Datum vydání: 28. říjen 2025
Label: Magick Disk Musick
Žánr: dark modern metal, groove death metal, math post-metal, progressive core
Čas: 38:11 + bonus na CD

Trny a Žiletky jsou v kontextu tuzemské hard & heavy scény zajímavým a specifickým úkazem, který dle mého trpí pro svou neuchopitelnost a spojení s vyškovskými alternativci Dark Gamballe. Tohle jméno v žilách našeho undergroundu produktivně koluje už vlastně desetiletí, ale právě zatížení jménem frontmana DeSeda s jeho domovskou kapelou je dle mého tou koulí u nohy, aby je široká obec metlošů schramstla jako jednohubku, stejně jako Beránek schramstnul mě. A není to poprvé.

Projekt, který je dnes vlastně už možná regulérní kapelou (či se jí stává?), si od svého vzniku zachovává auru temné, nekompromisní metalové alternativy, která dokázala pohltit black metal, doomy vibes, crossuje žánry a dnes až matematicky láme hutné rytmy a zabíjí tvrdými masivními groovy. Formace soustředěná kolem charismatického DeSeda a jeho bývalého spoluhráče z Dark Gamballe kytaristy Majkla (nesmím ale nezmínit zvukového čaroděje v pozadí A2V) na svých čtyřech albech během dekády už vskutku vymetla všelijaká špinavá zákoutí a rohy (!).

Na eponymním debutu se xicht formoval z metaličtějšího crossoveru, druhé Podměstí doznalo zextrémnění, byť ještě nese trochu toho zpěvu, ale přidaly se už blastbeaty a temné plochy, zato Třetí hlas je už vycizelované dílo s jasnou vizí, které jsem dvakrát doporučoval v Albu měsíce. Tenkrát jsem k desce uvedl: „Trny ke škodě věci asi leckdo má za „vysypání šuplíků z Dark Gamballe“, ale není to tak. T&Ž jsou samostatná jednotka, která jde vlastní cestou. Třetí hlas je možná trošku delší, než by musel být, ale jinak jde o velmi barevnou, rozmáchlou a zároveň konzistentní hudbu, která je tísnivá, současná i osobitá, takže tu naleznete jak black, tak groovy.“ To drží i Beránek. Jen vymizel black metal a de facto i blastbeaty, naopak se aplikováním core principů více noříme do současného vnímání moderního, ale stále betonově šedého metalu, který na vás padá a dusivě tíží.

Takto působí i úvodní dystopická hitovka Číslo 0 o mlčenlivém mesiáši/prorokovi, která je vskutku epochálním kusem. Valivý drtivý úvod, který klidně zní jak Gojira zkřížená s Ulcerate, brnkací pasáž, hutná kila ve flow zavánějící post-metalem, éterické zklidnění, které pak rozbije groovy kytarová stěna a závěr. A ten text! A zpěv! Číslo 0 je prostě hymna, totální majstrštyk a skladba, která by měla být nominovaná na všechno, protože takovou věc chce jednou za život složit každý muzikant. V tu chvíli ale nastává jasná obava: udrží tuto úroveň celá deska?

I když by teoreticky Číslo 0 mohla být pecka, která Trny hudebně reprezentuje, album následně ve svých polohách zachází i do dalších oblastí a prozkoumává je. Nestojí na místě, hraje si se zvuky, náladou i vytvářeným tlakem apokalyptické bouře, z níž místy svitne naděje. Každá píseň má svůj příběh a stavbu, každá tlačí jinak. I jinak promlouvá, pokaždé osobitě a expresivně i díky zpěvu, který je průběhem celého alba skvělým průvodcem. Temná hmota se vaří, taví, rozpíná, prorůstá a zaplňuje postupně všechny póry… ‘na hranici tmy a světla jsou odstíny černé duhy.‘

