O AVENGER & BOHEMYST...

Snad vám nebude proti srsti, když svý povídání začneme v dobách starších víc než 30 let, kdy jste společnými bratrskými silami zažehli kapelu Avenger. První demonahrávky se datují okolo roku 1993. Jaký bylo v době krátce po změně státního zřízení rozjet kapelu? Co bylo z vaší perspektivy tenkrát bezpodmínečně nutný, aby bylo možné nastartovat UG kapelu? Stačil jen mladický elán?

Honza: Proti srsti mi to rozhodně není. Spíš je otázka, co se podaří vylovit z paměti. Změnu státního zřízení jsem víceméně nevnímal, přeci jen mi bylo 10 let, když komanči padli a z pohledu děcka mi nic moc v komunismu nechybělo ani nepřebývalo.

„UG“? My jsme neměli tušení, že něco takovýho vůbec existuje. Znali jsme pár kapel… Törr, Master’s Hammer, Root, Tudor, FAT, Bathory, Venom, Slayer, Death, Bulldozer, Entombed, Morbid Angel, Nocturnus, King Diamond... víc jsme nepotřebovali vědět. Pro mě osobně se zlomovým momentem stalo léto 1991, kdy mi táta koupil moje první bubny. Od tý chvíle už nebyly žádný otázky nebo pochybnosti… Hudba mě od prvního momentu strašně bavila...

Rámus: No v pohodě, je to ale už „pravěk“ a paměť mi úplně neslouží. Změna režimu mě zasáhla ještě na průmyslovce a už v tý době jsme s kámošema blbnuli na kytáry a bylo jen otázkou času, kdy si založíme vlastní band. A to se pak zanedlouho stalo, pojmenovali jsme se Astaroth a po krátkém období následně přejmenovali nejdříve na Averger (moje neznalost angličtiny) a následně na Avenger. A co bylo nutný? V tý době už vlastně nic, elánu jsme měli dost, postupně jsme sehnali i nějaký to nástrojový vybavení a šlo se zkoušet. :-)

Demo Nahrávky Minster Of Madness (1994) a The Black Zone (1995) bezpochyby udělaly díru nejen do po UG muzice prahnoucích tuzemských luhů a hájů. Obě lze žánrově zaškatulkovat jakožto old school death metal. Lze vyštrachat ještě nějaké zářezy před těmito demáči?

Honza: Nevím, jestli je to obecně známo, na demech obstarával vokál Rámus, který měl poměrně specifický murmur, na demu Minster Of Madness jsme ho dokonce vyzdobili harmonizérem (myslím, že o velkou tercii dolů podladili)… A náš neurvalej (ale už tehdá temnotou smrdící) death metal byl na světě…

Obě dema se rozeslala opravdu do všech koutů světa… přesná čísla nevíme, přeci jen obaly se xeroxovaly a kazety jsme nahrávali svépomocí na věži… a čárky jsme si nedělali. :-) Ale určitě se rozšířily minimálně vysoké stovky kopií obou počinů. K tomu je potřeba připočítat vinylovou reedici pod Doomentií a nedávno vydanou CD edici pod Dead Maggoty Prod.

Ke všemu jsme nedávno řešili nabídku na repress veškerého katalogu Avenger pod malým labelem z USA… Kdo ví, jestli k realizaci nakonec dojde…  každopádně pan vydavatel byl nesmírně agilní a zvědavý a tahal z nás, zda neexistují nějaké nevydané věci a rarity. Dokopal mě, abych se prohrabal starýma kazetama, a skutečně jsem našel dva počiny z roku 1993 – dema Pandemonium a Eternal Voices of Hell.

V obou případech se jedná o obskurní live záznamy z pokojíku (naší tehdejší zkušebny), které jsme pořídili s výpomocí vybavení a zvukové režie místního zvukaře Libora Kubičky. Kvalita jak hudební, tak zvuková je dost strašidelná… i jsme se bavili, jestli tohle vůbec patří na veřejnost :-), tenkrát jsme ty nahrávky vůbec nešířili, i nám přišly strašný. :-) Byly to úplně první songy, co jsme zplodili zhruba po roce seznamování se s nástroji… Ale když jsem teď dělal přepisy do PC, normálně jsem to poslechnul celý se zájmem a chutí. Je to docela zajímavý pustit si hudbu, kterou už jsem kompletně zapomněl… A přeci jsou tam prvky, kde svůj styl slyšíš… jakási nehmotná DNA je tam od první minuty.

Rámus: Jak už popsal výše Honza, existují ještě ty starší demáče. Pro jejich celkově otřesnou kvalitu jsme je nešířili a jen málokdo je slyšel. Jako oficiální start bereme až demáč Minster Of Madness, nahraný v malém studiu v Ostrově nad Ohří na čtyřstopej magneťák, ale výsledek se prostě povedl a nastartoval naše ambice v undergroundu.

Druhej demáč The Black Zone nahrávaný v tomtéž studiu už celkem jasně ukázal budoucí hudební směřování Avenger. Propagace jen v zinech, nahrávání kazet doma, rozesílání komukoli, kdo projevil zájem, mazání poštovních známek a obrovská radost z každý zmínky o kapele, taková byla tenkrát doba v podstatě bezinternetová…

Jenže pak už v roce 1997 pod vlastním labelem Rámus Records vychází nové demo Shadows Of The Damned, které se po vokální i instrumentální stránce noří víc do načernalých hymničtějších bažin. Když jsem si nahrávky znovu naštudovával kvůli tomuto rozhovoru, utkvěly mi v uších použité přechody. Využili jste tehdy rototoms? Napadla mne jedna deska, kde jsou použity obdobným způsobem, a sice Sepultura - Schizofrenia?

Honza: Tvůj dotaz je k věci, ty přechody skutečně zní jak na starý Sepultuře. Nicméně naprosto nemáme tušení, jak jsme toho docílili :-), rototoms jsme neměli. Do studia Benas jsme přitáhli starý bicí značky Amati ve standardních továrních rozměrech (myslím, že 12, 13, 16, 14 virbl a malý šlapáky 20). Jak se řekne Amati, pamětníkům se obvykle vrátí tik v oku, protože ví své – jednalo se o bicí sady české výroby, poměrně slušné po zvukové stránce, ale naprosto tragické po stránce hardwaru – udržet ty bicí pohromadě při hře byla docela výzva. :-)

Pokud mě paměť neklame, myslím, že jsem měl i bílý olejový blány Amati… Už tehdy byly blány ze západu (hlavně značky Remo) standard a zvukař Míla Sládek na nás koukal jako na blázny, co za archiválie jsme to přitáhli. Nicméně nějak si s tím poradil, jak přesně, to ví jen on, my jsme tenkrát o zvukařině věděli naprosto kulový. Celkově jsme byli naprosto vydřený z toho, jak se zvuk povedl. Vokál se změnil, protože se změnil vokálista. Tady už jsem křičel já.

Rámus: Po prvních dvou demáčích bylo jasný, že další připravovaný materiál nahrajem v profi studiu, volba padla na studio Benas, před námi tam nahrávali např. Maniac Butcher, Sorath a produkce nám přišla super.

Cesta do studia starou Škodovkou při mínus patnácti stupních byla hustá, v objektu studia vyjma nahrávacích prostor byla kosa jaxviň a možná i tyhle okolnosti vnesly do nahrávky ten intenzivní chlad.

Honza se ujal zpěvu, a tak ty nový hymnický songy dostaly přesně ten ksicht, co jsme chtěli. No, je až s podivem, jak dobře to nakonec dopadlo, s ohledem na technický vybavení, co jsme si vezli s sebou. Byla to euforie, podařilo se nám velké dílo tenkrát. A vlastní label? No, tak bych to nenazýval, prostě jsme si to vydali sami a dle vlivu okolní scény jsme to uvedli jako titul Ramus Recs., vše neoficiálně, na pohodičku.

Demo bylo o rok později vylisováno do jedniček a nul, coby debutové CD, a to hned pod zámořským labelem Breath Of Night Records. Rámus označil debut za svůj nejoblíbenější výtvor (platí to stále?). Dodnes deska vyšla celkově asi v sedmi edicích. Na reedici z roku 2001, též od Breath Of Night Records, jste vysekli pocty Kolem kotle od Master’s Hammer a v trochu poupravené verzi Cry of Mankind britským My Dying Bride. Jak jste v tuhle dobu realizovali koncerty, když na prvotině jste byli jen sami dva?

Honza: Vydání v roce 1998 na CD v USA se mi zdálo jako z jiného světa. To jsem byl ještě na gymplu, měl jsem před maturou. Pokud se nemýlím, jednalo se o první československou metalovou nahrávku, která vyšla pod vydavatelstvím ze zámoří.

Covery na reedici se dotáčely, myslím, až v roce 1999 nebo 2000, sám už nevím… V podstatě jsme tím primárně testovali zakoupenej multitrack Yamaha MT8-XII, kterej se posléze stal srdcem vznikajícího studia Hellsound. Vše se dělalo na koleně a učili jsme se za běhu. Stejně tak i koncerty.

Kolem roku 1996 nebo 1997 jsme se s Rámusem odvážili odehrát pár koncertů ve dvou – bicí jsem nahrál do záznamu na Volyňském sále, tento záznam jsme pouštěli z minidiscu a do toho jsme valili naživo Rámus kytaru a já basu a vokál. Muselo to bejt příšerný :-)), ale my jsme to naštěstí v publiku nikdy neslyšeli. :-))

Nakonec se nám podařilo sehnat třetího člena do party, kterým byl Milan Stančík, který předtím hrál v Isacaarum a Closing. Vzal si basu, já jsem šel s vokálem za bicí a už jsme byli schopní hrát standardně naživo. Pak se přidal druhý kytarista… probůh, jak se jmenoval… Říkali jsme mu Nudle… Myslím, že se jmenoval Vlasta? Vůbec nevím, jak dál… šmarjá, to je vostuda… Promiň, Nudličko, jestli to čteš… Milana Stančíka jsme za pár měsíců kvůli hudebním neshodám vyhodili, místo něj se objevil David Zíka…. Snad to tak je? Tvl, už si to sám pořádně nepamatuju.

Asi se sluší říct, že vydání debutu mi úplně popletlo hlavu, měl jsem pocit, že když „budeme makat“, máme na to, aby se z nás stala „velká kapela“… jako… možná na tom i něco bylo? Kdo ví… začli jsme jezdit na koncerty do zahraničí a docela se dařilo… Začal jsem bejt „chytrej“ a od všech v kapele jsem požadoval maximální hudební výkony a celkové nasazení, což ostatní ne vždy libě nesli…  a tam je zřejmě potřeba hledat hlavní důvod pozdějších častých personálních změn… Holt... leckdo je v mládí radikální nebo arogantní. Ani mně se to nevyhnulo…

Rámus: Nabídka od Akhenatena z Breath of Night Recs. přišla jako blesk z čistého nebe, nemohli jsme tomu uvěřit. Komunikace probíhala přes fax zprávy, faxovalo se buď z České pošty nebo později od známého, co měl doma fax, taková byla doba. :-)

No a po všem možným jednání se to stalo a debut Avenger na CD byl venku. Verze s covery vyšla později pod německými Merciless ve spolupráci s Breath of Night (nebo to bylo obráceně???) po x-letech, Volker (šéf Merciless Recs.) vydal i LP verzi, kazety byly, myslím, vydány také u Bestial Recs v Rumunsku, jestli se nepletu. No, a před několika lety jsme upekli s Herdronem pod hlavičkou Pařátu poslední reedici s upraveným bookletem.

