Kdy: 8. červenec 2025
Kde: Praha, Modrá Vopice

Že bych měl přímo žízeň po grindcorových sypanicích, to se říct nedá, nicméně letošní Obscene Extreme vynechávám, ale pár kapel, které na něm vystoupí, jsem si nechtěl nechat ujít. Takže párty pro tucet smeček, každoroční rozehřívačka před Trutnovem, byla takovým sňatkem z rozumu. Lákali mě hlavně belgičtí Days of Desolation, které považuju momentálně za jednu z TOP evropských grindových skupin. Ovšem ve Vopici si triumf nakonec odnesli jiní borci… Ale nepředbíhejme.

ČD = času dost, takže z Ústí do Holešovic přijíždím se zpožděním, nestíhám přípoj a do Vopice dorážím pár minut po páté, když už sluchovody drtí Portugalci Bas Rotten. Na rozehřátí ideální kapela, nic složitého, je tu hodně D-beatu, ale i starého thrash metalu, občas se také zasype a provětrá dvoušlapka – pro srovnání s někým známějším mě napadají The Exploited; slyšeli jsme to milionkrát, ale i po milionté to funguje a na lidi to zabírá. Je to slušně odehrané, zkrátka standardní naplnění žánru.

Kapely z tohohle ranku většinou hrají ve dvou, ve třech, Bas Rotten sází na početnější, nástrojově klasičtější obsazení v pěti, ale o moc zvukově bohatší to ve Vopici nebylo. Potěšil borec s basou v triku krajanů Systemik Violence, jinak se kluci tlemí, působí uvolněně, zkrátka pohodička. A to až taková, že to kvintet zabalí dřív, než by měl. Až po upozornění organizátorů ale ještě přichází na pódium a jeden stück odehraje. Bylo to fajn, ale soudě podle domácího poslechu jejich desky Surge jsem čekal víc.

Co dál? V pět odpoledne v areálu moc lidí není, převažuje kapelní ansámbl, kdy o češtinu moc nezavadíte. Španělština, němčina, asijská exotika… Prostě OEF v malém. Dalším zářezem v sypacím soukolí byli Proudhon. Ti už zněli víc nasraně, vážně a ne tak odlehčeně jako jižanští předchůdci.

Násyp francouzského tria mladíků působí sevřeně, není to umca-umca tancovačka a odrhovačka, kterou předvedou další smečky v pořadí. Bubeník ovšem v sypačkách někdy nestíhá, takže si dost vypomáhá přechody a šidí to, aby se celý stroj kvůli němu nezastavil. Proudhon se snaží, nicméně v riffech nepředvádějí nic zapamatovatelného nebo originálního.

Další 25minutovku mají na starosti nizozemští DJ Onko. Opět v triu, tentokrát se prezentují ve značně odlehčeném duchu. „Jsme nejhorší grindcore na světě,“ ksichtí se na divactvo vlasatý kytarista. Vtípky provází celý set, nicméně hudebně to žádné lážo plážo není, což potvrzuje i poslech jejich EP Wicky Leaks. Zboosterovaný zvuk, kanální produkce a záchodový vokál upomínají na výplachové Last Days of Humanity, DJ Onko navíc rubanice prokládají groovy pasážemi a hutnými, valivými, až sludge riffy, takže to je pestřejší a tolik to nenudí.

Po slušném nástupu prvních třech kapel dochází ke kvalitativnímu sešupu. Také se v harmonogramu prohodili Podridao s Perpetual. Brazilci jako jediná kapela valila pomalý old school death metal, a jak tomu bývá pravidlem, je to hoblovačka na kost, kde jsme všechny hnilobné ingredience už dávno slyšeli. Podridao jsou poctou starým časům, moc vlastního rukopisu sice nenabízejí, ale marné to není. Ještě ale nejsme ani v polovině, takže dávám pauzu.

Trachoma byla nejhorší kapelou celé akce. Brazilci jsou sice na Instagramu vyfoceni v pěti, v reálu ale hrají ve dvou a je to přesně ten typ gore grindu, který si neužiju, ani kdyby mě dopovali tunou drog a chlastu.