Co další skladby? I druhá Sedmkrát nabízí zastřenou, jakoby gojirovskou melodii z jejich starého období, kterou doplňuje blastbeat. Oproti předchozím dvěma položkám diskografie na desce vlastně až na jeden fragment v Číslu 0 jediný. Melancholickou, hitovější skladbu střídá Až do krve, kde klíčujete, že ‘Je nutné zabít beránka a být zase vlkem‘. Vůči zbytku alba i úvodním zpěvem alternativnější věc, při jejímž vzniku si dovedu představit, že jako vliv mohl zapůsobit nějaký shoegaze či raný sludge/(post-)hardcore Neurosis nebo doom typu Paradise Lost. Ke zbytku alba mi nejdřív úplně neseděla, protože celkově není tak temná. V desce sedí, ale možná by ji slušela druhá polovina.

Majestátní Hájemství má místy opět gojirovskou flow, tentokrát jak z období L'enfant Sauvage a tvrdé průtrsy. Stěnou kytar začínají i epičtí Veteráni temnoty a zvuk podpůrné melodie dá vzpomenout na October Rust. Následné zklidnění pak rozseká rozviklaná thall pasáž jak od Vildhjarta (či Humanity’s Last Breath). Mezi pátým a šestým patrem se silným refrénem a fakt brutálním buldozeriffem a Transfuze jsou opět houpající skladby nesené zvukem podlazených kytar (signifikant alba) a obě mají alternativněji laděné groove úseky (klidně mě napadají vyhrocení a následně udušení Mudvayne). Transfuzi s kolossoidním úvodem a Demiurge podtónem pak nicméně bortí tvrdá Meshu-kytarová lavina a její střední tempo a sólo ji v tom temnosvětě dává odlhčeně meditativní ráz. Závěrečná Potrava je nervní věc a konceptem asi vůbec nejtvrdší skladba na desce s podtextem těžení úspěchu. Má silné core jádro a tep a uzávírá ji opět vildhjartovsky lazená thall pasáž. Těchto pět skladeb tvoří pevné jádro a regulérně se s Číslem 0 perou o post nejlepší skladby.

A protože jsem v autě poslouchal i z limitovaného cédéčka s červeným trayem, kde je navíc bonusová skladba Zlořečený, doporučuju kvůli ní si tuhle verzi kompaktu pořídit. Jde o kytarovou svižnější věc s epickým závěrem.

Je nutné zabít beránka má pestré, dynamické skladby, které se nedrží zajetých šablon a přesto drží písničkovou strukturu, to kluci umí, ale stejně jako předchůdce je prosta podbízení se a odolává snadno zařaditelným škatulkám. Vše se tu prohlubuje, hrany vyostřují, odstup od lidí je zas zřetelnější a ‘texty jsou tak temné, nemůžu je číst, vlastně nečtu vůbec‘. Zvuk ošetřený Otynem v Davosu nemá chybu (včetně dobře odehraných bicích Paulla), ale podlazení kytar fakt rozvibrovává útroby.

Hudební projev je těžce zařaditelný. Mísí se tu několik proudů, ale žádný jednoznačně, tak snad Trnům neuškodím, když z těch majoritních identifikuju death, core, post-metal, doom anebo djent.

Jde o temný, hutný, houpavý a valící se atmosférický metal, rytmicky moderní smýšlení jde naproti nesvázaným či experimentálněji pojatým groove žánrům, nechybí ‘industriálně‘ laděné a až do gotiky přecházející podkresy, místy alternativnější flow. Trny & Žiletky též působí soundtrackově epicky, ale s těmi podkresy to vůbec nepřehání a jsou tu skvělým kořením a zesílením atmosféry. Riffová pila zařezává hluboko, melancholicky depkoidní nálada zalézá pod kůži a DeSed sugestivně a zlověstně nakřáple káže šepotavým křikem přemýšlivé, metaforické a kriticky směřující introspekce vůči společnosti a světu a ‘namísto koupání se v pozornosti davu‘ muzice přidává naléhavý, tajuplný a bezútěšný tón a píšu ‘o něm, že je výjimečný‘. Stejně jako tahle deska.