Datum vydání: 13. února 2026
Label: Envision Records, Invada Records
Žánr: free improvisation, avantgarde jazz, drone, tribal, rock, metal
Délka: 41:41

Tyhle tři zasloužilý umělce většině fanoušků avant-rock/jazz/metalu, post-minimalismu, drone aj. experimental/improv. hudby netřeba představovat, znát je nejspíš budou i někteří (kvazi)primitivové. Ale krátce pro náhodné kolemjdoucí z vlastního pohledu: Trevora Dunna už sice dlouho sleduju jen málo, namátkově, ale pro jeho eklektickou, technickou i atmosférickou hru čerpající z rocku, metalu, funku, jazzu a dalších stylů i zvuk baskytary, především v Mr. Bungle a Fantômas, ale i Electric Masada, Tomahawk, Asmodeus atd. bych ho asi stále zařadil ke svým nejoblíbenějším basákům.

Tvorba nejen bassaxonového monstra jménem Colin Stetson, mistrně ovládajícího techniku „nekonečného dechu“, bude známá i milcům filmů Hereditary, The Menu aj. Osobně mě od něj oslovují právě hlavně ony drone/darkambientnější polohy (třeba Chimæra I). Jeho pověstná tydlikací arpeggia a rytmizace navazující na Philipa Glasse a další (post-)minimal/totalisty většinou baví méně, kratší dobu. Připomenu i rock/metalovější Ex Eye, ve kterých hrál i právě s bubeníkem Gregem Foxem.

Greg je znám asi hlavně z ex-působiště v hipster avant/post-(black)metalu atd. Liturgy, nebo od Bena Frosta atd., případně z pozdní fáze experimental rock/free improvizátorů Zs (koncert 2018, myslím, že v Jetu na Žižkově, neměl daleko do geniality Supersilent). S Dunnem se potkal i v triu s kytaristkou Sally Gates (Titan to Tachyons, ex-Gigan live) na albu Deliriant Modifier (2023), které zvukově ošéfoval právě Stetson. Nethering ale může být i starší, nahráli jí prý už 2018, nicméně vyšla až letos.

Jedná se cca o avant/free jazz/drone improvizaci, která ale působí poměrně soudržně, atmosféricky, možná až scénicky. Pod vlivem dojmů z hudby a názvů některých skladeb (3.-6.) jsem došel k názoru, že dějištěm je džungle. V úvodu titulní skladby cosi omráčí Tarzana, buď zemětřesení, nebo krtkodlak (krtkomuž). Ten si ho odtáhne do bažiny, sváže, nasadí mu roubík a dlouze ho mučí a vystavuje černý magii, díky čemuž ho – a nebo sebe – zmutuje na krtkorejnoka. Bizarní představa, ale já to tam slyším.

Kdo tvorbu zmíněných muzikantů trochu zná, toho Nethering překvapí jen málo, jestli vůbec. Zvláště Fox a Stetson tu hrajou zhruba to, co se od nich dá čekat. Motorem, tahounem nahrávky je očekávatelně Greg, který většinou jede tribálně šamanský rytmy, proměnlivý, progresivní. Hypno, rituál, free jazz, ale Fox k nim přidává i rock/metalový prvky a razanci, v první skladbě i zasype, prokopavá, kobercuje, v Moleman nasadí jak Lombardo v Criminally Insane atd. Jeho hru a skvěle, akusticky, přirozeně nazvučený bicí si hodně užívám, včetně kopáků – takhle mají znít bass drumy!

Colin různě dronuje, rezonuje (až trochu didgeridoo feel), skrz ságo přidušeně, pomateně, zuřivě i jakoby zmučeně mumlá, skučí a řve - někdy připomene i právě Tarzanův pokřik a jinou pralesní faunu, nebo i strašení v Lustmord – Heresy I. V Moleman a Molemantis bzučivě, bublavě, freejazzově, arpeggiodně sóluje a i tahle poloha mě tu baví víc než obvykle, i díky kombinaci s dalšími technikami.

Trevora jsem sice už párkrát na kontrabas hrát slyšet (mj. i živě na Zornově Marathonu), ale nemám ho s ním až tak zažitý, tudíž mě tu jeho způsob hry plný nervního, disonantního vrzání smyčcem mírně překvapil – příjemně. Někdy nástroj hobluje tak intenzivně, jak kdyby se s jeho pomocí snažil v onom imaginárním pralese rozdělat oheň. Občas i dronuje, nebo brnká prsty - někdy i cosi jako motiv (2., 5., 6.).

Hlavní ovšem je, že borci ctí pravidla dobrý improvizace – naslouchat ostatním, vést smysluplný dialog (trialog?), vycítit kdy přidat/ubrat, umět svoje výrazy sladit do funkčního celku. Z intoušství bych je asi ani neobviňoval, naopak tu cítím spíš intuici, živočišnou pudovost, napínavou, temnější atmosféru a syrovou energii. Je to sice jazzový, abstraktnější, ale zároveň dost spontánní a organický – jak hudebně, tak zvukově. A i díky tomu (a stopáži) mě to baví víc než letošní, umělejší Zu. Blíž to má k některým jejich polohám do Igneo, různý pojítka/ffo vedou i k Fire!, The Necks, pozdním Zs, NnMm, možná i PainKiller, klidně i něco ze starých Minsk, kořeny sahají až ke Coltraneovi (Om) a Aylerovi (Spirits). Ingredience protřepat, zamíchat. A je to i dost(atečně) jiný.

Sice to pánové asi mohli pohrotit nebo prohloubit atmosféru, bo něčím překvapit i víc, něco bych i trošku zkrátil, ale jakožto akustická improvizace na ságo, basu a bicí bez efektů a dalších úprav mi to přijde fakt dobrý, poctivý, v rámci tvorby zúčastněných bych to řadil k jejich lepším (Dunn), možná i nejlepším (Stetson, Fox) počinům. A byť mě Nethering chytlo hned na první poslech, nečekal jsem, že se k němu budu poměrně často vracet už přes měsíc. Hlavně k těm delším, rytmickým skladbám, ty si někdy dám i 2x dokola.