Němci spojují tvrdé mathmetalové výpady a melodický soft metal a stejně jako v případě Nizozemců to není ono. V případě Unprocessed je to sice spíš chaos než vyměknutí, co se mi dere na mysl, výsledek je ale podobný. Hoši by si asi měli ujasnit, jestli chtějí hrát pro publikum Brutalu anebo Hrady.cz.

Kámen úrazu bezesporu vězel v tom, že většina songů byla právě z nepovedené poslední desky (cca sedm kusů), protože v momentě, kdy kapela zahrála Lore a Thrash z alba předchozího, byl to najednou ten správný a očekávaný nářez jako před dvěma lety v Akropolis. Na každý pád ovšem hoši měli úspěch. Rozjel se solidní kotel, proběhla wall of death, lidi se bavili, takže obecně vzato asi dobrý. Kritik sice naříká, ale ve finále to stejně nikoho nezajímá.

Třetí do party byli ten večer JINJER, kteří mne překvapili, jak v mezičase vyrostli. Jet turné jako headliner a vyprodat Roxy je dle mého velká věc a na Ukrajince bych tento status netipoval. Časy se holt opravdu mění. Textures jdou dolu, Jinjer zas nahoru, okej. Jak ale víme, popularita ruku v ruce s kvalitou nechodí.

Oproti předkapelám začali Východoevropané více přímočarým nářezem, což mi vyhovovalo. Měli i fajn hutný zvuk a zpočátku docela solidně nakládali. Zde doplním, že obě předkapely měly zvuk taktéž v pořádku. Ve zvuku v jejich případě určitě problém nebyl. Bylo však třeba stát dál od podia, protože basové subwoofery pod podiem způsobovaly vpředu dunění.

Oproti předkapelám projev Jinjer určitě rozháraný nebyl, naopak kapela jede svoji vcelku drsnou masáž víceméně v konstantním módu groovemetalového vyznění, které občas okoření výpadem do komplikovanější metalcore oblasti. Jedna kytara, výrazná basa a výborné bicí hnětou tvrdou metalovou hmotu, která se poslouchá bezpochyby dobře.

Opět se mi však potvrdilo, že trabl je principálka Teťana. Ne chováním anebo stran image, tam je to v pořádku. Ořech je její zpěv. Když řve, je to cool. Celá muzika v ten moment působí kompaktně a je to nářez jak cyp. Když ovšem pokouší výrazné, zpívané kreace, tak tím, jak ten hlas tahá na sílu urputně a nadoraz, zní hrozně vyčerpávajícím dojmem. Ne že by to bylo příliš uřvané, to ne, ale barva a intenzita jejího vokálu je prostě vysilující a nedá se poslouchat víc než čtyřicet minut. Tento čas pro pochopení a ocenění kapely bohatě stačí, protože v kombinaci s komplikovanými hudebními figurami začne dění na podiu po delším čase splývat a působit monotónně.

Po necelé hodině tedy s přesvědčením, že méně je někdy více (a částečně i kvůli ostrým blikajícím obrazovkám s projekcí) odcházím a jsem přesvědčen, že jsem o nic zásadního nepřišel. Produkce kvarteta bohužel prostě neobsahuje dostatek chytlavých nápadů a není tak pestrá, aby utáhla hodinu a půl dlouhý koncert.

Podtrženo sečteno trojkoncert byl zklamáním v tom smyslu, že ani jedna z kapel nenaplnila moje očekávání. Všechny tři jsou bez debat zajímavé, instrumentálně nabušené party, které mají nato být dobré, bohužel si zbytečně komplikují život kostrbatými výkruty, které jim nevyzní - nabízí se zjednodušení. Do té doby je škrtám ze seznamu a příštích koncertů se s klidným svědomím účastnit nebudu.

Mě po krátké době po koncertech Dvne s Thoughtcrimes a The Callous Daoboys čekal další koncert, který měl rozhodně stát za to.