Když se vrátím ještě před vydání CD, tak demáč v naší režii s front coverem od Jardy Deathera Bezruče sklidil nemalý ohlas nejen u nás. Za mě považuju Shadows… jako obrovský milník, podařilo se nám, myslím, v tu dobu nemožné a nevídané. Dodnes je to moje nejoblíbenější nahrávka, stejné to mám s albem Godless, ale o tom zas později.

Koncerty, to je kapitola sama pro sebe, neustálý personální změny a ačkoli jsme se snažili najít schopnýho zpěváka, tak to nikdy nedopadlo a Honza měl na svým hrbu bicí se zpěvem téměř po celou dobu Avenger.

Celkovej počet koncertů ti neřeknu, ale hrálo se celkem dost, a to nejen u nás. Jsem strašně rád, že jsme to cestování ustáli vždy v pořádku jak po zdravotní i technický stránce, když si vezmu, čím jsme tenkrát jezdili. No, byli jsme ještě relativně mladí, plní síly a odhodlání. :-) Nevím, jestli to někdo ví, ale existuje i verze alba „Shadows…“ s tympány, ty jsme dohrávali ve studiu v Týně nad Vltavou, jen už si nepamatuju, kdy to bylo. Tahle verze ale nikdy oficiálně nevyšla.

Druhé album Fall Of Devotion, Wrath and Blasphemy už vychází v Německu. Dočká se též několika reedic. Už v kapele nejste sami, nastoupil druhej kytarák a basák. Honza oproti debutu více skřehotá. :-)

Honza: To je omyl. Resp. je a není. S touhle nahrávkou je to složité. Pro velkou spokojenost se studiem Benas a firmou Breath of Night jsme pokračovali ve stejném tandemu – nahrávání na stejném místě pro stejného vydavatele. Breath of Night dokonce přispěli symbolicky na nahrávání (mám za to, že to byly asi dvě nebo tři stovky dolarů, které poslali). Jenže nahrávka oproti očekáváním, bohužel, dopadla dost rozpačitě zvukově. Nicméně nechtěli jsme dělat problémy, tak jsme to tenkrát dál neřešili a master CD jsme i přesto předali k vydání. Firma nám pak ale oznámila, že se bude stěhovat z USA do Německa.

K tomu se mimochodem váže docela dobrej špek – Andy Harris (aka Akhenaten – majitel BoN) byl syn z vlivné podnikatelské rodiny, která se v USA zapojovala do politického dění… Už si přesně nepamatuju, o co šlo, ale mám ten pocit, že sponzorovali kandidaturu nějakého senátora. Pokud se nepletu, tým konkurenčního senátora nějak vyštrachal, že Andy dělá protistátní činnost – je pravda, že jeho filosofie byla silně protikřesťanská až na hraně NSBM – a do skladu BoN přijela na udání šťára FBI a byl z toho velkej průser… Tak byl nezbedný synáček i s vydavatelskou firmou promptně instruován k přesunu do Německa.

Andy slíbil, že album vydá ještě předtím, než se přestěhuje, protože čekat na vydání až v Německu by znamenalo mnoho měsíců nebo možná i let zpoždění vydání. Opravdu to dodržel, jenže co čert nechtěl, došlo k vadnému lisu – většinová část vylisovaného nákladu CD byla nefunkční – CDčka přeskakovala nebo nehrála vůbec. V tomto stavu nešlo album šířit a prodávat, tak se album stáhlo z oběhu a bylo nám přislíbeno, že se to dořeší nějak co nejdříve, až se Andy v Německu usadí. No, a měsíce a roky opravdu běžely a s albem se nic nedělo.

Nám se mezitím dost rozležel i ten zvuk nahrávky, se kterým jsme byli poměrně dost nespokojení. Ve finále jsme se rozhodli desku nahrát celou znova (již v našem Hellsoundu). Primárně jsme využili ozvučených bubnů při seanci Maniac Butcher – Epitaph… akorát jsme vyměnili snare… Za víkend jsem nabubnoval dvě desky. :-)

Se zbytkem alba jsme si pak pár týdnů hráli, až jsme byli spokojení. Novým zvukovým kabátem jsme vyřešili práva na nahrávku a ve finále jsme album vydali pod americkou firmou Deathgasm Records (ostatně jako všechny ostatní desky Avenger kromě první a poslední). V Německu vyšel později ještě licenční vinyl pod Merciless Records.

Rámus: S druhým albem byly patálie už tak nějak od začátku. Ušili jsme si na sebe docela bič s náročností některých částí skladeb, už tady se při tvorbě skladeb projevovala Honzovo šílená genialita a netypický rukopis skládání a hraní, se kterým tak nějak bojuju dodnes. :-)

Dalším faktorem bylo, že jsme nešli do studia tak skvěle připraveni (nebo minimálně já to tak cítil) jako při nahrávání alba Shadows…, ani zvuk nedopadl úplně dle našich představ, následně technický problémy s lisovanými CD v USA u Breath of Night, stažení z prodeje, čekání na novej press a následně změna labelu a opětovné nahrávání doma.

Musím ale říct, že i s odstupem času se mi tahle verze líbí a čas od času si ji poslechnu. Nechci, aby to celkově vyznělo negativně, vše se nakonec podařilo a my zahájili super spolupráci s Evanem Marchem z Deathgasm Recs.

V roce 2003 díky americkému vydavatelství Deathgasm přichází na svět třetí deska Godless. Na ní jste zas sami dva bráchové. Honza si zřejmě dost intenzivně užíval své multi-instrumentalistické dovednosti? Nebyli v tu dobu po ruce spolehliví muzikanti?

Honza: Co se týká sestavy, je holým faktem, že žádnou desku Avenger nenahrávala live sestava. Shadows, Fall a Godless jsme točili jen s Rámusem, později už jsem točil úplně sám skoro všechno. Jednak z důvodu mého přílišného perfekcionalismu, jednak z praktických a časových důvodů. Nikdy jsme s kapelou nenazkoušeli celou desku… S bídou byl čas nadrtit sotva to, co se hrálo naživo. Paradoxně naživo jsme tenkrát hráli docela dost. Klidně 30–40 koncertů ročně.

První zlatou sestavu Avenger, která docela „fungovala“ a začla sklízet kladné ohlasy, tvořili kromě mě s Rámusem baskytarista David Zíka a kytarista Přemek Šíma, který vystřídal Nudličku. Nicméně Přéma s náma nepobyl moc dlouho, rozhodl se vyrazit do Anglie na zkušenou za prací. Jako jeho dočasnou náhradu jsme uškemrali Peťu Turka z Mortifilie. Velmi záhy ale začala v kapele docela bublat únava a problémy s Davidem a bylo jasné, že ani tato sestava nebude mít dlouhé trvání. V takovýhle atmosféře něco zkoušej na nahrávání…

Godless jsme v podstatě museli nahrát sami s Rámusem. Byla to zvláštní směsice chaosu a odhodlání. Už jsme si užívali luxus nahrávání „ve svém“… dělali jsme si mraky předprodukcí a s albovou verzí jsme se mazlili snad čtvrt roku, dokud nám nepřišlo, že to je opravdu „ono“. Taktéž jsme magnetofon nahradili za PC se zvukovou kartou a točili jsme do 16 stop. Dnes to nikoho neoslní (má to v počítači k dispozici každý druhý muzikant)… Ale to se psaly roky 2002/2003 a my jsme z toho byli tenkrát úplně paf.

Rámus: Sehnat spolehlivý a navíc hudebně zdatný spoluhráče do kapely, která nemůže nikomu vlastně nic nabídnout, kromě koncertování za pivo a párek, byl vždy velkej problém. Když už jsme někoho „ulovili“, tak postupem času počáteční nadšení vyprchalo nebo přišly jiný důvody a byli jsme v tom kolotoči zas sami s Honzou.

Nahrávalo se ještě v Přechovicích (praprapůvodním sídle Hellsoundu) už do PC, jak zmiňoval Honza, hrozně nás to bavilo a výsledek se fakt povedl, dodnes se mi libí celkový ksicht toho alba, specifický zvuk, zmáklý detaily, prostě jedno z nejlepších alb Avenger, teda pro mě.

Čtvrté album Feast Of Anger / Joy Of Despair vychází po šestileté odmlce u srbského labelu Grom Records pro Evropu a Deathgasm Records pro zbytek světa. Na desce se objevují dva noví členové, kdy s Mírou Lavičkou se Honza potkával ještě v Panychida, a dokonce zde Honza pustil za bicí Vencu Vlčka. Proč toto rozhodnutí? Mimochodem, o rok mladší reedice od Páračkových Doomentia Records (12“LP + 7“EP) vypadá zcela dokonale!

Honza: Personální peripetie se nás i nadále držely jako klíště – čistě pro pořádek zmíním odchod baskytaristy Davida Zíky, příchod baskytaristy Adama Růžičky, příchod a odchod kytaristy Františka Vávry, opětovný příchod a opětovný odchod kytaristy Přémy Šímy, opětovnou spásnou misi Peti Turka na několika koncertech… A když už ten kolotoč změn vypadal téměř beznadějně, najednou se povedlo téměř nemožné. Sehnali jsme mladého talentovaného bubeníka Vaška Vlčka přímo od nás z Volyně, a tak dochází k radikální změně… bubenickou sesli jsem opustil a stal se ze mě frontman vepředu – kytara, zpěv.

Nová „prohozená“ sestava Rámus + já + Venca + Adam vypadala hudebně slibně a začali jsme se (kromě čilého koncertování) připravovat na nahrávání nové desky, která měla nést titul „Všechny cesty vedou do pekla“. Všech 8 songů mělo hrubé předprodukce a na jaře 2005 jsme začali točit i albovou verzi. Nepamatuju si jistě, v jaké fázi jsme nahrávání zapíchli, ale mám pocit, že nám chyběl už jenom zpěv.

Bohužel, jsem začal mít neodbytný pocit, že nová deska se nějak nepovedla, postrádala patřičný „mrd“, nelíbily se mi Rámusovy texty a spíš než příval nové energie se dostavila obrovská únava a povinnost/rutina jak ve fabrice. A to bylo něco, s čím jsem se nedokázal porovnat. Do toho mě docela sundaly nějaký osobní věci, což mělo za následek, že jsem se psychicky úplně rozsypal. Desku jsem smazal, hodil jsem ručník do ringu a oznámil jsem, že Avenger končí. S čímž se Rámus nakonec neztotožnil, tedy jsme to přeformulovali na můj odchod z Avenger.

