Kdy: 29. říjen 2025
Kde: Praha, Palác Akropolis
Fotky: galerie Jiří Platzer, vihkav

Po vydání nového alba Ascension se Paradise Lost vydali na evropskou šňůru a vzali s sebou neméně zajímavá jména. Kapelu jsem viděl naposledy snad dva roky zpátky, chuť okusit, jak jim to zní asi po dvou letech od poslední návštěvy, tam nějaká byla, a jelikož s nimi hraje Messa, váhání bylo ještě menší. V určitém kontrastu ovšem nálada na vyprodaný Akráč nebyla vůbec. Na začátku měsíce jsem tu totiž viděl Batushku, kde se nedalo hnout a zvuk byl dost strašný. Pojďme se tedy podívat, jak to dopadlo tentokrát.

Po chvíli od začátku Lacrimas Profundere už začíná metal v žižkovských prostorech znít víceméně na výbornou. Popravdě jsem o nich dřív nikdy neslyšel, ale naštěstí tu byl Killer, který mě trochu dovzdělal. Před koncertem jsem si dal menší poslech – něco bylo dobré, něco až tak ne – za mě dost typický, ale nekýčovitě zábavný gotický metal, který od stylu headlinera příliš neodbočuje, liší se hlavně mnohem větší živelností.

A to byl právě aspekt, na který Němci sázejí i naživo – vystoupení byla v podstatě jedna velká párty plná „hej hej hej“ a jiného hecování publika, které tentokrát fakt ani nemůžu brát jako mínus. Jestli jsem přišel na začátek s nějakou skepsí, tak byla okamžitě pryč. Na to, jak to hudba vlastně není úplně veselá, dokázala dost snadno náladu zvednout. Julian, který je s nimi zpívá jen(?) posledních sedm let, je sice tak o dvacet let mladší než původní zakladatelé, ale do hudby svým showmanstvím zapadá dost snadno.

Jedna věc, která může posluchače trknout, jsou některé jeho core vokály, ale podle mě díky tomu celý mix zní jen více originálně. Navíc nespočet vokálních poloh bravurně zvládá, pokud teda nebyly některé z playbacku. Vrchol setu byl určitě konec, kdy ve změti rychlých temp vytáhl asi tak desetiletou holku na stage, aby si s ním zatancovala. Hodně slušný výbuch energie na začátek, který dostal od publika dost patřičnou odezvu. Možná maximálně škoda, že všudypřítomné klávesy byly samplované.

Messa – viděna v Kodani (super), kousek na Brutalu (slabší zvuk) a kdyby nebylo jich, účast bych si asi dvakrát rozmyslel. Den nato jsem se od kamaráda dozvěděl, že o den dřív v Mnichově kvůli nemoci zpěvačky ani nehráli, takže jsme měli ještě štěstí. Kapela zvolila cestu věnovat se skoro pouze novému albu a setlist byl proto složený z úplně jiného materiálu, než jsem u nich zatím viděl.

A přestože předchozí sety s jejich albem Close byly skvělé, rozdíl tady vůbec nebyl na škodu a zároveň byl hodně znát. Místo více šablonovitého zatěžkaného doomu se sladkým hlasem není na novém albu žádná nouze o pinkfloydovské progresivnější nápady a stylovou i rytmickou rozmanitost. Nehledě na to, co se stane, když se s takovou hudbou propojí hlas Sary a ozvučení prostoru všemu jen dodá sílu. To všechno vedlo v mnohem hlubší emoční dopad, než jsem toho dne jakkoliv očekával.

Neumím tady asi vysvětlit, jak mi některé hudební momenty vyrazily dech. Každý z koncertů, který považuju za top, v sobě nese nějaký přesah mimo materiál, tj. slyším z toho něco víc než jen nástroje z pódia. Italové tohle pravidlo vzali cestou útoku na dopamin a dokázali dohnat vystoupení do úplné zvukové euforie. Vůbec nepochybuju, že tohle byl jeden ze stropů letošních koncertů. Bylo na tom špatně jen to, že nehráli déle. Takhle s mým vnímáním vytřít podlahu a pak nezahrát ještě aspoň čtyři songy, to by mělo být zakázaný. Krása!

Popravdě už jsem na Paradise Lost neměl takovou náladu jako předtím, ale nějak jsem se slabším začátkem prokousal. Začal na ně být zvuk zbytečně přeřvaný a trochu moc středový, což se časem vyrovnávalo, k úplné spokojenosti to ale nevedlo. Sice ta nastřelenost byla znát docela i se špunty, ale v průběhu jsem nějak zvykl a některé songy vyzněly vlastně dost pěkně.

Naživo nejvíc rozproudily krev rychlé starší věci jako Once Solemn, Say Just Words či Pity the Sadness, fungovaly ale i některé pomalejší jako skoro funeraldoomová Beneath Broken Earth a právě ochutnávky z novinky. Z té padly hned tři songy – Tyrants Serenade byla asi nejlepší, Silence Like the Grave tvořila solidní tečku za koncertem a úvodní Serpent on the Cross si ještě zvuk dost sedal.

Z velké části desek kapela po jednom songu zahrála, takže fanoušci všech období krom prvních dvou alb mohli být spokojení. Co bylo tentokrát vynecháno, byly časté Blood and Chaos, No Hope in Sight, či tradiční As I Die. Musím ale říct, že při rozmanitosti setu ani extra nechyběly. Pro celistvost bylo tedy třeba zajít do klubu.

Nabízí se sice otázka, proč to nebyl nějaký větší, když bylo vyprodáno už dlouho, ale vzhledem k tomu, že by určitě šlo zase o Roxy, tuhle otázku radši pitvat nebudu. Když jsem ale zpětně na fotce viděl, že někteří návštěvníci se ani nevešli do koncertních prostor klubu, dost mě to překvapilo, protože já osobně jsem se na předchozím zmíněném koncertě tlačil mnohem víc.

Kromě setlistu či menšího mínusu ve zvuku lze mluvit třeba o návratu Jeffa Singera za bicí, se kterým nahráli In Requiem, ale vzhledem k ochranném paravanu kolem soupravy jsem na něj skoro neviděl. Všichni každopádně hrají furt skvěle, i Nick se pořád drží na svém standardu.

Většina publika přišla dost očividně na Brity a dávala to najevo, ale když začne už poněkolikáté vytleskávat rytmus totálně mimo dobu a mate tím kapelu (která má naštěstí in-eary), člověk si trochu povzdychne. Hůř to ale v jednom momentu schytala Messa. Další vtipná věc byla, že někteří, co si vyzjišťovali setlist, oznamovali nahlas názvy songů ještě před Nickem. Jako sranda, ale člověk si uvědomí, jak tím moment překvapení dost opadá. Tady nás doba definitivně předběhla.

V kontextu jejich ostatních koncertů vlastně šlo o klasický průměr. V MeetFactory s Ensiferum či na Brutalu 2018 to bylo třeba o dost méně zábavné, na druhou stranu se super výkonem v Plzni na Šeříkovce se to porovnat úplně nedá. Tudíž pořád dost dobré, ale nebojím se říct, že předkapely mě tentokrát prostě bavily víc. Pokud jste kapelu neviděli po x-té jako já, dost možná to budete mít naopak.