Zefektovaný kanální vokál bubenice Rafaely je jak vystřižená prasečina Regurgitate, takže ani mezi songy neuslyšíte srozumitelné slovo (grc hrc bleh, prostě zvracení), děvče vůbec neumí hrát, bubny spíš hladí (zvukově pro poslouchatelnost ošetřené triggerem? nevím), nápadově velebída, kdy Gutalax vedle tohohle znějí jako konzervatoristi. Prchám.

Ani Perpetual z Malajsie nenadchli, byť jsem k nim cítil nevyřčené sympatie, protože to mastí od roku 1995. Vizuálně zaujal rachitický kytarák s orlím nosem a až indiánskou a hodně zachmuřenou vizáží, kterému dělal protipól trošku prostornější brýlatý holohlavý basák s brýlemi, který se naopak pořád chechtal.

Web OEF píše cosi o vlivu raných Napalm Death a Agathocles, čemuž se dá jenom přitakat. Škoda opět, že jsme to všechno slyšeli tisíckrát, čtyřakordové sypačky jak z konce 80. let. Na jeden song se na prkna přiřítil neznámý týpek v kšiltovce, který ho odvřeštěl v epileptickém pojetí. Borci potěšili coverem Unchallenged Hate (poprvé ho podělal bubeník, tak ho dali dvakrát) a nakonec ještě od Carcass Pyosified (Still Rotten to the Gore), tyhle dva kusy byly nejlepší. Zvukově grindový standard – to znamená bordel.

Pak přišli na prkna Tools of the Trade a to byla jiná káva! Opět Malajsie, ale výkonnostně se posouváme z oblastního přeboru cca do druhé ligy. Opět ve třech (bicí – kytara – řev), ale zvukově už (konečně!) bylo všechno slyšet, jak má.

Skladby mají spád, jsou členitější, mají nepravidelnou strukturu a dost zvratů. Podobně jako Wormrot se nebojí experimentovat, grindcore jim je těsný, takže tu jsou odbočky do dalších žánrů – máme tu nervní postHC vyhrávky (určitě zazněla Bangsa ze splitka s Extreme Decay), nepravidelnost powerviolence, kluci se nebojí rozplizle pomalých riffů. Tentokrát precizně nabouchané, což se opakovalo až do konce večera. Hodně povedené.

To se dá říct i o našincích Ludra, kteří jako jediní reprezentovali naši rodnou hroudu. Viděl jsem je před nějakou dobou v Litoměřicích, když ještě neměli nic vydaného. Teď ve Vopici tedy napodruhé a dojmy lepší. I když…

Čtveřice se zhlédla v přímočarém náhulu á la Rotten Sound a songy se podobají jako vejce vejci. Nechybí povinný skandinávsky chrastivý sound (pedál HM-2?), taky jsem si místy vybavil i starší Pigsty. Nicméně Andreas je super frontman, působí suverénně, pitvoří se, dělá různé grimasy, songy uvádí v češtině i angličtině. Jen mě mrzí, že Luky za škopky valí stlačené sypačky, myslím, že by tu víc vyzněla klasická grindová sešívačka na ride.

Venku se končí, policejní hodina je tady, takže se jde do boudy. Tam se už chystají Human Obliteration z amerického Sacramenta a už zvukovka napověděla, že produkčně to bude ošetřené dokonale. Čím méně nástrojů, tím lépe to hraje? V případě Amíků rozhodně!

Zvuk se v interiéru netřepí, je to sevřené jak půlky před stolicí, kytara Vince Cassinelliho je nabasovaná, hutná, v jednom momentu, když hrál melodickou vyhrávku, jsem měl dojem, že slyším z podkresu předehranou basu. Halucinace? Mimochodem, tuhle kapelu jsem jako jedinou nevyfotil, protože se v kotli rozjelo pravé peklo. A byl k tomu důvod.

