Kde: Norsko, Trondheim, Byscenen

Kdy: pátek 16. a sobota 17. ledna 2026

Stejně jako předchozí dva roky, i letos jsme se v lednu vydali do norského Trondheimu za black metalem na festival Caerimonia Nidrosiæ. Oba ročníky, kterých jsme se zúčastnili, byly naprosto výborné a právem je řadím mezi nejlepší akce, které jsem v posledních letech navštívil. Vzhledem ke skvělým místním podmínkách, výborným kapelám a naší oblibě Norska se z toho stává taková každoroční tradice, která snad bude ještě pár dalších let pokračovat.

Co se kapel týče, na rozdíl od předloňských Mare a Djevel či loňských Dark Sonority a Sortilegia festival letos až tak nevsadil na pár silných jmen, ale jednalo se spíše o oslavu celé Nidrosian black metal scény a rovněž tvorby zesnulého Steingrima Torsona Brissacha. Mezi hlavní koncerty patřil páteční Nidrosian Black Mass, během kterého zahrály své skladby členové Black Majesty, Celestial Bloodshed, Kaosritual a One Tail, One Head. V sobotu zase tito a další hudebníci odehráli In Memoriam set s hlavním důrazem na Steingrimův Selvhat. Dále zde vystoupili také Misotheist, Umbra Conscientia, Black Curse a Dold Vorde ens Navn.

Naše skupina jako tradičně letěla do Trondheimu už ve čtvrtek, aby bylo dost času na předfestivalová piva i nějakou tu turistiku. Co se účasti z ČR týče, i letos jsme měli dost slušné zastoupení. Jen já vím cca o 20 známých a většina z nich byla na festivalu už v minulosti, ale našli se i tací, co si dali letos na Caerimonia Nidrosiæ svou premiéru.

Vzhledem k tomu, kolik keců o festivalu jako takovém, klubu, Trondheimu a místní turistice i pivních atrakcích jsem napsal již v minulosti, tentokrát úvod trochu zkrátím. Ano, v našich oblíbených hospodách jsme seděli každý večer a utratili zde nekřesťanské peníze, a na svá oblíbená místa v centru se také podívali. Novinkou v naší trondheimské turistice budiž prvně navštívená část Lade, kde je mj. dost hezký kostel uprostřed hřbitova, ale také pláž Korsvika s kamennými útesy, odkud jde dobře vidět na protější stranu fjordu.

_________________________________________________________________________________

pátek 16. ledna 2026

První kapelou, která otevřela celý festival, byla UMBRA CONSCIENTIA. Tuhle kostaricko-německou bandu upsanou labelu Terratur Possessions jsme měli tu čest vidět v Praze dva roky zpátky, když jeli turné s německými Häxenzijrkell. A byť tehdy odehráli solidní gig, pro mě tak trochu zůstali ve stínu svého, avšak mnou velmi oblíbeného, předskokana.

Zde jsem se na ně ale pochopitelně opět těšil, protože jsem očekával, že svému koncertu v Trondheimu věnují pořádnou péči a že zde rovněž budou mít slušné podmínky. A jo, asi mohu s čistým svědomím říct, že mé druhé setkání s touto kapelou překonalo jejich gig v Underdogs. V prvních minutách mi sice vadila částečná absence kytar, které byly dobře čitelné hlavně v klidnějších pasážích než v nenávistných sypačkách. Po pár skladbách se však jejich poměr dobře srovnal a hlavně druhá polovina koncertu už byla velmi dobrá.

Celkový sound mi přišel spíše měkký než ostrý, takže koncert byl více o rozjímání než o nějak agresivní vraždě. Sypačky zde však nechyběly, oba vokály ze sebe rovněž vydávaly jedovaté skřeky. Přišlo mi i, že se zpěvák bez kytary zapojovat do koncertu trochu více než v Praze, byť si stále nejsem jistý, zda tu jsou dva vokalisté nezbytní.

Mnohem více se mi líbily elegantní disonantní kytary, které si spolu hlavně v novějších skladbách hezky povídaly. Během starších songů zas ale létala zaťatá pěst celkem přirozeně nad hlavu. Škoda jen pár zbytečně delších pauz mezi jednotlivými kusy, kdy koncertu lehce spadl drive. Jinak se s tím ale borci zrovna nesrali a odehráli solidní gig, jehož především druhá polovina dost vkusně otevřela tento blackmetalový víkend.

