Datum vydání: 4. září 2026
Label: Amor Fati Productions
Žánr: black/death/war metal
Původ: Německo
Délka: 22:57

Byť němečtí Hadopelagyal fungují už nějakých deset let, nejhlasitěji o sobě dali vědět loni, když vydali svou druhou řadovku Haematophoryktos. Tu na Marastu dobře rozpitval ve své recenzi kolega Dantez. Shodnu se s ním téměř ve všem, dokonce i na tom, že spolu s Teitanblood nahráli Hadopelagyal nejlepší žánrovou desku loňského roku.

Uběhl necelý rok a tohle zběsilé duo je zde s dalším zářezem. Tentokrát kratším, jedná se pouze o čtyřskladbové EPčko, které má necelých dvacet tři minut. Je to ale natolik intenzivní black/death náser, že k tomu, aby vás poslech Zalmathic Necroichorion totálně odrovnal, i tahle kratší stopáž naprosto stačí.

Hekla (dále také v Pale Spektre, Haemalharia, Necropolissebeht a Vermianaevus - jejichž letošní album rozhodně stojí za pozornost a něco si o něm snad v dohledné době rovněž povíme) s bubeníkem Augurem (dříve např. také v Lihhamon a dalších) se drží poměrně jednoduchého receptu - hrát totálně zběsilý a zlý war metal, který vám nakope prdel. A nevím, jak to dělají, ale jejich výsledek už poněkolikáté dopadl na výbornou a funguje mnohem lépe, než podobná hudba od mnoha jiných, často naprosto zaměnitelných kapel.

Své kouzlo zde rozhodně dělá vyšinutý ženský vokál. Ty skřeky, co ze svého hrdla Hekla vydává, jsou mnohdy fakt nelidské a zároveň skvěle navrstvené. Blackově tremolové riffy a veškeré kytarové skřípance, které rozhodně nejsou jen o hloupoučkém džn džn jako v případě mnoha goat worshipping kapel, hudbu Hadopelagyal také zvedají a dodávají jí správně temnou atmosféru. No a nelze opomenout ani vyhroceně nasypané bicí, které se sice mnohdy dostanou i do banálnějších rytmů, ale pokaždé to nezapomenou zase napálit a rozstřílet jako Berlín v pětačtyřicátém.

Mohl bych zde detailně rozebírat jednotlivé skladby a vypíchnout prvky, díky kterým vyčnívají vysoko nad subžánrovým průměrem. Myslím ale, že úplně stačí, když celé EPčko shrnu jako nejnásilnější, nejšílenější a tedy i nejlepší black/death/war nahrávku tohoto roku, která i díky vydařenému zvuku funguje ještě lépe než cokoliv, co Hadopelagyal vydali před ní, a reálně nevěřím tomu, že by Zalmathic Necroichorion někdo letos zvládl překonat. Reálně sice i vzhledem k množství a kvalitě ostatních Hekliných projektů vůbec nechápu, kde se v ní ta posedlost bere, ale jsem fakt rád za to, že všechna její životní rozhodnutí vedla k tomu, že začala tvořit black metal.

Zalmathic Necroichorion opravdu není nutné štěpit a rozebírat na fragmenty. Krátká nahrávka logicky navazuje na předchůdce, přesto volí specifičtější a funkční cestu. Na první poslech zaujme čistší, učesanější zvuk, který ucho posluchače nedecimuje jednotlivými prvky. Elementy se kloubí do celku, ze kterého probíjí jen občasný skřípot kytar a zběsilý vokál.

EP tak působí ještě více atmosférickým, takřka ambientním dojmem. Zručněji se tady kultivuje specifické temno, které zpřítomňuje neprostupnost nejzazších hlubin oceánu. Naopak se neusiluje o vystavení precizní kytarové práce – riffy se prezentují jako stěna, ve které se pracuje s častějším opakováním motivů. Vše kupředu ženou salvy bicích čerpající z postupů war metalu.

Zalmathic Necroichorion tak vyznívá takřka hypnoticky. Abstraktní, ale stále zvukově brutální tvar vzdáleně připomene Impetuous Ritual nebo The Baneful Choir od Teitanblood.  Hadopelagyal se ovšem nadále drží vlastního hudebního charakteru. Poupravená forma ho zdařile umocňuje.