O Gride…

Od roku 1997, kdy vám vyšel první demáč Green Illness, do posledního alba Vyzobat jste vydali nespočet nahrávek na nejrůznějších formátech, zejména na asfaltech. Odpich byl rychlej, v roce 1997 vyšly hned 4 nahrávky. Jak bys zpětně zhodnotil rozjezd kapely a jak vznikl název Gride? Vím, že počáteční cesta z bláta noisecore do louže grindcore chvilku trvala.

Čert: Začátek byl skvělej! Nebo si to po těch letech aspoň tak pamatuju :). Všechny ty počáteční těžkosti a komplikace už asi trochu vytěsnil čas. Každopádně tehdy jsem byl náctiletej nadšenec, který žral UG scénu tělem i duší, a všechno ostatní šlo úplně mimo. Být v kapele pro mě v tu dobu znamenalo žít ten nejsladší sen.

Začali jsme jako spousta jiných – plni nadšení, ale bez zkušeností. Nástroje jsme drželi v rukách jen chvíli, výbava nic moc, ale chuť obrovská. Scházeli jsme se v Husinci ve zkušebně a pravidelně do toho bušili. Hned vedle mimochodem cvičili Abscesy.

Chvíli trvalo, než si nás někdo všimnul, ale vzhledem k tomu, do jakého stylu jsme se pustili, to nakonec nebylo tak těžké. Konkurence tehdy moc nebylo nebo jsme o ní prostě v době bez internetu tolik nevěděli.

Název Gride vymyslel náš dnes už zesnulý kamarád Cory, který tak chtěl pojmenovat svou kapelu. Nakonec se kapelu podařilo založit až mně, a tak jsem si ten název ponechal. Samozřejmě se nám líbilo i to, že připomíná náš oblíbený hudební styl grindcore, ale jeho význam je skřípot – nepříjemný, drásavý zvuk, ze kterého běhá mráz po zádech.

Demáč Green Illness vyšel celkem 3x. Samostatně a jako split kazeta s Malignant Tumour a pak ještě jako živá verze na split kazetě s Ingrowing. Bylo to daný tím, že v tu dobu byl enormní hlad po UG scéně? Pochopitelně, každá začínající kapela se chytá veškerých možností a ty zavedenější kapely nabízely pomocnou ruku? Commercial Shitty Music byla tehdejší hitovka (pro Kelly Family :))! Iny tenkrát ještě bručel jako medvěd. Uskutečnily se první koncerty v Holubově, kde jsme se asi seznámili. Kapela zde poprvé a naposledy používala angličtinu. Pak jste přešli na mateřštinu.

Třikrát? Jo, asi jo :). Tehdy jsme byli úplně na začátku – sotva jsme dali dohromady první set a natočili záznam ze zkoušky v Husinci. Kvalita samozřejmě hrozná, ale to nám bylo úplně jedno. Prostě jsme ty kazety rozesílali, kam se dalo, a rozdávali je na koncertech. Kopii dostali i Bilos, Čurby a Barvák.

Pár kazet jsme rozdali na koncertě Agathocles v Horní Pěně u Jindřichova Hradce. Během jejich vystoupení jim tehdy vyhořel aparát, takže jsme neváhali a jeli se na ně podívat znovu – tentokrát do Prahy. Tam nás oslovil Barvák a mám v tom dodnes trochu hokej, jak přesně to proběhlo. Myslím, že Barvák po koncertě někde pouštěl náš záznam Bilosovi z Malignant Tumour nebo Čurbymu… možná to bylo obráceně nebo úplně jinak :). Každopádně jednoho dne přišla nabídka od Čurbyho (Obscene Prod.) na split kazetu s Malignant Tumour – a to byla, co si budeme povídat, naprostá bomba!

Neumíš si představit to nadšení. Malignanti tehdy jeli parádní patologickej grind a já byl jejich velkej fanoušek. Měli za sebou pár demáčů a zásadní sedmipalce s kapelami jako Decomposed, Mastic Scum nebo Immured. Po jejich vzoru jsme vyrazili do nahrávacího studia Megasound v Havlíčkově Brodě. Výsledek? Strašnej – po hráčské i zvukové stránce – a jak sám píšeš, s medvědím bručením. Ani nevím, proč se do toho Iny tehdy takhle stylizoval, ale mám pocit, že ho do toho trochu natlačili zvukaři a hlas mu ještě schválně „zabrumlali“, co to šlo :). Katastrofa. Ale ten demáč měl v sobě kousek té crust-grindové špíny, které tehdy u nás moc nebylo.

Hlad po nových kapelách byl obrovský. Jezdili jsme vlakem po celé republice, klidně i na úplně neznámé kapely. A když zmiňuješ Holubov – to byly na jihu fakt skvělý akce, kde se scházela parádní sebranka. Tam jsme se asi poprvé potkali, stejně jako s Honzou Fastnerem (Lavadome Prod.). Super je, že vám ta láska k metalu vydržela dodnes.

Pamatuju si třeba, jak Bilos neváhal nasednout v Ostravě do vlaku a dojet až do Holubova. Vybavuju si jeden moment – koukáme spolu na Ingrowing a já mu říkám: „To je paráda, co?“ A on na to: „Je, ale já se těším na Gride.“ :) S Ingrowing nám pak vyšla i live nahrávka právě z Holubova. Vydával to Shindy a já si ji u něj hned koupil, aniž bych tušil, že kapely obvykle dostávají pár volných kusů :).

A když už zmiňuju Ingrowing, právě Vlakin byl jeden z prvních, kdo nám podal pomocnou ruku. Viděl nás na úplně prvním koncertě v Malovičkách a hned se nabídl, že nám zkusí dohazovat akce. Díky němu pak vznikly i společné koncerty s Disfigured (Disfigured Corpse, pozn. Abro). A o tom to vlastně celé je – jezdíš po republice, podporuješ akce, poznáváš lidi, navazuješ přátelství… a díky tomu si pak někde i zahraješ.

Dneska už z téhle bubliny trochu vypadávám. Na všechny akce už prostě nemám kapacitu a hudební vkus se mi posunul trochu jinam. Takže i když pořád hraju, děje se to spíš ve zkušebně než na pódiu.

A k té angličtině – na začátku jsme ji brali jako samozřejmost: hluboký hlas, anglické „světové“ texty. Jenže jak se k nám postupně dostávalo víc UG HC/Grind kapel, začalo nám připadat super, jak třeba Cripple Bastards zpívají italsky nebo Notoken španělsky. Říkali jsme si, proč si brát do huby cizí jazyk, když máme svůj? Navíc ve všech slušných kapelách se hlavně ječelo, a na growl už nebyl nikdo zvědavej :). Takže jsme měli jasno, kudy se dál vydat.

O rok později přišlo první sedmipalcový EP s Lies & Distrust. Tam jste se z ryzího grindu na demáči posunuli trochu do crustových vod. Iny přestal s bručením. Skladba Uniformita se stala evergreenem, který se pořád objevoval v playlistech živých vystoupení. O pár let později si ji jako cover verzi vybrali písečtí Lahar na společným splitku poct jihočeským HC / punk kapelám.

Jo, přesně tak – tehdy si nás pod svá vraní křídla vzal Barvák (Insane Society Records) a nabídl nám split sedmipalec s Lies & Distrust. Jako zapálený sběratel vinylů jsem z toho byl úplně u vytržení. Navíc se nám sami ozvali kluci z Lies & Distrust – když už jsme spolu chystali split, pozvali nás i na koncert do Kladna. Těch akcí od nich pak bylo víc a na jedné z nich jsme se poprvé potkali s Mrtvou Budoucností.

V té době jsme začali víc poslouchat crustgrind a hardcore, kde se nemručelo – a když už, tak jen v kombinaci s ječákem. Agathocles, Disrupt, Dropdead, Health Hazard, Doom, Destroy, Seein’ Red, Hiatus, Excrement Of War… to všechno nás ovlivnilo a něco z toho v nás zůstalo.

Ve studiu jsme se už cítili jistěji a měli jasnější představu, kam to celé chceme posunout – a na výsledku je to znát. Song Uniforma má jasný tah na branku, minimalistický riffový základ, který funguje podobně jako vypalovačka Wasting Away od Nailbomb. Virbl jsem tehdy vyšponoval snad ještě výš než Burt z Agathocles :). Krásně se potvrdilo, že v jednoduchosti je síla – asi i proto tahle skladba vydržela v playlistu až do posledních dnů Gride.