Jako druzí přišli na řadu domácí MISOTHEIST. Ty jsem měl možnost v minulosti rovněž vidět již dvakrát, a i když jejich koncerty určitě nebyly blbé, vlastně jsem z nich odházel docela zklamaný, a to hlavně kvůli velmi málo výrazným kytarám. Své očekávání tedy před jejich setem raději mírním, ale Norové mě hned během prvních minut okamžitě přesvědčují o tom, že tentokrát s pocitem zklamání určitě neodejdu.

O tom, že to určitě byl nejlépe nazvučený koncert Misotheist, co jsem zatím viděl, se asi netřeba bavit. Já si ale dokonce snad ani nedovedu představit, co by se muselo stát, aby mohl být ještě lepší. Zde bylo naprosto vše od samého začátku úplně perfektní. Díky tomu, jak skvěle šlo rozumět oběma kytarám a jak precizně to kapela odehrála, makaly jejich riffy, brnkací pasáže i atmosféra naprosto topově hned od první skladby.

Misotheist otevřeli svůj koncert songem Stigma ze své předloňské desky Vessels by Which the Devil Is Made Flesh, který vyzněl naživo ještě mnohem lépe než z desky. Už během tohoto dvanáctiminutového kusu bylo vymalováno, a jak pokračovali s novým trackem z jejich nadcházejícího alba De Pinte, nadšení jen rostlo. Ty kytary zněly opravdu nádherně, ale i zbytek kapely měl super sound. Dost moderní a hodně konkrétní na to, aby krásně vyzněla úplně každá melodie i disonance, ale stále s dostatečně blackmetalovým feelingem.

Našly se tu pasáže, kde šla tušit aspoň částečná inspirace Deathspell Omega a podobnými techničtějšími jmény, ale Norové pracují s podobnými kytarovými postupy hezky po svém. Místo lámání chaotických disharmonií každý nápad roztáhnou na několik minut a drhnou jej s narůstající intenzitou klidně až do úplného závěru songu. A byť konkrétní riff zopakují někdy mnohokrát, pokaždé se během něj akorát modlíš, aby nikdy neskončil.

Tohle bylo fakt až překvapivě výborné a velmi příjemné překvapení, zvlášť po těch předchozích koncertech. O to více jsem rád, že jak první Umbra Conscientia, tak Misotheist nedostali v Trondheimu set pouhého předskokana, ale obě kapely hrály snad hodinu. Trondheimská banda odehrála celkem asi šest rozsáhlých skladeb, kterým nechyběla rozvážnost, hezká práce s kontrasty, ovšem ani posedlost, které napomohl perfektní vokál. Tady bylo zkrátka v pořádku úplně vše a těžko si představit lepší koncert pojící moderní a zároveň pravověrný black metal než ten, co zde odehráli Misotheist. Tohle byl nejen nejlepší set festivalu, ale dost možná jeden z nejlepších blackmetalových koncertů, co jsem viděl za posledních pár let.

Hlavním bodem večera byl však následující NIDROSIAN BLACK MASS. Hodinu a půl dlouhý set, během kterého hlavní postavy Nidrosian black metal scény odehrály několik skladeb od čtyř svých kapel, které už nějakou dobu nejsou aktivní, ale kolem kterých se vše před několika lety točilo. Bylo sice předem známé, která jména zde vystoupí, ale nikdo až na kapely a pořadatele nejspíše před festivalem netušil, jaké songy zde budou prezentovat a v jaké sestavě je odehrají. Slíbena byla pouze snaha o zachování co největší autenticity.

První akt patřil celkem překvapivě kvltovním KAOSRITUAL, kteří se oficiálně rozpadli po smrti Steingrima Torsona. Hlavní skladatel Håkon Tvedt a další hudebníci ovšem duch Kaosritual i nadále rozvíjí v Dark Sonority, kteří na Caerimonia Nidrosiæ hráli před rokem. Loni v Trondheimu dokonce došlo i na dva covery z dob Svøpt morgenrød. Kdo by však čekal pouhé zopakování toho samého, byl by na velkém omylu.

Letos se totiž nejednalo o Dark Sonority hrající skladby Kaosritual, ale opravdu o snahu o vzkříšení co nejvěrnějšího ducha původní kapely. Na pódiu pochopitelně stál Håkon s kytarou, Eskil místo zpívání usedl za bicí a role zesnulého frontmana se s baskytarou v ruce chopil Bjørn. Kaosritual verze 2026 tedy vystoupila pouze jako trio.

