Datum vydání: 8. května 2026
Label: Moserobie Music Production
Žánr: avantgarde jazz, modern classical, dark jazz, third stream
Délka: 50:12

Když se řekne švédský jazz, někomu se vybaví veteráni Bobo Stenson a Lars Danielsson, jinému Esbjörn Svensson Trio a ze současnějších nejspíš Fire! Orchestra (i bez O.) či další kapely Matse Gustafssona, Johana Berthlinga a Andrease Werliina. E.S.T. a F.! O. dříve i sdíleli kontrabasistu Dana Berglunda, ten hraje s Werliinem i v Tonbruket a „doom country“ Kjellvandertonbruket (ffo Nick Cave).

Kontra-bas-klarinetista i hráč na další dřevěné dechové nástroje Per 'Texas' Johansson (v mládí žil v Texasu) byl/je dalším spoluhráčem zmíněných. Magnus Öström (E.S.T.) a Berglund s ním na nahrávkách spolupracovali už v 90. letech. Johansson měl tehdá asi docela úspěch (5 desek u EMI, švédská Grammy/is atd.), nicméně mezi lety 2000-2015 se rozhodl oddat profesi/poslání zdravotního bratra - anesteziologa a hudbě se věnoval jen okrajově. Od roku 2015 se ale k muzice vrátil naplno, sólovky či kolaborace mu/s ním vychází co rok či dva, působí ve Fire! Orchestra i jiných ansámblech.

S jeho jménem a sólovou tvorbou jsem se seznámil až před 3 lety s albem Den sämsta lösningen av alla. Na něm zaujaly zvláště ty tajemnější skladby (1., 3., 4. aj.), ke kterým jsem se často vracel, a v jazzu méně slýchané nástroje jako hoboj, fagot, anglický roh nebo i pedal steel kytara. Orkester Omnitonal založil Johansson před 5 lety inspirován kompozicemi „klasiků“ Igora Stravinského a Bély Bartóka pro jazzové klarinetisty Bennyho Goodmana a Woodyho Hermana a jejich big bandy (Ebony Concerto, Contrasts). Do nového, proměnlivého, 17-18členného souboru zlanařil i pár lidí z Fire! Orchestra a další spřízněné muzikanty/ky. Na 3 roky starém debutu jsou též dobré, zajímavé skladby a úseky, ale letošní deska Orkester Omnitonal på Musikaliska Kvarteret mě celkově oslovila víc.

Hoax, skladba houslistky/multiinstrumentalistky Josefin Runsteen, album nakopne v dramaticky poplašném (název sedí), hravě potrhlém duchu. Většina skladby jede jak maschinenführerem Stravinským řízená lokomotiva (neznaje předtím Ebony Concerto, trklo jazzovější Le Sacre du printemps - mj. od 10:43 à la úvod a od 0:09 jasnej Grieg – ItHotMK!). Písty, hřídele, kola makaj, pára syčí, synkopovaný „math“, proti/polyrytmy/fonie, „hádky“ žesťů i dřev, harmo i dis-, zvraty i návraty s jiným vyústěním, ale drží to pohromadě a valí. Ljungkvistovo sax sólo bych klidně jako většinu jazzových sól trochu zkrátil, ale ok, smysl, náboj má a basa s bicíma táhnou. A pak už piáno cvaká zubama při biomechanickém rituálu, bartókovský hypnovyjeťárny atd. atd. V závěru se zpomalí a pochmurné akordy klavíru připraví půdu pro další dění.

Johanssonův kus Du kände… otvírá táhlé, až funerální, postupně disharmoničtější bručení dechů, housle snad i záměrně připomenou Čajkovského Labutí jezero. Skladba může evokovat noir detektivku, mně spíš noční, snovou plavbu po řece tajemnými končinami. V přízračném, měsíčním svitu je posádka bárky svědkem záhadných jevů, chvílemi v ohrožení – peřeje či cosi nadpřirozeného? Housle Runsteen vyloženě zpívají – obecně nemusím tklivé výšky, ale zrovna tyhle jejich linky jsou skvělé – nejvíc v disonantně pokrouceném, psychedelickém závěru (prý free improvizace) - tam i mrazík někdy přeběhne. Asi nejlepší houslové party od objevu Leslee Smucker.

V Du kände…, částečně i ve 3. a 5. skladbě se dá mluvit o orchestrálním noir jazzu se silným vlivem „klasiky“ 1. pol. 20. století, možná i o third streamu (?). Lze vzpomenout na Elevator… od Milese/Mount Fuji, Bohreny, „strašidelného“ Bartóka (Zene húros hangszerekre, ütőkre és cselesztára) a možná i Schönberga (Verklärte Nacht i pozdější), případně temnější verzi Minguse. A byť to není rio, blíží se hudba Orkestru i Univers Zero (mj. úvod Du kände vs. Jack The Ripper), Art Zoyd či Kayo Dot (nemetal z Hubardo, Coyote aj.), ale i nějaké filmové hudbě, což je zkrátka sdílenou inspirací/rip offem Igora a Bély - aneb „kdyby … měli avant/darkjazzový big band“.

Stop All The Clocks z pera skladatelky Andrey Tarrodi (v OO nehraje) na předchozí kus vhodně naváže s napínavým až zlověstným hlomozením klavíru, bubnů atd. (ffo Present a Shub-Niggurath?). Půlnoc, hodiny se zastavily, klarinety, flétny a další dechy vytváří mihotavý, duchařský magično. Závěr se nese v o něco klidnější, byť stále mysteriózní náladě. Po noci přichází ráno… a pak večer – Morgon Och Kväll přináší kontrastní, světlé odlehčení. A jo, je to fajn, „štěky“ a táhlé tóny nástrojů i rytmika se pěkně, post-minimalisticky proplétají, ale po polovině už trochu zív a někdy přepnu na další.

S Pater Noster nálada opět trochu potemní, zmelancholičtí, zdivní, míchá konso- i disonantnější prvky, je znát, že jí skládal stejný autor jako Morgon (pianista Rasmus Borg). Zabarvením i nápady mi ale přijde zajímavější, prvním třem kusů se nevyrovná, ale je dobrá a jiná. Nejkratší, závěrečná Wolff (též od Borga) desku uzavře v ještě tajemnějším duchu – jo, jak vlčí vytí.

To, čím chce Johansson s OO být, se mu na …På Musikaliska Kvarteret většinou daří na výbornou nebo chvalitebnou. Ještě víc bych cenil obdobnou hudbu čerpající i nebo hlavně z „klasiky“ 2. poloviny 20. (btw slyš Pendereckiho Actions v podání Fire! Orchestra – nevím, jestli lepší, ale…) či 21. století, s ještě hustší, zlobivější atmoškou, nebo nějak jinak odvážnější, současnější. Tohle je vlastně, záměrně, řekněme - poněkud fousatý. Ale to já taky, takže mě to baví, převážně dost.

PS: Dát v dnešní době k poslechu na bandcamp jen 2 skladby (byť tvoří polovinu stopáže) ze 6 je divnej nápad. A zbytek asi ani nikde jinde k poslechu není? Těžko říct/pochybuju, že se jim tenhle tah vyplatí. Trvalo mi měsíc se rozhoupat, jestli si chci tu druhou půlku koupit „nahlucho“. Možná i trochu kalkul - první tři delší kusy jsou silnější než zbytek, byť i ten je s jednou mělčí/slabší/fajn výjimkou dobrej.