Rámus: Už si ani přesně nepamatuju, jak jsme na Vaška tenkrát přišli, ale rozhodně to byla trefa do černého, konečně Avenger mohl fungovat jako skvělá koncertní kapela, ale dlouhýho trvání ani tohle období nemělo. Dlouholetá únava se začala projevovat nejen na Honzovi, ale i na mě a připravovaná další deska šla do kytek, respektive do koše. S odstupem času vidím, že to bylo správný rozhodnutí, shodou okolností jsem nedávno našel texty a buďme rádi, že skončily v šuplíku, byla to fakt děsná blbost. :-)

Honza: Poměrně radikálně jsem přepnul a změnil kurz… Metal jsem dělal s bráchou od jedenácti let a v pětadvaceti jsem si střihnul vlastně takovou malou předčasnou krizi středního věku :-). Dlouhý vlasy šly dolů a přestal jsem konzumovat hlučnou hudbu. Našel jsem si poprockovou kapelu „25“, kde jsem obsadil post bubeníka. Morbid Angel v přehrávači nahradila Madonna, Annie Lennox, Björk, Massive Attack… samozřejmě The Cure, Dave Matthews Band… začal jsem objevovat alternativu, jazz, klasiku… Poměrně pozoruhodná, byť vzhledem k životním okolnostem ne zrovna veselá, zkušenost. Ale když nic jinýho, tak hudební nevyhraněnost už mi navždy zůstala...

Jak jsem se postupně začal sbírat z psychickýho dna a procházel jsem klasickými stádii smutku, po čase se stalo to, co bych čekal úplně nejmíň… Chytnul jsem po strašný době podladěnou kytaru do ruky a najednou ze mě v rámci autoterapie začaly stříkat hustý metalový riffy a k tomu mě napadaly šíleně nasraný texty. Zjistil jsem, že mi to strašně chybí. Po skoro roce ticha jsem promluvil s Rámusem.

Dozvěděl jsem se, že byť Avenger „papírově“ drží naživu spolu s bubeníkem Vencou Vlčkem, beze mě se nehnuli z místa. Přijali mě zpátky. Zavolali jsme Adamovi, jestli by chtěl znovu vzít basu, ale on byl zrovna pracovně v zahraničí. Oslovili jsme tedy na záskok Jardu Pelána a domluvili „barter“… půjdu hrát na bicí do Moriorru a on nám vypomůže s baskytarou v Avenger. Když se Adam vrátil ze zahraničí, Jarda nám již přirostl k srdci a nechtěli jsme se ho vzdát, byl tedy přesunut na tympány (po vzoru nedostižných Master’s Hammer samozřejmě!). Míra Lavička přichází na scénu až o dva roky později, kdy se Adam octl v složité osobní a pracovní situaci a rozhodl se nás opustit. Rodí se deska „Oslava vzteku, radost z beznaděje“. Název alba mluví za vše.

Pro úplnost, Vašek Vlček na týhle desce nahrál, myslím, dva nebo tři songy, zbytek jsem nahrál sám. Zde se poprvé objevil náš pozdější nešvar… desku jsme dodělávali několik let, než jsme konečně byli s finálním produktem spokojení…

Následující album Bohemian Dark Metal vlastně definuje váš styl, v němž se pohybujete dodnes, a to i s Bohemyst. Honza tentokrát do kokpitu pustil Čerta (Gride / Slucholam / Kostohryz… atd). Skladby jsou takové epičtější, až roztahanější, víceméně ve středních tempech. Je nutno zmínit, že ve hře Kingdom Come: Deliverance se objevila skladba s názvem Umírání Životem. Jak jste se nachomýtli k této spolupráci?

Honza: Vašek nás opustil po létě 2009. Měl ještě druhou kapelu Glasswall pohybující se na pomezí grunge a street punku… Tato druhá kapela mu byla stylově bližší, tak jí dal přednost a plný fokus. Bubeníka jsme nehledali, sáhli jsme najisto po Mírovi Čertíkovi, se kterým nám to tou dobou skvěle šlapalo v Radiolokátoru (hrál jsem tam na kytaru), navíc jsme už kdysi i s Mírou Lavičkou spolu hráli v Mistrově Kladivu – poctě legendě Master’s Hammer. Někdo možná ještě pamatuje naše jediné vystoupení na Open Hell Festivalu v roce 2025, ze kterého jsme si všichni odnesli pocit, že to bylo „totálně kulervoucí“. Avenger v tomto formátu byl další silný tým, sestava fungovala na živých koncertech skvěle.

Nicméně, i když jsem měl kolem sebe velmi zdatné spoluhráče, za ta léta už jsem tak navykl, že jsem novou desku kutil už úplně sám a nikoho jsem k tomu už nepustil. Jedinou výjimku dostali Blackie Hošek z Root / Cales a Franta Štorm jako hosté…. Když se tato příležitost naskytla, nešlo ji nechat ležet ladem.

Ta deska není roztahanější ve středních tempech… Je tam víc všeho ve všech směrech. Pomalé úseky jsou opravdu pomalé a rychlé opravdu rychlé (mám pocit, že se tam ocitly i tempa, na který už jsem si potom znovu nešáhl…). Já jsem nechtěl tvořit „jen“ black/ death metal… Já miluju doom metal, thrash metal, heavy metal a chtěl jsem tam narvat všechno. A vše propojené temnou aurou a slovanskou melodikou… coby hudební analfabet jsem začal objevovat složitější harmonické postupy na kytaře… prostě Bohemian Dark Metal. Je mi jedno, co si o tom, kdo myslí, za mě to dokonale sedí.

Rámus: Stejně jako u alba Feast Of Anger… byl jsem vlastně až do konce Avenger už vlastně jen koncertní hráč, Honza už k nahrávání nikoho až na výjimky nepustil. Výsledek se ale sakramentsky povedl a Bohemian Dark Metal je nádherný epos o deseti dějstvích, co skladba to hymna. Šílený tempa střídají těžké pomalé riffy s mnoha harmoniemi, geniálním zpěvem, prostě nádhera. No, kdo tohle album neslyšel, měl by to určitě napravit.

Za mě se i zvukově album maximálně povedlo, je to přesně tak akorát podivně jiný oproti běžným produkcím na tu dobu, ten sound přesně vystihuje náladu celýho alba. Živá sestava s Jardou Pelánem, Sinneralem a Čertem za bicíma hrála prostě pekelně, vše fungovalo na výbornou, ale nic u Avenger netrvalo věčně, velká škoda tenkrát, ale později se vše špatné v dobré obrátilo.

Honza: Málem bych zapomněl zmínit odpověď na dění okolo naší skladby ve videohře Kingdom Come. My jsme k tomu přišli opravdu jako slepí k houslím. Dan Vávra (vývojář hry a tehdejší majitel Warhorse studia) se nám ozval sám. Jak se ukázalo, album Bohemian Dark Metal ho oslovilo a nějak nabyl dojmu, že skladba Umírání Životem by se hodila pod závěrečné titulky do jeho právě vznikající hry Kingdom Come: Deliverance.

Musím se přiznat k úsměvnému detailu: skoro jsme jeho mail s nezájmem smazali. Nám s Rámusem jméno Dan Vávra vůbec nic neříkalo, tak jsme si mysleli, že to je nějakej blázen :-). Naštěstí, náš kamarád a budoucí-opět-člen Fanda Vávra měl povědomí o Danovi, jeho zásadní roli ve videohře Mafia atd… tak nám to vysvětlil :-) a my jsme Danovi se zájmem odepsali. A nakonec to klaplo. Nahrávala se speciální verze, dokonce jsme byli pozváni na nahrávání symfonických nástrojů do pražského Rudolfína. Zážitek jako prase. Naše spolupráce s Warhorse Studios je z kategorie „whatta fuck“... tohle nevymyslíš. :-)

Posledním studiovým zářezem z roku 2017 je album Mír v harému smrti, které pokračuje v nastoleném hudebním trendu, včetně hutného zvukového kabátu. Album vychází pod Honzovým labelem Hellsound Records. Nicméně to za mne velmi zásadní je, že kromě zvukového projevu se tu ustálila sestava kapely, která dodnes pokračuje pod názvem Bohemyst.

Honza: Ani sestava s Čertem, Sinneralem a Jardou Pelánem nám nevydržela. Tuším kolem roku 2012 nebo 2013 se nám to zase celý rozsypalo pod rukama (byť jsme se rozešli v dobrém z nevyhnutelných objektivních důvodů). Zůstali jsme zase sami s Rámusem.

Já už jsem zcela nerušeně a nezávisle vyráběl materiál na novou desku, nic nového pod sluncem. A do toho jsme sháněli opět nový tým, tedy všechny to zase naučit, nazkoušet… Vhodní bubeníci došli :-), tak jsem se přesunul zpátky za škopky i se zpěvem…

Postupně se k nám přidal Jirka Kocián (kterého jsem si vyhlídl jako vysoce univerzálního hráče ve skvělých artrockových Quiten a v deathmetalových Inner Hate) a přivítali jsme zpět do svých řad letitého kamaráda Františka Vávru, tentokráte na baskytaru. No, a nakonec jsem oslovil fenomenálního zpěváka Radka Popela, který mi naprosto vytřel zrak, jak u mě v Hellsoundu nazpíval desku Embodiment of Grief s kapelou Dark Angels. On kupodivu mou nabídku přijal, a tak Avenger najednou byl pětičlenná kapela v čele se skvělým frontmanem. Hrálo nám to jako nikdy.

S deskou jsem se strašně mazlil… nebo sral... záleží, z jakýho úhlu pohledu se to vezme :-). Zvukově zůstala lehce nedotažená, ale já už jsem jí dělal tak dlouho (myslím, že snad pět let?), že chyběl jakýkoliv odstup a lépe už jsem to nedokázal. Master je neskutečně brutální a vlastně nezní úplně blbě, trochu mě jen mrzí, že není malinko čistší a příjemnější na ucho. Zato na hudební obsah jsem opravdu hrdý. Považuju to dodnes za svoje top skladatelské dílo. A pomyslné uzavření kruhu ve smyslu poselství textů.

Rámus: Tahle deska mě celkově tak nějak minula, jak ji Honza považuje za svůj TOP, tak mě moc neoslovila. Sám nevím přesně proč, dodnes jsem si k tomuto albu nenašel pořádně cestu. Je na mě místy moc komplikovaná a víc heavy, než jsem byl v té době schopen absorbovat. Nicméně songy jako např. V bezbřehé samotě, Řeka nebo Vnitřní vesmír už naznačovaly další směřování kapely, které nakonec skončilo zcela jinak, než jsem očekával…

A tím jsme poskočili k vaší aktuální kapele Bohemyst. Proč bylo nutné pohřbít kapitolu Avenger a porodit Bohemyst, když sestava a rovněž i hudební projev jsou „totožné“? Co jste chtěli sdělit změnou ze „Mstitele“ na „Čehúnského mystika“ :)? Pocítila tím vaše fanouškovská základna nějakou změnu?

Honza: Z dosavadních odpovědí je asi všem jasné, že kapelu vnímám velmi osobně a emotivně. A mám až autistickou potřebu, aby „všechno sedělo, jak má“.

S poslední sestavou Avenger jsme se ocitli v zajímavé situaci. Byl jsem dosud nejspokojenější s výkony hráčů i s celkovou atmosférou v kapele. Dalo by se to označit až za euforickou idylku. Ale přesto jsem vnímal několik věcí, co mi nevyhovovaly. Podstatnou část textů, které jsem pro Avenger stvořil, napsal dospívající muž bojující s dosti rozvířenou a nevyrovnanou psychikou.