Splitko s Lahar dopadlo výborně – od výběru starých jihočeských pecek až po obal od Gisberna (bývalý člen Lahar, pozn. Abro). Nahrávali jsme poprvé společně naživo, ale to už bylo za éry bratří Maxíků. Od Lahar jsme si vybrali song z jejich začátků – Nejsme vy. Oni si na oplátku vzali naši Uniformu, takže to měli možná o něco jednodušší :).

Dovolím si tipovat, že základní xicht Gride, který si kapela udržovala až do konce svého bytí, definoval 3-way split s Malignant Tumour a Cerebral Turbulency. Kromě kultovní Lobotomie vírou se zde objevilo pár dalších stálic, které se staly pevnou součástí koncertů na dlouho dobu dopředu. Iny už definitivně přešel do skřehotu. Přišla první personální změna, kdy odešel basák Zdenda a basu za něj ve studiu nahrál kytarák David Mikšík. Na koncertech jste pak hráli bez basy, Davidova kytara šla z obou stran.

Tahle nahrávka pro tříway split byla reakcí na nabídku od Shindyho – nabídku, která se neodmítá. Malignant tehdy byli respektovaná kapela, v té době už laděná víc do mincecoru, a Cerebral zase grindová pecka, kde mimochodem hrál Michal Cichý – bubeník s tím nejlepším crust-grindovým groovem v celosvětovém měřítku (R.I.P.).

Máš pravdu – pár válů z té kazety jsme pak hráli živě až do posledních dnů. Dá se říct, že právě tahle nahrávka definovala naši „crust-grindovější“ éru.

Jak zmiňuješ, přišla první personální změna – Zdenda byl odejit a nějaký čas to fungovalo úplně v pohodě jako trio. Pokud mě paměť neklame, byl jsem tehdy spokojený a o nabírání dalších členů jsem vůbec neuvažoval.

V téhle tříčlenné sestavě jste si dovolili na koncertech vtipnej kousek, a sice na pódiu jste si prohodili nástroje a pro fanoušky jste spustili několik coverů.

V rané sestavě, kdy jsme trávili ve zkušebně fakt hodně času, dostal David občas chuť vlézt si za bicí. Iny na kytaru zvládl asi tři akordy, a tak jsme si z prdele zahráli pár coverů. Vrcholem naší show byl cover Rot My Enemy, kde jsem se po vzoru zpěváka snažil tahat growl až z paty :).

Přelomovým bodem pro každou kapelu je vydání prvního alba, čímž byla Možnost volby?, která vyšla jako split LP s Mrtvou Budoucností. Zářez, jaký tahle nahrávka způsobila v undergroundových vodách, netřeba zmiňovat. Proběhly opět personální změny, avšak jádro Čert / Iny / David zůstalo celistvé, navíc přišli basák David Zíka z Plastic Grave a druhej kytarák Michal Hubáček. Na obalu se poprvé objevuje jiné logo kapely.

Tahle deska je některými fanoušky považována za to nejlepší od Gride. Já s tím úplně nesouhlasím, ale co s tím můžu dělat :).

S Mrtvou Budoucností jsme se seznámili už někdy v roce 1997, pravděpodobně na akci s Lies & Distrust. Kluci už měli za sebou pár nahrávek a působili dojmem protřelých hardcore harcovníků. Ještě před split deskou jsme spolu odjeli první turné – Rakousko, Slovinsko, Itálie. Padli jsme si do oka a kluci nás v průběhu let vytáhli na spoustu dalších akcí. Později jsme hrávali i s jejich následovníky – See You In Hell.

David přizval na druhou kytaru Michala a přidal se David Zíka, který kromě Plastic Grave stihl vystřídat asi dalších dvacet kapel :). Všechno do sebe skvěle zapadlo, zkoušeli jsme „o 106“ a když přišla nabídka na split LP, vyrazili jsme opět do Megasoundu. Znali jsme to tam už jak své boty a ze zvuku vymáčkli, co se dalo.

Obal, pokud si dobře pamatuju, se řešil na poslední chvíli. Použili jsme na něj obrázky a fotky z různých časopisů. David domluvil grafika, kterému jsme stáli za zády, a ten font k obalu tam přirozeně zapadl. Nebyl moc čas nic řešit – Filip z MB už na nás tlačil, do vydání bylo zapojeno poměrně dost labelů a na nás se netrpělivě čekalo.

Ale co, deska spatřila světlo světa a odezva byla skvělá. Určitě představuje první a zásadní milník v historii Gride.

V tomto místě mne napadá obecnější dotaz. Skladby Gride se většinově pohybují v rozmezí okolo 90 sekund, velmi výjimečně stopáž přeleze 2 minuty. To samé celková délka alb, ta se spíše pohybuje v rozmezí mini alb, jen druhá deska má dokonce 27 min :). Proč? Třeba Nasum sekali taky krátký vály, ale jejich desky mívaly kolem 40 min.

Protože nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě. Vždy jsme se se songy piplali a snažili každému vtisknout alespoň trochu originality. Takže jsme toho prostě ani více nestihli. A myslím, že v těchto začátcích se ani moc nelajdalo – zkoušelo se dost pravidelně.

U tohoto žánru je 20 minut tak akorát a delší desky mě docela nudí. To už musí být někdo fakt šikovný, aby udržel mou pozornost na delší ploše. Zmiňovaní Nasum? Jasně, to je pecka, ale když si vezmeš jejich pomalejší, repetitivní groove pasáže, je hned jasné, kde ten čas nahnali :)

Zdá se mi, že tato sestava držela celkem cca 2 roky, až na basáka Davida, kterého nahradil Dědek. Přišly další sedmipalce Happy Birthday Gride split s Cockroach. EPko k 5letům výročí Gride obsahuje znovu nahraný starý fláky a pár předělávek od Napalm Death a powerviolence vzorů Rupture, Health Hazard. Souhlasíš, že tyto kapely vás v tomto období velmi ovlivnily?

Výměnu basáka Davida za Dědka si popravdě už moc nepamatuju, stejně tak ani výměnu Dědka za Páju. Zásadnější bylo odejití obou kytaristů, ale na to ještě přijde řeč.

Splitko s Cockroach bylo naším prvním pokusem nahrávat v jiném studiu – tentokrát v českobudějovickém Prodigy. Jsou tam patrné určité pokusy o experimentování a začlenění pomalejšího tempa.

Výroční EP Happy Birthday Gride je spíše taková splácanina z různých nahrávek bez nějaké větší přidané hodnoty. Covery Rupture a Health Hazard vyšly původně na zmíněném tříway splitu. Health Hazard byla oblíbená parta se ženským zpěvem; u nás cover nazpívala Nene, později i skladbu Amnézie. Vystupovala pak s námi poměrně pravidelně živě.

Rupture jsou ztělesněné šílenství. Moc jsme si oblíbili jejich desku Lust and Hate.

Na dalším EPku Tanec bláznů přichází k base po Dědkovi nový člen Pája. Nadále se tedy dařilo udržet pětičlennou sestavu, protože naživo 2 kytary a basa dycky lepší. Řekl bych, že zde přibyl do zvuku Gride další významný rys, který je znatelný až do konce kapely, a sice výrazný zvuk bicích.

Pája nahradil Dědka a později, po odchodu Davida Mikšíka, s Michalem Hubáčkem, přešel z basy na kytaru. Když jsme přemýšleli, koho vzít místo Dědka, napadl nás jako první Bodza z kapely Ucházím. Ten na nabídku reagoval tak, že nám doporučil právě Páju s tím, že je instrumentálně mnohem lépe vybavený a muzikou skutečně žije. A měl ten skromný chlapík stoprocentní pravdu. Ať je Pája, jakej chce, když vezme nástroj do ruky a k tomu zapěje, je hned jasné, že se pro muziku narodil. Ačkoliv je původně kytarista, s basou u Gride okamžitě posunul naši muziku o level výš.

Tanec bláznů vlastně vznikl po nejdelší pauze, jakou jsem kdy v hraní měl. Většina materiálu už byla složená, ale začalo mě potkávat jedno neštěstí za druhým. Nejdřív přeražený ukazováček pravé ruky, potom klíšťová encefalitida :(. V obou případech zůstaly následky, ale oklepal jsem se a vznikla za mě jedna z prvních nahrávek, u kterých jsem si mohl říct: „Tak teď už se skladatelsky začínají dít fakt věci!“ To jsem ale ještě netušil, že tohle skladatelské štěstí nebude mít dlouhého trvání.

