Datum vydání: 19. prosince 2025
Label: Debemur Morti Productions
Žánr: avantgarde death/black/doom metal, dark progressive metal
Čas: 47:47

Anglické avant-dark metalové varhaníky Lychgate tu bedlivě sledujeme už od jejich debutu, od dvojky Antidote zde naleznete recenze všech jejich nahrávek, koncertní činnost máme také slušně zrapovanou (Celebrare Noctem, Roadburn, Cosmic Void). V souvislosti s novinkou jsem znovu protáčel i předchozí tvorbu a od druhé desky (včetně) pro mě stále patří mezi tu nejlepší, nejen metalovou, muziku, kterou jsem v posledních deseti letech slyšel. A ze srovnatelných avant-prog black/death/doom kapel, které vznikly v předchozí či současné dekádě, mě oslovují nejvíc. Aktuální Precipice, kterou od poslední řadovky The Contagion dělí 7 a od EP Also sprach Futura 5 let, pro mě byla tudíž nejočekávanější deskou nejen letošního roku.

Za prodlevou stálo asi vícero okolností – kompozice a nahrávání si jistě vybraly svůj čas, při mixu a masteru si Greg Chandler asi taky pořádně máknul, ale domnívám se, že šlo hlavně o změny v sestavě. Z kapely v mezičase odešel a zase se vrátil bubeník Tom Vallely (oficiálně až letos). Nějakou dobu zabralo hledání nového baskytaristy, kterým se loni stal Tom MacLean (To-Mera aj.). Ten na svého předchůdce A. K. Webba navázal výtečně, jeho technicky brilantní, mnohdy najazzlou hru (možná bezpražkovka nebo jazz bass?) je radost poslouchat, obzvláště v tišších atmo pasážích.

A když už zmiňuju jazz, není to sice u Lychgate novinka (už např. Unity z Contagion), ale na Precipice je vliv avant-prog rocku, jazzu, fusion i tech (death) metalu slyšet opět hodně. Čímž se dostáváme k hlavnímu mírnému negativu/rozpakům – ke 4. skladbě The Meeting of Orion and Scorpio. Ona je to sice poměrně dobrá, pěkná atmo prog rock/metal skladba, ne že ne, ale na 1. i + - 60. poslech si říkám, že je možná až moc uvolněná, romantická (hrana gejzíru?), v porovnání se zbytkem nudnější a desce v ní trochu padá řetěz. Ale v rámci konceptu/příběhu svůj smysl jistě má a lépe pak vyniknou tvrdší, zajímavější kusy před a po ní.

Malinko úsměvně, ambivalentně na mě působí i úvodní krátká Introduction, v níž jakoby se potkávala morbidní nenávistná práce s pekelnou maškarádou, pár krátkých tupaček v dalších skladbách a trošku změkčené (čvacht)kopáky – ale ještě to jde, basují i kopou. A tím asi výčet semi-záporů končí, dál už samá pozitiva a jistoty, jak pravil klasik + pár příjemných překvapení.

Až na zmíněnou čtyřku a kratší prolog/epilog skladby se Lychgate na Precipice povedlo zatím nejlépe vyvážit avant-progovou, intelektuálně-artovou sofistikovanost s úderným, svižným, občas bych řekl i zdravě chytlavým metalem, tahem na bránu, chcete-li. A samozřejmě i se specificky mysteriózní, dystopickou, temně (de)sakrální, místy až surreálně-psychedelickou atmosférou. Vyskytnou se tu dokonce i úseky, které jakoby si říkaly o trochu násilí v kotli (třeba Hive od 4:53), což mě u téhle kapely dřív nenapadlo. Ale o minutu či dvě později už se zase noříme do často až polyfonického labyrintu a miasmatických atmosfér.

Deska je to enormně nápaditá, promyšlená, dynamická, zábavná a i po desítkách poslechů občas nějakou drobností překvapí. Vortigernův kompoziční smysl pro splétání důmyslných partů kytar, varhan a piana (část nahrál sám, část jeho sestra F. A. Young) i decentních orchestrací (programming?), prolínání a vyvažování různých dis/harmonií mi většinu stopáže přijde fascinující a přes dílčí podobnosti značnou měrou osobitý a svérázný (v dobrém).

Stále se tu dá slyšet mix lecčeho od baroka až po počátek 21. století, jde ale o soudržný, funkční polystylismus („“?), chvílemi i postupy a atmosférou blízký třeba Alfredu Schnittkemu. Vlivů a podobností se dá zmínit spousta, snad i víc než dřív jsou tu slyšet pozdní Emperor (nejvíc asi v závěru Anagnorisis), kteří se tu a tam potkávají s ponurým 70/80s rio-avant-progem á la Univers Zero - mj. kolem poloviny Death’s, v 3/3 Hive s dark jazzy Kayo Dot (a na jejím začátku s Kocábem, Pavlíčkem, Van der Graaf Generator i Bachem :) ). Místy lze zaslechnout i inspiraci v (nejen) floridsko-holandském, morbidním i prog/tech death metalu – k nimž mají Lychgate blízko i sci-fi-losofickou tématikou. A s psych doomem Esoteric, neasi. Ale kupodivu všechny ingredience drží pohromadě a hudba působí plynule – snad i víc než dřív? Přijde mi, že ne-li od The Contagion, tak od minulého EP jsou Lychgate snad o trošku víc temný avant/prog-death než black, byť tu typické černé tremolo včelíny, rozklady atd. nechybí. A psal jsem to cca už minule, ale u novinky bych ještě více navrhoval škatuli „dark avant-prog extreme metal“ - se silným vlivem klasiky/cké kompozice - a to i v kytarách.