Ty songy jsou silný a texty měly ve svojí době jasnou platnost a měly v podstatě až autoterapeutický účinek. Ale nějak jsem z toho „vyrost“ a míň a míň mi vyhovovalo se touto tvorbou prezentovat. A to i z úcty k novým členům kapely… Víš co, tahat za sebou dvacetiletou historii kapely v praxi znamená, že velkou část koncertního programu do smrti budeš přehrávat letitý odrhovačky, protože fans to chtějí. Ne, že bychom starý skladby neměli rádi…

Ale konečně se nám podařilo dát dohromady neskutečně silný tým a měl jsem strašnou chuť za sebou všechno nechat a začít znova od nuly, spolu a lépe. Měl jsem pocit, že máme na víc. Měl jsem také tušení, že zformování nové kapely pravděpodobně bude mít dosti stabilizační účinek a pomůže nám to vystoupit z bludného kruhu nekonečných personálních změn. Přeci jen, hůř se ti opouští rodina, ve které máš vlastní potomky, než když děti „jen“ vyženíš. Chtěl jsem, aby každý člen měl naprosto právoplatný pocit, že „tohle je MOJE kapela, byl jsem u zrodu“. Minimálně tato teze se s postupujícím časem ukazuje jako zcela správná.

Pro faktickou úplnost, vloni jsme přeci jen řešili personální změnu… Baskytarista Fanda nás opustil a byl nahrazen Kubou Neumanem. Ale zde už nešlo o stresovou situaci – všichni jsme se shodli, že to pro všechny strany vede ke zlepšení situace a byl to velmi klidný a kultivovaný proces.

No, kromě kapelních praktikálií jsou tu i věci jako třeba promotion…  Zkus do Googlu napsat Avenger... pak Bohemyst…. Avenger je slovo s tolika významy a užitími, že kapela byla na internetu prakticky nedohledatelná… Bohemyst je unikátní slovo, jiný význam než název naší kapely nemá. I takovýhle „prkotiny“ jsou ve finále důležitý…

Jako jasně, no… Chápu, že 99 % lidí, pokud o Avenger / Bohemyst vůbec zavadí, poslechnou dva songy a řeknou si „co jim jebe, dyť je to stejný“. Chápu argumenty, že budovat něco 25 let, pak to zahodit a začít vedle budovat to samý, je kravina… Nezlobím se, pokud to tak někdo vidí. Ale já prostě potřebuju, aby věci byly správně a chronicky mě nezajímá, co je v sázce :-). Stejný ty kapely nejsou. A to, jestli ty rozdíly někdo vnímá nebo nevnímá, to na tom nic nemění.

Nutno podotknout, že finální rozhodnutí jsme po veeeeeeelmi dloooouhééééé debatě učinili kolektivně demokratickým hlasováním… A třeba Rámus byl přehlasován, bylo to 3:2. Jako uznávám, že je to svým způsobem padlý na hlavu, haha. Ale zároveň věřím a doufám, že čas ukazuje, že jsme udělali moudré rozhodnutí.

Rámus: Honza to popsal zcela přesně a ať už s přerodem z Avenger na Bohemyst někdo souhlasí nebo ne, je to vlastně úplně jedno. Tak jako tak jsme malá kapela, která si dělá, co chce a co ji baví, už nejsme mladý pitomci a děláme jen to, co má pro nás smysl a co nám dělá radost. A pokud jsem napsal, že sestava se Sinneralem, Jardou Pelánem a Čertíkem byla skvělá, tak ta aktuální je prostě TOP.

Přeci jen investuješ nemálo svýho času nejen do skládání, nahrávání, ale hlavně spolu cestujeme, bydlíme po hostelech, jsme prostě taková fajn rodina se svýma plusama i mínusama. Jako dlouho mi trvalo, než jsem rozdejchal to přehlasování a následnou „přeměnu“. I jsem přemýšlel, že už dál s klukama pokračovat nebudu, ale nakonec mi to nedalo, vydejchal jsem to a dneska už to beru v klidu, nakonec se ukázalo / ukazuje, že to nebyl tak blbej nápad. :-)

Několik lidí mě / nás nedávno žádalo, ať uděláme ještě aspoň jeden koncert Avenger, ale to už je pryč. Myslím, že se k tomu už nevrátíme. Je to i o hromadě času, není to tak, že sedneš k nástrojům a za dva dny jsi ready. Aby to mělo tu správnou hodnotu / úroveň, musíš tomu věnovat nemálo úsilí… A zas tak velký ten zájem není.

Bohemyst mají za sebou debut Čerň a Smrt a živák ze Záhřebu. Debut se nahrával doma u Honzy, vydali jej holandští Petrichor (sublabel Hammerheart). Neuvažujete opět o zapojení tympánisty do souboru či rozšíření kapely o další nástroje?

Honza: Tympánistu už nechceme. Máme perfektní kapelu i bez něj. Kromě toho využíváme naživo backtrack, tedy pouštíme samply, do kterých se dá obsáhnout v podstatě cokoliv. Živých doplňujících členů již netřeba. To bylo ostatně jedno z tabu, které jsem v Bohemyst porušil.

Já jsem si v Avenger docela zakládal na tom, že nechci používat klávesy a atmosféry jsem budoval víceméně jen pomocí „klasické metalové sestavy“ - bicí, basa, kytary… prostě stará škola. V Bohemyst padly všechny hranice… a vše, co nás bavilo, bylo najednou dovolené. Takže jsou tam i takové pseudo symfonické aranže (opakuju – jsem analfabet, co na komponování nemá vzdělání a podle toho to vypadá :-). Celkově mi přijde Bohemyst stylově pestřejší…

Tamtamy buší, že Bohemyst chystají druhé album. V jakém se to nachází stavu? Co mohou fanoušci očekávat? Nahrávalo se opět v Hellsoundu?

Honza: Dopíšu tenhle rozhovor a jdu míchat. Doslova. Máme nahráno a brzy bude hotovo. Hellsound, samozřejmě. Fanoušci mohou očekávat nové písničky. Až tak nové, že už je asi 2 roky některý hrajem naživo :-). Čas je strašná svině. Holt jsme na nadějnou začínající kapelu už trošku starý a příliš zaměstnaný každodenním životem.

Rámus: No, jsme v tomhle ohledu strašný lemplové. Už se to táhne strašně dlouho, ale už směřujeme po těch x-letech konečně do finále. Nahrávalo se samozřejmě v Hellsoundu, ale po etapách, každý své party, při tom se vše ještě doupravovalo.

Druhé album bude celkově rozmanitější, už minimálně tím, že jsme pár nápadů přidali i já s Jirkou Kociánem a nabourali tak Honzovo schéma :-). No, nechte se překvapit.

Jak probíhá cvičení materiálu před nahráváním či před živými vystoupeními, když každý člen Bohemyst je z jiného kouta?

Honza: Tohle právě oceňuju maximálně. Všichni jsme technologicky vybaveni, prakticky každý z nás má doma svoje domácí mini-studio a další nutné zázemí a jsme všichni schopni poměrně efektivního samostudia. Obvykle se držíme formátu, že pořídím sám prvotní demoverze skladeb k připomínkování a naučení. Osobní setkání na zkouškách nic nenahradí a nezřídka dostanou skladby finální tvar až při osvojování kolektivní živé prezentace. Ale každý pracuje nejprve sám. O co míň času všichni máme, o to více se jím snažíme navzájem neplýtvat.

Další věc, která mě neskutečně těší, je fakt, že po strašně dlouhých letech nejsem v kapele jediný autor. Nová deska je společné dílo, Jirka přispěl jednou libou písní, Rámus dokonce dvěma. A funguje to naprosto přirozeně. Jejich songy jsou skvělý. To byla věc v Avenger naprosto nevídaná. A točíme všichni svoje party. Bohemyst je skutečná kapela.

Rámus: Jak už bylo uvedeno, snažíme se být všichni individuálně připraveni, nejsme všichni z jednoho regionu a čas je pro všechny limitující faktor. Když si každý nadře svý party, tak je potom ve studiu překopeme a začínáme znovu, ale vždy ku prospěchu věci. Je to docela zábava, teda většinou. :-)

Po poslechu vaší muziky lze říci, že za vaše vzory kromě jiných lze považovat Grave, Hypocrisy a Bathory. Za plagiátory bych si ani Bohemyst, ani Avenger nedovolil označit, nicméně jak je tvůrčně náročné nespadnout, obzvlášť za dobu těch více jak třiceti let, do stavu „jsme kopírka něčeho“, když jste věrnými fanoušky (jakékoliv) kapely, a jít si vlastní cestou? Změnily se postupem času vaše vzory?

Honza: Myslíš, že lze? :-) Brát ti to nebudu. Ono vlastně ani nejsi daleko od pravdy. Ale podle mýho názoru nejde vyjmenovat 3 kapely a nezmínit dalších 200. My jsme vyrostli na metalu 80. a 90. let a skoro všechny klasický alba z tý doby máme vypálený v DNA a ze všeho ti něco utkví a přetaví se „ve vlastní“. A to není řeč jen o black nebo death metalu.

Já miluju devadesátkový anglický doom metal, Radek uctívá Candlemass a mnoho heavymetalových ikon, všichni uctíváme práci mistra Kinga Diamonda, nejhrubší je Testament a spousta skvělých thrashů, část kapely se dokonce docela vyzná v modernějším metalu (což se nás s Rámusem už teda netýká, ale nikterak nám to nepřekáží)…

Do toho český klasiky samozřejmě – Root / Cales, Master’s Hammer, starý Krabathor, Debustrol, Arakain, Sax… To jsou všechno skvělý věci. Já už si dneska ujíždím spíš na klasické hudbě a celkově na klidnější hudbě… kromě toho mám strašně rád kapelu Vltava třeba…

Do toho jsem postižen celoživotní láskou Laibach, Rammstein, Prodigy, Front 242, Ministry… Meshuggah, že jo… The Cure, Rage Against The Machine, Tool…  Dalo by se toho vyjmenovat bambilion… Ale já si spíš myslím, že to se skládáním hudby vlastně vůbec nesouvisí. V ten vzácný intimní moment polibku múzy existuješ jen ty a kytara (stále častěji ta akustická kupodivu). A nic jinýho. Neanalyzuješ. Tvoříš.

Já celý život pracuju na propojování melancholie a brutality. Vše vždy začíná silným melodickým motivem a končí ukrutnou nakládačkou, haha. Ono todle dělaj asi všechny dobrý metalový kapely… jen mi přijde, že mám coby poloviční rusín (po tátovi) určitou tklivost a primordiální bolest v životě i tvorbě… A všechno to kroutím do podivných rytmických tvarů, které mi dělají dobře.

Rámus: Vzory se nemění, ani jejich počet dramaticky nevzrůstá, jen se spíše rozšiřuje spektrum i mimo metalové vody. Co se týče skládání, jsem lempl, občas něco uvízne v hlavě, ale když nemám po ruce hned kytaru a aspoň telefon, tak je to hned pryč. Nicméně s možností nahrávat sám pro sebe doma se situace mění a těším se v tomto ohledu na dlouhé zimní večery, třeba ze mě zase něco chorobnýho vypadne, kdo ví.