Výraznější zvuk bicích na Tanci bláznů oproti minulosti příliš nepociťuji, ale každopádně je odlišný. Změna charakteru zvuku ze studia Hostivař je znát. Řekl bych, že jsem se s bicíma v Gride vždycky tlačil hodně dopředu – a to je typický znak Gride ve všech obdobích.

V roce 2006 vychází split sedmipalec s Lycanthrophy, který přináší spoustu změn. Jednak se otřásly posty kytarových hradeb, kdy odešel zakládající člen David Mikšík a rovněž Michal Hubáček a jednak z této ochutnávky je zřetelný další posun v tvorbě kapely.
Ad personálie… jako posily dorazili tehdy Puffy a Maxík. Trvalo tenkrát dlouho sehnat kluky nebo to nebyl problém pro již zcela etablovanou kapelu? Ad posun v muzice… různé parytmy, kudrlinky, stopky, styl skládání, celkem razantní ztechničtění skladeb, množství krkolomností, vše však v závratných rychlostech, avšak stále minutové stopáže skladeb. Nasnadě je rozšíření obzoru o mathcore a jeho známé pionýry Dillinger Escape Plan? Inyho vřískot zde nabral na intenzitě.

Po vydání desky jsme odehráli poměrně dost koncertů a některým členům se to už asi začalo trochu zajídat. Kapela si dokonce začínala budovat pověst, že nedojíždí na domluvené akce. Filip Fuchs z MB si z nás utahoval: „To, že je Gride na plakátě, ještě neznamená, že tam opravdu bude hrát.“ Nemá cenu to rozmazávat, ale museli jsme to s Inym řešit. Naštěstí jsme měli štěstí v neštěstí a podařilo se to celé vyřešit docela rychle. Když to srovnám s peripetiemi poslední sestavy, tady to šlo vlastně jako po másle. Pufffyho jsem měl vyhlídnutého už nějaký čas – vždycky mě brala jeho zabijácká pravačka :). Přemýšleli jsme pak oslovit na basu Žrouta z Lahar, ale Pufffy si chtěl vzít s sebou bráchu, na což jsme kývli, a sestava byla kompletní.

Stylový posun vnímám spíš už od desky Tanec bláznů. Ty kudrlinky jsou tam možná ještě víc než na splitku s Lycanthrophy. Musím přiznat, že mě tenkrát Dillinger hodně zasáhli – byl jsem z nich úplně v prdeli. První desku a EP jsi mi tehdy přivezl osobně, takže máš na mém skladatelském posunu vlastně podíl :). Jenže oni byli top muzikanti, kteří nalámali jazz do hardcore. My jsme rozlámali punk :).

Split s Lycanthrophy byla první nahrávka s Maxíkama a s Pájou na kytaře. Jediná zkušenost ve studiu Šopa. Jsou tam už patrné náznaky thrashe a Pufffy vířil pravačkou… Na první zápich v „nové“ sestavě cajk.

První song s kontroverzním názvem V kundě Panny Marie budil vzrušení a slušný ohlas. Mazec song – dnes bych ho klidně zařadil do playlistu, kdyby…

Po dvouleté odmlce od Kundy panny Marie přichází druhá řadovka Horizont událostí, na níž se objevily dvě skladby ze splitu s Lycanthrophy. Tipuju, že se jedná o první samostatnou nahrávku, která vyšla na CD (kompilačky nepočítám). Iny zde spíše řve, vřískot skončil. Řekl bych, že kapele velmi prospěla stabilita sestavy. Z celé nahrávky je cítit nadhled, profesionalita a nadšení z hraní. Bylo tomu tehdy opravdu tak? V nastaveném trendu pokračuje i materiál na split sedmipalci s Thema Eleven. V této době jste se podívali i za velkou louži na slavný Maryland Deathfest. Vybavíš si ještě pár zážitků?

Jasně, nová sestava, nová energie a nová očekávání. Makalo se, zkoušelo se a na klucích bylo vidět, že je to baví. Nikdo se do ničeho nemusel nutit. Tyhle začátky jsou svým způsobem nejlepší – noví členové se většinou snaží ze sebe vymáčknout maximum a kapelu to nakopne. Ti původní pak mají „pakárnu“, že s nimi musí tisíckrát projet starý repertoár, než se to naučí, ale většinou to stojí za to – kapela se rozsvítí.

Pufffy už byl z Dezinfekce ve scéně zavedená postava a taky velmi dobrej řidič. Kombinace nových kontaktů a chuti cestovat nás zavedla na spoustu míst, třeba i na slavný Maryland Deathfest. Tenhle baltimorský festival byl završením turné s P.L.F.

Když si vypůjčím údaje ze zinu Trhavina, tak to bylo: 14 koncertů, 18 navštívených států USA, 6 přestupů na letadla, 9 879 kilometrů v dodávce. Turné se dá zpětně vyhodnotit jako velice úspěšné. Kluci z P.L.F. se o nás skvěle starali – nechali nám udělat výběrové CD a natisknout hromadu tour triček, kterých se prodalo poměrně dost.

Přejezdy mezi státy probíhaly často přes noc hned po akcích a bylo to celkem náročné. Naštěstí americká legislativa striktně zakazovala pití alkoholu během cesty (to se však asi nevztahovalo na silné americké konopí), což nás vlastně udržovalo v přijatelné kondici. S chlastem jsme to ale po večerech stejně vždycky dohnali :).

Když jsme dorazili do Baltimoru, byli jsme po čtrnácti dnech hraní docela našláplí a koncert v klubu Sonar by se dal označit jako success. Během setu parádní moshpit – co víc si mohl Čertík z Prachatic přát!

Bydleli jsme v pohodlném hotelu a před námi byly tři dny skvělého festivalu. Našli jsme si fajn liquor shop, čehož jsem notně využíval, a při jedné cestě z festu zpět na hotel jsem se díky svému vrozenému orientačnímu nesmyslu pěkně zamotal v jedné z uliček. S vědomím, že se nacházím ve městě s nejvyšší mírou násilné kriminality v zemi, mi bylo trochu úzko, ale zachránil mě Mike, kytarista Capitalist Casualties, který mě dovedl až k hotelu. Moc hodnej „strejda“.

Hrála tam spousta pecek: Autopsy, Entombed, Obituary, Converge, Iron Lung, Coffins, Repulsion, Pestilence, Magrudergrind a mnoho dalších. Spousta zabijáckých show – užíval jsem si to plnými doušky. Těžko po takové době něco vypíchnout, ale jedno vystoupení se přece jen trochu vymykalo standardům extrémní hudby.

Portal v závěru jednoho večera rozbalili ukrutnou zvukovou kulisu – vstup do jiné dimenze, kde tě nečeká nic hezkýho :). Na potemnělém pódiu se pohyboval zpěvák s „kukačkama“ na hlavě – kdo zná, ten ví.

Taky jsem se tam blíže poznal s Bryanem Fajardem, jedním z nejvýraznějších blastbeaťáků grindcore scény. Na Marylandu to drtil s Gridlink. Prostě krásná zkušenost.

V roce 2011 vychází nejdelší materiál Gride čítající dokonce 27 minut!!! Zde je zvláštností, že basové party si mezi sebe rozdělili Michal Socha a Pepa Maxa, který zde zakončil osmiletou éru v Gride. Mathcorový přístup k věci zde byl zas o kapku zesílen.

Jo, to je deska Záškuby chaosu, kterou jsme vlastně nahrávali na dvakrát. První stranu, ještě s Maxíkem u basy, jsme původně plánovali jako split s americkou thrashovkou Vöetsek. Nakonec z toho sešlo, a tak jsme se po čase vrátili do bzeneckého Shaarku podruhé – natočit další vály už v trochu jiné sestavě.

Pepa Maxa odešel po prvním americkém turné a přišel Michal z Pressboil. I díky tomu je na desce slyšet trochu jiný zvuk obou nahrávacích session, ale jako celek to drží pohromadě. Michal tehdy „konvertoval“ z kytary, byl mladší, muzikantsky hodně nabušený a do kapely zapadl fakt rychle. Skladatelsky se nejvíc podílel Pája s Pufffym a Iny nad tím držel vrchní dozor. Oba kytaristé mají dost rozdílný beglajt i rukopis. Vždycky mě bavilo, jak kluci preferovali hlavně vlastní skladby :) Ale dá se to pochopit – je to přece jen složitější hrát nápady z „cizí ruky“.

Jestli je to víc mathcore? Já už Ti nevím, tu desku jsem dlouho neslyšel. Za mě to ale fungovalo dobře – a recenze tehdy fakt nešetřily chválou.