Když však na úvod začali hrát otvírák Forbannelse, okamžitě nás tím intenzivním peklem uhranuli. Osobně jsem tento song slyšel naživo potřetí, a byť i v provedení Dark Sonority mě naživo vždy odpálil, tentokrát to bylo bez debat jeho nejryzejší, nejsyrovější a zároveň nejagresivnější provedení.

To, že Eskil nahrál bicí hned několika Nidrosian nahrávkám, samozřejmě vím, ale teď jsem ho viděl poprvé bubnovat i naživo a mile mě překvapil, jak dobře to zvládal. O Håkonovi s kytarou se moc netřeba bavit, ale i Bjørn to za Steingrima odeřval fakt posedle. Azazilův zpěvnější vokál sice zbožňuju, ale z Wraatha a celé kapely tentokrát nenávist opravdu sálala. Rozhodně žádný standardní výkon, ale totální šílenství.

Dále pokračovali hned druhým songem ze Svøpt morgenrød, tedy Evig svorne til hov og horn, který byl rovněž výborný. Došlo ovšem i na kus z dema Rituell Katarsis, a to na Pest, který rovněž naživo vyzněl ještě o dost lépe než z undergroundové nahrávky z roku 2004. Djevelpakt og trolldomsmakt jsme se tentokrát už nedočkali, ale vzhledem k tomu, že jsem jej na stejném místě viděl před rokem, mi to až tak nevadilo. Kaosritual se každopádně hned na úvod svými třemi skladbami postarali o vrchol celého Nidrosian Black Mass, a to především díky opravdu blízké instrumentální a zvukové věrnosti původnímu materiálu, tak i neskutečně fanatickým nasazením.

Následovala rychlá výměna, respektive spíše doplnění sestavy a pokračovalo se s dalším materiálem, tentokrát z repertoáru CELESTIAL BLOODSHED. Na pódium přichází s druhou kytarou Esten z Mare a basy se chopil Nathas z Funeral Harvest či Ritual Death. Eskil jako bubeník, Håkon s kytarou i Bjørn, momentálně čistě jako zpěvák, zůstávají.

Hned na úvod do nás Celestial Bloodshed napálí poměrně dlouhou titulní skladbu z Cursed, Scarred and Forever Possessed. Trochu mě překvapilo, že na to, že je teď na pódiu o dva lidi více, je ta nenávist a agrese oproti předchozím Kaosritual najednou o poznání slabší. Fláky to jsou rovněž super a koncert to je parádní. Slyšet tyhle fláky vůbec poprvé naživo je rozhodně zážitek, ale stejně tak chápu kamarádovu reakci, že ho po tom až absurdně silném startu songy od CB už tolik nebavily.

Mě jinak potěšilo, že ani tentokrát se nehrálo jakkoliv na jistotu. Kdekdo by mohl čekat Gospel of Hate, který ještě nedávno coverovala Darvaza, ale ne. Místo toho zazněly ještě Sign of the Zodiac a All Praise to Thee. Osobně mě snad úplně nejvíce bavil ten poslední kus, kde šlo moc dobře slyšet personální propojení s Kaosritual. Ten nosný riff zněl fakt skoro jako Djevelpakt…, nebo spíše jako De Mysteriis na speedu a koksu zároveň.

Najednou aspoň částečně zapomínám na to, že před Celestial Bloodshed hrálo ještě něco o chlup silnějšího, protože to rube jako debil. Bjørn stále vokálně exceluje a jde mega slyšet, jak se snaží a dává si na svém výkonu záležet. V jeho hrdle byla pouze nepříčetná zloba, žádná teatrální nuda, jak jsme již párkrát žel zažili třeba s Darvazou, která ať je naživo sebefunkčnější kapelou, oproti tomu, co se odehrávalo v pátek v Trondheimu, působí jen jako slabší derivát.

Dále dochází na výměnu bubeníků. Za bicí usedá Øyvind z OTOH a Mare, Eskil se místo paliček chopí baskytary a stoupá si před mikrofon. To pochopitelně znamená jedinou věc, a to, že nastal čas na skladby od BLACK MAJESTY. Ti, kdo se zúčastnili před třinácti lety čtvrtého Nidrosian Black Mass festivalu v Bruselu, mohli už pár songů Černého Majestátu v provedení Mare slyšet. Já tam tehdy satanužel nebyl, takže se jednalo o mou premiéru.