Avenger mívali názvy desek, případně skladeb v angličtině, texty však byly české. Bohemyst jsou na tom obdobně. Byla čeština zejména na startu Avenger handicapem, který vám mohl v cizině „zavírat dveře“? Znáte statistiky prodejů alb? V jakém koutě světa byste řekli, že jste nejvíce prorazili?

Honza: Handicap? Nikdy. Jak Avenger, tak Bohemyst jsou tak neviditelné kapely (myšleno v celosvětovém kontextu), že o nic nejde. Je to hudba pro pár bláznů (nic ve zlém :-)), o to věrnější a vděčnější fans jsou a nic neřeší. Shadows… ty jo, možná 5000 ks? Fall of Devotion cca 2500? Godless cca 2500? Feast of Anger…  2300, myslím? Bohemian… 1250 tak nějak? Mír… plus mínus tisícovka?… Čerň a Smrt 2000 CD + 100 MC + 500 LP.

Prora… co … prorazili? :-) Jako zasmál jsem se, no. Jako vtip dobrý.

Rámus: Čeština byla a myslím, že i stále je, spíše deviza. Mě tvorba v angličtině nikdy moc nebrala, je to dáno i tím, že anglicky umím i dneska bídně a zpěv beru spíše jako další nástroj dotvářející atmosféru songů. Jakýkoli jiný jazyk než angličtinu vítám, má vždy své kouzlo, charisma, punc originality nebo jak to popsat.

K tomu prorážení jen asi tolik – asi 2x jsme prorazili kolo u auta a vždy to bylo v Česku, takže z toho asi nic nebude ani do budoucna a raději to tak nechme :-). Jsme malý rybky v oceánu, a to ani nemluvím o AI nahrávkách, které už začínají vystrkovat pařáty a deformovat pohled na umění, na originální tvorbu.

 

O koncertech a fesťácích...

Vás jako bráchy nepropojují jen kapely, nýbrž i organizace akcí. Vaše tradiční vánoční rouhání Satan Klaus fest ke konci roku prostě patří. Co fanoušci mohou očekávat o Vánocích 2026?

Rámus: Asi jako každý rok, veselici pro 150–200 lidí, 5–6 kapel letos a s největší pravděpodobností jen české z důvodu plánovaného datumu na 26. prosince. No, a kdyby se podařilo do tý doby vydat Okulturu, tak možná i křest. To je spíš ale jen přání, no uvidíme.

Je to takový každoroční fajnový zakončení sezony, pokecáš s lidma, jsi rád, že je ještě vidíš, probereš u pivka, co bylo, je a možná bude, prostě pohoda. Obecně nemám moc rád Vánoce a tohle je takovej maják, kterej v tom šílenství okolo nás vyzařuje jasný signál, buď tam a užij si to.

Stejně tak se stal dlouhodobou tradicí červencový festival Enter The Eternal Fire na volyňským koupáku. Letos byli hlavními hvězdami Blaze Bayley, Pestilence a Rüim. Máte prostor na bilanci…

Rámus: Jj, už nějaký ten pátek tu káru táhneme :-). Letos, myslím, že se vše vydařilo, jak mělo, kupodivu jsme neprodělali (prosím nepřekrucovat, milionáři z nás rozhodně nejsou). Jsme vždy rádi, pokud festival dopadne v kladných číslech, všichni se v pořádku vrátí domů s tím, že si užili skvělej víkend ve Volyni, to rozhodně potěší po tom roce práce. Vyjma již zmíněných headlinerů a všech kapel, co předvedly skvělý výkony, bych rád vyzdvihl norskou sebranku Jordsjuk, ačkoli je téměř nikdo neznal, tak to z mýho pohledu natřeli všem bez výjimky.

Proč jste opustili název Open Hell fest a přestěhovali se na koupaliště? Co stálo za desetiletou pauzou mezi fesťáky? Má vedení města pochopení pro metalový akce?

Rámus: Jednoduše Open Hell skončil v roce 2005, důvody byly milionkrát popsány: vyhoření, nedostatečný kapitál do budoucna, ponorka v teamu, problémy s fans atd. No, a po 10 letech nás nenapadlo nic chytřejšího než festival ve Volyni uskutečnit znovu, ale pod jiným názvem.

No, a tak jsme místo jednoho „chytrýho“ názvu zvolili obdobně „chytrý“, a to Enter the Eternal Fire, zkráceně ETEF. Přestěhování na koupaliště bylo jediné možné řešení, protože bývalý areál OHF už nebyl k dispozici, byla tam stavební uzávěra, paradoxně se ale začalo stavět až letos, a tak z krásného parku bude teď betonové monstrum – nákupní centrum, no děs. No, a že první ročník ETEF byl finanční propadák, to asi každý ví, měli jsme tenkrát s Honzou velká očekávání, leč ta se nenaplnila.

Co se týče města, řekl bych to diplomaticky tak, že si snažíme oboustranně vyjít vstříc a eliminovat případné problémy. Ono nejde jen o ETEF, ale všeobecně o všechny nejen hudební produkce na koupališti. Přeci jen obyvatelé města nenesou úplně lehce uzavření koupaliště pro komerční účely, když je venku horko a oni nemají kam jít. A ještě si k tomu připočti hlasitou muziku, po městě se pohybující individua v černém. Jako chápu to no…, ale je to tradice a takové bláznovství.

Uvidíme, jak dlouho to ještě vydržíme nejen nákladově, ale i teamově. Co můžu s určitostí říct, je fakt, že ETEF 2027 bude v termínu 23.–24. 7. 2027 opět na koupališti ve Volyni a bude se rozhodně na co těšit, to mi věř.

Jak moc jsou podstatné rozdíly v organizaci obou akcí? Jak dlouho dopředu musíte zahájit organizační činnosti obou akcí? Booking kapel si řešíte sami? Ty větší kapely si vytyčíte sami v touze po vlastní exkluzivitě nebo vám bývají nabídnuty od různých agentur, protože „jedou kolem“ a „potřebují koncert“? Máte nějaká kritéria na výběr kapel, která si u vás zahraje a která ne? Kolik lidí za fesťákem stojí? Jak máte mezi sebou rozhozené odpovědnosti?

Honza: No, to se moc srovnat nedá. Pokud mě paměť neklame, na první a možná i druhej Open Hell jsme ještě ani neměli doma internet a maily kapelám jsem jezdil psát ke známýmu. Pak jsme se napojili na ultradrahý vytáčecí tarif po telefonní lince… no prostě… jsme starý a pamatujem pravěk, haha.

Open Hellu brutálně pomohlo propojení s kámošem Filipem Jesionem z Polska (dnes provozuje skvělý label Agonia Records)… díky jeho propagaci se festival dostal na evropskou mapu a kapely (i poměrně velký) se hlásily samy, stačilo jen pečlivě vybírat. Celej Open Hell jsme měli na hrbu v podstatě ve dvou lidech + podpůrný technický personál na místě… na prstech jedný ruky bys nás určitě spočítal.

ETEF už vzniknul v jiný době – v daleko rozvinutější konkurenci jak kulturních akcí, tak kapel. Z původní kovbojky a vlastně docela dobrodružného podnikání se stal rozvinutý průmysl s poměrně rigidními pravidly. Přiznám se, že do této doby už nepatřím. Nějakejch asi 6 nebo 7 ročníků ETEF jsem to táhnul s Rámusem, jestli se postupně nezvedne návštěvnost... což se tak nějak nestalo. Tak jsem ETEF team (doražen covidmánií a nehorázným řízením státního aparátu v té šílené době) s omluvou opustil a dnes to táhne už Rámus sám. Teda oficiálně má kolem sebe lidi, kteří mu pomáhají... ale stejně bez Rámuse se nestane nic… Obdivuju jeho výdrž.

Rámus: Rozdíly jsou markantní, Open Hell se řešil dost punkovým způsobem, v podstatě jsme to dělali sami s Honzou + pár známých pomáhalo na místě. ETEF už je jiná liga, vše musíš mít legálně, najímáme agentury na dílčí služby / činnosti (security, dopravy kapel, zdravotníci, parking servis atd.). Celkově se na ETEFu na místě podílí cca 15–20 lidí, celoročně pak 5. Rozdělení kompetencí se každý rok trochu mění, někdo z teamu odejde, někdo nový přichází. Vše v teamu děláme na dobrovolnické bázi za jídlo a ubytování, v dnešní době dost šílený myslím. Prostě prachy navíc nejsou a vlastně ani nikdy nebyly.

Booking si řešíme sami, dopředu už víme, koho bychom rádi do Volyně dotáhli, spolupracujeme i s bookingovými agenturami, protože ne vždy se dostaneš přímo ke kapele. Někdy se nám podaří ulovit někoho na tour, viz letos např. Blaze Bayley a Pestilence, v minulosti např. Incantation, je to různý. Pokud ale chceš exkluzivitu, tak za ni platíš, tak to je. Limitujícími faktory jsou pro nás samozřejmě požadavky kapel, a to jak výše honorářů vzrůstající každý rok neúměrně, také ale i požadavky na techniku, hospitalitu a tak dále, no je to mazec.

ETEF je apolitický a po všech stránkách neutrální, to je neméně důležitý faktor, na jehož základě si kapely vybíráme, to je důležité neopomenout.

Prozradíte, na které interprety máte ještě zálusk a mohlo by se to povést v budoucích ročnících, protože jste do nich třeba už šťouchli, avšak zatím to nevyšlo?

Rámus: Nezlob se, ale neprozradím s ohledem na probíhající booking.

 

O vedlejšácích a projektech...

Protože Avenger byli v začátcích málo blackový, bylo nutno založit Black Rain, kde jste čpěli sírou společně s Čertem a Davidem Zíkou. Před časem vyšla reedice dema Bez Ohně na LP. Je tento projekt při životě? Chystá se zmrtvýchvstání?

Honza: Ježiš, kolik mi bylo, když jsme to točili? 16 let? Asi… To byla naše první návštěva Benas studia (ještě před Shadows of the Damned) a ano, tenkrát jsme kapelu módně převlékli do black metalu a aby to nebylo tak okatý, zvolili jsme jiné jméno. David a Míra s náma hráli až na živácích o 20-25 let pozdějc, byla to krátká epizoda několika koncertů, skoro snad ani nestojí za zmínku.

Nahrávka z ‘96 je v podstatě takový blackový Avenger včetně typické dvoučlenné sestavy… zmrtvýchvstání bys chtěl? Nevím? Proč? Nikdy neříkej nikdy, ale nějak si nemyslím, že by to dávalo jakejkoliv smysl. Jako jednou za rok přijde koncertní nabídka od jednoho týpka z Německa, co by si naživo BR strašně přál… ale nějak nevidím důvod tomu věnovat pozornost. 

Rámus: To už je taky pravěk. Black Rain byl, jak jinak, než Honzův nápad. Na tu dobu velmi zdařilý projekt, který nám pomohl ke smlouvě na vydání alba Shadows… u Breath of Night Rec. Myslím ale, že ho necháme odpočívat v pokoji stejně jako Avenger.

Do vod ryzího black metalu vás oba ponořilo členství v dalších kapelách jako Dark Storm, Maniac Butcher, Impuritum či Honza si zabubnoval i s americkými Judas Iscariot. Jak probíhaly činnosti v těchto kapelách takhle na dálku (jen Impuritum jsou blízko)?

