Datum vydání: 26. září 2026
Label: Relative Pitch Records
Žánr: avantgarde/dark/free jazz, jazz rock, rio
Délka: 51:51

Z newyorského Relative Pitch Records jsme tu už měli loňskou desku darkambientní serpentistky Berlinde Deman. Na tom labelu ale vychází i hodně divoká muzika (namátkou aktuální free jazz/noise zběsilost Sbatax + Gross). Argentinská, v Berlíně usazená saxofonistka (atd.) Camila Nebbia je letos obzvláště v ráži/kurzu, narážím na ní leckde (mj. v květnu hrála v Pardubicích, v říjnu na improv. festu ve Frankfurtu s Aarsetem, Bangem, Sharpem, Railton, Ismailym a dalšími, což by mě zajímalo, co z toho vylezlo, dále hostovačka u Vic Bang atd.).

Na RPR jí už v předchozích letech pár nahrávek vyšlo, letos už 3: duo s bubeníkem Chrisem Corsanem, kvartet s violistkou Joannou Mattrey, flétnistou Camilo Ángelesem, cellistkou Violetou Garcíou a pak s jejím novým sextetem The Hanged One. První dvě spolupráce jsou volné improvizace/jazz, zvlášť ta se smyčci a flétnou hezky ukvílený/skřípaný neuro/atmo, ale Limbo od THO mě chytla nejvíc. Asi i protože jde o (Camilou) komponovaný materiál, byť nějaký prostor pro free improvizaci tam taky bude.

Jméno kapely je inspirováno tarotovou kartou oběšence, která symbolizuje zastavení, oběť, vnitřní reflexi, uvolnění a změnu úhlu pohledu, což se, stejně jako názvy skladeb s hudbou na Limbo pojí poměrně dobře. Album odpálí tříminutová, hlučná, avant/freejazzová, „beztvará“ Faceless. Zní to jak srážka aut, strojů, robotů, šrotu, slonů, osla a dalších zvířat, které se následně valí ze srázu – vždy mi to zlepší náladu a vykouzlí úsměv na tváři.

Post Metamorphosis začíná psychedelickým klouzáním violoncella Julie Biłat, kontrabasu Vinicia Caiada, elektrické kytary Arne Brauna i dalších nástrojů, z naechovaného tenor saxofonu Nebbii přivane tajemná noir atmosféra. Nervíky, vrzáníčko, saxofon nasadí chytlavější, členitou a hravou groovy linku, zkreslená kytara a důrazné bicí Lukase Akintaya jí postupně vygradují až do noisy jazz rocku. I další skladby zmíněné polohy různě míchají, ale vždy trochu i víc jinak.

Linky nástrojů se někdy atonálně křiví, kroutí, jak kdyby kolem sebe trochu bloudily, hádaly se, navazovaly jen volně a neochotně a pak najednou lup a jedou spolu. Místy, třeba v titulní Limbo to zní cca jako (anebo to má blízko k) rock in opposition kapelám - třeba Henry Cow, ale porůznu si vzpomenu na a nebo ffo Fire!, Naked City (bez vokálů, ne ty infantilně ztřeštěný + jiný Zorn/Tzadikoviny), Export Import, Dropbear Lodge, staré Kayo Dot, úvod Grows vágně připomněl 101 North z debutu Tomahawk, ostrý i roztřepený zvuk kytary zní někdy bezmála noiserockově (Fender Stratocaster? skoro jak Unsane - Visqueen). Ale je to víc jazz než zmínění.

V Alas Rota překvapí „rozbitě“ divnorytmická, glitch IDM (?) elektronika Andrese Marina (až trošku do Autechre), který občas noiseově pozlobí či atmosféricky dobarví i jinde. Občas se, jak to tak v jazzu bývá, trochu rozplizleji pidliká a sóluje, což bych někdy trochu zkrátil, ale nějaké pnutí, něco zajímavého se dá vnímat i v těchto pasážích (mj. kontrabas v 2/2 Alas se prostě pěkně poslouchá). Dramaturgie alba je dobře rozmyšlená, z Devaluation je cítit, že příběh končí. Zvuk/produkce všech nástrojů i celku super, organický, mix vyvážený, master tak akorát, ostrý, úderný i atmo-prostorový, nemám co vytknout (nahrávali s Benediktem Vogtem v LowSwing Studios, mix a master Martin Ruch). Obal tak nějak ok/neutrál, k hudbě a názvům se to celkem hodí.

Limbo sice není nějaká pecka, někde by se mohlo i přitvrdit, svižněji nakopnout nebo ještě prohloubit atmosféru (atd.). Originalitou taky kdovíjak neoplývá, ale baví mě i po týdnech téměř každodenního poslechu (někdy i 2x), zvlášť na debut kapely rozhodně dobrý. Spolu se Stetson, Fox, Dunn a Orkester Omnitonal Per Texas Johanssona letos nej jazz-oidnost.