Datum vydání: 20. ledna 2026
Label: Buh Records
Žánr: avantgarde, modern classical, world music (andean music, aymaran music), experimental
Čas: 86:39

V posledních 3 letech mě zaujalo několik více či méně experimentálních desek z Latinské Ameriky, a to aniž bych se na tamní scénu nějak cíleně zaměřil. V některých případech šlo o již dávno zavedená jména. Art pop, dark jazzy dub, folktronické atd. dámy jako Lucrecia Dalt (Kolumbie) a Juana Molina (Argentina) hrají už 20-30 let, jen mi holt trvalo, než jsem se k nim pořádně dostal. Pak jsou tu ale relativně novější objevy - post-clubová Lila Tirando a Violeta (Uruguay) a loňské ambientní desky Mexičanek Concepción Huerta a Debit, které bych zařadil snad i k nej žánrovkám posledních let.

Přes guatemalskou folk-pop cellistku Mabe Fratti a Peruánce - kytaristku Alejandru Cárdenas (Ale Hop) a psychedelika Sajjra - se dostáváme do Bolívie. K latino jazz-folku dua Ibelisse Guardia Ferragutti (Bolívie) a Franka Rosalyho (Portoriko/USA), jsem se předloni vracel často. (Pře)chválení Chuquimamani-Condori a Los Thuthanaka jsou na mě asi moc hipsterský, ale když už tam jsme…

Tvorba Cergia Prudencia, sedmdesátiletého rodáka z La Paz, skladatele, dirigenta, učitele a badatele spojuje s výše zmíněnými experimentální přístup a jihoamerická hudební tradice, ale rozhodně se nejedná o populární, klubovou muziku. Donedávna ho znal asi málokdo a i po předloňském vydání první Antologie, která v jistých kruzích silně zarezonovala (mj. boomkat), jde stále o spíš obskurní záležitost. Orquesta Experimental de Instrumentos Nativos založil Prudencio už v roce 1980. Jak název napovídá, jde o orchestr složený z hudebníků hrajících na tradiční nástroje z Bolívie, resp. pohoří Andy. Jedná se hlavně o různé flétny – siku (dlouhá Panova flétna), mohoceño, pinkillo, tarkas a také bubny a jiné perkuse, v Cantos de Piedra zní i jakási tamní akustická kytara.

Prvotní zaujetí a velká část celkové působivosti u Anthology 1 i 2: Works for the Experimental Orchestra of Native Instruments je dána právě už exotickým zvukem nástrojů samotných. Druhým, neméně důležitým faktorem, je kontext jejich užití. Prudenciovy skladby jsou sice částečně inspirovány tamní kulturou, tradiční, lidovou hudbou, především ajmarského etnika (takoví ti „Inkové“ v pončech s kloboučky na hlavách), ale zároveň značnou měrou připomínají postupy z evropské avantgardy - klasické kompozice z 50. - 70. i pozdějších let 20. nebo i 21. století.

Místy až nepříjemně tísnivé disonance, zvukové masy, klastry i starověce, rituálně až „barbarsky“ znějící bubny dávají vzpomenout na některé skladby Xenakise - např. Jonchaies, Ata (v prazákladu klidně i Stravinského Svěcení jara), nebo i Pendereckiho sonorismus (slyš Cantos Crepusculares od 16:13 vs. úvod Przebudzenie Jakuba) či Ligetiho psychedelickou mikro(poly)tonalitu. Chvílemi se to blíží až spektralistům jako Grisey, Murail, Haas či dokonce post-spektralismu Dumitrescua a Avram. Nicméně Cergiova hudba má svá jasná specifika, odlišnosti, osobitost a folklórní svéráz, trošku připomínající i něco od Darji Kazimiry.

Dominující je atmosféra starodávného, až magického tajemna, něčeho cizího. Člověk se při poslechu snadno přenese někam do pralesa a hlavně andských velehor, klidně k Machu Picchu, nebo přesněji do Tiahuanacu (Tiwanaku), prastarých ruin města stejnojmenné kultury v západní Bolívii (předchůdci Inků), které/mu je věnována skladba Cantos de Piedra. Zvláště její úvod zní jako kakofonické troubení mnoha podivných klaksonů, které vytváří psychedelický nátlak, který střídá mikrotonálně (roz)laděné brnkání, pak se vrací vyšilující flétny a tak dále, no prostě slušná haluz.

Častý je i pocit účasti na jakési ceremonii nebo poslechu hudebního doprovodu bizarního divadelního představení s maskami a kostýmy, věnovaného nám dost těžko pochopitelné tamní mytologii, historii a obyčejům.

Úvodní Cantos Crepusculares (Soumračné zpěvy) může, jak uvádí promo, evokovat proměnlivé světlo soumraku. V některých částech by ale mohlo jít i o rituál, při němž se hudebníci snaží zahnat (či přivolat?) jakousi nepopsatelně ohavnou entitu, či prostě jen noc? Ubozí primitivové! Zvláště v ní, ale i v některých částech dalších skladeb, je cítit napětí, místy působí dramaticky, až strašidelně, nejintenzivnější chvíle s důraznými bubny jsou až (bezmála?) strhující. Andská obdoba dunění z nezměrných propastí v dolech z The Transition of Juan Romero s kvílením prokletých fléten poblíž Azathothova trůnu!

Ve všech skladbách se ale najdou i klidnější části, v některých i převládají. Cantos de Tierra, která je věnována andskému pojetí času a prostoru, působí převážně příjemně, světle až meditativně. V závěrečné, nejkratší Lamento, která byla použita v historickém filmu Juana Azurduy, je asi nejcitelnější vliv ajmarské hudby, v její druhé polovině flétny připomínají houkání sov (a ty, jak známo, nejsou tím, čím se zdají být!). Nejpodivnějším kusem je třetí Sawuta, inspirovaná tkaním, zkoumající multifonické možnosti siku, místy to zní jak vrzání pantů, ke konci se ale i rytmicky rozjede. I ta je zajímavá, ale možná až moc abstraktní, místy i trochu nezáživná, zatím mi sedí nejméně, ale možná jí ještě časem docením. Lehce nudnější úseky se najdou i v dalších skladbách, ale záleží na náladě, někdy si říkám, že bych na dynamice, dramatičnosti a vývoji přidal, jindy mi ta „ambientnost“ naopak vyhovuje.

Antología 2 je výběr skladeb z let 1989 až 2014. Některé z nich už kdysi vyšly na CD, ale těžko říct, ke kolika lidem mimo zasvěcené kruhy se kdysi dostaly, byť zrovna Crepusculares byla složena pro Donaueschingen Festival. Na vinylech a digitálně teď takto vychází poprvé. Přestože jde o kompilaci, funguje poměrně dobře i jako (dvoj)album, i když osobně jsem většinou točil několikrát jednu skladbu, zvláště tu úvodní klidně 3-4x dokola a pak přešel na další, lépe se tím ty 10-20 minutové stopáže vstřebají.

Víc než kdy jindy váhám jestli a jak nahrávku hodnotit číselně. Berte to tedy jen velmi orientačně - zhruba tak, že 1., 2., a 4. skladbu doporučuji k poslechu vřele, zbytek o něco vlažněji - zhruba v pořadí 5., 6., 3. K dobru přičítám i fakt, že byť oproti Antología 1 už se samozřejmě nemohlo konat prvotní: „tak něco takovýho jsem ještě neslyšel!“, ale fascinace do značné míry přetrvává. Minimálně Crepusculares mi přijde snad i silnější než cokoliv z předchozí kompilace a tvorbu Cergia Prudencia řadím k nejzajímavějším hudebním objevům posledních let.