Kdy: 21. srpna 2026
Kde: Rakousko, Grafenegg, Auditorium

Pravděpodobně mi sem tam něco unikne, ale přijde mi, že se u nás skladby Krzysztofa (Eu)génia Pendereckiho třeba i v porovnání s Györgi Ligetim nebo i Iannisem Xenakisem hrají spíše sporadicky. A když už, tak ne zrovna ty nejsilnější, avant-disonantní, sonoristické, zlobivé kusy z 60. a počátku 70. let. Sám mistr tu v rámci Pražského jara 2017 dirigoval svých Sedm bran jeruzalémských, o rok později v Olomouci zas Credo, pár měsíců před smrtí byl přítomen i jeho dalšímu uvedení v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Tyhle kusy mě ale oslovují už spíše vlažně/ji - 7 bran bych si i dal, ale byl jsem kdesi pryč a jít do Víta na akci pod záštitou klerofašisty Duky a arcizmrda Zemana? To by mě hanba fackovala. 

Tak 2x do roka narazím v programech i na jiné, většinou komorní kusy, ale že by tu někdo uvedl orchestrální dílo z období zhruba rámovaném Hirošimou a Jákobem, to ne. V okolních zemích se občas nějaká z těch profláklých věcí hraje, ale nejen u nás mají dramaturgové programů zvrácenou tendenci plácnout k moderně/avantgardě dlouhej zívanec z 18.-19. století. No, asi holt ani nejsilnější kompozice z 2. pol. 20. století netáhnou natolik, aby samy o sobě zaplnily sály pro 1000+ lidí? A abych jezdil do Berlína, Vídně, nebo Krakówa kvůli koncertu, ze kterého mě zajímá ani ne 10 minut muziky, na to jsem pořád asi málo Pendeultras (třeba i na to dojde).

Przebudzenie Jakuba má sice taky jen cca 7-8 minut (dle provedení), ale v Grafeneggu mě sekundárně zajímala i kompozice od Olgy Neuwirth, kterou spolu s Georgem Friedrichem Haasem vnímám jako nejznámější/zajímavější současnou rakouskou skladatelku(/e). Její 2 roky starou Zones of Blue jsem sice neznal (komplet záznam asi nikde není, kousek lze slyšet s komentářem zde), ale jinak mě od ní zatím bavilo vše, co jsem zkusil (mj. složila i operu Lost Highway dle Lynche), tudíž tam byl jistý příslib kvality. Dále bylo na programu i 5 světových premiér od mladých, mně neznámých autorů – proč ne, nejednou už mě nějakej „no name“ překvapil. A hlavně – žádnej Mozart!

Příznivá byla i cena lístku = 20 € na libovolné místo v sálu - za tyhle prachy sedíte v Rudolfinu v posledních řadách na balkóně, nebo i za sloupem. I zde to byla anomálie, u ostatních koncertů Grafenegg Festivalu vstupenky šplhají od 15 do 154 € dle pozice. Sál Auditoria pro údajně až 1300 lidí ale nebyl plný snad ani tak z poloviny. Asi kombinace faktorů, že Penderecki a Neuwirth holt nejsou Beethoven nebo Wagner a Grafenegg je přece jen trochu z ruky, byť z Vídně tam cesta vlakem trvá hodinu - festival odtamtud vypravil i autobus tam/zpět (ten byl sold out). Ani pro Jihočechy/Moravany není až tak daleko, třeba ze Znojma je to asi 65, z Budějic 130 km.

Já vyrazil vlakem z Třeboně, kde jsem byl „náhodou“ s rodinkou na dovolené a další den pokračoval na Slovensko na Hradby Samoty, takže jsem měl Grafenegg cca po cestě. Navíc přes Třeboňsko se tam sice jede déle, ale kupodivu 2-3násobně levněji (kolem 250,-) než třeba z bližšího Znojma apod. Po cestě stíhám při přestupu i krátkou prohlídku města Tulln an der Donau = dříve pevnosti Comagena, založené císařem Domitianem koncem 1. století n. l. Jsou tam k vidění mj. kamenné pozůstatky římské brány a opevnění, kostel sv. Štěpána s románsko-gotickým základem a karner = velká kaple/kostnice z 13. století s pěkným, reliéfně zdobeným vstupním portálem a freskami uvnitř – mj. i groteskních zplozenců pekelných.

Z vlakové stanice Wagram-Grafenegg je to do Grafeneggu 2 km. Oko poutníka na silničce mezi poli nejdřív překvapí obrovská buddhistická stúpa na nedalekém návrší. O kus dál se objeví věž zámku s rozlehlým anglickým parkem a dalšími budovami. Po cestě se se mnou do řeči dává starší dáma jménem Sigismunda (!), která sem jezdí pravidelně. Později mě v zámecké buržo restauraci pozvala na kafe (stálo 6,5 €, bylo gut) a přes můj zdvořilý odpor mi šoupla na talířek i kus své večeře (lilek plněný nějakou omáčkou s rýží, taky gut), seznámila mě s dcerou, s oběma fajn pokec.

