Datum vydání: 24. říjen 2025
Label: Ván Records
Žánr: black metal
Čas: 50:56

Řecký black metal má podle mnohých to nejlepší za sebou a momentálně mu dominují spolky, které tak trochu žijí z podstaty. Ať už je to Rotting Christ, Varathron nebo Acherontas, žádných převratných alb jsme se od nich v posledních letech nedočkali, a ani jsme je asi nečekali. Přinejmenším někteří slovutní ale kvalitu drží. Posledním albem, které opravdu výrazně rozčeřilo blackmetalové vody, je Thy Darkened Shade a jejich výtečná Liber Lvcifer II: Mahapralaya. Dnešní recenzní setkání proběhne nad novou deskou méně zavedeného spolku Zaratus.

První album Zaratus mě před čtyřmi lety příjemně překvapilo. Těžilo z momentu překvapení a dosud baví svěžestí, protože je napěchované neočekávanými momenty. Dokázalo se vyhnout monotónnosti, a to při zachování základní příslušnosti k řeckému metalu se silným vlivem druhé severské vlny - chvályhodně včetně mnohými již zapomenutých Arcturus. Provokativní rozloučení skladbou Zoroastrian Priest, která z už tak docela pestrého alba svou originalitou výrazně vyčnívala, bylo krásným příslibem věcí příštích. Zaratus jsem proto v mentálním notýsku podtrhl zvědavou čerchovanou čarou.

Na svém druhém albu opět dokazují, že svébytný řecký zvuk lze podat zábavně a zajímavě, a dokonce se přitom pouštějí i o pár krůčků mimo komfortní ulitu dobře zavedeného žánru. Vasilis „Bill“ Zobolas – nástroje (The Magus, Soulskinner a ex- asi sedm dalších projektů) a Stefanos Karasavvas – vokál (Varathron, Funeral Storm) připravili spojení epiky a mysticismu, ale i lehce groteskního nádechu. Oproti debutu je znatelně méně avantgardního Norska a více epického a, ano, někdy až teatrálního Řecka (Necromantia).

Právě ona teatrální pompa nejspíš bude pro mnoho posluchačů důvodem ke skepsi. Stejně tak funky v Creation of the Tyrannical God či fakt, že hlavním melodickým tahounem se často stává syntezátor místo rytmické kytary, nepůjde ortodoxním posluchačům snadno po vousy. Překvapení a originálních výmyků z žánrového prostocviku je ale stále méně než na debutu. Přibližně polovinu skladeb je stále možné označit za ryzí metal. Album zní navzdory všem (rádoby?) sofistikovaným aranžím poměrně surově.

Stefanův zpěv je výrazný a emotivní; kombinuje výkřiky, šeptání i „gotický“ patos a do hudby dobře zapadá. Seniorní Stefan je důstojným parťákem Vasilise, který nese tíhu všech nástrojových partů.

Dobrým lakmusovým papírkem, podle kterého lze rychle poznat, zda vám bude Zaratus sedět, je úvodní skladba Transition into the Blasphemic Infinity. Na necelých deseti minutách svižně shrne, jak pestře album zní. Další skladby jsou již učesanější a každá z nich - v rozsahu kolem 4 minut - ukazuje Zaratus z trochu jiné perspektivy: ať už té napáleně metalové, klidnější středotempé či oné teatrálně patetické až groteskní (což neznamená nutně směšné). Závěrečná Blood Rituals of the Subsequent Apotheosis se stopáží blížící třinácti minutám album uzavírá rituálním mísením tajemna, mystické exotiky a epické gradace.

Those Who Dwell Beyond mě i přes poněkud přestřelených padesát minutami spíše těší. Kličkování mezi ortodoxií a ztřeštěnou polohou, která se blíží sebeparodii, mi připadá zábavné a vlastně autentické - na rozdíl od mnoha hipsterů, kteří se s čtyřicítkou na krku rozhodli hrát Brzm black.

(*Oceň, že jsem v souvislosti s blackmetalovým cirkusem ani jednou nejmenoval Cradle of Filth)