Datum vydání: 25. dubna 2025
Vydali: Godz ov War Productions
Žánr: death metal, black metal
Čas: 44:25

Konečně jsem napsal i „war metal“? Tak trochu. Příznivce variací na dema Agathocles (čti Revenge) ale asi zklamu. Tohle označení se sice váže především ke kapelám vycházejícím z Blasphemy, Conqueror nebo Bestial Warlust, ale přeneseně se dá použít i na jiné black a death metaly, které ať už lyrikou a/nebo i vyzněním hudby válečnou tématiku evokují.

Hexekration Rites jsou stále poměrně mladá skupina z Paříže, od roku 2018 doposud vydali demo, dvě EPka a letošní Misanthropic Path…, které je jejich dlouhohrajícím debutem. Členové mi byli neznámí, baskytar/vokalista H. R. (Arkyon) založil letos se členy Destroyer 666, Venefixion a Destruction Ritual kapelu Invoketh, ale jinak nic zajímacího. V jejich black/death metalu, nebo asi spíš death/blacku (či blackened deathu?) lze slyšet více vlivů, ale vazba na francouzskou (disonantnější) scénu je tu asi nejsilnější. Kdybych to měl shrnout jednou větou, tak napíšu, že Aosoth hrajou war death metal. Ale je nutné to rozpitvat a upřesnit.

Ovlivnění BST-ho zlobivě hučivým zvukem i frázováním některých riffů s typickými vý/újezdy a meluzínovitým zavýjením (odvozenými ať už od Immolation, Portal, BaN, DsO či Arkhon Infaustus?) je tu slyšet už v úvodní Předehře s tribálně-militantními bubny (i tympány?), která působí jako volání do zbraně a předzvěst bitvy. Rozjezd druhé The Grimoire i některé další riffy připomínají i marše starých Hate Forest (Inmost Winter) a tudíž i Immortal (Grim z Battles), ale právě v pomyslné Aosoth cover/upgrade verzi. Koule tomu přidává i celkem masivní, hutný, úderný, basově „bagrující“, špinavější, ale stále dobře srozumitelný zvuk. Master je spíše tišší, chce to trošku vohulit, ale pak to hrne fest (což mám radši než defaultní přepálenost).

Oproti Aosoth se Hexekration vyjma první skladby moc nesnaží o navozování atmosféry (málo). Žádný hlubší zlosataňizmus, rozklad(y)né apod. hodnoty tu nehledejte, blíž to má k jejich útočnějším, našláplým polohám z AoA a III (i na IV a V by se něco našlo). Spíš to zní jako triumfální tažení pekelných legií do bitvy, jízda a útok těžké kavalérie a nebo – rohatých tanků. Jo, ty tanky jsou tam asi nejvíc – hlavně některé valivější polohy Bolt Thrower (nebo Rattenfänger), starší Cruciamentum (EiD), trochu i Grave Miasma, ale v pár místech snad i raní Agrimonia (jejich nejtvrdší polohy) či nějaký stenchcore (Hellshock?) – byť většinou v mixu s Aosoth. Pokud bych měl zmínit něco z kanadské scény, tak mi to trochu připomíná pomalejší, valivější, dynamičtější obdobu Adversarial. Ale něco by se našlo dokonce u Morbid Angel/corpse a Emperor (Depraved od 1:35)!

HR ale kombinují jen ty postupy zmíněných kapel, které jsou spolu z podstaty kompatibilní, nejde o nějakou slátaninu. Riffy jsou převážně jednoduché, celkem chytlavé, valná většina mi nezní přiblble, byť v 3/3 desky si kapela pár slabších chvil vybere. Tupější úvod Canticle, byť s dobrým sólem, v The Last Priest od 2:17 rip-off druhýho riffu z Jámy Pekel (za rok už druhý!), 2-3x snad i něco poblíž war/Archgoat, ovšem míň retard a líp zahraný, bez bramboračky. Závěrečná Disciple patří k těm lepším. Převážně hlubší, mocňácký growl/řev s přiměřenou dávkou echa mi rovněž dost sedí. A ty UGHs v Apocalyptic jsou luxusní!

Hlavním negativem je pocit slévání, úvody 2., 3. i 4. skladby zní skoro stejně, byť se pak vyvinou jinak. Pár repetic bych ale tu a tam ubral (ale to i u Aosoth/HF). Občas osvěží vyhrávka, vhodné sólo na kytaru, nebo i výraznější „procházka“ baskytary – např. v Revealing (2:37 á la Mayhem – Life Eternal). Rytmika je celkem proměnlivá, dynamická – válce, sypačky, ale i old school kvapíky s průšlapy (třeba i á la Aosoth III – VI od 1:15), efektivní zpomalení s vycinkáváním na hi-hat/činely. Basově laděný virbl převážně nakládá dobře, byť v některých sypačkách bych ho trochu přidal. Čvachtkopáky obligátně mrzeníčko, ale příliš neruší, pomáhá představa pásů tanků jedoucích v blátě.

Přijde mi (čirá fabulace), jak kdyby si HR řekli, že už toho melancho-prosvětlování, Behe/HD pompéznosti, ezo-luciferiánství a intelektuální tech/gayzírizace odkazu jejich krajanů (BSŤárny) bylo dost a zkusili to jinudy, hrubší silou, ale bez barbarského neumětelství. Aosoth si samo (neasi) cením více, Hexekration Rites beru spíš jako zábavu, energickou vzpruhu do kroku, než něco „hlubšího“. Překvapivě mi ale z kapel, které na ně částečně navazují, sedli nejvíce (sám se divím), přestože kvality Patristic a Gevurah uznávám.

Obal mohl být nápaditější, ale neva, řemdihy já rád, ani texty nejsou blbý. Nejdřív jsem chtěl hodnotit i trošku výše, ale s přibývajícími poslechy (15+?) klesá chuť si desku pouštět celou/většinu, spíš dávkuju po 3-4 skladbách. Ale doporučuju, takhle by ten „war metal“ docela (u)šel.