Hned v prvních chvílích mě překvapuje, s jak hutným zvukem Black Majesty hrají. Ono srovnávat živák s těmi prasáckými demo nahrávkami samozřejmě vůbec nejde, ale až během koncertu mi dochází, jak moc deathmetalový materiál to je. Minimálně co se basů i riffů týče, je to mnohem více death než třeba spříznění Mare. Sakrální atmosféra a Eskilovo typické vokální kázání ovšem nechybí.

Během Black Majesty se ke koncertu připojuje i klávesistka Izare, která třeba poslednímu songu dodává až lehce Arcturusácký dotek. Hrály se jinak skladby Thus Singeth the Sword of Curse, Key of Truth s From the Kingdoms of Edom, Come Ye Forth! ze Seventh King of Edom a Flesh Altar Unfold z prvotiny Baphe Metis. A vše naživo znělo podstatně bohatěji než při domácím poslechu, skoro jako úplně jiná kapela.

Došlo navíc k nečekanému překvapení, kdy se na poslední kus přidal ke kapele ještě frontman Whoredom Rife, který jej odeřval místo Eskila. A byť Azazila a jeho zpěv skoro nekriticky uctívám, musím uznat, že Kjellův vokál je rovněž totálně v topu a má ve svém hrdle neskutečnou sílu, kterou dodal už tak dost hutným Black Majesty ještě větší koule.

Po Black Majesty a celkově už více než hodině hracího času z pódia poprvé odchází Håkon s Eskilem i Esten. Jediný, kdo zůstává, je Øyvind za bicími, ke kterému se naopak připojuje Jan Even a Andreas Tylden. Všem je v ten moment jasné, že jsme se dostali do pátečního finále, o které se postarali ONE TAIL, ONE HEAD.

Minimálně o pražských koncertech této nespoutané smečky jsme toho svého času napsali dost. A kdo se aspoň jednou ocitl na One Tail, One Head v kotli, asi si moc dobře pamatuje na to, jaká to prakticky pokaždé byla mela. Nejsem tedy jediný, kdo konec kapely, který přišel velmi krátce po vydání jejich první řadovky Worlds Open, Worlds Collide, docela obrečel.

A byť bylo jasné, že v Trondheimu určitě neodehrají plnohodnotný koncert, ale pouze pár songů jako všechny ostatní kapely během Nidrosian Black Mass, dost jsem se těšil na to, že si na ně po letech opět trochu zablbnu. Před festivalem jsem se dokonce k jejich desce dost vracel a zjistil, že na to, jak mě v době vydání trochu zklamala, s odstupem času mě vlastně opět dost baví. Na naběhnutí do kotle jsem byl pochopitelně okamžitě ready. Otázkou ale bylo, jak to v Norsku, kde je jakkoliv živější dav téměř neexistující výjimkou, dopadne.

Když Norové začali s hitovkami In the Golden Light a The Splendour of the Trident Tyger, které sice makají, ale nejsou až tak nasypané, dav reagoval, řekněme, rozumně. Pár jedinců se Wraathem nechalo vyhecovat a aspoň menší kotel se začal rozjíždět téměř okamžitě. Zde šlo určitě poznat zapojení zahraničních jedinců, kterých zde bylo určitě nemálo. A byť set One Tail, One Head po tom, co hrálo před nimi, určitě nemohu označit za vrchol, rozhodně jsem si ty známé fláky opět užil a jsem rád, že jsem si na ně mohl po letech taky zapařit.

Ve zvuku šla slyšet lehce rozbitá prasárna, což bylo pouze v pořádku. Ten jejich primitivní, ale úderný rokec trochu špíny a hnusu potřebuje. Kapela od té doby, co u nás hráli naposledy, logicky trochu zestárla, ale energii dali do svého koncertu skoro jako zamlada. A když přišla řada na eponymní vypalovačku One Tail, One Head, moshpit jel už na plné obrátky.

Yes, na tohle jsem se těšil a nakonec jsem dostal přesně to, co jsem čekal a rovněž si v kotli splnil svou morální povinnost. Škoda jen, že i když hráli OTOH oproti předchozím interpretům podstatně kratší skladby, stejně jako ostatní kapely v rámci Black Mass dali jen tři songy a čau. Byly to sice ty nejznámější a pravděpodobně i nejžádanější kusy, ale kdyby přidali například i totální vypalovačku Rise in Red, byl bych za ni opravdu rád a moc času navíc by to už nezabilo.

