Kdy: 27. červen 2025
Kde: Rakousko, Vídeň, Wiener Stadthalle - Halle D
Fotky: David Surovec

Poslední řádek zremixované The Warning protnul zhruba půli setu vídeňského koncertu Nine Inch Nails. Opakování fráze působilo osudově, snad i proto, že jej pronášel Trent Reznor nedlouho po oslavách vlastní šedesátky. O pomyslné únavě materiálu ale mluvit nelze. S přibývajícími lety se agrese a nevyzpytatelnost této hudební ikony totiž mění na preciznost a soustředěnost.

To samé lze tvrdit o Nine Inch Nails – ne jako o kapele, spíše jako o pojmu, který i v roce 2025 stojí sám o sobě, bez ztráty kvality či relevance. Stále platí, že NIИ lze popsat pouze jako NIИ. Jednoduchý monogram se vymyká vymezením, což dokládá i fakt, že neexistuje kapela, která by na Reznorův rukopis navázala bez toho, aby nevyzněla jako plytká kopírka. Kouzlo tkví ve svébytné autorské vizi, autenticitě, ale i vůli neustále inovovat bez narušení esence pojmu.

Vídeňská zastávka turné Peel It Back zmíněné dokazovala. Auru nového a neobvyklého šlo vycítit již během supportu, kdy producent Boys Noize hrál set z ebm a techno beatů na malé stagi umístěné v pozici, kde běžně sídlí zvukař. Nešlo o běžný předskok, ale vykalkulovanou předehru.

Okamžitě po skončení setu spadla opona z pódia Nine Inch Nails umístěného mezi hlavní stage a pultem Boys Noize. Ticho a tmu haly následně protnul Reznor klávesami a tichým vokálem. Kombinace odstartovala komorní úvod, ve kterém šlo slyšet neotřelou fúzi skladeb Right Where it Belongs, Zero-sum a remixu Piggy, který posléze přivolal syntezátorovou podporu v podobě Atticuse Rosse a Alessandra Cortiniho.

Gradující první část přesunula trojici na hlavní stage, kde se k ansámblu přidali letití členové Robin Finck a Ilan Rubin. Přechodem odstartovala podstatně tvrdší pasáž koncertu. Ani zde nechyběla dramaturgická klička v podobě průhledné opony, která utvořila transparentní háv. Toto krytí primárně sloužilo jako médium pro Johna Crawforda, dlouholetého vizuálního spolupracovníka NIИ, jehož videozáznamy jsou dnes už trademarkem. Crawford počas koncertu dynamicky snímal kapelu na kameru, černobílá a zrnitá stopáž je přitom v reálném čase promítána na plátna v popředí i bocích. Nejpůsobivější souhra audiovize nastala při Copy of A, kdy se nespočet kopií frontmana rozprostřel po celé oponě.

Před koncertním vyvrcholením se část kapely znovu přesunula na prostřední pódium, kde se setkala s producentem Boys Noize, aby odehrála trojici nezveřejněných remixů, kterému vévodila právě prostřední The Warning. Následná variace na Came Back Haunted pak – ve srovnání s předchozí hutnou pulzující techno verzí – vyzněla poněkud ploše. I tak se právě v tomto momentu projevila Reznorova touha neustále inovovat, ukazovat své později získané ostruhy v jiném provedení. Řeč je zejména o soundtrackovém řemeslu. Zremixované tracky nesly cítění nedávné práce na filmu Challengers Lucy Guadagnina: soundtracku, který posléze mixoval právě Boys Noize.

S návratem na hlavní stage došlo k další změně. Již stržený průhledný háv nahradila sada reflektorů, která z pozadí osvěcovala kapelu, snad proto, aby v co největší záři odehrála své vděčné hity. I zde však došlo k překvapení, nejvíce při Heresy, která zprostředkovala jeden z vrcholů koncertu. Potěšila stejně tak The Perfect Drug suplující jinak poněkud standardní The Hand That Feeds.

Při finální Hurt se světlo přesunulo jen na Reznora. Legendární balada ani po letech neztrácí na síle, v jiných dobách a letech působí jinak, vždy ale s dopadem. V ten večer byla i nepřímo umocněna krátkým frontmanovým monologem, při kterém přiznal, že se v den koncertu potýkal s depresemi a úzkostmi, které po spojení s davem šly do pozadí. I v tomto tkví podstata NIИ, v nadčasovosti materiálu – nejen v rámci hudebního vyznění, ale i ve schopnosti se jakkoli ztotožnit.