Kdy: 25. září 2026
Kde: Praha, Veletržní palác 

Lunchmeat, festival zaměřený spíše na experimentálnější elektronickou, taneční, ale i elektroakustickou, netaneční hudbu a vizuální tvorbu se v Praze koná už od roku 2010. Já si ho všimnul asi až o pár let později. V roce 2018 pořádali (tak nějak mimo festival?) koncert Emptyset s Thistle atd. v Anežském klášteře, kde mi Emptyset díky silnějšímu aparátu a lepším světlům naložili víc než na Avant Artu ve Wrocławi.

I v line-upech následujících ročníků pár jmen zaujalo, ale vždy převážily jiné priority apod. Letos ale lákali jednak Autechre, asi největší jméno, které tam zatím hrálo a pak Debit a další muzika, která mi štymovala do (nejen) letošní latino nálady. Než jsem se ale rozhoupal, tak se Autechre vyprodali a nakonec jsem měl na ten víkend i jisté dřevorubecké aj. „povinnosti“, radosti a strasti (zase ten samej kotník tyvole!), takže vám o nich něco později sdělí mIZZY. Pátečního programu jsem se ale zúčastnil.

Drtivá většina festivalu se už poněkolikáté konala ve Veletržním paláci, což je vhodná volba, vlastně mě asi ani lepší místo na takovou akci nenapadá. Známější jména hrála ve větším sálu bývalého kina – před pódiem rovný parket se dál stupňovitě zvedá směrem ke zvukaři, takže si snad každý našel místo, odkud pěkně viděl. V pátek byl prostor kapacitně poměrně komfortní i na sezení (na zemi/stupních/schodech) při ambientních setech (prodáno cca 80% vstupenek, bajvoko 500+ hlav?). Na sousední, menší klubové stagei byla zvlášť vzadu u zvukaře/barů biomasa hustší, byť vepředu se dalo trsat v pohodě, jak to tak často bývá, no. A trochu vedro, ale dalo se.

Kvalitní aparatura bass/beatový nápor zvládala skvěle, na hlavní stagei cca 3-4 metrové repro věže s bass bednami. I na menší klub stagi nadstandardní PA, nahlas fest, tak akorát, ne až moc, takže spoko. Na barech měli žel jen lahváče Budvaru a Permona (DSSS pivo – nebrat!), panáky a nealko, nicméně hned v přilehlé kavárno-hospodě Kolektor čepovali do půlnoci Zichovce i něco dalšího. Já si dal na místě do skla, ale prý s pivem v kelímku odvedle na festival pouštěli. Úvodní Cifra kvůli fotřingu atd. nestíhám, dorážím až pár minut po 21 h na…

KMRU - projekt Josepha Kamaru, keňského rodáka usazeného v Berlíně, se během asi 7 let existence vyšvihnul mezi větší, hypeovanější jména ambientní hudby, vydal/ává na Editions Mego, Subtext, Warp, Mute atd. Nahrávek jsem slyšel jen pár, většinu nedoposlouchal, oslovují mě spíše vlažněji. Porůznu propojuje melancholičtější i neurčitěji zabarvený ambient/drone s jemnější noise/glitch zrnitostí místy blízkou třeba Fenneszovi (ten i na letošní Kin hostuje), elektroakustikou a field recordings, čímž vytváří jistý klidně-neklidný kontrast.

Naživo na mě hlavně zhruba prostřední, asi půlhodinová, hlasitější část se subbass drony, působila/fungovala lépe. V jeho poměrně proměnlivé produkci se prolínala meditativnost i troška napětí, úzkosti, spíše temnější i abstraktnější polohy.

Vizuální složka vystoupení od Nicka Verstanda sestávala z jakési průsvitné, lesklé látky/plachty, která se, různě nasvícená, vlnila ve vzduchu nad hlavami nad předními řadami posluchačů à la vodní hladina, trošku i polární záře, bo tak něco. Jednoduchý nápad se s hudbou pojil celkem pěkně, vkusně. Ke konci už trošku zív, ale celkově lepší, než jsem čekal, což různou měrou platilo o všech vystupujících toho večera.