V roce 2014 vychází split s americkými Sidetracked a o 5 let později samostatné sedmi skladbové EP Hluboká temná modř. Poprosil bych o komentář k těmhle dvěma zářezům. Je to však labutí píseň pro Inyho, Puffyho, Paayu a Michala. Zůstal jsi sám, co se událo? Poslední koncert v této sestavě se udál na skoro „domácím hřišti“ ve Fabrice v Českých Budějovicích.

Ozvala se nám s nabídkou na split kapela Sidetracked – v rámci americké PV (power violence, pozn. Abro) scény jde o dost zásadní jméno, takže nebylo co řešit. Prostě nabídka, která se neodmítá. Tentokrát jsme zvolili studio Honzy Kapáka, Hellsound. Během téhle session jsme rovnou odbavili i další požadavky na split EP s Abortion, Turbokrieg a Zeměžluč, a taky se tu nahrála skladba Masáž s hostujícím Ivanem Borešem, ze které se nakonec vyklubala samostatná kapela.

Během nahrávání mi zavolala manželka, že se nám předčasně dere na svět syn. Kluci mě úplně vynervovaného vezli do porodnice a já se druhý den vracel, abych desku dohrál. Ten materiál se Sidetracked pro mě dodnes patří kompozičně k tomu nejlepšímu, co jsem s Gride udělal.

Mohlo by se to zdát jako idylka, ale už se u nás začínalo projevovat vyhoření. Sejít se na zkoušce v plné sestavě se nedařilo a z koncertů se postupně vytrácela jiskra. Gride začal být unavený. Za ta léta jsme překonali různé krize, ale tohle bylo jiné. Pořád někdo střídavě lemploval, nic mimořádného, ale jeden ze zásadních motorů kapely, Iny, už neměl na Gride tolik času. Po jednom ne úplně povedeném koncertě jsme se sešli ve zkušebně a vyhodnotili, že situace je v podstatě neřešitelná.

Měli jsme ale rozdělaný materiál na novou desku, která měla být původně delší, a přišlo nám líto to zabalit, aniž bychom ty věci alespoň nenahráli. Původní plán byl udělat demo v jiném studiu a po pořádné předprodukci natočit plnohodnotné LP. To vzalo za své a my jeli co nejblíž – zpátky do Hellsoundu.

Tentokrát už nad tím Iny nedržel vrchní dozor a přijel až nahrát svoje party. Produkčně to dopadlo o něco hůř než předchozí split, i když se Honza snažil, co mu síly stačily. Nahrávat desku „posmrtně“ není žádná idylka – a kdybych tehdy tušil, že mě něco podobného čeká ještě jednou, nechal bych Gride raději spát.

Naštěstí to pozitivnější je, že i přes všechny okolnosti má Hluboká temná modř své kvality a dá se považovat za důstojné zakončení téhle sestavy. Poslední koncerty byly dva – jeden ještě v Praze na Sedmičce (na Strahově, pozn. Abro) – a to jen proto, že už byly předem domluvené. V duchu jsem si říkal, že by si to zasloužilo velkolepější závěr, ale na to už prostě nebyla energie :(.

Po 2 letech přichází zmrtvýchvstání v podobě splitka se Skiplife, ovšem v sestavě nezůstal kámen na kameni. Po cca 18leté pauze se vrací do kapely kytarák David Mikšík. Na basu přichází Honza Kapák (Avenger / Bohemyst / Master’s Hammer atd.) a ty sis kromě sypání naložil i zpěv, a tudíž i výrobu textů. Určitě je spousta případů, kdy bubeník i zpívá (Nocturnus, Autopsy atd.), jak je to náročné v takovým fofru? Je to při komponování kompromis, kdy raději oželíš nějakou zpěvovou linku, protože v ní jsou náročnější bicí či naopak?

I když jsem nejdřív rezignoval, vydrželo mi to jen velmi krátce. V srdci se ozval vzdor, touha vzít věci do vlastních rukou a ukázat všem, jak se to dělá :). Ano, byla to trochu naivita, ale předbíhám. Najednou jsem si neuměl představit život bez Gride. Za ta léta se scházení, cestování, nahrávání a tvoření stalo součástí mojí identity. I když jsme si občas lezli na nervy, byla to vlastně taková rodina. A najednou nic.

Ostatní měli aspoň nějaké bokovky, ale já jsem si připadal strašně sám a bylo mi líto zahodit tu tvrdě vyšlapanou cestu. Jediná možnost, jak Gride zkusit oživit, byla vzhledem k předchozím zkušenostem s první sestavou riskantní, ale nedalo mi to. Kontaktoval jsem Davida. Iny bohužel pokračovat nechtěl – a logicky, na Gride prostě neměl kapacitu.

Ještě před Honzou Kapákem se v kapele krátce mihnul Pajko (Ysaraal) u basy a Ivan Boreš (Masáž) za mikrofonem, ale ve zkratce to neodpovídalo mojí představě o tom, jak by měl nový Gride vypadat. Velmi intenzivně jsme sháněli zpěváka, ale bez úspěchu. Byla to poměrně vyčerpávající zkušenost.

Nakonec jsem si řekl, že to prostě zkusím nařvat s Davidem na střídačku. Výsledek ať posoudí každý sám – neměli jsme kde brát, takže co. Na jednu stranu mě to bavilo, byla to pro mě úplně nová disciplína, kde jsem se fakt vyřádil do maxima, ale zároveň to bylo nad mé síly. Vždy jsem to nějak zahrál, ale nebylo to stoprocentní, a po setu jsem se cítil dost rozbitý.

Výkony frontmanů Nocturnus a Autopsy jsou obdivuhodné, a když už mám osobní zkušenost z bicích a zpěvu, jejich výkony obdivuji ještě víc. Při komponování má zpívání za bicími určitě vliv – minimálně tak tomu bylo u mě, ale je to znát i u dalších. Texty jsou většinou přesně v souladu s rytmem; málokterý frajer si pohrává s odlišnou rytmikou. Taky už to u nás nebyl takový slovní samopal. Psal jsem úsporněji, a ještě se střídal s Davidem, abych to udýchal. A ano, v místech, kde zpíváš, si nenaplánuješ moc složitý groove – je to o kompromisech.

Posledním počinem je album Vyzobat z loňského roku ve stejné sestavě jako na splitu se Skiplife. Album má opět zajímavý obal, a kromě porce nářezu se zde jako devátá v pořadí nabízí skladba Prokofiev, kde ty na bicí doprovázíš klavíristku Drahoslavu Satorovou. Musels ji dlouho přemlouvat? Na tuto skladbu jste vyrobili i videoklip. Tvůj příbuzný David nahrál klarinet a saxofon pro 2 skladby a pak jistý Amák si zahraje na nekonvenční nástroj zvaný theremin. Zkus to rozvést.

Obal k Vyzobat nám podle přesných indicií vytvořil Valér, dnes už zavedený grafik a zároveň bicmen ČAD. Za mě skvěle odvedená práce a poměrně originální obal. Amák nám desku nahrával ve svém studiu Golden Hive a theremin měl položený hned vedle mixu. Když jsme zjistili, že si na něj pro zábavu občas preluduje, požádali jsme ho, aby nám s ním zhutnil intro.

Skladba s pianem má delší příběh. Drahuška vystupovala se svým recitálem v divadle, kde pracuji. Po koncertu byla menší after party v hospodě a nějak přišla řeč na to, že jsem vlastně taky „muzikant“ – hraju na bicí. Po pár pivech a panácích jsem začal vykládat plány, jak brzy půjdu do studia nahrát nějaké bicí podklady a že bychom spolu mohli něco udělat, třeba ve stylu Psích vojáků. Už ani nevím, co všechno jsem tam ten večer napovídal :).

Druhý den, už střízlivějším pohledem, jsem si říkal, že jsem se asi zbláznil – oslovovat zkušenou, vystudovanou umělkyni… Ale když už se to stalo, nemohl jsem si dělat z huby trhací kalendář :). Napsal jsem jí tedy, jestli to, co jsme večer říkali, myslíme vážně. A ona že jo. Tak dopr… co teď s tím?

Termín studia se blížil a já vůbec nevěděl, jak to bicími začít. Pak se mi ale vybavil Drahuščin recitál a to, jak mě zasáhla Prokofjevova Sonáta č. 3, kterou má navíc kompletně nahranou i na svém YouTube. V některých fragmentech jsem hned slyšel rytmické plochy na bicí. Takže jupí – sluchátka na palici a šel jsem na to.