Honza: Mojí blackmetalovou, dalo by se říct s nadsázkou snad i, „kariéru“ :-))), odstartoval Vláďa Dědek, když sháněl nového bubeníka do Maniac Butcher v roce 1998 a oslovil mě, jestli bych neměl zájem. Já jsem do toho šel. Tam jsem začal být víc vidět a pak už si mě kapely docela půjčovaly a předávaly dál…

Dark Storm, Judas Iscariot jediné evropské vystoupení, následně Nargaroth Black metal ist Krieg, americká sebranka Krieg, francouzský projekt Ancestral Fog (což je mimochodem strašná mrda, kterou skoro nikdo nezná, doporučuju!), pak si mě osedlala srbská scéna, na které jsem toho nahrál opravdu hodně (desky kapelám Bane, The Stone, Ophidian Coil, Terrorhammer a asi další – nechce se mi to hledat, všechno si ani nepamatuju…).

Pravidelně spolupracuju s Necrocockem na jeho Kaviar Kavalier… hrál jsem v Moriorr, Panychidě, Radiolokátoru… přes patnáct let se přátelíme s Frantou Štormem a nějak si mě adoptoval do Master’s Hammer… Aktuálně mám skvělý heavy doom projekt s klukama z chorvatskýho Zagrebu, jmenujeme se Elusive God… No, pak ty skvělý Impuritum samozřejmě.

Jako beztak jsem na spoustu jmen i zapomněl… já moc nepřebírám… kdo touží mít moje bicí na nahrávce, obvykle mu to umožním… Jo, v Et Moriemur budu hrát na bicí… na to se kurevsky těším. Jo ale na to ses vlastně neptal, co? :-)

Jak funguje činnost na dálku? Bez problémů. Existuje internet a samostudium. A před internetem to byl trošku víc adrenalin, ale taky se dalo. Pamatuju si, jak mi Neil při prvním turné Krieg zadal jasný instrukce … „hraj rychle… a když se v songu ztratíš, tak hraj ještě rychlejc“… haha, to byl strašnej mazec. Na to vzpomínám fakt rád, byla to strašná prdel (teda já jsem ty svoje játra tenkrát proplachoval docela dost… tak rád si vzpomenu… když si zrovna něco pamatuju, haha…).

Rámus: Už nevím, kdy přesně jsem se přidal k Maniac Butcher, tuším, že někdy v letech 1998–1999. Honza už s Vladem hrál a nějak se stalo, že jsem se stal koncertním hráčem. Zkoušení na dálku nebyl problém, většinou to byl výlet do Žatce na Sušárnu, intenzivní riffování, doma pak doučit a jelo se na live koncerty. Po ukončení činnosti jsem ale s velkou radostí přivítal možnost být členem Dark Storm, to bylo asi nejzběsilejší koncertní uskupení, kde jsem měl tu čest hrát. Neskutečnej masakr, moc rád na to období vzpomínám, šílený zážitky, byla to sakra pekelná jízda.

Je zřejmé, že oběma vám nejvíc šmakuje death/black, ovšem ani jeden jste se nevyhli ani souborům valící coreové/thrashové vály. Bohužel jak „Rámusova“ kapela Behind The Cemetary Wall, tak Honzovo účinkování v Gride a Radiolokátor jsou minulostí. Rád bych se blíže zeptal Honzy na spolupráci s Čertem a spol., kdy Gride jednak nahráli několik počinů v Hellsoundu, ba dokonce Honza byl členem obou těles. Vyptával jsem se tady na to Čerta, zeptám se i tebe, Honzo, proč došlo k ukončení Gride a Radiolokátor?

Honza: Radiolokátor se sesunul pod vlastní tíhou… Byli jsme poměrně populární kapela, o kterou byl zájem, nicméně furt to byl v podstatě boční projekt, který nám všem bral čas, který bychom jinak mohli věnovat svým hlavním kapelám (Lahar, Gride, Avenger).

Začli jsme se na zkušebně RL scházet míň a míň, až jsme se jednoho dne už nesešli vůbec a nechali jsme tu kapelu tak nějak plavat. Furt se sem tam vedly debaty, že bychom to mohli ještě dát dohromady… No poté, co Iny odešel do vokálního důchodu, jsme to už nechali bejt… A myslím, že dobře tak. Nějaký nahrávky po nás zbyly a myslím si, že to je fajn památka. A ty živáky byly neskutečný – kdo zažil, tak ví…

Gride, no… co k tomu… zaprvé jsem fanoušek hudby Gride už od Možnosti Volby. Za druhé Míru Čertíka mám neskutečně rád, je to v jádru hodnej borec, skvělej bubeník a otevřená hlava, co se týká hudební nápaditosti. Lano do Gride jsem dostal, když jsem při nahrávání splitka se Skiplife nahrál spontánně basový party za tehdy chybějícího baskytaristu… kluci přijeli nahrávat v okleštěné sestavě jenom ve dvou s Davidem Mikšíkem.

Členství v Gride jsem si neskutečně užil, myslím si, že nám to naživo skvěle šlapalo a i na svůj skladatelský přínos do alba Vyzobat jsem dodnes hrdý. Za mě skvělá deska. Proč se to rozpadlo… asi takhle… oba jsme s Mírou poměrně dost emotivně založení a kolem výroby tý poslední desky vzniklo hodně nepříjemný dusno, který jsem neustál a z kapely jsem odešel. Tim jsem de facto pohřbil celý Gride, protože David se rozhodl taktéž s Čertem nepokračovat.

Nebudem zacházet do bulváru - co se mezi náma stalo, zůstane mezi náma. Dodnes mě to trochu mrzí, ale zároveň si dodnes za svým rozhodnutím stojím, už bych v Gride nebyl spokojený. Stejně tak Míra si dodnes stojí za tím, jak kapelu vedl… Holt to tak asi mělo dopadnout… Ať žije skvělý Kostohryz – těším se na novou desku!

Máte ještě nějaké další nové kapely, které byste zde rádi zmínili?

Honza: Na starý kolena začínam bejt hodnej (nebo línej?) a už toho moc nemám. Všechny kapely jsem už zmínil, aktuálně jsem člen Bohemyst, Elusive God, Et Moriemur, Master’s Hammer… bavíme se, že si možná zase někdy brnknem s “25”.

Rámus: Aktuálně páchám další zlo na baskytaru v píseckém komandu Morous (členové z kapel Lahar, Megelnyk, atd.) a občas hostuju v šíleném dechovém souboru Dech Dechtu, na víc není čas.

Co se domníváte, že je vaším poznávacím znamením v kompozicích, které lze vystopovat napříč těmi mraky nahrávek a kapel, pod nimiž jste podepsáni?

Honza: Nevím? Moje bubny se prej daj poznat podle všudypřítomných „dvoukapákových“ salv (tvrdil svýho času Franta Štorm) a divokých breaků (tvrdil svýho času Necrocock)… v kontextu celosvětový scény bubeníků… vyčnívám? Nevim, čoveče.

Dneska je technická úroveň hráčů tak vysoko, že skvěle a zajímavě hraje dneska každej druhej… jsem v podstatě patlal s prasečí technikou :-). Jako dynamika, vyhrávky do protidob, činely, zvuk. Kapák se dá poznat. Ale že bych byl nějak jedinečný? To samý kytara. Jako já si myslím, že mám poměrně definovaný vlastní cítění a riffing… ale pozná to někdo mimo mojí hlavu? Nevím.

Rámus: Asi můj zvláštní neumětelský hráčský styl na kytaru a osobitý sound :-)

O MASTER´S HAMMER...

A jsme asi u toho nejvýznamnějšího souboru, a sice Master’s Hammer. Honza naskočil do této kapely před albem Vracejte konve na místo, zatímco Rámus nahradil Vlastu Henycha na base až před albem Fascinator. Potvrdili byste, že ortodoxní fanouškovství se přetavilo ve členství? Jak došlo k tomu, že padla volba právě na vás dva? Hodil Honza bráchovi pak lano? Proč Rámus už není členem?

Honza: Já myslim, že Rámus členem je. Víš co, Franta si moc neláme hlavu, kdo do kapely patří nebo nepatří, s kým se zrovna vyfotí. Master‘s Hammer je v první řadě jeho kapela a při vší úctě, všichni ostatní jsou podstatně méně důležití.

Já jsem se do Master’s Hammer dostal dost neuvěřitelně. A sice přes Blackieho z Root / Cales. Vytáhl jsem ho (myslím v roce 2010) ke mně do Hellsoundu, protože jsme se domluvili, že mi zahostuje na naší desce Bohemian Dark Metal. A Blackie sám navrhl, že když už pojede do jižních Čech „tož zajedem aj za Frantem“, z čehož se vyvrbil guest vokál i od samotného páně Štorma.

Já jsem naprosto v šoku z toho, co se právě stalo, Františkovi nabídl, že kdyby cokoliv potřeboval, ať se mi ozve, že to má u mě. A on se, světe, div se, opravdu ozval. Že by si přál nabubnovat desku Vracejte konve na místo. Zbytek už je historie.

Ze začátku mi to hlava vůbec nepobírala… Master’s Hammer jsem fanaticky poslouchal už od rané puberty… Svět má občas zvláštní smysl pro humor… No, a Rámus coby člen koncertní sestavy 2017/2018… to byl fakt splněný sen. Samozřejmě jsem ho do kapely natlačil já… ale pochopitelně musel dokázat patřičné kvality.

Rámus: Jestli jsem či nejsem členem této legendy, je otázka, minimálně live member jsem nějaký čas byl a kdo ví, třeba ještě někdy budu. :-)

Lze za první signum diabolicum považovat tribute spolek Mistrovo Kladivo? Probírali jste tento spolek s Frantou, když už jste se stali řadovými členy?

Honza: Z tohoto vystoupení existuje obskurní VHS záznam a pak audio nahrané z mixpultu. Obojí má poměrně strašidelnou kvalitu. Samozřejmě když jsem se s Františkem seznámil a začal se u mě objevovat, kousek jsem mu pustil… ale za chvíli jsme to hned vypnuli, ono to opravdu nejsou moc kvalitní záznamy… Navíc mi to přišlo tak nějak nepatřičný, že mu prznim jeho dílo. :-)

Rámus: Tam jsem nefiguroval, už jsem se do soupisky nevešel a někdo musel řídit Open Hell. Co ale vím, tak Franta Štorm o tom vůbec v té době nevěděl, nejspíš by nám to zatrhnul, kdyby se o tom dozvěděl.

S Master’s Hammer jste se podívali hodně daleko. Jak to dneska vnímáte? Pomohly tyto štace a zkušenosti při podpoře Avenger a později Bohemyst? Řekli jste si po těchto nabytých dovednostech s velkou kapelou, že ve svých vlastních kapelách chcete něco přehodnotit? Byly by nějaké „historky z natáčení“?

Honza: Já to vnímam jako naprostej úlet a exkurzi do jinýho světa. Díky bookingu Tomáše Fialy z Obscure Prod. se Master’s Hammer dostalo opravdu královské pozornosti a péče. Nikdy předtím jsem nehrál tak daleko, na tak velkých akcích, pro tolik lidí.

