Datum vydání: 28. březen 2025
Vydali: Norma Evangelium Diaboli
Žánr: death metal, black metal, war metal

Má cesta k porozumění Teitanblood byla dlouhá a nelehká. Valivé dlouhosáhle skladby svou nekompromisností a kloubením nejextremnějších metalových odnoží do nesmlouvavých forem nabídly minimum aspektů, které by pomohly k jednoduššímu popasování se a docenění. Ke správnému chápání mě více navedla až Dalihrobova recenze na The Baneful Choir, kterou považuji za vyčerpávající iniciační text.

Autor v kostce popisuje, že se k Teitanblood nemá v prvé řadě přistupovat jako k běžné metalové formaci, ale jako k projektu, který se snaží pomocí žánrových prvků evokovat co největší ZLO. To mě nasměrovalo k jinému vnímání – Teitanblood jsem přestal poslouchat prvořadě metalově, ale spíše ambientně-noisově, kde se atmosféra ovšem neutváří typickými „atmosférickými“ metalovými finesami á la Burzum nebo Paysage D’Hiver. Patrné jsou spíše prvky dohledatelné u kapel, které kolem sebe mrskají epitety jako „bestiální“, „válečný“ nebo „vyhlazující“.

A snad i proto považuji The Baneful Choir za nejvydařenější a nejkomplexnější dílo Teitanblood. Na desce ono „death-ambientní“ vyznění krystalizuje. Metalové prvky se tady transformují do tvůrců atmosféry s přesahy do noisu (v holém „noisovém“ pojetí ještě více exceluje EP Purging Tongues). Jen proto, aby navodily svéráznou podobu zla tak, jak to umí jen metal. A jak to noise nebo ambient naopak neumí. Hudební ponor je pak nutné prolnout s ponorem vizuálním – ztratit se v pekelných uličkách Ketolova nekonečného labyrintu, ve kterých by snad tápal i Borges. A celek si nechat vtisknout do duše.

Po absolvoování The Baneful Choir se začal jevit přijatelnějším i předchozí materiál TTNBLD, nejvíc pak Death, kde se ona pekelnost blíží k běžnější formě war/death/black metalů, přestože nesmlouvavá forma přetrvává. Deska začala pozvolna ukazovat mírné nuance, které umožnily sporou orientaci v tom, co i nejsilnější metalové běsy raději utnou po pěti minutách.

Obloukem jsem tak získal alespoň jakousi průpravu pro From The Visceral Abyss. Protože novinka stejným klenutím navazuje právě na Death. Znamená to, že agrese, syrovost a metal jako takový tady hraje prim. Nedá se přitom hovořit o kroku zpět. Teitanblood totiž znatelně aktualizují – vysekávají dosud nejpřívětivější zvuk i nejvyšší úroveň přístupnosti. Celek se pak poslouchá jako zlá odysea. Ano, zlá. TTNBLD totiž, navzdory schůdnější formě, neopouštějí fundamenty, které nutí krabatit prsty i křivit ksicht.

Zlá odysea? Už z prvních poslechů From the Visceral Abyss jde poznat, že deska logicky spěje od bordelu k řádu. Vlivy starých metalových chlévů se s přibývajícími minutami stáčejí ke schématům, kde více tane forma. Zejména po předělu Sevenhundreddogsfromhell se jde po stezkách, ve kterých jde rozpoznávat zvukovou šlépej Diocletian a Death Worship. Více se tady rovněž přísahá na jednoduchý riff a slayerovské vyhrávky, které bordel uceluje do formy, která působí familiérně.

„This is Teitanblood at their most unhinged, yet wholly assured in execution.“ To alespoň tvrdí promo k desce. Se soudem se dá vesměs souhlasit. Kapela drží velmi vysoký standard ve vlastním ranku. A kapel, které by se ke specifické laťce blížily tolik není. Zhoubný duch kapely tady stále přítomen je. Od minula jen zase hrozí více přímočařejší formou.

Ze své lásky k Teitanblood jsem se tu vypsal u příležitosti vydání předchozí desky The Baneful Choir. Absolutní hodnocení, kterým jsem tento Opus Malum počastoval, vyjadřuje nejen přesvědčení o mimořádnosti díla, ale také mé osobní zachvácení jeho temnou esencí, která nutila album na gramofonu točit pořád dokola. Zejména na některé ambientní mezihry jsem si dosud schopný vzpomenout.

Nové album From the Visceral Abyss se ale posunulo trochu jiným směrem. A dost možná z mého pohledu „zacouvalo“ v kapelním vývoji směrem ke druhé desce Death. Nádherně přísné zvukové stěny Death přesně podle plánu kapely ukázaly, že death metal není hudba.

Nad novinkou se v tomto duchu můžeme zamýšlet - Death metal že není hudba? Není „jen“ hudba? Nemusí být hudba? Není nutně hudba? Nechám to na posouzení každého posluchače. Podle mě death metal hudba je, byť je nesena určitým (temným?) duchem směrem ke zničujícímu chaosu v duchu hermetických pravidel, kdy se nejsložitější struktura obrací v chaos. Nu, a protože vím, jak moc Teitanblood o hudbě přemýšlí, zvažuji, že škatulka war metal, do které aktuální tvorbu Teitanblood řadím, je nutná právě proto, že death metal byl „až moc hudba“ a Španělé překročili její strukturální hranice směrem k posluchačsky nepohodlným hranicím s noisem a noisecorem.

