Kdy: neděle 27. září
Kde: Národní galerie Praha – Veletržní palác

V rámci letošního Lunchmeat festivalu, který pravidelně do Prahy vozí všemožné umělce z elektronické a experimentální hudební scény, proběhl také koncert britské legendy Autechre. Vlastně se jednalo o první oznámené jméno z této čtyřdenní akce, na kterou byly k dispozici i jednodenní lístky. A vzhledem k tomu, že se Autechre vrátili do Prahy po dlouhých deseti letech, asi nikoho nepřekvapí, že se nedělní koncert poměrně rychle vyprodal.

Sám jsem si koupil lístek na večer s Autechre poměrně brzo. A byť se rozhodně nepovažuji za nějakého znalce ani skalního fanouška této dvojice, její přínos experimentální elektronice a legendární statut nezpochybňuji. I proto jsem je koneckonců chtěl vidět, ať si je aspoň odškrtnu ze seznamu kapel, jejichž koncert bych měl aspoň jednou v životě zažít.

Jelikož sám moc podobné hudbě až tak nerozumím, nepočítal jsem s tím, že mě tento gig nějak více odpálí, natož abych z koncertu psal nějaký report. Vlastně mě především zajímala celková zkušenost a touha zajít opět na něco trochu jiného, než poslouchám doma na denní bázi. Ve výsledku jsem ale z tohoto koncertu odcházel tak nadšený, že se aspoň musím pokusit o sepsání nedávného zážitku do pár slov.

Jak je známo, Autechre hrají v úplné tmě. Abych se vyvaroval nějaké nepříjemné tlačenici, zabírám vhodný flek někde uprostřed páté řady dobrých patnáct minut před plánovaným začátkem. Zde nakonec vydržím celou dobu a na to, že se jednalo o vyprodaný koncert, jsem zde měl i dostatek životního prostoru na svoje křepčení. Bylo zde sice solidní teplo, ale nic, co by se nedalo přežít. Netuším, jak to vypadalo za mnou, možná se v zadních částech klubu utvořil klasický špunt, přes který se návštěvníkům už nechtělo cpát dopředu. Na mě se ale naštěstí nikdo nelepil, ani do mě nevrážel, což je u podobné hudby v těchto podmínkách celkem k neuvěření.

Jakmile se zhaslo, dvojice přišla na pódium a prakticky okamžitě do nás vpálila až překvapivě energickou rychtu. Osobně nemám srovnání s předchozími živáky, ale z nahrávek jsou Autechre už několik let hlavně ambientní glitch podivnost, o které nelze úplně říct, že by to bylo nějaké živelné techno. Jasně, mají různé polohy, se kterými v minulosti všemožně pracovali, ale za taneční řežbu bych je úplně neoznačil.

Naživo tomu však bylo úplně jinak. Vlastně hned samotný začátek nakoply beaty, které nás provázely celých devadesát minut a postupně gradovaly. Začalo se s relativně rozumným tempem, řekněme někde pod 150 bpm, ale čím déle Autechre hráli, tím více zrychlovali a v některých fázích koncertu jsme se podle mě dostali i nad dvě stovky.

Základ tvořil hodně masivní subbasový podklad, který celou dobu vydatně pulzoval a byl příjemně hlasitý. Autechre ale fakt nejsou žádnou primitivní rovnou rychtou. Největší magie jejich hudby spočívá v hromadě rozbitostí, divných zvukových skřípancích a často velmi náhodných proměnách. Někdo by mohl tvrdit, že to je moc velký chaos, který snad nedává smysl, ale myslím, že Sean Booth s Robertem Brownem moc dobře vědí, co a proč dělají.

Vlastně ta pestrost, prostorovost a místy až přehrocennost fakt pomáhaly tomu, aby mě koncert celou dobu bavil, abych v něm furt objevoval něco nového a hlavně aby nepůsobil jakkoliv hloupě. Především v těch vyšších frekvencích se toho dělo opravdu dost, chvíli to evokovalo až breakcorovou schizofrennost, ale zároveň se stále jednalo o velmi dobře taneční pařbu.

Úspěšnému výsledku podle mě dost pomáhá, že Autechre naživo hodně experimentují a improvizují, což pomáhá přirozenějšímu a organičtějšímu pocitu z celku, než kdyby přišli s předpřipraveným setem a jen zmáčkli tlačítko play. Pod ruce jsem jim samozřejmě neviděl, takže těžko říct, kolik toho opravdu dělají live, ale vzhledem k tomu, kolik odlišných živáků mají jen na svém bandcampu, úpravy na místě v reálném čase jsou v jejich případě asi nezbytné.

A co ta tma, která je už po mnoho let trademarkem Autechre? Žádná světla v sálu, žádná vizuální show, nic. Absolutní tma ve Veletržním paláci sice nebyla, pánové musí vidět na to, co vlastně hrají, takže jim na ruce svítilo menší světlo. Lehce šlo vidět taky trochu zbytkového světla u stropu a jak si oči na tu tmu zvykly, rozeznávaly i siluety ostatních postav v davu. Jinak až na to, že sem tam nějaký idiot rozsvítil světlo na mobilu (což jsem stejně moc nevnímal, protože jsem měl většinu času oči zavřené), nešlo vidět nic, což rozhodně dává koncertu své kouzlo. Člověk se fakt místo vnímání nějakých vizuálních vjemů soustředí jen a pouze na samotnou hudbu, která je zde to nejdůležitější.

Co dodat dál? Asi už nic. Snad jen, že jsem si koncert Autechre užil podstatně více, než jsem čekal a přemýšlím o tom, že to byla nejlepší rychta, na které jsem kdy byl a zároveň nejlépe propařených devadesát minut ever. Nevím, zda takový diktát předvádí pokaždé, ale pokud se u nás někdy v budoucnu opět ukážou, určitě půjdu znovu. Nejdříve jsem si myslel, že ze mě mluví aktuální nadšení, ale jelikož mě to nepustilo ani po týdnu, když se zpožděním sepisuji tento report, bez nadsázky přemýšlím o koncertu roku.

Předskakující kapele a DJovi se jinak omlouvám, že o nich nic nepíšu, ale pár Zichovců a Autechre mi stačilo k naprostému formátu a absolutní spokojenosti.