Kdy: 16.-19. duben 2026
Kde: Holandsko, Tilburg
Report: čtvrtek, pátek

V sobotu line up Roadburnu vypadal, jako bych právě měla narozky. Pět dárečků hned za sebou, na stagích vedle sebe, takže vždy zhruba půl hodinka pauzy mezi koncerty a hurá rozbalit si další. Ta pětice zahrnovala Slowhole, Primitive Man, Prostitute, Dälek a Moloch – a teď nastává čas je tu všechny postupně vychválit.

Tenhle program mě nasál ve tři odpoledne a vyplivl kolem desáté večer. Musím říct, že jsem měla trochu obavy, jak to všechno ustojím. Ty půlhodinové pauzy jsem totiž chtěla využívat k tomu, abych si na další kapele zabrala fleka v prvních řadách a udělala si z toho pěkně time of my life. Takže na posezení čas už nezbýval. Postupem jsem ale vychytala vhodnou aktivitu 2v1 – odpočinek při sezení na záchodě. Hele, i minutka v sedě bodne.

Jako první je můj natěšený ksicht přilepený pod pódiem v Engine Roomu a třetí den fesťáku začínám se Slowhole. V jejich festivalovém medailonku stálo, že vyslat je sem byl nápad kolegů z New Orleans - Thou, kapely, která je s Roadburnem prorostlá až ke svým zahnívajícím kořínkům. Taková výjezdní doložka Slowhole určitě pomohla zapsat se do povědomí účastníků, kteří Engine Room slušně zaplnili. Sami Slowhole v rozhovorech zmiňují, že je Thou vzali v začátcích pod svá křídla a všemožně podporovali při vydání debutu a při první tour.

Jejich eponymní debut z roku 2024 je na začínající kapelu velká paráda. Špinavý, upískaný, nervní mix sludge, doomu, -gaze, noisu naživo podpořila řádná hlasitost (po Shearling druhá nejhlasitější kapela). Celkově šlo o hodně fyzický zážitek, který mačká k podlaze. Těžko říct, kdy přesně to přestalo být hudba a začalo být prostředí. Zatímco doma mi jejich deska pěkně odsejpá a přijde mi i „chytlavá“, naživo se zpomalilo, zhutnělo, chvílemi rozlezlo do noise abstrakce a demolovalo hlukem. Krvavě červená světla, pomalé pohyby zpěvačky Shannon a její maniakální řev i výraz tomu dodaly nádech vyhrocené seance. Ne všechny songy jsem poznávala, zazněly asi dvě novinky, takže se něco vaří. Těším se.

„Hi, we’re Primitive Man from planet Earth.“ No, jen aby. PM vystupovali na Roadburnu hned se dvěma sety. První sobotní, pojmenovaný Remembrance, byl reinterpretovaný průlet diskografií (kromě nejnovějšího alba, na které došlo v neděli). Z každého alba jeden až dva songy (nejsem zas takový maniak, abych doma sjížděla jejich diskografii a ještě ty skladby poznávala, ale cca po měsíci se někdo takový konečně našel a hodil to na setlist.fm).

Když Ethan ze svých útrob vysílal do mikrofonu nelidský řev (to tělo je fakt nástroj), podladěné kytary hučely od podlahy po strop a za rozmáchlým bubeníkem běžela projekce něčeho jako poruchového televizního signálu, byl to další neskutečně fyzický koncert. Žádná světla, jen mindfulness v přehlcení zvukem nebo jak to popsat, odcházela jsem úplně zresetovaná. Hodně „tady a teď“ zážitek a katarze. Nedělní set s novým albem byl ale ještě o vagón silnější a vlastně mi ten sobotní dost vygumoval z hlavy.

Na Prostitute naživo jsem byla hodně zvědavá. Jejich debut Attempted Martyr je mi hudebně blízký a baví, akorát z něj občas až příliš trčí různé vlivy, takže jsem mu nikdy úplně nepodlehla. Schválně si pusťte třeba song Body Meat…

Něco vlastního ale určitě přinášejí a to hlavně okořenění jejich energického noise rocku (vesměs samplovanými) blízkovýchodními motivy (třeba hned úvodní hit All Hail). A pak taky téma – život Arabů na západě po 11. září (frontman Moe Kazra má libanonské kořeny a po onom datu si v USA zažil své).

Jdou na to celkem provokativně. Třeba jejich merch (a zároveň cover alba) - hlava Araba zahalená do černé pouštní šály, koukají mu jen stíny očí, arabským písmem nápis „Prostitute“, dalším nápisem je název alba, které by se dalo přeložit jako „Pokoušený mučedník“. Tohle tričko není žádný easy-wearing. A podobně i jejich texty, kdy Moe propůjčuje svůj hlas jakýmsi přepáleným, groteskním postavám teroristů. Líbí se mi, jak na to jdou z úplně opačné strany, nebrojí proti islamofobům, naopak servírují tyhle nafouknuté stereotypní představy o Arabech a podle Kazrových slov „je lidem hážou zpět do ksichtu“.