Textures byli před rozpadem jednou z mých nejoblíbenějších kapel a jejich rozlučkový koncert považuji za jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl. Od Silhouettes podle mě šla kvalita spíše dolů a poslední deska vydaná pod hlavičkou Textures je pro mě zklamáním.

Jak je u Obscure zvykem, začínalo se na čas a v té době byl sál už poměrně slušně zaplněný. Asi se může říct, že to bylo kvůli „legendárním“ Textures samotným, protože publikum už od začátku poměrně vstřícně reagovalo. Kapela, která kdysi udávala směr progresivního metalu, se s novou deskou více otevřela širšímu publiku, zároveň ale hodně ztratila ze své původní tváře. Pro mě osobně je nová deska fakt velké zklamání. Nicméně pokud jsem se oprostil od potřeby hledat staré Textures, nebylo by fér tvrdit, že deska je vyloženě špatná.

S prvními tóny moje obava, že zvuk bude podobně jako před týdnem na Thoughtcrimes špatný, byla ta tam. Kapela nastoupila na pódium, které bylo díky nástrojovému vybavení dalších kapel prostorově velmi omezeno, začala skladbami právě z aktuálního alba. Zvuk byl poměrně solidní a přístup kapely a nasazení určitě pokračovalo tam, kde před lety skončilo. Celá kapela rozdávala úsměvy na všechny strany a bylo vidět, že i ona si to užívá. I když vyprovokované roztleskávání a mávání už trochu zavánělo kapelami, které patří spíš na Master of Rock.

Od všech zúčastněných byl samozřejmě výkon bezchybný, ale o trochu větší důraz byl spíše kladen na zpěv. Velice mě bavila především rytmická sekce, na věčně usměvavého basáka, který byl ze všech nejakčnější, a bezchybného bubeníka je radost se dívat.

Celý set byl převážně sestaven ze zpěvnějších a pomalejších věcí. Postupně zazněly skladby z posledních čtyř alb (víc do minulosti za Silhouettes už se nešlo). Sílu kapely ovšem ukázaly hlavně poslední dvě věci, které byly právě ze zmiňované Silhouettes a zde bylo vidět a hlavně slyšet, že tvrdší poloha kapele sluší mnohem víc.

Celkově si myslím, že pro někoho, kdo není zatížený kapelní minulostí, se jednalo o velmi povedený koncert, pro mě osobně ale šlo asi nejhorší koncert Textures, který jsem viděl. To ale neznamená, že byl tak moc špatný. Naopak moje očekávání předčil, protože předchozí laťka v podobě vystoupení na BA anebo rozlučkového koncertu ve Futuru byla hodně vysoko.

Setlist: Void, Closer to The Unknown, New Horizons, Singularity, Timeless, Measuring the Heavens, Awake, Laments of an Icarus

Jako druzí nastoupili „nerdi“ UNPROCESSED. Němečtí progresivisté si jdou svou vlastní cestou, hudebně i zvukově. Poslední dvě desky pro mě byly kvůli specifickému zvuku zpočátku oříškem, ale jakmile jsem na jejich hru přistoupil, odkryla se perfektně poskládaná hudba s vlastní tváří, takže padly i do mého TOPu a takže jsem se na ně i hodně těšil. Především jak poslední desku Angel předvedou naživo, protože před dvěma lety v Akropoli mě dostali. Předvedou svoji ambicióznost a techničnost znovu naživo?

Sál se zaplnil ještě o něco více a i na pódium už bylo více místa. V zásadě ho ale kapela nějak zásadně nepotřebovala. S prvními tóny bylo slyšet, že jejich „cringe“ zvuk bude i na koncertu. Byl řezavý a chvílemi některé hudební finesy nepatrně pohřbíval. Jednotliví členové kapely působí, jak když se pětice puberťáků zvedla od hraní her a začala hrát metal.