Ve studiu mi Honza sonátu sestříhal a poskládal podle představy a já do ní nabušil první bicí vzorek. Drahušce se výsledek líbil, takže následoval další krok: Honza přijel s nahrávací technikou do sálu ZUŠ v Prachaticích a Drahuška skladbu nahrála v této nové úpravě. Já se pak doučil bicí podle této nahrávky piana a nakonec všechno nahrál u Amáka, kde se i míchalo. Videoklip vznikl v podstatě „posmrtně“ – kluci mi mezitím oznámili, že už s Gride hrát nechtějí.

Skladbu s klarinetem a ságem má na svědomí můj synovec David Čertík. Název Paholaiset je finsky „Čerti“. Tato spolupráce byla taky super zkušenost. S Davidem jsme si napsali, že by bylo fajn udělat něco ve stylu Alamaailman Vasarat, naší oblíbené kapely. Poslal jsem mu bicí podklad a ten šikula to do něj takhle krásně napasoval. V plánu byl i taneční klípek, ale ten se nepodařilo zrealizovat.

Obě zkušenosti – kombinace piano + bicí a klarinet / ságo + bicí – mě nadchly a věřím, že se ještě dočkají pokračování.

Jenže pak se Gride rozpadli. TVL, jako navěky? Na YT je k dispozici řada koncertů, kde jste hráli jen ve dvoučlenný sestavě. Lze si všimnout, že jste museli s Davidem i překopat starý vály, aby došlo k rozložení vokálů mezi vás oba.

Nic není v lidském životě jisté — jenom smrt. Teď měla mít kapela slovo, vytěžit ze své práce a představit ji živě světu. Marně se snažím najít na tom všem něco pozitivního. Asi je to opožděná lekce o pomíjivosti a nelpění: že nic netrvá věčně a že připoutanost i k něčemu krásnému a hodnotnému vede ke strádání.

Možná bych teď byl smířenější, kdybych uměl věci opouštět tak, jako to dělají buddhističtí mniši s mandalami. Držel jsem Gride asi déle, než bylo zdravé. Ano, kapela už definitivně skončila. Po třiceti letech už nemám energii ji znovu skládat z nových lidí. Vždycky stála na určité sestavě a dynamice, kterou prostě nejde zopakovat.

Zpočátku jsem v sobě sice znovu cítil vzdor a přesvědčoval sám sebe, že to nějak dám dohromady, ale byla to spíš směs vzteku a smutku než reálná vize. A i kdybych, dejme tomu, našel pár šikovných lidí, nevěřím, že bych pro Gride dokázal najít alespoň jednoho tahouna jako byl svého času Iny — někoho, kdo kapelu podrží, když přijde krize. A taková období se v kapele občas objeví.

Už nechci znovu zažít konec něčeho, co se vzhledem k dlouhé historii kapely tak těžce budovalo. Gride je pro mě víc než jen „pouhá kapela“ — je to dlouhá cesta, na kterou navázat stojí extrémní množství sil. Když se mi dnes sesype nějaký projekt, bude mě to mrzet, ale nic zásadního se neděje. A takhle by to pravděpodobně bral i někdo nový v Gride. Jenže to je málo.

Je to pro mě citelná ztráta, kterou jsem ještě úplně nevydejchal, ale přijímám, že některé kapitoly mají svůj konec. Vynucené pokračování by nedávalo smysl.

Jsi tedy poslední pozůstalej. Dokázal bys říct, která nahrávka Gride je ti nejbližší? Kterou sestavu Gride vnímáš jako nejzásadnější? Na jakou éru jsi nejpyšnější? Kdyby došlo k reunionu, jaká by podle Tebe byla ta nejideálnější sestava?

Nedokážu ti říct, která nahrávka je pro mě víc. Každé období mělo své plusy i mínusy. Jsem na Gride obecně pyšný. K reunionu doufám nikdy nedojde. Chápu, proč takové věci vznikají, a pár pamětníků to asi potěší, ale určité opotřebení prostě nezastavíš a je lepší, když si lidé budou kapelu pamatovat z doby, kdy byla v plné síle.

Ideální sestava: Kevin Sharp (vocals), Dan Lilker (bass / backing vocals), Brent McCarthy (guitars) a Čert (drums) :).

Předpokládám, že během svého dlouhatánského působení, 24 let, drtivou většinu textů sepsal zpěvák Iny. Jaká byla jeho oblíbená témata? Na posledních dvou nahrávkách, kde už Iny nebyl, tomu bylo jak? Kam se na nich texty posunuly oproti těm od Inyho?

Hm, tady tě opět odbydu. Jestli někoho zajímají Inyho texty, ať si je, prosím pěkně, přečte. Je to pán slova a jeho tvorba ční vysoko nad mou slátaninou. Já jsem je psal spíše z nutnosti, když jsem se „nedobrovolně“ ocitl v roli zpěváka. Jsou každopádně jiné – některé spadají do osobních emočních výlevů, jiné se týkají ekologie a další se opírají o botanická témata, která jsou mi blízká. Jeden je například inspirován příběhy chytré kmotry lišky od Josefa Lady.

 

O projektech, záskocích a nových tělesech...

Co by víc dokazovalo tvoje nezmarství, než když umře jedna kapela, založíš hned 3 nové, jimiž jsou Kostohryz, Možnost volby? a Slucholam. Možnost volby? se ukázala lidem 27. 9. 2025 ve Fabrice v Českých Budějovicích. Playlistem byly lety prověřené fláky od Gride. Přidej víc detailů k téhle partě. Co od vás můžeme očekávat do budoucna? Na tom koncertě Možnosti volby? mi přišlo, že jste na starý kolena skladby zrychlili?

Nezmarství nebo spíše šílenství… ty kapely jsou nakonec čtyři, ale k tomu se ještě dostaneme. Na Obscene Extreme Festu 2024 jsem se potkal s kytaristou Lycanthrophy, Vosičkou, a ten na mě vyrukoval s nápadem zahrát první desku Gride. Jak už jsem psal, tuhle fošnu konzervativnější crustgrind komunita považuje za grajdí vrchol. Po chvilce ošívání jsem to vzal jako dobrý nápad. Kapela se mi rozpadla, projekty, které jsem v té době začal, byly teprve v plenkách, a navíc natolik specifické, že mi bylo jasné, že pokud si chci ještě párkrát někde zahrát pro lidi, tohle je ta správná příležitost. Navíc mi už není dvacet — na co tedy čekat.

Postupně jsme s Vosičkou doplnili sestavu do složení: Šupin (Lycanthrophy) – voc., Brzo DoHrobu (Lady Gaza…) – voc., a Nela (Gorc) – voc. Teď ještě uvažujeme u pár akcí nad basou, ale to se teprve uvidí. Pár koncertů s programem první desky však beru jako jednorázovou záležitost. Je to i způsob, jak si po svém douzavřít kapitolu Gride, když to v původní podobě nebylo možné.

Jedná se o kompletní materiál Možnost volby?, který vyšel jako split s Mrtvou Budoucností. Hrajeme to od A do Z ve stejném pořadí jako na desce, a místy možná trochu rychleji :). Samozřejmě, interpretace není a nemůže být totožná s originálem, ale bicí se k němu hodně blíží :). Vosičkovi pomohl některé riffy rozklíčovat David Mikšík, tedy původní člen, a za to mu patří velký dík.

V současné době jsou domluvené další čtyři akce, z nichž poslední bude na Obscene Extreme 2026 – a tím se tento projekt uzavře.

Kostohryz a Slucholam se zaříznou do historie společným split 10“ MLP, které vyjde na konci října 2025. V lednu se chystá vystoupení v klubu 007 na Strahově. Máš prostor pro prezentaci obou nových těles - určitě je zajímavý jako první počin obou kapel vydat je na společným splitu.

OK, Kostohryz a Slucholam vznikaly souběžně po rozpadu Gride. Tehdy jsem na svůj FB profil hodil odkaz s videem kapely The Locust a poznámkou, že bych chtěl hrát podobně šílenou muziku. Příspěvek zabral — a tu nejefektivnější zpětnou vazbu má na svědomí Martina Wes. Zburcovala kolem sebe pár známých muzikantů s tím, že „Čert z Gride chce dělat The Locust revival“. Na ten popud se mi ozval Jehu, že by se rád do podobného projektu pustil.

Začali jsme si posílat nápady a hledali, koho do kapely doplnit. Byl to trochu boj, ale nakonec se k nám přidali Bobr – synth a Petr BrzoDoHrobu – voc. Kluci jsou z Prahy, takže jsme si ze začátku posílali nápady jen na dálku. A fungovalo to skvěle. Někdy jsme si přehodili riffy z jedné strany na druhou i několikrát za den a já zjistil, že spolupráce na dálku může být efektivnější než pravidelné schůzky ve zkušebně. Výsledek ať každý posoudí sám. Podle mě se nám povedla krásně neotřelá fúze extrémních hudebních stylů.