Ačkoliv je jejich materiál fakt energický a nakažlivý, publikum je zpočátku celkem vlažné, což přiměje zpěváka vznést řečnickou otázku „I just don’t understand, why are you not dancing?“. Kupodivu to nevyznělo jako trapné hecování, spíš jako upřímný údiv od člověka, který se zjevně dokáže rozvášnit víc při nedělním obědě (nejde jen o Roadburn, na youtube jsem slyšela, že se takhle divil i jinde, jasně že třeba v Německu). A brzy se fakt něco zlomilo a ve výsledku z toho byl první koncert tady, kde jsem propotila všechny svršky.

Setlist kombinoval nejsilnější kusy z debutu s asi třemi novinkami, které nebyly špatné, ale do paměti se mi neobtiskly. Perfektně vyzněla „odrhovačka“ Joumana Kayrouz. Z nejchytlavějšího songu na albu byl naživo skočný noisový bordel. A stejně jako třeba zpěvák Eyes, umí i Moe moc pěkně štěkat.

Prostitute, podobně jako Maruja, vyprodávají kluby a sály v západní Evropě. Uvidíme, kdy to dotáhnou k nám. Po tomhle koncertě mě baví víc a víc.

Dälek - asi můj nejvíckrát naživo viděný interpret. A nechtělo se mi jej vynechávat ani na Roadburnu. Nové album mi dost sedlo a v Terminalu zaznělo v podstatě od začátku do konce, jen na konci přerušené songy The Essence a Ever Somber. Dokonce na téhle tour nehrajou ani Eyes to Form Shadows, což myslím, že už bylo načase. Poslední koncert v Akropoli byla spíš hypnóza, tohle bylo víc old school, hlučnější, temnější. Hned úvodní Better Than s jedovatým refrénem velká pecka a ani dál laťka neklesala. Däleka jsem chtěla stihnout ještě o dva týdny později na služebce v Poznani (což se ale nakonec nepovedlo). I proto (zbytečně) odcházím 3 songy před koncem, abych...

...urvala první řadu na Moloch v malé Hall of Fame. Jsem tam 40 minut před začátkem a je nás tam dohromady pět. Aha, takže kultovnost kapely je asi jen v mé hlavě. Neva, aspoň jsem pokecala s jedním Amíkem. Když ho slyším asi potřetí říkat družce, jak už je unavený, nabídnu mu hroznový cukr. Celkem nenucený způsob seznámení, příště toho vezmu víc.

Britští Moloch letos vydali album po sedmileté pauze a to hned putovalo k mým 2026 topům. Neznám všechny jejich starší věci, ale neočekávám nějaké velké odbočky od nihilistického, repetitivního, trýznivého, nasraného (doom)sludge, pro který jsem si tu přišla s otevřenou náručí (a nové album sem tam taky pěkně píská). S prázdnou jsem neodešla, zlo zde bylo z celého Roadburnu nejvíc přítomno. A nahlas! Jak jsem psala, Primitive Man na mě vlastně působí spíš katarzně. Moloch, to je surovější pohrdání lidským pokolením a přímá linka do beznaděje. Primitive Man jsou taky víc profi, Moloch se drží DIY.

Frontmana jsem měla celou dobu tak metr před sebou. Sem tam předvedl nějaké to pomalé přejíždění si po krku ukazováčkem, a když někdy v půlce odhodil triko, koukám, že kérek dost přibylo. Řev i pohled z něj šel výhradně jedovatý. Další agresor byl bubeník, který do toho mlátil, až se pod ním třáslo jeho bubenické pódijko. Celkově sludge metal v podobě, jak ho mám nejraději.

Moloch jeli letošní EU tour s již zmiňovanými Slowhole, a i když si doma častěji pustím Amíky, kteří i naživo byli skvělí, třetí den na Roadburnu to u mě těsně vyhráli právě Moloch. Škoda jen, že nedrásali hodinu, jak bylo psáno v timetabelu, nakonec to bylo jen necelých 40 minut.

Je deset večer a pětice skvělých koncertů za mnou. Teď už je mi všechno jedno, najdu kámoše a zamíříme na secret show Portrayal of Guilt do Skate parku. Nijak zvlášť je naposlouchané nemám. Kámoši mě informují, že včera na normálním koncertě měli lepší setlist. Tady ve Skate parku ale myslím udělali pěknou vzteklou tečku za vydařeným dnem.

Nakonec ještě nakouknem na Truck Violence, začínající kanadskou kapelu s infuzí Chat Pile, ale kluci dovádějí tak moc, že si brzy po začátku zruší basu, následuje technická přestávka s pájkou, při které se rozhodnem, že se jde spát.
 

Neděli - poslední den fesťáku jsem si zpestřila výletem do blízkého malebného města ´s-Hertogenbosch, rodiště Hieronyma Bosche. Ráno jsem si online rezervovala plavbu loďkou po místním kanálovém systému Binnendieze někdy na poledne, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože na místě už bych volné místo nesehnala.