Duo strhlo i mě surovým vyzněním, kde se střídal punkový drive, death metal, grind, ale i heavy sludge/doom pasáže. Vůbec to byla perfektní kombinace, kdy se z Crowbar/Down přešlo do hutného moshingu á la starý Dying Fetus nebo geniální demo Ton (Blind Follower) nebo nasraného thrash/grindu Noisear či P.L.F. Těžkotonážní bicmen Jimi Hughes hraje tak, jako kdyby chtěl svoji soupravu zničit, do toho podporuje řevem sekerníka, valím bulvy a smekám. Z nahrávek to tolik neleze (zkuste třeba jejich zářez Definition of Insanity), ale živě si v úterý vysloužili absolutorium. Nejlepší kapela dne.

Days of Desolation to tak neměli jednoduché, ale obhájili si to po svém. Kvartet na mě už na začátku působil unaveně, měl jsem pocit, že přijeli z předchozí štace v německém Rostocku pozdě, při zvukovce se dlouho ladil problém s krabičkami šedého obřího kytaristy Barta Jansena. OK, nakonec vyladěno, jde se na to.

Začalo se zostra, dvojkou ze Circles, Rift Inducer. A trochu jsem to čekal – zvukově to nebylo optimální. Dvě kytary jsou pro jejich muziku nutné, leč ve Vopici úplně absentovaly basy a tvořila se zvuková koule. Člověk si na to po čase zvykl, ale tenhle špinavý sound mi živě moc nesvědčí – stejný problém mám i s Gadget, i u nich to naživo netlačí tak, jak by mělo.

Muzikálně a instrumentálně šlo rozhodně o nejnadupanější kapelu, hned v prvním válu se sype do nepravidelného členitého riffu a jejich hudba nabízí spoustu dílčího koření z dalších žánrů (crust, rozklady a disonance, ale i melodeath), přičemž je to pořád hurikánový příval energie. Co předváděl bubeník Owen Swerts, nad tím zůstával rozum stát. Přechody, traktory, průšlapy, sypačky, všechno dává na pohodu ve zběsilém tempu a do toho ještě sekunduje murmurem uječenému frontmanovi Femkemu. Ten se v průběhu setu svlíkl, a dal tak na odiv svoje všudypřítomné kérky.

I přes to nasazení borců si myslím, že Days of Desolation je spíš poslechovka než skupina určená k nějakému veleřádění obecenstva. Hrálo se zejména ze Circles, určitě zazněl otvírák Mass Hypnosis, titulní námrd Circles, Moths to Flame i Hypersleep s ultramelodickým pomalým zakončením. A tuším, že chlapci zařadili i něco ze splitka s Noisear (Void?).

Komunikace s lidmi ale byla slabší – mezi skladbami se imrvére vazbilo, do toho nám sice vokalista nebo bicmen něco říkali, ale vím prd, o čem vlastně. Přesto jsem moc rád, že jsem to viděl, Days of Desolation dělají moderní namakaný extrém a zaplňují mezeru, která tady je po konci vizionářů Nasum.

S italskými Eraser se vracíme o třicet let zpátky. Jejich old school grindcore působí po Belgičanech fakt archaicky, ale o to víc je srozumitelný pro lidi, kteří si chtějí zapařit. Basák s řepou kudrnatou jak Hendrix připomínal mladšího Dannyho Lilkera, musím taky pochválit hru Vinze, který v sypačkách neztrácí drive a nic nešidí, takže bandička jede bezchybně jako po másle. Musím se ale přiznat, že vzhledem k tomu, že jde o jedenáctou kapelu a je to dost kolovrátek, moc to na mě už nefunguje. V UG jsou prý Eraser pojem, je to pravda? Jestli jo, tak to moc nechápu. Lidi se ovšem baví, kvartet (snad) taky, a o tom to je…

Mexickým goregrinderům Urtikaria Anal se omlouvám, už jsem na ně neměl sílu, navíc ráno hajdy do práce, takže jsme to někdy po půl dvanácté zabalili a jelo se domů. Akci hodnotím veskrze jako povedenou, jen škoda nízké účasti, která jen lehce přesáhla sto hlav. Všichni na dovolený, nebo grindcore netáhne? Nebudu házet flintu do žita, za rok se uvidí…