Ve stejném čase jsem si psal i se Skuldou (ex Sheeva Yoga) a bavili jsme se o možnostech nějakého projektu. Myslel jsem, že to celé nějak propojím s lidmi, které jsem lanařil přes Facebook, ale Skulda přišel s vlastním návrhem a jasnou vizí po vzoru projektu East West Blast Test, kde Dave Witte - bicí (Discordance Axis, Human Remains…) posílal z východního pobřeží USA bicí linky Chrisu Dodgeovi - basa/kytara (Spazz, Despise You…) na západní pobřeží, kde dotvořil zbytek a poslal vše zpět ke schválení.

Skulda měl i jasnou představu o sestavě: Bára – voc., Petr – synth/kytara a Skulda – bass/guit/voc. Bicí jsem takhle dopředu skládal už u poslední desky Gride, takže jsem to vzal jako dobrý nápad. Tady žádné výměny riffů tam a zpět neprobíhaly — Skulda poslal v podstatě hotovou věc a já jen bručel spokojeností, jak to krásně funguje. Vznikl tak, troufám si říct, velmi originální mix extrémního punk-hardcoru v lehce meltbananoidním kabátku.

Když se obě věci tak krásně vyvíjely, přišel jsem s návrhem udělat společnou desku – a klaplo to. V tuto chvíli, kdy píšu tyto řádky, je deska čerstvě venku a do konce roku by snad měla vyjít i kazeta s bonusovými songy. Ještě bych rád dodal, že Slucholam je čistě distanční projekt, zatímco Kostohryz už začal zkoušet a chystá se koncertovat. První live zářez proběhne 10. 1. 2026 na zmíněné akci v klubu 007 na Strahově (FB event na první koncert), kde budeme hrát i s Možnost Volby?. Moc se těšíme a doufáme, že živých akcí bude časem víc.

Oba projekty jsou pro mě taková libůstka, která mi dává možnost seberealizace. Nejsem tady ničím svázaný a hraju si, co se mi zlíbí. Ale ono je to stejně všechno v tom mém grajdím stylu, neb nic jiného neumím :).

Kdo by měl zájem, tak tady...

split SLUCHOLAM / KOSTOHRYZ                   

a EP KOSTOHRYZ 

Mezi velmi oblíbené projekty lze zařadit thrashové Radiolokátor. Pod tímto názvem vyšly 3 splitka, kapela byla založena členy Gride, Lahar a Avenger. Chystá se něco novýho?

Bohužel, tohle je mrtvá kapela, i když jsem se ji po rozpadu Gride snažil obnovit. Tenkrát jsem na zpěv lákal Banána :). Pro srandu bych to klidně zkusil a zase si rád zahrál Agent Orange od Sodom, jenže na to teď nemá nikdo čas. Já navíc přestal pít alkohol a hrát thrash bez „rumového paliva“ stejně asi neumím :).

Mnohočetná spolupráce s Honzou Kapákem v dalších projektech Mistrovo kladivo, Masáž, Avenger a Black Rain (prosím o komentář ke každému) je důkazem, že scéna metalová a coreová lidi spojuje! Většina z těch souborů je již minulostí, jen Masáž se drží při životě. Její nástrojové obsazení zdá se býti obskurní :). Masáž má za sebou i několik studiových nahrávek. Bude pokračování?

Ano, s Honzou Kapákem jsme už pár věcí napáchali :). Metalová a coreová scéna se podle mě zase tak moc nemusí, ale Honza má neuvěřitelně široký rozhled a nebojí se ničeho. Navíc je to geniální multiinstrumentalista. David Zíka o něm kdysi prohlásil, že je něco jako Dan Swanö — a mně to přirovnání přijde naprosto trefné.

V Avenger jsem nějaký čas vypomáhal. Byla to zajímavá zkušenost, úžasná muzika, kde jsem se i ledacos přiučil, ale do téhle kapely se prostě hodil jediný bubeník, a to je Honza Kapák.

Mistrovo kladivo, kam jsem byl přizván, byl jednorázový projekt lidí z Avenger, Maniac Butcher, Panychida, Unclean… doufám, že to píšu správně. Projekt vzdával poctu tehdy hibernujícím Master's Hammer. Nastudovali jsme setlist z prvních dvou desek + něco z dema a odehráli parádní koncert na festivalu Open Hell v roce 2005. Master's Hammer jsou prostě kult a já ty staré desky miluju.

Black Rain byl vedlejší projekt Honzy a Rámuse z Avenger. Natočili jedinou nahrávku v roce 1996 — poctivý temný oldschool black/death. Po letech proběhly nějaké koncerty a já měl tu čest si s nimi zabouchat. Taky moc pěkná zkušenost.

V Masáži jsme s Honzou také nějaký čas společně hráli, ale v současnosti je u basy původní člen Michal (v minulosti též Gride). Masáž nějakou dobu hibernovala a dala se znovu dohromady až po rozpadu Gride. Tady je opravdu vidět, že potřeba zaplácnout tu díru byla fakt veliká. Kromě návratu původního basáka došlo ještě k jedné zásadní změně — Ivan přešel z akustické kytary na elektrickou. Trochu mě to ze začátku mrzelo, ale nakonec uznávám, že k neurvalé dynamice bicích se takto prosadí mnohem lépe.

Nová studiová nahrávka je v plánu, zatím máme jen tři nové skladby, takže to ještě nějaký čas potrvá. Jinak jsme přepracovali starší repertoár pro elektrickou kytaru a jsme ready na živá vystoupení. Těch je ale méně, než jsem doufal, ale nedivím se. Už kdysi, když jsem nabízel první nahrávku k vydání Shindy Prod., byl jsem odmítnut s tím, že vůbec netuší, komu by taková hudba mohla být určena. Žrout z Lahar mi zase po jednom vystoupení bez váhání vpálil, že „nic tak strašnýho ještě neslyšel“ :).

A tady je zase část recenze na jedno z posledních letošních vystoupení: „Já nevím, ale na tuto prezentaci jen tak nezapomenu. Asi už nepřekvapí, že hudebně se jedná o experimentální avant-gardu, která začíná u extrémů typu !T.O.O.H.! a končí, kde se jí zrovna zachce — třeba u Primus. Jak kytarista Boreš zmínil, dříve hráli dokonce s akustickou kytarou, to musela být ještě větší šílenost.“

Zase tak šílené to není. Za mě je to poměrně kultivovaná hudba na slušné instrumentální úrovni. Doufám, že se zase někdy podíváme za vrata garáže — tedy naší zkušebny.

Byl jsi někdy nějakou kapelou požádán jako záskok na turné / koncert či studiové nahrávání za jejich indisponovaného / odešlého bubeníka?

Lahar jsem nahrál ve studiu Hostivař cover Nuclear Assault, ale nic moc jsem tam nepředvedl. Zato se mi tam podařilo pořádně ožrat. Druhý den jsem jako mátoha ležel v bývalé režii, hned vedle kytarového boxu. Korek dohrával sóla a porcoval mě kytarovým kvílením :). Na to se nedá zapomenout.

Párkrát jsem vypomohl Malignant Tumour – myslím, že to byl záskok za Švejka, možná i za Michala, mám v tom trochu hokej. Kromě Bilose byl v sestavě i Richard Chrobok (Dissolvingof Prodigy, Love History). Mám na to skvělé vzpomínky. V roce 1999 jsme jeli akce v Holandsku a Francii společně s Agathocles a Unholy Grave. V Belgii byla asi separé akce. Šlapalo nám to krásně. Jan AG mi tenkrát říkal, ať u Malignantů zůstanu — asi na tom něco bylo.

Chodils někdy k nějakému profíkovi na hodiny bicích?

Když jsem seknul s klarinetem na prachatické ZUŠ, chtěl jsem tam přejít na bicí. Nevzali mě s tím, že jsem „zradil“ dechový soubor. Trapné, ale tehdy tam takové poměry panovaly.

Máma mi pak našla učitele v Bavorově, pár zastávek vlakem. Byl to spíš samouk. Techniku jsme moc neřešili, ale nějaké základy jsem si odnesl. Bylo to těsně před vznikem Gride. Jakmile jsem začal hrát v kapele, výuku jsem pohřbil. O pár let později jsem zkusil skutečného profíka. Ukazoval mi, že paličky se nedrží jako prase kost. Vydržel jsem ale jen krátce. Když mě pak náhodou viděl na festivalu s Gride, říkal, že už jsem vlastně „hotový“ bubeník. A že nemá moc smysl mě něco přeučovat.

