Datum vydání: 21. března 2025
Label: Cyclic Law
Žánr: avantgarde, ritual music, eastern folk, improvisation, experimental

Lotyšsko-ukrajinská divoženka Darja Kazimira provádí své obskurní, nejen hudební, rituály už asi deset let, její hlas budou znát i fanoušci Αχέροντας či Shibalba, na jejichž posledních nahrávkách se vokálně projevuje, hostovala i u Demonologists či Mala Herba. Tvorba všech zmíněných je ale oproti jejím sólovkám pohodový čajíček o páté.

V posledních letech Kazimira žije a tvoří v gruzínském Tbilisi ve spolupráci s tamním rodákem/čkou (?) Zura Makharadze. Jejich společná, předloňská deska s výstižným názvem Songs From An Obscure Matriarchal Tribe, která se nahrávala v ruinách kláštera Karmir jako součást experimentálního filmu Rue de la Lune, patří k nejpozoruhodnějším nahrávkám podobného druhu posledních let, v širším výčtu i obecně. A s letošní Minotaur – Ananke to nebude jiné.

Darja a Zura se na ní vrací ke své zjevně oblíbené tématice, řecké mytologii (viz předchozí Dionysus' Blood and Sperm in Our Mouths a Medea Forgives Jason). Z webu i bandcampu lze vyčíst badatelský (i archeologický) a filosofický zájem, který jde více do hloubky i mimo povrchní, konvenční pojetí mýtů. V audio i vizuální rovině je rovněž patrná snaha o značnou autenticitu, sy/urovost, prezentace zmíněného působí až odpudivě a bizarně, bez „cool occult“ artificiální uhlazenosti. Však starověké rituály často také bývaly dost podivné, krvavé a vůbec nehezké záležitosti.

Hudba na Minotaurovi (mj.) čerpá z východní hudební tradice/“folku“ – ať už gruzínské, balkánské, pobaltsko-ukrajinské aj., vyznívá (+-) vzdáleně, starověce, rituálně. Instrumentálně i vokálně je nahrávka mimořádně pestrá. Postupně tu zazní desítky perkusních, dechových, strunných, většinou exotických i původně nehudebních nástrojů (kov, kámen, dřevo). Muzika je to povětšinou disonantní, často extrémně uskřípaná a ukvílená, úvod druhé The Sanctuary s tísnivým vrzáním, troubením a odbíjením „zvonů“ (lazené kovové trubky/perkuse?) se blíží i nějaké post-moderní avant-„klasice“, následující The Desire ouška potrápí až noiseově, táhlé vokály tady i jinde zase dronují atd.

Darja, Zura i v první skladbě hostující Keren Batok využívají široké spektrum zvláštních vokálních technik – východní halekání, zpěvokřik - tzv. white voice (otevřený/plný/přirozený hlas), lele trylkování (ululation), obřadně důstojné i naříkavé (žalo)zpěvy, deklamace, zaříkávání, glosolálie, ječení, skučení, vytí, táhlé mručení až bezmála metalový growl, skřehotání, atd. atd.

Hlavně hlas Kazimiry má úctyhodný rozsah (bas až skoro soprán?), značné charisma a někdy překvapí nezvyklým zabarvením – v hlubších polohách zní skoro mužsky. Vokály se porůznu přibližují i k Diamandě Galás (s/t, Defixiones i jiné) nejexpresivnějším polohám Lisy Gerrard, Hekte Zaren, ale lze vzpomenout i na Attilu Csihára (mj. skřípavé sténání v 6.) či Rullyho Shabaru ze Senyawa. Někdy vrstvením vytváří i dojem sboru, místy využívají i zkreslení efektem (á la raní C93) – taková devátá Deimos je obzvláště pandaemonická.

Nahrávka patrně vznikala (+-?) improvizací, ale je tu stále znát soustředění na dané téma, dramaturgii, atmosféru, vyjádření myšlenky nebo i děje příběhu, jitří to fantazii, jsou tu i relativně „chytlavé“ nebo spíš zapamatovatelné, opakující se nápěvy, rytmy, motivy. Napůl struktura a schéma, napůl intuitivní, volnější proud vědomí – nebo tak něco.

Nálady jsou tu převážně temnější, podivně tragické, napínavě dramatické, halucinačně blouznivé, mysteriózně cizí. Objeví se i rozpačitější úseky, které vyznívají spíš legračně, místy až infantilně (např. desátá Sometimes Chaos), občas mě ty skřeky baví i mírně iritujou zároveň („heh, tak tady to s těma houbičkama přehnali“). Kladné dojmy ale vždy převažují, některé části, zvláště ty hlubší i některé vyšší, vypjaté nápěvy jsou dost silné, až fascinující (nejvíc asi v osmé My Body?).

Ale těch 79 minut a 25 vteřin (!) by se určitě prostříhat dalo - záleží na náladě, někdy bych krátil víc, někdy míň. Většinou pouštím na 2x nebo i 3x, ale už jsem si to i párkrát vychutnal v kuse. Je to náročný, ale rozhodně zajímavý, neobyčejně působivý zážitek. Zvukově je vše dobře nazvučený, pěkně syrový, naechovaně prostorový, působí to reálně, živě, vlastně se divím, jak se jim to podařilo všechno při mixu vyvážit, všeho tak akorát, tady asi nemám co vytknout. Mínótaurus na obalu od Kazimiry se též povedl, fešák.

Do jeho labyrintu se vracím už přes 3 měsíce a furt baví, ale s nějakým finálním verdiktem si pořád nejsem jistý, čísly hodnotím čím dál víc nerad obecně, tady tuplem. Záleží na rozpoložení, někdy mi tenhle vytripovaný rituál sedne hodně, někdy míň. Rozhodně se ale jedná výjimečnou nahrávku, pro kterou se těžko hledá srovnání.