Nárůst instrumentálních schopností a skladatelské kvality Teitanblood je oproti albu Death tak markantní, že není možné mluvit o nějakém návratu. Jak výše krásně popsal Dantez, příklon k drsnému hrocení je jednoznačně uměleckým záměrem, nikoli krytím neschopnosti.

Aktuální tvorba Teitanblood je z posluchačského hlediska někde na hranici nejčernějšího thrash metalu (jako by Slayer stanuli tváří v tvář peklu) a bestiálního death metalu se stěnami smrti, s riffy prorostlými květy zla. Všudypřítomná sólová kytara nutí posluchače zvyšovat pozornost, zatímco hluk těžko postižitelného riffingu hutných kytar a bicího koberce spolu s basovým tlakem svádí k poddajnému sklopení hlavy – jen se nechej osprchovat vehementní agresí, jsi na to už zvyklý od bezpočtu death/grind/war smeček. Teitanblood z jejich zástupu vystupují, ale po mém soudu o něco méně výrazně, než bych chtěl a čekal.

Jakožto war metal zaslouží From the Visceral Abyss absolutorium. Jako death/black metal za předchůdcem The Baneful Choir zaostává. Verdikt nechávám na laskavém posluchači.

Je to tak, Teitanblood se na své čtvrté řadovce přiblížili více bestiálnímu vyznění Death než šest let starému předchůdci. Na rozdíl od kolegů však tomuto rozhodnutí dávám palec nahoru. Ne, že bych snad thrashovější The Baneful Choir rovněž s nadšením posedle neprotáčel. Naopak, minimálně kombo Leprous Fire a Ungodly Others řadím mezi nejlepší věci, které kdy kapela stvořila a celé album mám hodně rád. O něco více mi ale přeci jen sedí tvář kapely prezentovaná na Death, Seven Chalices a nelze opomenout i výborné singly Purging Tongues a Sanctified Dysecdysis.

Ve chvíli, kdy jsem poprvé spustil novinku a první song Enter the Hypogeum mě po kytarovém rozjezdu přivítal intenzivní agresí nepříliš vzdálené vyhlazovačce Anteinfierno, okamžitě křivím výraz v tváři a vím, že u Teitanblood bude opět vše v pořádku. Veškeré kolegami zmíněné klady i výtky jako je menší důraz na atmosféru lze potvrdit, avšak dle mě se výsledek pojí ve skvěle funkční celek.

Jestli se něco Španělům na From the Visceral Abyss podařilo, je to opravdu efektní kombinace death, black a war metalu. Novinka sice může působit jednodušeji a oproti některým předchůdcům snad i jako normálnější hratelná hudba (o tom, že by snad TTNBLD někdy chtěli hrát naživo, tu však odmítám polemizovat). Je zde ale mnoho účinných a dobře promyšlený detailů, které z toho pekelného námrdu dělají opravdu silné dílo a díky kterým Teitanblood jasně vyčnívají nad drtivou většinou mnohdy stupidních, ale klidně ještě agresivnějších war rubanic.

A řeč může být samozřejmě o zlověstně vrstvených vokálech nebo řezajících sólech, obě budiž za ty roky trademarkem Teitanblood, ale z velké části to jsou hlavně bicí, které desku opravdu zvedají. Rozhodně zde není řeč o nějak technicky precizní hře, tu by u TTNBLD snad ani nikdo nečekal, jde ale o všemožné filly, změny rytmů a buildupy, které už tak krutopřísné nahrávce ještě více nakládají a určitě bych je označil za nejlepší v kapelní historii.

Velmi zdařile rovněž hodnotím konstantní kvalitu celé desky. Ne, že by se i zde nenašly skladby, které fungují silněji než jiné. Jedná se ale asi o první album Teitanblood, u kterého od prvního poslechu fakt nemám pocit, že bych na těch 52 minutách měl touhu něco přeskočit nebo pokrátit, a to včetně závěrečné patnáctiminutovky Tomb Corpse Haruspex, která naopak představuje jeden z vrcholů alba.

Zmínku si určitě zaslouží rovněž výborný obal od Dávida Glomby. Ten měl tentokrát v režii kompletní vizuální stránku, ne jen vnitřek, a troufám si tvrdit, že stejně jako samotným Teitanblood, i jemu se podařilo stvořit něco výjimečného. Samotný front cover možná na první pohled až tak nezaujme, ale věřte, že ten nejsilnější art se nachází uvnitř velkého bookletu. Triptachyon, který stvořil pro The Baneful Choir, je sice také úchvatný, ale v menším rozkouskovaném formátu uvnitř desky nakonec až tak skvěle nefunguje. Tentokrát, už jen díky malbám u skladeb From The Visceral Abyss a Tomb Corpse Haruspex, ale i hromadě dalších detailů, musím celkový obal novinky hodnotit jako ten nejlepší po nepřekonatelném Seven Chalices.