Před koncertem jdu ještě omrknout park a zámek. Původně pozdně goticky-renesanční stavba byla koncem 19. století romanticky přestavěna s prvky neogotiky, sochami a chrliči. Ve zvláštní, zamračené atmosféře jakoby před bouří a pak i v noci jsem pomalu čekal, že odtamtud vyleze nějaký vampýří Graf s hláškou: „Ich heiße Sie herzlich willkommen…“. V okolním 32hektarovém anglickém parku se nachází přes 2000 stromů, některé i přes 250 let staré. A v roce 2007 tu právě Penderecki zahájil tradici, že zde každý rezidenční skladatel jeden strom zasadí (viz i jeho arboretum s labyrintem v Lusławicích). Letos štafetu převzala Neuwirth.

V parku se nachází i pár bizarních uměleckých staveb/objektů – chýše z ovčí vlny, pyramida s telefonní budkou na špici nebo tajemná věž s mrtvou srnečkou apod. A také několik koncertních prostorů - největší Wolkenturm s futuristickou střechou/věží nad pódiem a open-air hledištěm pro až 2000 diváků, zmíněné moderní Auditorium, nově se hraje i v bývalé jezdecké škole z 19. století (700) a někdy i na nádvoří zámku.

V první části večera Tonkünstler-Orchester Niederösterreich zahrál kompozice od 5 mladých skladatelů/dirigentů jakožto výstup z worshopu Ink Still Wet. Moderátor vždy o daném autorovi něco přečetl v němčině, pak následovala videoprojekce, v níž dotyčný v angličtině sebe a své dílo představil a přiblížil, o čem že to je, pak nakráčel na pódium a sám si ho i oddirigoval. U všech můžu říct, že ty skladby byly tzv. „v pořádku“, bavily mě - na autory, kterým bylo od 21 do 34 let až překvapivě. U některých, zvláště nejmladší Laily Arafah byla jistá nervozita znát (neasi, když „předskakuješ“ Pendereckýmu), ale „holka“, jestli takhle skládáš a diriguješ orchestr v 21, tak to teda klobouček a asi o tobě ještě uslyšíme.

4 z 5 skladeb byly spíše disharmonické - a slow crimson gathered in the roots od Arafah asi nejvíc. Poměrně dynamické, dramatické, strukturálně promakané, zajímavě barevné. Z Panta Rhei od Noého Gillerota v paměti utkvěl delší, tísnivě-smutný závěr na vysokých tónech, v City Boy's Guide to Animal Husbandry od Noaha Godarda místy harmoničtější, asi právě americkým folkem/americanou inspirované záchvěvy, které sám v úvodu zmiňoval. Už si nejsem jistý, jestli mě korejskou tradicí inspirované rytmy zaujaly v Tactile Resonance od Jaeduka Kima nebo v H’wi M’ori od Hansola Choie, ale skladba Choie částečně vyzněla i přes harmoničtější postupy jako dramatický tajfun, místy blízký Stravinskému, ale i filmovým soundtrackům - ambivalentní, ale spíš líbilo, osvěžilo. Aplaus, návraty na scénu, pauza.

Als Jakob erwachte… (Przebudzenie Jakuba, The Dream of Jacob atd., jak libo) od Krzysztofa Pendereckiho z roku 1974 byla nejspíš jedna z prvních „klasických“ kompozic z 2. pol. 20. století, kterou jsem kdy slyšel (resp. si pamatuju), prvně asi jako mnozí jiní ve filmu The Shining (1980) od Kubricka (pak jí použil Lynch i v Inland Empire a Wajda v Katyńi). Už to bude, hádám, tak 25 let? A pak ještě mnohokrát. Skladba je spojnicí mezi jeho sonoristickým obdobím a následným neoromantismem. Stále využívá nervní disonance, mikrotonalitu, tónové klastry, zvukové masy i v orchestru nestandardní instrumenty (okaríny), ale částečně se už vrací k tonalitě.

I bez spojitostí se zmíněnými filmy, nebo původním inspiračním zdrojem z Bible (Genesis 28:16, Jákobův žebřík – sestupy/výstupy andělů jsou tam ale jasný), je z ní jasně cítit silné napětí a zlověstná atmosféra (už ten „mručivý“ nástup!), dojem probouzení, prezence čehosi paranormálního – což mj. umocňuje onen zvláštní, táhlý, přízračný zvuk okarín. V grafeneggském Auditoriu vše vyznělo perfektně, asi jeden ze sálů s nejlepší akustikou, který si vybavuju. I tu 4. řadu jsem vybral nejspíš správně, v nejhlasitějších částech to tam burácelo fest, mrazíky glissandovaly po zátylku/zádech jako na sjezdovce a dostavil se i podobný napínací efekt uší a kůže na hlavě, který jsem zažil loni na Portal v Lipsku. Odolat nutkání vzývat a hrozit jako na metalu nebylo úplně snadné.

