Datum vydání: 23. leden 2026
Label: Kscope
Žánr: progressive metal, progressive rock
Čas: 45:45

Když se na pultech 5. února roku 2016 objevila Phenotype, první část plánovaného dvoualba progresivních tvůrců Textures, která byla nahrána současně s další deskou Genotype a která měla vyjít rok nato, všechny o několik měsíců následující zpráva o ukončení činnosti kapely, rozlučkovém turné a tom, že Genotype nikdy nevyjde, zaskočila. A u nás na Marastu jsme možná i slzičku pustili, přestože pak vyšel debut Crown Compass.

Phenotype pro Textures v té době po odchodu hlavního skladatele Jochema byl evoluční krok a posun, který chtěl jen trošku víc času, protože původně nekompaktní, nesourodá a splácaná deska nakonec ukázala vyváženost na ní obsažených žánrů, pestrost nálad a soudržnost skladeb i přes místy nejednoznačnou kompoziční celistvost.

Ale 10 let uběhlo a Textures jsou zpět. I s Genotype. Pokud si dobře pamatuji, holandská šestice na ní slibovala 40minutovou komplexní kompozici. Nová Genotype je však klasické album obsahující 8 skladeb. Je tedy původní Genotype navždy zavržena a ztracena? Nejspíš. Anebo byla pro kapelu odrazovým můstkem? Nemyslím si. Třeba se to ale v následných týdnech dozvíme. Ať tak či tak, Genotype pro Textures jako kapelu v Evropě patřící mezi progresivní inovátory značí očekávaný návrat a samozřejmě s sebou nese jistá očekávání.

S čím Textures po dekádě odpočinku přijdou a v jaké budou formě, před pár měsíci naznačily už dva vypuštěné singly. Jednoznačně překvapily přímostí, přístupností a větší zpěvností, druhý singl At the Edge of Winter s kytarově tesseractí slokou a hostující Charlotte Wessels obzvlášť. Samozřejmostí je výborný zvuk a skvělá instrumentace, která je ale na novince až na bicí víceméně potlačena, neb se vše podřizuje dominujícímu zpěvu. A ten je na nové desce tak nějak skoro tvůrcem všeho. Nálad, linek i většiny klíčových momentů.

Vytýkat ale kapele na Genotype něco z formálního hlediska je nesmysl. Jako muzikanti i skladatelé jsou na vysoké úrovni a nedá se říct, že by něco na albu nedávalo smysl. Naopak. Celá deska slušně plyne, vše je dobře vymyšlené a navíc to má poddajností zpěvu a oproti minulosti snad i větším důrazem v synthech neuvěřitelně hitový potenciál. Skoro jakoby člověk ani neposlouchal moderní prog, ale metalový mainstream, který (klidně po boku female fronted kapel) patří na největší festivaly. Přes to všechno je tu však zásadní ale. Z výrazu kapely se prakticky vytratili samotní Textures a chybí prvky, které byly pro kapelu typické a poznávací.

I když se Genotype dobře poslouchá, bohužel se nese na vlně generičtějšího moderního prog metalu, který už vlastně tolik není progem, ale spíš hudebním výrazem. Jednoduššími, nejen díky zpěvu poslechově velmi přístupnými skladbami se tu cílí na širší publikum. Ony tu totiž i kytary slevily a staví se do polohy druhých houslí a zpěv doprovázejícího nástroje. Dnešní Textures už nevychází z Meshuggah, kdepak, naopak snad místy odkrývají až „heavy“ podstatu klidně vyvěrající např. z inspirací v Pain Of Salvation nebo Ayreon, která je vystavěna na moderním (post-)djenty směru. Kde je bývalá nezkrotnost, vizionářství, neočekávatelnost?

Jakoby si kapela pod novým labelem vytyčila cíl a chtěla pro svůj návrat dodat „velkou“ desku a v záplavě silných popěvků a refrénování, byť někdy fakt povedeného, míří nahoru vstříc hitparádám a lepším prodejům, čemuž hudbu v celkově poklidném tempu podřizuje viz Vanishing Twin, Measuring the Heavens nebo A Seat for the Like-Minded. Jede se až moc „v klídečku“ a „na pohodičku“ s minimem hřmotu, burácení vč. řevu a v podstatě postrádám i jakékoli peaky, které by vás zvedly ze židle a na které byste se při opakovaných posleších těšili. Genotype chybí, mohu-li to tak nazvat, umělečtější a kapelu kdysi vyčleňující aspekt. Přitom stejná sestava nahrála i 10 let starou Phenotype, na níž hledala a našla vlastní identitu a cestičky prošlapávala ne jednoduchým a zkratkovitým způsobem, jak to dělá Genotype. I když je Daniel vynikající zpěvák a třeba Nautical Dusk je v podstatě celá super a má dokonce i emoce, troufli byste si po poslechu tipnout Textures? Ty Textures?! Ty poznáte maximálně z prvního singlu Closer to the Unknown, v němž jsou jejich typické zasekávky, a intra Void s jejich charakteristickými brnkačkami, a to je sakra málo.

Holanďani to při svém návratu zkrátka chytli za pačesy a cílí na vyšší mety, jenže ambice tak nějak smázly jedinečný ksicht kapely, která v minulosti reprezentovala hudbu, jež prošlapáváním ne probádaných cest otevírala brány. Pokud Textures nezestárli a nezkrotli, tímhle zařazením se do řady na vlastní principy víceméně rezignují a až na zhruba tři skladby (do nich řadím ještě Walls of the Soul) se potácí v profesorském standardu talentovaných muzikantů, kteří užitím sice současných, ale bohužel taky bežných postupů a výraziv sklouzli k obyčejnosti, do níž přidávají minimum (i té bývalé) osobitosti. Přitom v minulosti už jednou nohu z plynu sundali a nahráli Dualism, na ní ale stále zněli jako Textures.

Genotype však sklízí úspěch a reakce jsou pro kapelu uspokojivé. Přikládám to především novým čerstvým fanouškům (odchovancům Devina Townsenda, Tesseract, Karnivool či Vola), protože ti, co z minulosti mají tvorbu Textures načtenou, pro ně Genotype musí být sakra málo. A pokud patříte do druhé skupiny jako já a s mým názorem nesouhlasíte, buď v progressive metalu nehledáte progresivitu, anebo Vás musím nařknout, že jste tvorbu Textures na předchozích pěti výtečných deskách vůbec nepochopili.