Datum vydání: 31. října 2025
Label: Willowtip Records
Žánr: grindcore, death metal, black metal

Před dvěma lety to zabalili Gridlink, jedna z těch zajímavějších grindcore kapel, která se v posledních dvou dekádách snažila se žánrem dělat něco progresivního, byť osobně mi jejich tvorba seděla různou měrou, dle desky/skladby. Ona je i otázka jestli/na kolik to vlastně grindcore byl, zvláště na poslední nahrávce?

Letos post-mortem vyšla remixovaná (Kevinem A. mj. ex-tDEP) a o nové kytarové linky doplněná verze debutu pod názvem Perfect Amber - doporučuju srovnat s originálem. Co se žánrové nejednoznačnosti týče, tak ta začala už na původním Amber Grey. Je tam sice patrná návaznost na Discordance Axis (nejen skrz ječák jejich ex-člena Jona Changa), ale kytarové postupy Takafumiho Matsubary zní často spíš black, death a thrashmetalově (mj. Slayer, úvod Ye E od Euronyma/Emperor v Crash Logs atd.) a na grindové poměry až překvapivě harmonicky melodicky.

Nebyli v tom tedy zdaleka první, stačí vzpomenout už staré Carcass, Contrastic nebo třeba Fuck the Facts. Na Longhena zesílil i vliv/feel mathcore, emo violence/blacku (Orchid a přiznaní Deathspell Omega) a tklivé melancholie, mj. i využitím houslí připomínající At the Gates. Tam mi to ještě přišlo ok, ale na poslední Coronet Juniper už bylo toho emíčka až moc a místy to znělo pomalu jak nasypaná verze Dragonforce nebo jiného heavy/power metalu. Navíc mi tam dost vadila umělejší (pře)produkce, přepálený master, převýškovanost a částečně i Changovo přepjaté ječení.

Barren Path lze považovat za pokračování Gridlink, z jejichž předsmrtné fáze tu hrají 4 z 5 členů. Na rovinu – jsem rád, že to zabalil zrovna Chang. Mitchell Luna (Shock Withdrawal, Noisear, ex-Maruta) byl logickou volbou, mj. hostoval už na Matsubarově sólovce. A je určitě lepší než až otravně ječící Japončík, byť mi tu Mitchův vokální výkon přijde trochu slabší než obvykle. Záleží na místu, někde mi jeho growl přijde dobrý, jinde mírně chlívně legrační, ječák taky jak kdy, asi je to i nazvučením, frázováním, zabarvením. Jako jó, spíš dobrý, ale třeba v loňských Shock Withdrawal mi zvláště jeho growl přijde lepší, artikulovanější, mocňácky deathmetalovější.

Nutno pochválit, že buď Matsubara dostal rozum, nebo mu ostatní domluvili a začal/i drtit agresivnější, sy/urovější, striktnější (?), byť stále dost nápadité, místy i poměrně technické riffy. Občas se jeho a Kobzinova kytara pěkně prolínají, jedna jede složitější, druhá doplňuje táhlejší (atmo)linkou apod. Pořád jde o mix grindcore, death, black, trošku i thrash metalu a těžko říct, který ze subžánrů tu má navrch, ale možná bych to nazval blackened death/grindem?

Často je to spíš jakási fúze, grindovější Mardukcorpse (resp. Infernal War – Horizonless 0:17) nebo i Dark Funeral (šlehačky z 98-01), nebo srážka Feastem s Totenmesse. No Geneva začne dis-odsekáváním na pomezí Discordance Axis/Hate Eternal/Maruta, následně zavane mrazivý melofičák jak cca od Funeral Mist atd. Však i logo kapely a vtipný, tak trochu boschovský obal (Hide Takamura, spíš líbí) inspiraci black/deathem potvrzují. Nadsázka patrná, zlo ale nečekejte, však v tom agresivně-melodičtějším Švédsku/Polsku ho taky moc není.

Občas se tu stále dá zaslechnout i švédský melodeath (At the Gates, Dismember) – třeba v Relinquish (od 0:18 dál), místy špetka tech/bdm či mathcore, občas se to blíží Fuck the Facts a Days of Desolation, nebo i Nasum, ale bez crust rutiny, což je +. Atmomluvení v Isolation a Celestial zní jak od Phlegetona z Wormed. Najde se tu i pár slabších riffů, ale většina je dobrá až super, řežou, baví.

No a ten Fajardo! Ty blásty zní fakt krutopřísně, snad nejlepší nazvučení bicích, který jsem u něj slyšel (a v grindu atd. celkově za dlouho), parádní kovovirbl, kopáky dobrý (lehkej mlask blány) i přechody, činely, zní mi to hodně poctivě nabušený, žádná čvacht/plast triggerem srovnaná sterilizace (Caustic Wound, Wormrot a Maruta – RD klečí na hrachu v koutě). A není to jen o blastech, Bryan tu v rámci možností daných riffáží hraje i celkem dynamicky a nápaditě. Že to i zbytek kapely nadrtil technicky precizně je snad až zbytečný dodávat. Zvuk je celkově parádní, tak akorát špína, čitelnost, vyváženost (nahrávání/mix Lopez z Cognizant a Vera z Despise You), řeže, tlačí, ale master ještě spíš dynamičtější (Muerte z Impaled).

K výše zmíněným, dílčím negativům bych přidal, že mi tu chybí alespoň trochu silnější atmo-přesah, kterým +- žánrově podobné, vrcholné nahrávky disponují a loňští Shock Withdrawal u mě o kousek vedou díky tomu, že mám radši (ještě) disonantnější postupy, H8E, Mayhem, Thorns a Zyklon než švédský black a death. A taky obalem a poctivější stopáží. Grieving je prezentována jako řadovka, ale bez intermezza Celestial nemá ani 13 minut. Pro mě je to EP.

I BP mají oproti SW své plusy – mj. bubeníka, kopáky, rychlost, tah na bránu a chytlavost – nemám problém si to pustit i 2-3x dokola, po 40+ posleších baví furt dost. Zkrátka – je to šleha, hodně dobrá deska, ale má své limity. Nicméně asi nej grind/etc. EP za min. 5+ let, které jsem slyšel a příjemný překvapení, že mě takováhle muzika může pořád tolik bavit.