Byla to zajímavá a cenná zkušenost… paradoxně možná překvapím… i v tom smyslu, že hrát na této úrovni vůbec není prdel… je to obrovská zodpovědnost a třeba na turné v Jižní Americe jsem si sáhl na dno svých fyzických i mentálních sil (já a chronický nedostatek spánku, to je prostě hodně špatně). Neměnil bych a bylo to super. Ale na této úrovni je to skutečně práce se vším všudy. Ono to zcela svobodné šudlání s Bohemyst pro desítky fans má taky něco do sebe :-). Historek je mnoho, ale žádná taková, co by tady stála za zmínku. :-)

Rámus: Není co přehodnocovat, vše bylo, jak mělo být. Pravdou ale je, že naše angažmá v MH nám lehce dopomohlo ke smlouvě na album Bohemyst u labelu Petrichor. Historek z cestování a koncertů s MH bylo spousta, dost jich popsal sám Franta Štorm. Jako ty zážitky ti nikdo nevezme, to je na tom to krásný a není třeba je veřejně stále dokola vyprávět, některý je lepší i zapomenout. :-)

Rád bych se zeptal, jak moc jste se podíleli na nahrávkách Master´s Hammer? Panuje pod Frantou Štormem skladatelská demokracie?

Honza: Kde jsem zaznamenán, tam jsem se nesmazatelně vryl a podepsal, to si troufám tvrdit :-). Nicméně je potřeba si uvědomit, kdo Franta je. Nikdy jsem se ho vlastně nezeptal, jaký má IQ… ale že je to genius (tedy hodně vysoko nad 120), o tom ani na vteřinu nepochybuju. To má kromě jiného takový účinek, že i mírně nadprůměrně bystrý chlapec (jako třeba já :-)), Františkovi prostě „nestíhá“.

Františkova vize je vždy poměrně hodně komplexní, a když mu do toho někdo šťourá, ne vždy je to žádoucí nebo ku prospěchu. Ale někdy to žádoucí je. Občas je potřeba trošku usměrňovat. Třeba Necrocock má hodně výsostné postavení a může kritizovat, co hrdlo ráčí. Získáš-li si Františkovu důvěru a respekt, tak ti naslouchá. A občas se dokonce stane, že i poslechne a vezme si názor / radu k srdci.

Chvíli nám s Frantou trvalo, než jsme našli opravdu společnou řeč, ale myslím si, že nám chemie při spolupráci funguje čím dál tím líp. Být u tvorby člověka s talentem tak renesančně rozstřeleným do všech směrů je fascinující. A většinou velmi zábavné. I proto, že genialita a šílenství, jak víme, mají k sobě velmi blízko. :-)

Rámus: Minimálně, sporadicky. František má vše dopředu již vymyšlený a jedinej člověk, kterej mu do toho může občas kecat, je Honza. :-)

Samozřejmě musím píchnout do poslední, za mne velmi kontroverzní, desky Maldorör Disco. Protože vím, že jste oba milovníky rané tvorby Master´s Hammer, jak se vám libí tohle album? Jak moc jste přispěli při komponování?

Honza: Já to miluju. Samozřejmě jsem si plně uvědomoval, čeho jsem spolupachatelem. Chápu, že pro mnoho lidí je ta deska naprosto nestravitelná, ba až pobuřující. Ale málo platný, mě to prostě baví. Doby, kdy jsem byl ortodox, jsou dávno pryč. Mně ta kombinace s diskotékou přijde vtipná, čerstvá a furt mi přijde, že to skvěle funguje jako Master’s Hammer. Plně respektuju všechny, kdo se s mým názorem neztotožňují. Přispěl jsem svými typickými škopky a radou / názorem při finálním mixu. A pak přítomností v megaulítlém klipu, hahaha.

Rámus: Na první poslech jsem to nedal, bylo to strašný. Po pár dnech jsem to ale zvládnul a našel si tam svý tři oblíbený songy :-). Jako je to fajn, ale demáč The Mass nikdy nic nepřekoná.

Aktuální horkou novinkou je naplánované vystoupení na Brutal Assaultu 2027 k výročí 40 let kapely a 35 let debutu Ritual. Playlist je tedy jasný, kompletně celej Ritual. Na promo fotce k tomuto vystoupení jsou zřejmé personální změny, které bych poprosil trochu rozvést. Co fanoušky nepotká a nemine? Uvidí vás fanoušci i jinde ve světě? Dáváte v Master´s Hammer dohromady materiál pro desátou řadovku? Jakým směrem se budou nové skladby (po Maldorör Disco) ubírat?

Honza: Ono po nové desce byla debata o opětovných živých vystoupeních tak nějak ve vzduchu. Všichni dobře víme, že František sice po Fascinator tour prohlašoval, že „už nikdy“, „že je konec“ apod. Já, coby blízký pozorovatel, celkem jistě vím, že to nebyla hra… myslel to naprosto vážně. Ale přeci jen, hraní… a tím spíš tak masakrální (pro stovky nebo tisíce fans)... je prostě návykový. Proto nikdy neříkej nikdy.

František si v mezičase střihl pár alb s Airbrusher. A byť zde měl totální tvůrčí i produkční svobodu, po čase mu to přeci jen přestalo stačit. Prvotní impuls obnovení Master´s Hammer přišel od něj. A jelikož jsem se toho nadšeně chytnul, dál už jsme prostě nic neřešili a pracovali jsme… opravuji… hráli jsme si. :-)

A jelikož se po vydání alba začaly rojit velmi dobré koncertní nabídky, nakonec jsme se domluvili, že půjdeme i do toho. Přeci jen 40 let kapely, 35 let od vydání alba Ritual… nebylo by to škoda jen tak odzívat? To si zaslouží pořádnou oslavu.

Ale mějme na paměti – František nežije minulostí. Ano, kujeme nové album. A o nové tvorbě by to do budoucna mělo být především. Pokud se vše zadaří, jak doufáme, půjde o drsnou industrial metalovou jízdu… vývoj předprodukcí jde slibným směrem.

O studiu Hellsound...

Kdy se v tobě zrodil nápad vytvořit nahrávací studio? Jaký servis můžeš zájemcům poskytnout? Jak dlouho studio funguje? Odhadnul bys, kolika nahrávkám jsi byl porodníkem?

Honza: Svoje vlastní nahrávací studio jsem začal chtít od první a zejména druhé návštěvy Benasu. Míla Sládek byl (a věřím, že stále je) zvukový mág a jeho práce mě naprosto uhranula. V roce 1999 jsem zplodil první nahrávku na vlastním záznamovém zařízení – desku Maniac Butcher – Invaze. Tehdy jsme přišli s názvem studia Hellsound.

V roce 2003 jsem si udělal živnostenský list a zkusil jsem profesionální dráhu. Svoje poslední stálé zaměstnání jsem opustil v roce 2008, od té doby je nahrávání téměř jediným zdrojem mých příjmů. Věnuji se náběru, mixu i masteringu nahrávek všech stylů. Pracuji v DAW Cubase 13. Součástí studia je i ubytování a nezřídka si vytvoříme takový nahrávací mikrosvět, kde čas plyne úplně jinak a zákazníci zapomenou na svůj život venku… Nahrávek jsem pořídil určitě stovky, v jak vysokém řádu ale opravdu netuším… 300? Víc? Nevím. Zatim mě to nikdy nenapadlo spočítat. :-)

Na jaké kapely potažmo jejich nahrávky z Hellsoundu jsi skutečně pyšný? Na jaké naopak vůbec? Máš nějaký příběh ze studia, který ti utkvěl v paměti? Co tě nejvíc překvapuje na kapelách, které k tobě chodí do studia? Které aktuální nahrávky ze tvého studia by si měl metalový fanoušek pohlídat, až spatří světlo světa?

Honza: Určitě doporučuju všechny nové nahrávky z dílny Aleše Vilingra, který byl za poslední rok opravdu pilný a plodný. Nahráli jsme novou desku Et Moriemur, kde jsem dokonce usedl za bicí soupravu. Jedná se o naprosto famózní doom metal.

Pak jsme nahráli debut Sunblight (což je v podstatě následovník Somniate, akorát bez Marka Štembery – tedy ultimátní black metal) a pak jsme ještě nahráli novou desku Self-Hatred – zde se jedná o crossover doom a black metalu. Všechny tři desky jsou za mě naprosto super.

Dále jsme nedávno nahrávali druhou desku mladých thrasherů Atomic Wardead, tak nízký věk a tak vysoká míra skillu a nápaditosti se nevidí často. Taky hodně povedené album. Hodně nahrávám i nemetalové věci… ale to sem asi nepatří. :-)

Nej nahrávky? To přeci nemůžu… vyjmenuju pár a všichni ostatní budou nasraný, ne… to je, jak kdyby ses mě zeptal, který svoje dítě mám nejradši (žádný, protože jsem bezdětnej, haha). Na jakou kapelu nejsem pyšný? Naprosto všechny jsou v cajku. 100 % kapel, co u mě nahrávalo, vždy uhradilo smluvenou částku za nahrávání. Jsem tu proto, abych za úplatu sloužil, nikoliv abych soudil.

A co mě překvapuje? Hele, po těch letech už asi nic. Co za historku mi utkvělo v paměti? Hodně… záplava, požár, šťára UOOZ :-))), jako leccos jsem si prožil. Ale to by bylo na dlouho…

Jak si představuješ zvuk budoucnosti? Přijde mi, že „moderní“ je mít středový spektrum na nahrávce, aby to prvoplánovitě valilo „za každýho počasí“.

Honza: Já si zvuk budoucnosti nepředstavuju. Středy na nahrávkách by měly být v pořádku, o tom žádná. Bez pěkných středů nehraje dobře nic. Přizpůsobení moderním technologiím poslechu hudby (tedy primárně telefony, laptopy, špunty do uší, různé přenosné kapesní repráčky na bluetooth apod.) je trend, který je sice pochopitelný, ale mě se nějak netýká. Tedy ho nějak hluboce nestuduju a je mi jedno, jak to dělají ostatní.

Já se snažím o vyvážený plný zvuk… ono, pokud tam nenasekáš chyby a něco nepřeženeš, skončíš taky s hlavní energií / výpovědí ve středovém spektru, které skutečně hraje “za každého počasí”… tak jak tak. Mam ale takový podezření, že ano, kolegové občas řežou kraje (tzn. hluboké basy a prezenci ve výškách) nepřirozeně zbytečně moc… Ale když do mých reproduktorů zabloudí nějaká cizí nahrávka, která se mi nelíbí, tak jí prostě vypnu a je vyřešeno.

Jaký je rozdíl mezi prací s mladými kapelami a s veterány scény? Pokud by tě oslovila začínající kapela, instrumentálně ne moc zdatná, proběhla by spolupráce? Pomáháš občas muzikantům nahrát jejich party místo nich, když se jim nedaří?

Honza: No, mladý kapely jsou si vědomy konkurence a většinou umí hrát líp než starý chlapi, hahaha… ne, dělam si prdel. Starý pardálové za to umí vzít většinou taky. Dneska je obecně hráčská vybavenost poměrně dost slušná. Konkurence je nemilosrdná. Hele, když někdo s něčím potřebuje pomoct, většinou to zvládnu zahrát a nemám s tím problém, když kapela chce… ale je to míň a míň častý.