Páteční večer byl tímto každopádně u konce a já mohu s čistým svědomím říct, že už jen díky koncertu Misotheist a Nidrosian Black Mass stál opět festival za to, a to jsme moc dobře věděli, že v sobotu nás čekají další parádní sety a několik exkluzivních překvapení.

_________________________________________________________________________________

sobota 17. ledna 2026

I druhý festivalový den začal v poměrně velkém stylu a pořádnou rubanicí. Sobotním otvírákem byla totiž splašená black death vražda BLACK CURSE. Kdo již kapelu někdy viděl, jistě potvrdí, že do svých koncertů dává vše, a když klapnou všechny potřebné faktory, dovede to být solidní smrt. To byl koneckonců i důvod, proč tito Američané v Trondheimu hráli. Poté, co pořadatel festivalu viděl, jak zničili Beyond the Gates v Bergenu, rozhodl se, že je zkrátka musí dotáhnout i do svého domácího města.

Já měl s kapelou naživo tu čest již počtvrté, a i když sice nemohu říct, že by jejich norský gig byl nejlepším, co jsem kdy viděl, opět zahráli nářez jak svině. Na pódiu měli až na trochu minimalistického podsvětlení jen tmu, žádný svíčky, nic. Akorát war metalem načichlý černý metal smrti. Pálili tam songy z obou desek a minimálně díky Eliho agresivnímu vokálu a celkové posedlosti, kdy se na pódiu potácel a ječel tak, že ani nevadilo, když byl pár metrů od mikrofonu, lze říct, že pro všechny fanoušku podobných násilnosti odehráli dost dobrý koncert.

Z pohledu věčně nespokojeného kritika si musím postesknout jen nad dvěma věcmi. Tou první budiž zbytečně tichý zvuk. Ten byl sice kvalitní a vše šlo dobře slyšet, ale zrovna u podobně fanatické kapely potřebuješ, aby tě i zvukový tlak trhal na kusy. A ano, tou druhou stížností budiž totálně chcíplý dav. Minimálně po pátečním kotli na One Tail, One Head bych čekal, že se něco podobného rozjede i na Black Curse, ale ne. Většina přítomných měla co dělat, aby vůbec kývala hlavou.

Když se s Umrlcem nacpeme dopředu a snažíme se dělat aspoň trochu bordel, s pochopením se nesetkáme, a tak holt zůstáváme u bušení pěstmi do vzduchu a headbangingu. Black Curse tedy i napočtvrté dobrý, ale ve srovnání s tím násilným kotlem v Praze na Sedmičce se jednalo jen o částečný zážitek. Byli zde však i tací, kteří hovořili o koncertu festivalu.

Druhým sobotním vystupujícím byli pak DOLD VORDE ENS NAVN. Tak trochu allstar projekt poskládaný lidmi z různých experimentálnějších blackmetalových kapel. Najdeme tu Haavarda z Ulver, Øyvinda Myrvolla, který hraje na bicí třeba ve Ved Buens Ende a ještě nedávno zde zpíval Vicotnik z Dødheimsgard. Ten však nedávno z kapely odešel a DVEN museli sehnat nového vokalistu. Tím je mladík Svik, který kromě své kapely Tilintetgjort zpívá poslední tři roky také v Den Saakaldte.

Koncert na Caerimonia Nidrosiæ se stal jeho premiérou a otázkou bylo, jak zvládne předchozího velmi výrazného frontmana nahradit. A musím říct, že zpěvák to je evidentně hodně dobrý. Jasně, Vicotnik to není, ale nejen, že se snažil i o veškeré čisté zpěvy a podivné skřeky, on je i dost v pohodě dával. Ve výsledku jsem tedy rád, že zde začal zpívat on, protože i když Yusafa naprosto miluju, i kvůli jeho hlasu mi Dold Vorde ens Navn přišli jako takoví béčkovější DHG, ale teď mají díky Svikovi trochu více vlastní xicht. Plus mi byl sympatický i tím, jak do sebe během gigu klopil pivka.