Ten večer to byl vlastně (po Choiově H’wi M’ori) asi 2. nejsnáze přístupný, srozumitelný kus, který si, myslím, musí zapůsobit i na ty, kteří podobné hudbě neholdují. Což mu nijak na významu a síle neubírá, právě naopak. Je tu znát naprostá kompoziční jistota, skvělá práce s atmosférou, motivy, dynamikou, gradací, dramatičností i zvukovými barvami, tzv. „ani tón špatně“. Svým způsobem je blízko pomyslné dokonalosti. Jediným záporem je snad délka, těch 7-8 minut uteklo až moc rychle. Provedení Tonkünstler-Orchester pod vedením Brada Lubmana („mával“ snad už s každým významným orchestrem?) mi přišlo precizní, nakolik jsem (jakožto polodement) schopen posoudit. Aplaus a ovace „bravo!“ asi potvrdily. Co dodat? Další splněný sen a bylo to i trošku silnější, než jsem čekal. Jo a oproti Lux Aeterna se to obešlo bez tuberáckýho chrchlání – zázrak?!

Zones of Blue (2024) věnovala Olga Neuwirth svému otci - jazzovému pianistovi a skladateli, který zemřel rok před dokončením skladby. A byť šlo o „klasickou“ kompozici, ovlivnění jazzem v ní bylo očekávatelně slyšet dost, hlavně v rytmice, ale i v disharmoniích a sólech. Místy to mělo blízko k third streamu, asi ve 2-3 našláplých, úderných úsecích mě napadlo i rio a zeuhl, název a prý i nějaká část odkazuje ke Gershwinově Rhapsody in Blue. Náročné klarinetové party psala Olga „na míru“ věhlasnému Jörgu Widmannovi. Ten mi nejen nasazením připomněl i Garetha Davise, kromě virtuózního výkonu to uměl pódiovkou p(r)odat. Zaujal mj. i některými zvláštními, až psychedelickými témbry, jak sám zmínil, i pro něj bylo obtížné trefit všechny ty čtvrttóny a multifonika, viditelně se přitom zapotil.

Zhruba 20minutová skladba byla plná dynamických, barevných kontrastů – i v hlasitosti, spíše disharmonická, ale vyskytly se i konsonantnější prvky. Tišší, zvláštně tajemné pasáže střídaly hlučné, živelné ataky. Energičtější pasáže spíše dominovaly. Oproti Pendereckimu jsem se musel víc soustředit, ale i takhle na první dobrou mi to přišlo celkem konzistentní a bavilo mě to celou dobu hodně, bez námitek. I díky délce to bylo strukturálně i zajímavější, větší „dobrodružství“. Penderecki sice zapůsobil silněji (neasi), ale i tahle skladba byla skvělá, rád na ní někdy půjdu znova. Aplaus, Olga na stagei, asi 3x návrat, tak už stačilo, jdem.

Co s načatou nocí? Za ubytování se mi utrácet nechtělo (zámecký hotel stál asi 240 € a i Sigismunda říkala, že za to nestojí, v okolních vesnicích, nebo v 10-15 km vzdáleném Krems and der Donau by šlo sehnat něco levnějšího, ale i tak…). Tak jsem na hulváta přenocoval v zámeckém parku s tím, že mě snad vlci, upíři, psi nebo hlídači nevyženou. A jo, v poho, jestli o mně vůbec někdo věděl, tak jsem ho nezajímal. Park se dle všeho na noc nezavírá, pokud se zrovna nehraje na venkovní Wolkenturm. Horší to bylo s počasím. Sprchlo sice jen během koncertu ale asi do 2-3 ráno fičel vichr rychlostí 10-12 m/s, takže jsem část noci hledal úkryt, což nebylo snadný.

Všude něco rušilo - hučení venkovního baru, celou noc svítící lampy, cvrčci/cikády?, vítr v plachtě velkého otevřeného party stanu, ve kterém jsem nakonec skončil na improvizovaném loži ze zahradních lehátek (byly jich tam desítky) a spacáku, k ránu ptáci, takže jsem nejspíš ani nezabral, nebo jen chvilku. Ale zas jsem po roce viděl východ slunce a kupodivu i další den fungoval (ve zvláštním, tripózním módu), do Moravan nad Váhom nakonec dorazil a koncert odehrál. Ještě divnější ale bylo, že jsem (asi) nespal ani další noc a i v neděli jakž takž fungoval, což nechápu. Molested Divinity a Internal Suffering v Olomouci jsem kvůli tomu ale nakonec odpískal, mrzeníčko, ale v pondělí bych asi už fakt zdechnul.

Nicméně koncert v Grafeneggu byl skvělý, pamětný, všechny skladby i trošku překonaly očekávání, letos do užšího topu, v rámci „klasiky“ nejspíš i jeden z nej, který jsem kdy navštívil. I místo a výlet zajímavý, rád se tam někdy vrátím. A že bych dal v listopadu v Bambergu tu Hirošimu? Stejně se tam chci jednou podívat - na jezdce v katedrále, radnici na mostě atd., prej je to tam dost pěkný.