Pozoruhodná je opět i koncepční stránka alba, která podobně jako předchozí alba vychází z dystopické a filosofické literatury. The Machine Stops od E. M. Forstera jsem nečetl, ale z letmého průzkumu a lyriky kapely se jeho dílo z 1909 zdá být vizionářským předchůdcem (mj./cca) Matrixu a ve světle současné sílící všudypřítomnosti a obav z AI se jeví mnohem aktuálnějším a znepokojivějším než v minulosti. Texty se zdařile pojí i s kvazisakrální (varhany) a biomechaniodní složkou hudby („Bless’d be the Mechanism! Protect us from enlightenment“). Zdání vyprávění jakéhosi děje lze však z muziky vycítit i bez jejich znalosti (podobně jako u Promethea nebo Hubarda), závěrečná Pangaea působí dojmem konce filmu, snad tragického smíření s osudem (se Strojem?). Pěkné, skoro až dojemné, ale zároveň z toho podprahově mrazí.

Po muzikantsko-technické stránce lze jen chválit, všichni zúčastnění své party nahráli nejen precizně (neasi), ale i s potřebným zápalem. Vyzdvihnu výkon Vallelyho, který stále bubenicky roste. Jeho hra je ideální kombinací nápaditého, dynamického tech-jazzy-progera s metalovým úderníkem a sypačem (mj. blasty v Renunciation), Vallely prostě válí. A dost možná je to jejich nejrychlejší řadovka? Drobnou novotou je poměrně nenápadná flétna Y. W., která zpestří pár klidnějších, „magických“ chvil.

Jde také o první desku Lychgate bez čistých zpěvů, což je i malinko škoda, na předchozích deskách jsem je měl rád (s odstupem i skoro všechny na The Contagion), ale… ve výsledku to vlastně nijak nevadí. Chandler řve parádně, variabilně, pěkně frázuje, v klidnějších partech vhodně přechází do mluveného slova a šepotu (The Meeting), echa tak akorát. A kytary Vortigerna a Lindsleyho se v riffáži, vyhrávkách i sólech prolínají a doplňují rovněž mistrně.

Produkčně taky rozhodně palec hore, krom mírně měkčích bass drumů nevím, co bych vytknul, vršek bicích zní přirozeně, dynamicky, bubny nakládaj, činely pěkně rozlišitelný (mj. ten licho-protirytmus Hive 5:02 – crash/china?), ale nepřebíjejí zbytek. Kytary v ideálním poměru atmošpíny i čitelnosti, tlačí, řežou, basa zmíněna výše, varhany taky akorát – místy vepředu, jindy spíš v pozadí, dle významnosti jejich partu. To zas asi byly celý týdny (měsíce?) krouceníčka ve studiu. Ale stálo to za to, možná i nej zvuk jaký kdy měli, včetně masteru – nutno vohulit, aby všechno vylezlo a plně makalo, ale tak je to správně!

Artwork, který se volně váže k jedné ze scén příběhu, se Nadiie Skidan celkem povedl, možná i zatím jejich nejpůsobivější obálka, přestože by mi k nim víc sedělo něco méně příšeráckého. Ale co si budem, i v té hudbě je pořád trocha naivity avant-metalu z přelomu tisíciletí (který mám pořád moc rád), takže proč ne.

Precipice je sice nejméně originální („“) dlouhohrající deskou Lychgate, oproti „organ overkill“ Antidote a avant-psych-Bach-doomu z Contagion už tolik nepřekvapí, ale nabízí z jejich diskografii nejvyváženější průsečík jejich silných stránek. Kompozičně je (někdy) snad ještě promakanější, ale zároveň se (paradoxně?) dobře poslouchá, má skvělou flow, nakládá, místy i zamrazíkuje. Až mě často po dohrání mrzí, že už je konec (a znova!).

Zpočátku jsem desku jako až tak silnou nevnímal, možná byl i mírně zklamaný (!?), ale podobně jsem to měl i u jejich předchozích LP desek – chce to čas a pozorně naposlouchat, ne jen párkrát slyšet. Po měsíci a půl téměř každodenního poslechu ale můžu s klidem napsat, že Lychgate nahráli své nejlepší album a nejspíš i nej metalovou desku za posledních 9 let (taky organ metal). Takže za 9.