Hudba rovněž celkem dobře hoblovala. Byly zde patrné i progovější prvky, ale kytary furt drhly primárně blackové riffy. Oproti Black Curse byli také o dost hlasitější, což mi zpětně přijde líto vůči první kapele, ale dobře pro DVEN. Myrvollovo bubnování jinak top, došlo také i na akustickou Haavardovu brnkačku doplněnou samplovanými houslemi, zazněl i úplně nový song a dokonce i nějaký hezký doják. Jo, jsem zvědavý, kam se kapela na novém albu posune. Sice musím trochu souhlasit s brbláním některých mých známých, že se mezi ostatní kapely až tak úplně nehodili, ale co, aspoň byli příjemným zpestřením a koncert rozhodně zahráli dobrý.

Zlatým hřebem festivalu byl ovšem závěrečný IN MEMORIAM koncert věnovaný Steingrimovi Torsonovi Brissachovi. Opět se jednalo o set, o který se postarali lidé z Nidrosian Black Metal scény s dalšími hosty, kteří se primárně soustředili na tvorbu složenou Steingrimem s největším důrazem na jeho Selvhat.

Úplně první skladba však nebyla cover avšak autorská věc věnovaná Steingrimovi. Jednalo se o song Å stige blant stjerner od VEMOD. Věc, kterou kapela na svých koncertech v poslední době už běžně nehraje. To však nebylo jedinou specialitou, Vemod v sobotu nevystoupili ve své standardní live sestavě. Stejně jako v pátek, i v sobotu zasedl na bubenickou stoličku Eskil. Jan Even s Espenem zastávali své klasické role, ale bonusem pro toto vystoupení budiž Haavard, který se k Vemod přidal s druhou kytarou.

A byť zde Vemod hráli pouze tento jeden song, stejně se jednalo o dost hezký moment, který netrval jen pár minut. Živou verzi oproti devítiminutové nahrávce z Venter på stormene o dost protáhli. Díky dost obřímu zvuku bicích vyzněla také o dost silněji. Åsli se ke konci postaral i o závěr s čistými zpěvy, no prostě dojemné. Když tu samou věc hráli v pražském planetáriu, možná mě dostala ještě více, i tak to ale byl krásný téměř dvacetiminutový úvod.

Následně došlo k výraznému přeskládání sestavy. Na pódiu zůstává pouze Eskil za bicími a jako kytaristé přichází opět Håkon z Kaosritual/Dark Sonority s Estenem z Mare. Baskytary se chopil Bruthor, dnes již bývalý člen Whoredom Rife a Perished. Z beden tou dobou zní Chopinovo intro a já okamžitě jásám radostí, protože je mi jasné, že přichází čas na něco od CASTRUM DOLORIS.

Demo I Shall Become i přes svou krátkou stopáž považuji za jednu z úplně nejlepších Nidrosian nahrávek a možnost slyšet z ní něco live byl jistě nejen pro mě splněný sen. Hudebníci vybrali titulní song, který přišel odzpívat Andreas Tylden z One Tail, One Head, jeden z několika hostujících zpěváků během In Memoriam setu.

Po klidnějším, spíše brnkajícím začátku, kdy se do toho kytaristé pořádně opřeli, začínají znít klubem jedny z úplně nejlepších bm riffů, co si lze představit. Tylden do toho háže řepou a řve poměrně hlubokým, ale stále dost pekelným vokálem. A byť se jednalo jen o něco málo přes pět minut, tenhle flák od Castrum Doloris se pro mě stává jasným vítězem celé soboty a spolu s pátečními peckami od Kaosritual asi i tím úplně nejlepším, co během těhle dvou speciálních setů zaznělo. Škoda, že nedošlo ještě na I See a World Ablaze, ale přehrát obě skladby od Castrum Doloris by bylo asi až kurva moc dokonalé.

Nemohu však říct, že by se i nadále nepokračovalo ve velkém stylu. Hned jak Tylden dořval a zahrozil publiku, bere do rukou místo mikrofonu další, momentálně už třetí kytaru. Ke stojanu s klávesami také přichází Izare a v tuto chvíli již šestice hudebníků, která na pódiu vydržela až do konce, začíná hrát tvorbu SELVHAT.

Na to, že uslyšíme něco z Gjennom moerket famlende a případně i další songy jistě v sobotu čekalo dost lidí. Selvhat přeci jen patřil k Brissachovým nejúspěšnějším a nejvýraznějším kapelám. Bylo tedy zřejmé, že od Sebenenávisti aspoň něco zazní. Kdo se však ujme vokálů, když Eskil, od kterého bych to nejvíce čekal, seděl celou dobu za bicími?

