Datum vydání: 19. září 2025
Label: Nuclear Blast
Žánr: doom metal, gothic metal
Čas: 60:48

Britskou doommetalovou veličinu Paradise Lost netřeba zvlášť představovat. Kapela je aktivní od roku 1988, celé dekády se těší celosvětové popularitě, a byť během své kariéry předvedla solidní stylový veletoč, lze ji považovat za kvalitní značku.

Kvintet během kariéry prošel několika rozličnými hudebními fázemi a mezi fanoušky je obvykle těžké najít shodu, která je ta nejlepší.

Osobně jsem na úsvitu devadesátek zbožňoval Gothic a Shades Of God a neměl pak rád „vyměknuté“ Draconian. Vynechal jsem „Depešácké“ období, abych se navrátil v době bezejmenného s/t a následující čtyři desky zhltnul s velkou chutí. S odstupem právě tuto éru doceňuji asi nejvíce a z pohledu vokálu výrazné, zvukově dobře ošetřené Tragic Idol z roku 2012, které toto období korunovalo, považuji za asi nejlepší album, co kapela vydala. Následný návrat k úmrlčí minulosti v podobě The Plague Within a Medusa mi pravda úplně nevoněl, ale uznávám, že kvalita tam byla.

Novinka Ascension mi pak v kontextu uvedeného přijde jako taková rekapitulace. Paradise Lost zůstávají věrni své truchlivé doommetalové podstatě a spíš než vymýšlet něco nového, se snaží zúročit zkušenosti. Obsáhnout co nejširší rejstřík známých poloh, nálad, postupů a riffů, všechno zapracovat do jednotné zvukové formy a předložit hudebně kvalitní, maximálně pestrou kolekci.

Asi první, co bych na novince vyzdvihnul, je super zvuk a produkce. Podařil se čistý, dynamický sound, který je poctivě metalový, zatěžkaný, není však špinavý či zahuhlaný. Songy zní tvrdě, zároveň jsou ale zvukově přehledné, kdy všechny nástrojové linky zní čitelně. Hudba je plná, propracovaná, každá kytarová figura ovšem dostává prostor a díky tomu vyzní.

Album startuje vcelku tvrdý, valivý kus (Serpent On The Cross), jak vystřižený z prastarých dob, v tomto duchu ale nahrávka úplně nepokračuje. Hned následující vál (Tyrants Serenade) je už více umírněný a svou náladou odkazuje na pozdější tvorbu. Na desce jsou ke slyšení jak dusající střední tempa s hitovým potenciálem (Silence Like The Grave) charakteristické třeba pro období alba One Second, tak koketování s funeralem (Salvation). Jsou zde teskné, táhlé depresivní momenty (Savage Days) stejně jako zemité, metallicovsky šlapající věci (Diluvium, Sirens) anebo křehké balady (Lay a Wreath...).

Kolekce je příjemně různorodá, všechny skladby však krom typické majestátnosti obsahují pro kapelu důležitý jednotící prvek, a sice známou „zpívající“ sólovou kytaru. Myslím si, že Mr. Mackintosh ze sebe tentokrát vymáčkl to nejlepší a jeho charakteristický styl a vyhrávky je na albu radost poslouchat.

Zásadní pro nahrávku je ale též Holmesův vokál, resp. jeho variabilita. Zpěv se na desce pohybuje na škále od čistého zpěvu až po murmur s tím, že změny probíhají kolikrát v rámci jedné skladby, což dělá hudbu výrazově bohatou. Mění se melodické linky a nálady, díky čemu pak songy nezní na jedno brdo, což je nakonec point, který odlišuje ty nejlepší alba od těch dobrých.

Ascension má se dvěma bonusy hodinovou stopáž a kupodivu to není problém. Dokonce bych řekl, že během playlistu hudba roste a při opakovaném poslechu mě druhá polovina, počínaje skladbou Diluvium a dál, baví víc.

Album nepřináší nic dříve neslyšeného, přesto je však plné povedených, chytlavých nápadů a nezní vyčpěle. Naopak leze do uší velmi dobře a slabších momentů, které bych přeskakoval, je minimum. Paradise Lost hrají to, co jim jde nejlíp, a jejich kvalita a originalita jsou zde jasně patrné. Přihlédneme-li k tomu, že kapela funguje čtyři dekády a pánům táhne na šede, tak jde o velmi, velmi solidní zářez.