Teď, na stará kolena, když už vlastně nikomu nic dokazovat nemusím, nějakého pedagoga zvažuji. Berou mě latinskoamerické rytmy. Bossa nova. Když to třeba rozjede Vajco Deczi, je to parádní taneční jízda. Chtěl bych to aspoň trochu ovládat.

Na YouTube je spousta lekcí pro bubeníky. I to je možnost. V příštím roce se tomu chci pověnovat. Ivan z Masáže pro mě navíc chystá jakýsi latino-jazzový standard. S přihlédnutím k profíkům ho pak znásilním k obrazu svému.

 

O životě mimo kapel...

Za těch 30 let, co mlátíš do škopků, sis už mohl otevřít sběrný dvůr a byl by z tebe milionář :). Spotřeba paliček, plechů a blan bude enormní. Které části soupravy nejvíce trpí pod tvejma pařátama? Máš nějaké speciální požadavky na výstroj a výzbroj? A názor na triggerování?

Sběrné suroviny sem tam využívám, když tam vezu rozbité činely — a těch jsem za 30 let rozbil opravdu hodně. Vykupují je, myslím, jako měděnou slitinu, takže to alespoň nějakou tu kačku hodí. Trvanlivost činelů je u mě ta nejpalčivější položka. Další vysoké náklady jsou paličky. Cena hikorů Vic Firth se dnes pohybuje kolem 350 Kč a jejich spotřeba taky není úplně malá (viděno ve zkušebně na vlastní bulvy, pozn. Abro). To ostatní už celkem jde.

Speciální požadavky mám. Vozím si aktuálně svou vlastní bicí soupravu, takže potřebuji respekt a vstřícnost k tomu, abych mohl používat vlastní nástroj. A co se týče triggerování — mám na něj takový protichůdný názor. Na jednu stranu si neumím představit třeba desku Fear Factory – Demanufacture bez triggerů na kopácích, ale u někoho mě ten „chemo“ zvuk zase strašně vytáčí. Sám jsem si teď po letech pořídil trigger modul. Zkouším samplovat kopáky vlastním zvukem ze studia, přičemž oba bubny mají dost odlišný charakter, takže to i z modulu „správně“ kulhá. Navíc to zamýšlím používat jen v kombinaci s živým zvukem. V malém klubíku se živý zvuk kopáků protlačí sám z pódia, na větším festivalu už to bude chtít míchat s mikrofony.

Samotný sampl mi k mému punkovému stylu úplně nesedí, ale pomůže zpřehlednit různé průšlapy a kudrlinky. Honza Kápák tomu říkal drobenky.

U Kostohryzu, ale i u Slucholamu, kde se hodně využívají různé efekty a krabičky, by se elektro zvuk bicích mohl hodit. Chtěl bych s tím teď trochu experimentovat.

Koho bys označil za svůj bubenický vzor? Vzpomeneš si na nějakou nahrávku anebo koncert, kdy sis řekl: „jo, tenhle styl chci hrát“? Jakej koncert je pro tebe celoživotně ten nej?

V dětství jsem obdivoval rockové legendy jako Iana Paice, Nicko McBraina nebo Billa Warda. Když jsem později přičichl k death metalu, stal se mým největším hrdinou Gene Hoglan, a v rámci grindcoru samozřejmě Mick Harris. No a když jsem se prokousal hlouběji do UG, strašně mě bavili Agathocles — konkrétně jejich bubeník Burt. Tam jsem si asi poprvé řekl, že tohle bych chtěl taky umět hrát. A protože to nebyl žádný virtuóz, ale punkgrinder, který do toho šel srdcem, řekl jsem si, že to musím dokázat taky.

Jinak těch oblíbenců je strašně moc a nemusí to být vůbec extrémní žánry. Zrovna teď zase s úžasem sleduji bubeníka Leprous, Baarda Kolstada. A když se přesuneme z Norska do Čech, napadá mě třeba Dušan Černák — zajděte se na něj podívat, spadne vám čelist. Ale aby to nevypadalo, že jsem zanevřel na pořádnej nářez, tak třeba Gabe Serbian, bubeník The Locust, který už bohužel není mezi námi. Všichni tři spadají u mě do sekce „nepochopitelné“.

Nejlepší koncert? Těžko říct, ale dejme tomu, že Death — Praha, Lucerna 23. září 1995. Bylo mi čerstvých sedmnáct, Death prezentovali geniální desku Symbolic a v sestavě měli jednoho z nejlepších metalových bicmenů světa. Vnímání koncertu poštelované kvalitním konopím… Takže jo, tohle byl jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě.

Párkrát u pivka jsme se spolu bavili o bubenicích. Za tebe v Brutal Truth lepší či vhodnější Scott Lewis anebo Richard Hoak? V Suffocation Mike Smith / Doug Bohn / Dave Culross / Kevin Talley (jen živě) / Eric Morotti? Trochu je okomentuj, co se Ti na nich líbí / nelíbí? Jestli se Ti víc líbí na koncertech anebo ze studiových nahrávek.

Ha, ha, předpokládám, že toto téma jsi nadhodil, protože víš, že na tyhle otázky budu mít minoritní názor. Tak pojďme na to.

Když Brutal Truth rozsekali svět deskou Extreme Conditions Demand Extreme Responses, byl jsem samozřejmě taky okouzlen. Jenže pak přišla deska Need to Control, se kterou si mě totálně získali. Hudba BT tím nabrala na barevnosti a originalitě, a to je pro mě víc než přesně mířená tečka mezi oči.

A na tom má samozřejmě Rich Hoak lví podíl. Neznám přesné historické souvislosti, proč Scott z BT odešel, ale některé zdroje uvádějí, že nesouhlasil s hudebním vývojem kapely — odmítal hrát určité bubenické linky, které považoval za odklon od stylu, jaký preferoval. Docela by mě zajímalo, jak by se popral s další progresí kapely, kdyby zůstal. Určitě to nebyl žádný upjatý srágora, neboť taky nabouchal mou milovanou desku Exit 13 - Ethos Musick.

Každopádně ať je to, jak chce, první deska BT má koule jak prase, Scott ji nabouchal fantasticky, ale mně je bližší pozdější progrese, která měla svůj vrchol na desce Sounds of the Animal Kingdom. Takže za mě Rich, i přes to, že live to byl tak trochu „šudlal“ :) a na nahrávkách mu pomáhala vysoká dávka komprese a dalších studiových vychytávek.

No a Suffocation – já nejsem žádný deathmetalový odborník, ale napíšu, jak to cítím. Mike Smith je jednoznačně největší srdcovka. Vybudoval s nimi tento styl a zasadil do něj skvělý groove. Z nahrávek, které natočil, je cítit největší tlak. Když si třeba připomenu comebackovou desku Souls to Deny, moc mě tam baví zvuk jeho bicích.

Doug Bohn – deska Pierced from Within je klenot, Doug tu kompozičně odvedl skvělou práci, v tomhle ohledu možná vhodnější než Mike.

Kevin Talley – ani jsem ho moc nepostřehl, ha ha, takže sorry :)

Dave Culross přinesl výraznou změnu. Mini Despise the Sun je neskutečná pecka, takže Dave je u mě číslo 2 v oblíbenosti.

Eric Morotti – v Suffocation nikdy nebyli špatní bubeníci a Eric je střelec jak hovado. Navíc jsem byl i naživo z jeho hry nadšený. Ale… nedávno jsem ho začal sledovat na FB. Je to fenomenální stroj, ale jsem asi ze zpátečnického těsta. Raději vidím nohy deathmetalového bubeníka jako křídla kolibříka než technicky dokonalé „střídavé doubles“ na kopácích.

Muzika je tvým nejstěžejnějším koníčkem. Kromě toho jsi ještě vášnivým akvaristou a pěstitelem orchidejí. Prozraď, co toto obnáší? Ve svým skleníku pěstuješ spoustu vzácných exotických unikátů.

Akvaristika – tam se mi momentálně moc nedaří, ale nevzdávám to. Od dětství jsem chtěl mít doma kousek krásného podvodního světa. Jenže kombinuji trochu neslučitelné světy: rostliny, bez kterých si krásnou nádrž neumím představit, a ryby, které se k nim zrovna dvakrát nehodí. Před týdnem jsem si nechal udělat rozbory vody z kohoutku i akvária v profi laboratoři a doufám, že mi výsledky pomohou posunout se dál.

