Datum vydání: 22. května 2026
Label: AD 93
Žánr: drone, dark/ritual ambient, drone folk/metal
Délka: 37:09

S posledními dvěma deskami, hlavně s 2 roky starou False Lankum, sklidili Lankum značný úspěch i daleko za lamanšským průlivem a také mimo okruh fanoušků tradičního irského folku (mj. i na Roadburnu 2024). Dublinští v některých skladbách přidali či akcentovali temnější, psychedelické až lehce zneklidňující nálady, droneující, alikvótní, divno(mikro?)tonální, někdy až disonantní postupy a vlastnosti tamní hudby a posílili i zvukovou intenzitu.

Nejen tím mohou částečně připomenout (či ffo) Swans (Go Dig My Grave, 2/2 The Turn), jindy pastorální polohy starších Pink Floyd (Clear Away…), něco může oslovit i fandy Current 93 (Netta Perseus) či jiných psych, neo, avant, drone a „wyrd“ folků. No, ale pořád jsou tam i ty obyčejnější juchačky z přístavní putyky a melancho balady. I pražský koncert v solidně zaplněné Arše mi potvrdil dojmy, že asi 3 skladby dobrý, ty jistou sílu/čaro mají, zbytek spíš „jen“ fajn, něco i zívanec.

One Leg One Eye, projekt zpěváka a multiinstrumentalisty z Lankum, Iana Lynche, ke kterému se později připojil hráč na synthy (aj.) George Brennan, působí i baví celistvěji. Dá se říct, že kde divnost a droneová psychedelie domovské kapely končí, tam OLOE začínají. Na debutním, 4 roky starém ...And Take The Black Worm With Me už sice instrumentálně převládal drone/ambient, ale vzhledem k Lynchovým, tradičně znějícím nápěvům se dalo s klidem stále mluvit o (drone) folku a poslední skladba je obyč/lehce psych písnička.

Na letošním albu CRONE ale Ianovy harmonické zpěvy či jiné písničkové prvky absentují. Jde už zcela o drone/dark/ritual ambient využívající zvuk dud, niněry a dalších nástrojů. Irská tradiční hudba tu je slyšet jen málo, „v rozkladu“, náznacích, nejvíc v poslední skladbě. Vokálů se v ní i 1. skladbě zhostila 72letá herečka Olwen Fouéré (hrála mj. v The Northman, Mandy aj.), která se s Lynchem podílela už na soundtracku k asi dost špatnému (?) hororu All You Need Is Death – soundtrack je ale fajn, závěrečný track přicmrndli Malthusian.

Olwen se na novince vžila do role Calib, (cca) ježibaby z irské ságy Togail Bruidne Dá Derga, s jedním okem, nohou a rukou, která má mnoho dalších jmen (jak praví název skladby) se zlověstnými významy. Její odříkávání těchto jmen (á la Valediction od C93), táhlé divno/disharmonické zpěvy a hrdelní zvuky působí jako zaklínání, mantry, vokály se různě překrývají. Spolu s proměnlivými drony akustických nástrojů, synthů, možná i harmonia/elektrických varhan a bas/kytary to působí jako temný, magický rituál (místy i trochu legrační – „uaargh!“).

Kolem poloviny dojde i na drone(doom)metalový riff a i ve 2. skladbě se to místy blíží (nebo ffo) třeba i SunnO))), Nadja, případně i drone polohám Neptunian Maximalism apod. - v samože irské nástrojové verzi/zabarvení. Zvlášť do vrstev oné 2., nejdelší a také nejlepší Neither Fell nor Flesh se dá pěkně ponořit, hypnotizuje, ale je i (na poměry) proměnlivá a dynamická. Zvuky nástrojů se zajímavě, psychedelicky mísí, mečení (mučení?) dud a vysoké tóny (harmonium?) vytváří napínací, trochu zneklidňující efekt. Tóny vytváří zvláštní ne/souzvuky, lze vzpomenout i na Tongue Depressor, (sub)basy náležitě zahušťují, pulsují a tlačí. Potkává se tu cosi prastarého, zapovězeného, pohanského, mýtického i avantgardního, snad cosi z hlubin podvědomí či keltských nočních můr? Ale je to i svým způsobem až meditativní.

Třetí, nejkratší What I Shall Follow, I Shall Hunt je i nejdivnější. Úvodní „kručení břicha“ (dudy?) pobaví, další drhnoucí a naechované zvuky a údery už působí temněji. Jo, ten lov v tom slyšet/cítit je. Závěrečná Save What Birds Will Bear Away in Their Claws je proti předchozím, zlobivějším trackům harmoničtější, melancholická a fatální. Calib pronáší proroctví o smrti krále Conairea a následném požáru hostince Dá Derga.

Místy lehce i v předchozích skladbách, ale hlavně v té poslední vnímám ambivalentně, jistý, řekněme, „dark fantasy soundtrack“ dojem (trošku klišé/kýč blízký dungeon synthu apod.?), doslovnost a patos v projevu Fouéré. Instrumentálně se mi to pořád spíš líbí, byť mi 4ka sedí z celé desky nejméně. Je otázka, jestli by to se zachováním konceptu a příběhu šlo udělat i lépe.

Většinou tíhnu k o něco i výrazně abstraktnějšímu, nebo prostě jinak zabarvenému drone/ambient/folku etc., ale i CRONE si dokážu ve vhodné náladě užít, místy víc, místy míň, ale je to převážně dobrá deska, v rámci záměru tvůrců vydařená a poměrně přesvědčivá. Zatím asi nej, na čem se Ian Lynch a spol. podílel/i. Citlivý, vyvážený, tak akorát tlačící master Lasse Marhauga též pomohl. Obal a logo docela fajný, vkusný.

Na BRDCST festivalu to dle části setu, kterou jsem stihnul, fungovalo i živě (komplet záznam zde), tak snad si ho zítra v neděli 6. září v Letohrádku Hvězda na druhý pokus poslechnu celý.