V mládí jsem byl netrpělivější a cpal jsem se k výkonu daleko víc… Dneska už vím, že těch pět nebo deset pokusů (nebo klidně i násobně víc) za to stojí… nakonec to tam vždycky padne a není důvod kazit muzikantům radost, že to zvládli nahrát celý sami.

V čem tkví výhody a nevýhody, když vlastní kapela nahrává desku ve vlastním studiu? Jak nahrávací procesy pro ostatní kapely ovlivňují tvé vlastní kapely?

Honza: Tohle je hodně záludná otázka. Vlastní studio má mnoho pozitiv. Máš času, kolik si na projekt určíš, klidně týdny nebo měsíce, když chceš. Když už máš svoje jednou vybavené, dá se nevyužíváním cizích studií ušetřit i docela dost peněz.

Odkloníš názory, které nechceš poslouchat (z doslechu vím, že zejména v 90. letech byli zvukaři ve velkých studiích často „chytří“ a dokázali z tebe udělat naprostýho blbce…). Zároveň ale odkloníš i názory, které by třeba nebyly úplně na škodu vyslechnout. Dnes, pokud ti zvukař ve studiu radí, je vysoká šance, že má pravdu (vysoká konkurence za těch pár desetiletí zvukařský cech vycepovala k obecně výborné úrovni řemesla a v neposlední řadě i mistrné psychologii komunikace).

Když točíš ve svém, na všechno jsi sám a musíš se spolehnut na to, co umíš, nikdo to za tebe nedodělá a neopraví. Když nějaké vybavení nemáš, musíš si poradit bez něj (někdy to nemusí vadit, někdy z toho vznikají ošklivé kompromisy). Je to svoboda, ale i zodpovědnost.

A v neposlední řadě: čím dál víc začínám vnímat, že odstup je naprosto klíčová složka zvukařiny. Jiné uši v jiném prostoru slyší chyby, které ty už třeba neslyšíš. Musíš samozřejmě pečlivě zvolit, komu dáš tu důvěru. Ale práce v tandemu často stojí za nejlepšími hudebními díly. Svěřit svojí hudbu někomu jinému může být lepší i z toho důvodu, že v jeden moment se musíš odhodlat, že už je to prostě hotové a odevzdáš to do dalších rukou / uší… Ono možnost donekonečna se v nahrávce šťourat je dvousečná zbraň (obzvlášť pro takového věčného nespokojence jako jsem já).

Myslím, že už teď můžu prozradit, že příště s Bohemyst zkusíme nahrávání jinde než v Hellsoundu. Slibujem si od toho, že budem znít líp (… a dřív než za 4 roky :-)). Jinak tu zkušenost nahrávání v cizím studiu mám celkem nedávnou a bylo to docela vtipné… Nahrávali jsme s Gride u Amáka v Golden Hive a často jsme si nemuseli ani nic říct, stačilo se na sebe podívat… ta práce má hodně podobný technologický postup, ať točíš cokoliv a kdekoliv…. S kolegy víme své. :-)

Je nějaká technologie, která tě v posledních letech nadchla nebo naopak zklamala?

Honza: Asi budu za primitiva, ale já si jedu spíš to svý, už svůj workflow nijak výrazně netuním a nové technologie vesměs nezkoumám. Jasně AI… vnímám ty výkřiky, že nám brzy všem vezme práci… a je to i možný. Ale já vím jistě jen jedno.

Já mám svou práci zajetou tak, jak jí dělám, a mám to tak rád. Jsem v tomto velmi tvrdohlavý. Jsem připravený v extrémním případě klidně skončit tak, jak jsem začal – že budu ve svém studiu nahrávat svoje věci a tím to hasne.

Myslím si, že to snad nebude tak horký, Hellsound je dost specifický studio (spíš než o technické vybavení a nové technologie tu jde o prostředí a o můj skill a povahu – kapely jezdí nahrávat ke mně, protože se tu prostě cítí v dobrých rukou)... Ale fakt si s tím hlavu nelámu, něco bylo, něco bude. Beztak víme všichni prd, jaký bude svět s AI za 3 roky…

Student VOŠ publicistiky z Prahy 1, Vít Zábranský, o tobě natočil absolventskou práci. V tomto desetiminutovém videu vystupuje i tvůj táta, pan starosta, tehdy nahrávající kapela a místní čestičtí. Vypadá to, že všichni milujou Hellsound? :) To byl známý či fanoušek? Jak došlo ke spolupráci?

Honza: Víťa je týpek od nás ze vsi a hrál na bicí v jedný punkový kapele. Když u mě nahrával, říkal mi, že akorát ve škole dostal zadání absolventské práce a že ho napadlo, že by udělal dokument o mně. Já jsem samozřejmě souhlasil, proč ne, že jo. Vznikl z toho milý medailonek. Ano, všichni milujou Hellsound. To víš, správný žurnalista si najde a vybere a sestříhá přesně to, co chce sdělit, haha. Dostal jedničku. Radost jsme měli všichni.

Speciálně pro Rámuse :) Jak moc velkým benefitem je mít v kapele majitele nahrávacího studia, co má netopýří sluch? V čem se uplatňují výhody třeba na koncertech, kde účinkujete?

Rámus: Velkým, mám se stále co učit, akorát mi to už tak dobře nejde, teda pokud mi to vůbec někdy šlo. Rozhodně mi to ale pomohlo, např. v hostování s BTCW nebo aktuálně s Morous. Docela do toho kumpánům kecám, asi jsem se od Honzy nakazil dílčím perfekcionismem. :-)

Závěr...

Vydavatelství Hellsound Productions stále žije? Vzniklo na podporu vlastních počinů nebo jej mohou oslovovat i cizí kapely za účelem realizace svých výtvorů? Vaše distro už asi lehlo popelem?

Honza: Ježišmarja to byl takovej jednorázovej pokus á la Rámus Rec. V dnešním, čím dál víc zmateném a přehlceném světě jsme měli pocit, že ono je to vlastně už skoro jedno, jak novou desku vydáš (v tomto případě to byla poslední deska Avenger – Mír v harému smrti). Zaplatili jsme si lis CD na vlastní triko a z ekonomického hlediska nelitujeme, prodali jsme většinu vyrobených kusů (myslím, že jsme dělali 500?) a vstupní náklady se mnohanásobně vrátily.

Ale přeci jen. Avenger úplně zmizel z mapy… spousta fans ani nezaznamenala, že jsme vydali novou desku. Měl jsem velké plány, že se do toho opřu, ale skutek utek. Nula propagace… Já label nemůžu dělat, není kdy…

Když se podíváme na všechny vaše role: muzikanti, skladatelé, producenti, zvukař, organizátoři, vydavatelé, která z nich vás dnes nejvíc naplňuje a která naopak nejvíc bolí?

Honza: Já to nějak moc nerozděluju… Když je volnější čas a můžu si s věcma hrát, baví mě všechno. Když jsou občas fofry a nestíhám, nebaví mě nic :-). Nejsem přítel stresu. Ale v obecné rovině, dělám jen to, co mě naplňuje. Když jsem byl organizátor festivalu a zjistil jsem, že už to není ono, prostě jsem přestal… Život je moc krátkej, aby člověk dělal věci, protože „se musí“... já mám to obrovský štěstí, že se v životě věnuju jenom tomu, čemu chci… bez výjimky.

Rámus: Naplňuje – muzikant, nejvíc bolí – organizátor.

Co podle vás české scéně chybí a co naopak umí skvěle? Bylo už v metalu řečeno vše a zajeté postupy se jen dokola recyklují? Existují nějaké skupiny, díky nimž se blýská na lepší časy?

Honza: Ano, v metalu už bylo řečeno všechno. Takhle radikální budu, haha. A to se nebavím jen o české scéně. To ale ještě neznamená, že repetice a recyklace nemůže mít kvalitní emocionální náboj. Já přeju každému fanouškovi metalu, ať si užívá plnými doušky všechny ty nové nahrávky, měsíc co měsíc… Ale na rovinu, pro mě to už moc není.

Dneska „prorazit“ je víceméně závislé na množství propagace... Scéna je tak zahuštěná a přecpaná (bohužel kromě nekonečných nánosů nekvalitních záležitostí vychází i opravdu strašně moc těch kvalitních), že o nějakou „svojskost“, nedejbože emoce (!!!) už vlastně ani moc nejde. Je to o tom, jak moc dravej jsi, kolik jsi do toho ty nebo label ochotný vrazit peněz a jak moc jsi ochotný se tlačit dopředu. Přiznám se, že já dnešnímu světu moc nerozumím. A tak si jedu, víceméně ze setrvačnosti, to svoje. Nekoukám napravo ani nalevo. A nestěžuju si. Přijde mi, že Bohemyst se má fajn.

Rámus: Myslím, že až na výjimky chybí síla prorazit, je tu mnoho super kapel, ale kdo o nich ví? Stále tak trochu platí, že kapely z východu jsou v tomto směru trošku v ofsajdu. Jako jde to, když tomu obětuješ vše, tak třeba po x-letech prorazíš. Podívej se třeba na Gutalax, ti to majá ale sakra tvrdě odmakaný a zasloužený.

O Honzovi se ví, že na bicí rád hraje naboso. V čem ti to víc vyhovuje? Dokázal bys zahrát v zašněrovaných kanadách jako Pete Sandoval? Jakou „úchylku“ má Rámus?

Honza: Čoveče, to jsem nikdy nezkoušel, nevím. Já hraju naboso odjakživa, od jedenácti mám bicí v pokojíku a celý život mám zkušebnu / studio doma, tak mě ani nějak nenapadlo se za škopky obout. Časem jsem zjistil, že mi přímý kontakt pokožky a pedálů vyhovuje, interakce není ničím rušena. Ale on to zas tak velký rozdíl (naboso nebo třeba v normálních botách) není… asi otázka zvyku.

Rámus: Asi žádnou nebo o ní nevím, jsem sám o sobě magor, a to stačí. :-)

Omlouvám se, že vytahuji zákulisní informaci… Rámus se mi pochlubil, že si vede kroniku, ze který jsme pro tento rozhovor použili fotky. Nemáte zájem ji nechat vydat oficiálně?

Rámus: To je trochu jinak, kroniku spravoval Johan (Fobia zine), není ale kompletní, myslím, že končí někdy v roce 2003. Oficiálně vydat? Jako proč? Koho by to dneska zajímalo? O tom jsme nikdy nepřemýšleli.

Jakou byste si přáli budoucnost pro svý kapely, vedlejšáky, živé akce, studio? Máte prostor pro závěrečný vyjádření. Díky za zajímavej pokec, chlapi. Blastu zdar!

Rámus: Co se týče Bohemyst, tak určitě brzy dokončit Okulturu se vším všudy, tzn. nejen desku, ale i ostatní naplánované věci okolo toho. Přeju si, aby kapelní sestava vydržela, byli jsme zdrávi a mohli společně pracovat na dalších skladbách, zahrát si na pěkných akcích a užívat si toho, co nás baví. To samé platí i o vedlejších projektech, je fajn být toho všeho součástí.

Moc dík za tenhle super obsáhlej rozhovor, bylo nám ctí.

Honza: Amen. Pravdu díš, bratře.