Orchideje – to je taky moc pěkná vášeň. Asi před pěti lety jsem pro ně začal stavět skleník, který mám dneska nadupaný kytkama v několika patrech. Nějaké unikáty tam, dejme tomu, mám. Spousta rostlin je ještě mladých a nekvetla, takže teprve uvidím, jaké „zajíce v pytli“ jsem si koupil.

Pěstování už je spolu s muzikou asi lehce za hranou běžného koníčku — tohle jsou prostě koně. Mohl bych se o tom rozepsat víc, ale pochybuji, že by to tu někoho zajímalo. O pěstování orchidejí se říká, že se to padesát let učíš, a pak už se můžeš pomalu poohlížet po někom, komu sbírku odkážeš :).

Když jsme se poznali, pracoval jsi jako kuchař v prachatickým špitálu, nyní jako kulturní atašé v Prachaticích. Do městského sálu zveš nejrůznější tělesa napříč hudebními žánry. Takže v muzice jsi naloženej od rána do večera? Je vedení města přístupné i k organizaci UG akcí? Je obecně zájem o jakoukoliv kulturu v malém městě?

Do pozice tvůrce hudebního programu jsem se dostal před deseti lety víceméně náhodou. Každopádně tato práce mi dává mnohem větší smysl než kuchařina. Připravuji program, který doplňuje konkurenční hudební nabídku ve městě. Zvu sem především umělce, kteří by si v Prachaticích jinak velmi pravděpodobně nezahráli – napříč styly od jazzu, klasiky, folku až po dechovku. A protože kvalitní kumštýře najdeš v každém žánru, je to z velké části velmi příjemná činnost.

Zkoušeli jsme sem pozvat ledacos a přiznám se, že čistě metalovou akci (pokud nepočítám revival Iron Maiden z Ukrajiny nebo Hentai Corporation :)) jsem si zde moc netroufal udělat. Až nedávno jsem byl k tomuto činu vyzván přímo u vedení a povedla se docela úspěšná akce Malignant Tumour, Lahar a Faüst.

Takže příště bychom možná mohli zkusit nějaký deathmetálek :). Za mě je ale mnohem větší „UG“ v Prachaticích třeba jazz nebo i klasická hudba – když se podívám na návštěvnost.

Jak vypadá aktuální UG scéna v Prachaticích? Jestli si to pamatuju správně, v začátcích Gride tam fungovali death/grindoví Abscesy (kde hrál na kytaru Inyho brácha) a punkeři Ucházím. Jak je tomu dnes?

Jeden čas byly Prachatice městem kapel. Bodza, bývalý basák Ucházím, tu dokonce pořádal několik ročníků festivalu Prachatická beatová scéna. Dnes je tady scéna hodně prořídlá. Abscesy už dávno neexistují, Ucházím se rozpadli a funguje jen jejich bokovka Retroprotest.

Pak tu máme blackmetalový Ysaraal, nezničitelný D.L.D. a artrockové Vivat Joe. Moc dalších kapel si teď vybavit nedokážu. Byl bych samozřejmě rád, kdyby se někde v garáži objevila nová krev jako kdysi thrashmetaloví Pressboil, ale pochybuji.

Nevyhasnout u tohoto koníčku bez trochy vnější podpory a štěstí je těžké. To, že tě to baví, není nekonečné palivo.

Z dlouholetého turisty se stal i běžec. K tomu mne napadá autentický komentář Peta Sandovala, který kdysi začal běhat se závažími na holeních… cituji „deathmetalový bubnování je o atletice“ :)

Nooo, turismu se moc nevěnuju, ale rád si vylezu někam na kopec, to jo. S Gride jsme toho docela dost nacestovali, ale to je spíš pohled na svět z okna auta a pak čtyři stěny klubu, kde hraješ :).

Běhání zkouším asi poslední tři měsíce. Tenhle pohyb jsem nikdy moc neměl rád, ale hecnul jsem se, že to zkusím a zlepší tím svou fyzičku. A fakt to zafungovalo. Z počátečních „žiletek v plicích“ se mi postupně podařilo vylepšit objem plic a uběhnout trasu kolem Prachatic – cca 16 km. Dlužno dodat, že jsem pak ležel jak Lazar :).

Snažím se běhat pravidelně, tedy obden, většinou brzy ráno ještě před odchodem do práce. Odpoledne už na to kapacitu nemám.

Pete Sandoval je ve svých 62 letech stále aktivní. Neskutečnej borec. Má stopro pravdu – sice nehraji death metal, ale gridecore bubnování je taky náročné a určitá fyzická rezerva je s přibývajícím věkem na místě.

Závaží při běhání mi přijdou šílené a nebezpečné pro klouby, ale u pokročilejších to asi smysl má. Gene Hoglan třeba používá závaží při hře na bicí.

Co na ty všechny tvý aktivity říkají doma? Budeš mít svou hudební řeholi komu předat?

No, co budu povídat — nejsem zrovna ideální „opora“ rodiny. Naštěstí mám velmi tolerantní partnerku, která chápe, že bez toho nemůžu být. Ale faktem je, že v takovém objemu se to věčně dělat nedá a budu muset časem něco ubrat.

Máme dva kluky, oba chodí do ZUŠ — jeden na klarinet, druhý na lesní roh. Nemám pocit, že by tím úplně žili, ale věřím, že to má smysl a že se jim to třeba jednou bude hodit. Já jsem si taky prošel ZUŠkou a něco málo to ve mně zanechalo.

Jak po 30 letech vnímáš stav undergroundový scény. Objevuje se spousta mlaďochů, tak to za mne nejde úplně špatným směrem. Bavilo Tě víc psát dopisy či kopírovat kazety anebo preferuješ spíš dnešní technologické vymoženosti?

Já myslím, že všechno funguje, jak má – kapel a projektů je jak máku. Hodně to jede na komunitní bázi, na webu se objevuje akce za akcí. Je toho dnes přehršel, až se v tom občas ztrácím, ale to už bude spíš dáno věkem a neochotou se vším podrobně zabývat. Mlaďoši se objevují, což je skvělé, protože jeden čas jsem si už myslel, že pořádnou muziku budou dělat jen geronti. A ono ne.

Třeba na PV (power violence, pozn. Abro) scéně Lili x Elbe, v metalové zase Temora… ti všichni dokazují, že to má budoucnost. Navíc ti kluci jsou na tom instrumentálně mnohem dál, než jsem byl já v jejich věku. Já mám kolem sebe v Kostohryzu taky mnohem mladší spoluhráče. Je to cajk :).

Na sociálních sítích jsi aktivní. Co může posluchač nalézt na tvém youtubovém kanále Sounds of the Czert's Kingdom a na tvém FB profilu?

No jo, na ten fejsbuk furt lezu. Nejhodnotnější mi asi přijdou různé FB skupiny – kolem pěstování orchidejí a botaniky je tam toho mega. Samozřejmě spojení s hudebním světem je taky super. Na profil sázím bez ladu a skladu různé fotky orchidejí ze skleníku, sem tam odkaz na hudební video, které se mnou momentálně šije a potřebuji se o něj podělit. Občas tam hodím i záznam své hry ze zkušebny, když jsem zrovna plnej dopaminu a mám pocit, že by to měl někdo vidět. Když euforie ze hry ustoupí, příspěvek často zase smažu.

Sem tam mi tam hodí lajk orchidejáři v důchodovém věku, třeba i s komentem „jen mu nalož, co se do něj vejde“. To mě docela baví :).

YT kanál Sounds of the Czert's Kingdom jsem založil, když končili Gride a potřeboval jsem někam vložit promo videa k desce Vyzobat. Moc toho tam zatím není – kromě Gride ještě pár videí Možnost volby?. Časem tam budu doplňovat novinky ze své produkce.

Jsme na konci našeho románu. Pokud zde nezaznělo něco, co by mělo, máš prostor. Čerte, díky, blastu zdar!

Možná bych ještě připomenul jeden z nejmenovaných projektů – Exhale (https://bandzone.cz/exhale). Je to už nějaký čas, co není mezi námi zpěvák Josef Maxa. Chtěl bych Pepíčkovi tady dodatečně vyseknout poklonu a poslat pozdrav na onen svět. Byl to moc fajn chlapík s fenomenálním rozsahem. Mrzí mě, že se naše hudební cesty už znovu neprotnuly.

Abro, díky za prostor, zájem a otázky. Román je to dlooouhý. Jestli ho někdo dočetl až sem, tak respekt a díky. Blastu zdar!