Hoši působí trochu nesourodě, avšak jejich hudební um je bezchybný. Hodně pozornosti na sebe strhával kytarista a frontman Manuel, u kterého nechápu, že při tak složité hře na kytaru je ještě schopný zpívat. Tomu sekundoval skvělý baskytarista, který se zpěvy často vypomáhá. Na jeho hru je také radost se dívat.

Hrálo se především z poslední desky, z předchozí zazněly jen 3 skladby (viz. setlist níže) a dle mě do setu zapadly velmi dobře. Publikum se dost bavilo a reagovalo na hecování frontmana velmi vstřícně, v průběhu setu došlo i klasický circle pit a wall of death. Přesto se nemohu trochu zbavit pocitu, že kapela ještě chtěla o něco více a jako by byla trochu zklamaná.

Textures oproti Unprocessed působili více uvolněně a srdečně a upřímně i zvuk mi více lahodil uchu. U Unprocessed byl hodně „uřvaný“ a bez špuntů v uších i samplované zvuky mohly až bolet. 45 minut uteklo jak voda a i přes zmíněné výtky mi kapela potvrdila, že jejich desky v TOPu nemám neoprávněně.

Ještě jsem nezmínil vizuální stránku celého koncertu, u nějž bylo evidentní, že ho provází vlastní světelný park. Za kapelami byla obrovská projekce, kterou samozřejmě nejvíce využila hlavní kapela večera. Předkapely, zde měly pouze jednu grafiku po celou dobu setu, ale světla byla moc dobře udělána a celou show podtrhovala.

Setlist: 111, Sleeping With Ghosts, Beyond Heaven’s Gate, Thrash, Glass, Sacrifice Me, Snowlover, Lore, Solara, Terrestrial

Po odstranění nástrojového vybavení předkapel svůj svět spouští headliner celého turné, JINJER. Hype kolem kapely ve světě a jejich píle je už delší dobu katapultovalo mezi velmi oblíbené spolky, i když se furt nemohu zbavit pocitu, že je to i hodně taženo tím, že je zde žena za mikrofonem. Mně osobně ale Tatiana nikdy nepřirostla k srdci, i když má všechny předpoklady, aby to tak bylo, a stejně tak jako Ukrajinci mají všechny předpoklady stát se i mou oblíbenou kapelou, nikdy jsem jejich způsobu skládání úplně nepřišel na chuť. Něco mi v jejich hudbě chybí a ve výsledku na mě nepůsobí tak zajímavě, jak by mohla.

S prvními tóny se ukázalo, že kromě hudební stránky se bude hodně hrát i na vizuální stránku. Projekce byla využívána po celou dobu a jak je u kapely zvykem, hodně pozornosti na sebe strhávala frontwoman. Basák a kytarista měli nalepeny své značky na krajích podia a zbývající část téměř výhradně využívala zpěvačka, na vyvýšeném místě za kapelou byl umístěn bubeník, který mě z kapely baví asi nejvíce.

Jenže po čtvrté skladbě se mi potvrzuje můj vztah k Jinjer, ačkoli mé pocity jsou v rozporu s celým sálem, který od prvních tónů zobe kapele z ruky a evidentně dostává, pro co si přišel, a opouštím klub, i když spravedlivě říkám, že vlastně vše, včetně zvuku, tu bylo v pořádku.

Celkově jsem z celého večera ale měl dobrý pocit, i když mě žádná z kapel vyloženě na prdel neposadila. Hlavně se mé obavy, že mne nová tvář Textures nebude bavit, nenaplnily, vlažný přístup Unprocessed s ne úplně povedeným zvukem dojem taky nezkazily. A publikum muselo odcházet taky spokojené, dokonce myslím, že si tu i předkapely mohly získat nové příznivce. Ne jako týden předtím.

Setlist: Duél, Green Serpent, Fast Draw, Vortex, Disclosure!, Tantrum, Teacher, Teacher!, Kafka, Judgement (& Punishment), Hedonist, I Speak Astronomy, Perennial, Someone's Daughter, Rogue, Pisces, Sit Stay Roll Over