Datum vydání: 19. září 2025
Label: Amor Fati Productions
Žánr: war metal, death metal, black metal

O Německu se nikdy nedalo mluvit jako o blackmetalové velmoci, tamějším ovšem nejde upřít svéráznost, kterou lze jinde hledat stěží. Lze mluvit o až magické povýšenosti Ascension, „darkmetalové“ nespoutanosti Bethlehem nebo uvěřitelné pravověrnosti Darkened Nocturn Slaughtercult. Všechna zmíněná jména snad neoplývají vysokým stupněm hudební originality, do hudby ovšem vtiskují charakter udaný vystupováním, vokální barvitostí nebo umem sestavovat známé jednotlivosti do zajímavých celků.

Obdobné můžeme nalézt i v repertoáru Hekly, jejíž projekty začínají v poslední době sbírat zasloužené pozitivní ohlasy. Ty plynou zejména z konzistentně silných vystoupení Pale Spektre. Autorka pod svým nejzvučnějším skupinovým jménem spojuje disonance starších deathmetalových kapel s ritualistickou povahou black metalu, která se v rámci evokované aury dotýká zejména Sortilegia. Pale Spektre ve výsledku hýří podobnou okultní atmosférou, která nevyvěrá ze souhry hypnotických tremol a soustředěného blackmetalového blast-beatu. Povaha jakési surreální temnoty pramení z deathmetalového nátlaku.

Už z prvního poslechu může být patrné, že Pale Spektre vycházejí z autorství Hadopelagyal, kde Helga s bubeníkem Augurem pracuje s velmi podobnou, leč obohacenou rovnicí. Hadopelagyal navíc šlapou do war metalu, který se stává prioritním prostředkem. Název skupiny odkazuje na takzvanou „hadal zone“ – takřka neprozkoumané nejhlubší pásmo oceánu s masivním tlakem, extrémně nízkou teplotou a absolutní tmou, kde přežívá jen hrstka organismů.

Podle Hekly je právě tato přirozená temnota s nespoutanou přírodní silou, se kterou se člověk nemůže rovnat, zásadní inspirací. Přirozeně tak jde o nekompromisnější poslech než v případě Pale Spektre. Záměrně se minimalizuje prostor na posluchačský nádech. Nevadí přitom, že za oběť tu a tam padne hráčský um a preciznost. Podobně jako třeba u Caveman Cult.

Bylo by však nefér hovořit o prvoplánovosti a o tom, že dvojice sází na poměrně omšelou neotesanost a barbarství. Haematophoryktos totiž v první řadě nabízí poslech atmosférický, až poté primitivně surový. Z neustálých sypacích lavin dokáží probíjet dobré riffy a surové vybubnovávačky. Hutnou stěnu navíc protínají Hekliny vokální kreace, které zní jako vytříbenější spojení Onielar a Koldovstvo.

Namísto odkazování se na všemožné vlivy odevšad se hodí Hadopelagyal zařadit na pomyslnou linii: kdesi mezi Infernal Coil a Impetuous Ritual – tam, kde kapela dokáže být dost atmosférická bez pomoci ambientních meziher, ale i dostatečně konkrétní a bez propadů do takřka abstraktních rovin žánrového násilí. Haematophoryktos netěží z hráčské profesionality a tvůrčí originality, nýbrž ze schopnosti balancovat žánrovou hrubozrnnost s pouštěním hutné atmosféry, která je v rámci projektů Hekly dostatečně osobitá.