Správná odpověď zní - hned několik zpěváků! Na titulní otvírák z jediné řadovky Gjennom moerket famlende se mikrofonu chopil zpěvák z Askeregn, kteří se v Trondheimu vyšvihli svým výborným koncertem loni. A i když mě už před rokem přesvědčil o tom, že je fakt dobrej zpěvák, ty jekoty, co ze sebe při Selvhat vydával, byly brutální jak debil. I zbytek kapely zněl ale výborně.

Upřímně říkám, že DSBM není zrovna můj šálek piva, u většiny koncertů tohoto subžánru usínám, ale když máš dost dobrý riffy, zvuk a kvalitní songwriting, je to hned o něčem jiném. A nemusí do toho nutně ani někdo furt ječet. I kratší instrumentální skladba Angst og selvforakt měla své kouzlo.

Ale jasně, když pak během Selvhat - et liv til grunne přišel na pódium Mannevond z Koldbrann, Djevel a dalších kapel, hned to mělo úplně jiné koule. Možná za to mohlo i zvukařovo nastavení, ale snad nebudu přehánět, když napíšu, že Lloyd měl snad nejsilnější hlas onoho večera. Nepouštěl se sice tolik do suicidal jekotů, spíše ze sebe vydával rage jak cyp, v danou chvíli to ale koncertu pouze prospělo.

Vrcholem a tím nejlepším možným závěrem byl však epický dvacetiminutový epos Befrielsens pine. Celý song stojí primárně na jednom táhlém, postupně obměňovaném, rozvíjejícím se a klávesami doplněném riffu, který nás však naprosto přikoval k podlaze a hypnotizoval po celou dobu. Hlavní melodii doplňovalo pár dalších brnkaček, tremola a po celou dobu to krásně čarovalo. Většina téhle nekonečné skladby je bez vokálu, ale o pár vteřin své slávy se zde postaral Wraath. Nejdříve jen přišel, odrecitoval pár slov a šel hned do píče. Vrátil se až ke konci, kde chvíli řval a opět se rychle ztratil, aby nechal zbytek kapely dohrát poslední tóny celého festivalu.

Jestli dobře počítám a na něco jsem nezapomněl, celý In Memoriam set tvořilo pouhých šest skladeb, i tak se ale opět jednalo téměř o hodinu a půl dlouhý set. Jó, když se pustíš do více než desetiminutových, či dokonce dvacetiminutových kusů, dovede to utéct rychle. Zvlášť, když materiál, který hraješ a jeho prezentace je kvalitní jako to, co jsme slyšeli na Caerimonia Nidrosiæ. Festival byl tímhle u konce a jistě nejsem jediný, kdo jej znovu hodnotí nadmíru kladně.

Koncert víkendu za mě tentokrát odehráli Misotheist, kteří snad ani nemohli být lepší. Oba headlining sety, a to jak páteční Nidrosian Black Mass, tak sobotní In Memoriam byly především díky skladbám Kaosritual, Castrum Doloris, Selvhat a Black Majesty hodně silné zážitky. S čistým svědomím ale napíšu, že všechny kapely odehrály v Trondheimu dost dobré koncerty, kvůli kterým sem mělo smysl letět. A vzhledem k tomu, že na příští rok jsou už potvrzení Mare, Whoredom Rife a Lvcifyre, o opětovné účasti je samozřejmě rozhodnuto už teď.

_________________________________________________________________________________

dovolená v Tromsø

Kecy o koncertech a festivalu jako takovém tímhle bodem končí. Jelikož jsme se ale letos rozhodli si zimní dovolenou v Norsku o něco prodloužit, nedá mi to a musím se s vámi podělit i o pár dalších turistických zážitků. Pokud vás to nezajímá, můžete klidně přestat číst, případně se můžete něco dozvědět o výletění za polárním kruhem, pozorování polárních září, velryb, fjordů či mazlení sobů.

V neděli po festivalu jsme s Janou a kolegou Ulathem krátce po poledni sedli na letadlo, které nás s krátkou mezizastávkou v Bodø dopravilo do Tromsø. K tomuto výletu nás motivoval Umrlec, který se vydal na sever Norska z Trondheimu loni. A jelikož se nám tento nápad zalíbil natolik, plus jsme sehnali letenky i ubytko za dost rozumné peníze, rozhodli jsme se, že to musíme zažít taky.