Mexické duo Buena Tarde & ztaa rozjelo zábavnou houpačku/rychtu kombinující rytmiku a zvuky dubu/dubstepu a tvrdšího techna – někdy i zároveň. Oproti pár věcem, které jsem zkusmo poslechl doma, mi to přišlo údernější, trochu temnější, post-industriálnější (v 1-2 kusech snad i směrem ke Scorn/Do Shaska!?), (sub)basy a beaty vepředu tlačily a nandavaly, po nějaké době jsem radši o kousek couvnul, abych šetřil uši. Industriální dojem podtrhovala i live projekce plná železobetonových budov (brutalismus aj.) – někdy při jejich demolici, ruiny i nějaké chladnější abstrakce aj. A jo, slušná párty.

1/2 divadelně-hudební performance Miriamy Kardošové jsem vyměnil za Zichovce, na 2/2 se jdu mrknout. Šlo o příběh hroutící se fiktivní pop star. Miriama a další dvě hérečky a herec (?) v kostýmech a zdeformovaných maskách tam cosi neuměle brnkali, zpívali a předváděli, eh, nevim, dál. Ke konci jakási zpěvačka hrála v záři reflektoru na cimbál a pěla tesknou píseň, takový až lynchovský výjev.

Spíš zív dojem vylepšil úplný závěr, kdy ze sebe Kardošová strhávala modrý latex (à la kůži), pod kterým byla nahá, vešla tak do publika a tu se začal pohoršovat jakýsi Slovák, že „prišiel na koncert a nie na lacné porno,“ performerku zlil pivem a následně byl vyveden securiťákem, lidi ho vyfuckovali atd. Spíš si teda myslím, že šlo o součást vystoupení, ale působilo to poměrně autenticky, kdo ví, že jo, každopádně pobavilo.

Na trio PLF (Elvin Brandhi, Peter Kutin, Lukas König / neplést s grindery P.L.F.) jsem byl krom Debit zvědavý z celého večera nejvíc. Z nahrávek i živých záznamů mám sice smíšené až trochu rozpačité dojmy, naživo tyhle hlučnějších experimental/improvizace fungují líp, což platilo i zde. Jednak díky hlasitosti a kvalitnímu nazvučení, tak i bezprostřednosti - možnosti z první řady sledovat dění na pódiu a nasávat tu syrovou, zajímavě formovanou energii.

Kutin (24. 10. v Punctu) ze synthů/elektroniky sázel „rozházené“ i rovné rytmy/beaty, basy, noise/elektro zvuky, blikal do publika stroboskopem v ruce atd. Brandhi střídala podobně jako např. na Ziúr - Eyeroll různé orální pazvuky - skučení, ječení, něco jako scat/vokální rytmizaci a divnozpěvy (po špetkách z/punkově frackovitější Galás/Csihár/Endresen/Henriksen/Duthoit aj.) – místy i snad první využití autotunu, které mi nevadilo/přišlo fajn – měla ho nastavený decentně a zpívala spíš hlouběji. König (hrál tu v září s Mopcut a Dälekem) si vystačil s děravým, starým činelem (!) a elektro-čímsi/efektem? Kdybych to neviděl, nevěřil bych, kolik se dá užít srandy s jedním činelem – hrál na něj různě paličkou, drhnul smyčcem, scratchoval kovovými tyčkami, drnčel kovovými vibrátory a tak dál, těžko popsat, ale bylo to zábavné a vynalézavé - zvukově i rytmicky.

Asi částečná free improvizace, občas to chytalo industriálně-post-club-taneční feel. V 3/3 Kutin rozjel ze synthů kopákový, chvíli až gabber koberec a noiserockově, rytmicky skřípal na elektrickou kytaru. Celkově bych to vágně shrnul jako cosi na půl cesty mezi Throbbing Gristle/Einstürzende Neubauten a Supersilent (samože se jejich genialitě nepřiblížili, ale…!), trochu i Nyx s Duthoit meets Nze Nze (živě) a Ziúr atd. Zvlášť v 2/2 se vyskytly i trochu slabší chvíle, někdy trochu víc opakování a čekání na posun, ale převážně bavili dost. Byla i mlha a abstraktnější projekce, ale spíš jsem koukal na dění na pódiu.