V loďce je nás asi dvanáct, romantická plavba historickým centrem trvá skoro hodinu a výklad kapitána je v holandštině, ze které díky letům trápení se s němčinou rozumím tak 5 %. Tenhle zážitek ale rozhodně doporučuju, místní kanály jsou úzké, tiché, křivolaké a působí jako labyrint. Fajn způsob jak poznat město z jiného úhlu. Pak už jen courám starými uličkami, s nelibostí zjišťuju absenci Taco Bellu v tomhle výstavním městě, tak si dám holt něco lepšího a hurá do unavené atmosféry posledního dne fesťáku.

Vypadá to tam v neděli fakt jako ve fyzio centru, furt vidím nějaké lidi si různě protahovat nohy a kroužit kloubama. Holt je to fesťák, kde vládne kolonka 40+. Hned první koncert je ten, kvůli kterému jsem tu zůstala až do neděle. Primitive Man s album setem Observance. Takže něco přes hodinku uvržení se do drtících zvukových krajin.

Observance je album, které se mi ze všech alb PM poslouchá doma nejlíp. Je rozmanitější, ale současně i víc hypnóza. Na nedělní koncert jsem tedy víc nadrcená než na ten sobotní a je to pecka. „We’re thrilled to play this record for you and we will see you on the other side.“ Asi tak. Nástroje a Ethanův řev mají opět fyzický dopad a navozují lehkou disociaci. Do reality na chvíli vrátí jeden antiwar song a Ethanův lakonický komentář k současnému stavu světa. Ačkoliv tenhle koncert považuju za vůbec nejlepší z letošního Roadburnu, moc nevím, co bych o něm psala, těžko přenositelný keťákový zážitek.

Následují Belgičani Kiss The Anus Of A Black Cat, kteří byli jednou z nejdřív oznámených kapel. Díky tomuhle faktu a taky díky tomu, že jde asi o jedinou kapelu, kterou jsem si mohla pouštět v práci, aniž by mě někdo prosil o vypnutí, jsem si je naposlouchala důkladně.

Ačkoliv se dvě jejich nejnovější alba vydávají elektro směrem, roadburnovský set obsáhl starší darkfolkovou tvorbu, která by mohla zaujmout fanoušky Wovenhand. Naživo tenhle koncert hrubě předčil moje už tak vysoká očekávání. Jedna z mála příležitostí, co letos na Roadburnu slyším čistý zpěv a frontman Stef Heeren to úplně zbořil! Folkové písničky, ale bubny, basa, kytary (bylo i banjo), všechno mohutné a sametové zároveň. Vezu se jak na obláčku.

Tímhle koncertem v podstatě končí můj dnešní plán, dál jedu už bezprizorně. Nejvíc mě láká vlát po různých bordelech, čemuž vychází vstříc nabídka secret shows ve Skate parku. První jsou Crouch, supergroup členů belgických legend (Amenra, Wiegedood, Oathbreaker), žánrově zhruba HC post-metal, který šlapal velmi dobře. Bohužel mě tam nechtěně zlijou celým pivem a bohužel je zrovna dneska celkem kosa na to mít mokré gatě, i když první tři dny vyšlo krásně sluníčko a dvacet stupňů.

Do Engine Roomu nakouknu na Ak'chamel, ze zvědavosti, nejspíš jako velká část publika. Nejsem cílovka co se týče masek a převleků na pódiu (ok, Imperial Triumphant jsou výjimka). Vydržím tak do půlky. Ze začátku hrajou rituálnější šamanské věci, ale po několika sonzích to rozjedou až tak do metalu, že na to část lidí začne headbangovat. Nálada na to úplně není, radši zmizík do Skate parku na kousek Lijkschouwer, blackened death-sludge z Rotterdamu. Odškrtávám si tedy místní kapelu, na rampě v pololehu mi to celkem chutnalo.

Zhruba v půlce se sbírám na poslední misi, což jsou Chained To The Bottom Of The Ocean, kteří se hlásí k death doom sludge. Těchhle jsem taky celkem neznalá a po pár sonzích si říkám, aha, tak ti jsou tady asi místo Thou (podle jejichž songu mají i jméno).

Na značkách mě udrží hlavně party faktor, na kterém kapela maká od prvního songu, kytary nad hlavama, headbanging, i v publiku je ozvěna veliká. Do karet jim asi hraje i to, že jde vůbec o poslední heavy koncert fesťáku, tedy kdy jindy než teď si pro sebe urvat ještě kousek euforie. A to se přesně podařilo, super energická tečka. Kdo si tohle neužil, nemá rád metal. Myslím, že by se skvěle hodili i na Brutal.

A konec. Letenky nazpátek jsem si koupila až na pondělí večer z Amsterdamu, kam je to z Eindhovenu hodinka a půl vlakem, takže tam mám zhruba půlden na obhlídky. V centru ale úřaduje zločin jménem masový turismus, tak se držím spíš o kus dál a jen tak courám podél kanálů a postupně se přepínám zpátky do reality.

Zase se to vydařilo, vrátit se za rok je rozhodně ve hře!