Nexus (B4mba & Mooki6) & Akyute navázali na PLF méně rozbitým a odvážným, více párty, ale též noisy-industriálnějším hybridem dancehallu, trapu, grime, bass music, experimental hip hopu (?), post-clubu atd., každý track trochu jiný, oba MCs s dobrými hlasy i flow střídali rap, náznaky ragga, zpěvu i křik/řev, vzpomněl jsem si i na Lorda Spikehearta s MC Yallah, míň vyhrocený Prison Religion, Death Grips, Slikback apod. - v něčem byla i zkreslená baskytara ze samplů a kopákový metal/gabber koberce, párkrát se rozjel i slušnej moshpit, bassy, beaty diktovaly, něco i trošku slabší, něco party hard. A zas o level lepší dojem než z těch pár starších nahrávek, hráli převážně zatím nevydané věci. Projekci už si moc nevybavuju, spíš abstraktnější, glitchovější…?

Debit mě oproti předchozím tolik překvapit nemohla, anžto hrála téměř jen z letošní Potpourri, kterou jsem v létě točil i 2-3x denně - popravdě si nevybavuju, kdy mě naposledy tolik poslechů bavila nějaká techno/latino i nelatino taneční elektronika. Tady jsem šel na jistotu, že to živě musí makat ještě líp a taky že jo! Beaty údernější, hluky hlučnější, (sub)basy macatější – tlačily, vepředu byly cítit v těle i podlaze.

Oproti desce Beatriz tracky trošku krátila, vyladila mezi nimi plynulejší přechody a efektivně pracovala s dynamikou – občas nějaký zvuk, beat, bass stáhla a zas vytáhla, čímž to zas dobře nakopla. Techno základ v optimálně svižném bpm kopal a perkusivní tribal guarachero (atd.), distorzně acidsynthová a noisy „nástavba“ dodávala rytmickou, zvukovou i atmo zajímavost. Je to tak akorát mechanický i živelný. Vnímám tam sice i jistý „guilty pleasure/cheesy“ prvky a pasáže (např. Tuva suerte od 0:55), kterým se (i sobě) vždy u/směju, ale co už - baví mě vlastně i ty.

I vizuál měla ten večer nejlepší - krom světel a hlavního promítacího plátna i několik led panelů rozmístěných po pódiu. Dvojka Bianjie Systems (Ian Margo & Alexandre Montserrat) na ně live vytvářela kazovou, syrovou, převážně černobíle-šedo-modrou projekci, vycházející mj. ze starých programů, grafiky s velkými pixely, k těm 90s acid zvukům a ruchům to sedělo.

Došlo i na dva nový tracky, který mi přišly slabší než materiál z Potpourri, v jednom i kýč synthy jak v těch slabších věcech Lily Tirando. Ale zbytek šlapal, nandaval, jízda, pařil snad každej v sálu. Delia taky, působila, že si to dost užívá, výměna energie a odezva mezi pódiem a publikem fungovala výtečně, party hard, faktor pařby ne-li 5, tak 4,6 - naposledy jsem si takhle zatrsal snad na JK Flesh v Berlíně? A nejen JKF, ale byl jsem i na v různých ohledech lepších rychtách (jó kdysi ty 4 dny na CzechTeku i jiných freetekno akcích, tam občas jely palby, hehe), nicméně tohle bylo i díky latino/acid prvkům zase jiný, energický a zkrátka fest zábavný. Až mi těch asi 45-50 min setu přišlo krátkých, ale možná to bylo právě tak akorát.

Pak hráli ještě snad do 5-6 ráno DJové umru a Nunguja, chuť pařit dál by byla, ale radši jsem to ve 2:20 zabalil, anžto ráno/dopo vstávačka a odjezd na sever. Z Veletržního paláce jsem odcházel nadšený, téměř všechny projekty předčily i díky vynikajícímu zvuku i vizuálu očekávání, asi budu muset chodit na tyhlety +- hipsterský akce častěji…?