Jen pro info, kolik tyhle srandy stály, super Airbnb pro dva lidi od neděle do soboty jsme chytli za necelých 14 tisíc. Všechny lety jsme měli přes SAS a bez ohledu na to, kam jsme letěli (Praha-Trondheim, Trondheim-Tromso, Tromso-Praha), vždy to i s odbaveným zavazadlem vyšlo na 2500 Kč za hlavu. No a pak jsou tady další náklady jako půjčení auta, túry a piva, který už byly větší čárou přes rozpočet, ale k tomu se zkusím dostat později.

Nedělní den kromě samotných letů a ubytování se nemáme na nic dalšího energii. Potěšením budiž, že první polární záři vidíme už z letadla. V Tromsø je kolem nuly a zrovna chčije, což ale platilo pouze tento večer, všechny další dny už bylo pod nulou a krásně. Nesmeky jsme ovšem první dva dny raději používali. Místní letiště je jinak od města fakt kousek, takže můžete jet v klidu MHD, ale i cesta Uberem zde stojí méně, než třeba v Praze, což se minimálně, když s sebou táhnete nějaký kufry, hodí.

Na celý pondělní den máme v plánu plavbu fjordy spojenou s pozorováním velryb. Vyrážíme v devět ráno, vracíme se v pět večer. Stálo to skoro 2 tisíce norských, ale už krátce po vyplutí se nám peníze rychle začínají vracet nádhernými výhledy. V Tromsø tou dobou byla ještě polární noc, která oficiálně končí 21. ledna. Neznamená to však, že je celý den tma jako v pytli. Slunce nad obzorem sice neuvidíte, ale ještě před desátou se začne rozednívat a velmi dobrá viditelnost vydrží cca do tří.

Většinu plavby tedy, i přes zimu a fučící vzduch, trávím na venkovní terase a čumím na okolní hory. Těch je v okolí fakt požehnaně, a když vidíte, jak se za nimi postupně mění barva oblohy, a to ze všech odstínů modré, přes růžovou až po vyloženě rudou, nespustíte z nich oči. Do vnitřní paluby se chodím jen ohřát, dát si čaj (se slivovicí) a zase rychle ven.

Po asi třech hodinách plavby se dostaneme do zátoky, kde se zrovna zdržují kosatky. Ty zde pravidelně zůstávají aspoň do poloviny ledna, dokud zde jsou i sledi, kterými se krmí. My jsme zde o něco později, ale máme štěstí. Kosatek vidíme snad desítky. Vždy jen na moment, většinou jen hřbetní ploutve, ale několikrát nám ukázaly i celou hlavu a párkrát vyskočily nad hladinu tak, že jsme viděli i celé jejich tělo.

Obecně prý platí, že čím větší velryba, tím hůře se pozoruje. Den před námi ale jedna loď trochu dál od pobřeží spatřila vorvaně obrovského. Zkoušíme tedy štěstí a podařilo se. Z nich sice vidíme primárně stříkající výdechy, ale třikrát nám ukázali i ocasní ploutve. Jsme tedy rádi, že jsme byli ještě úspěšní. Údajně zde vorvaně neviděli poslední dva roky. Ale popravdě, i kdybychom žádnou velrybu neviděli, celá plavba byla tak krásná, že by i samotná stála za to.

Večer v Tromsø už žádné větší aktivity nepodnikáme, hlavně nakoupíme nějaké jídlo a dáme pár piv v místní Ølhallen, která patří k pivovaru Macks. Ten se chlubí označením nejsevernější pivovar na světě, což už není úplně pravda. Dnes se vaří pivo dokonce i na Špicberkách, ale Macks lze stále považovat za nejsevernější pivovar, který dlouhodobě regulérně funguje a který můžete bez problému navštívit. Průměrná cena piva tu je zhruba 200 norských, což primárně Čechy fakt zabolí. Ale co, aspoň, že jsou fakt dobrá.

V úterý ráno si pak půjčujeme na dva dny auto. Jelikož jsme tři, stačí nám menší Toyota Yaris. Včetně full pojistek a všemožných nesmyslů bylo za 275 €. Vyzvednutí je bezproblémové a už kolem desáté koukáme na Ersfjord západně od Tromsø, naši první zastávku cestou na Sommarøy. Před řízením v okolí Tromsø nás hodně lidí varovalo, ale abych pravdu řekl, bylo to úplně na pohodu. Jelikož bylo hezké počasí bez srážek, cesty byly dobře upravené a nestalo se nám, že bychom dojeli na místo, kde by byl nějaký problém. Asi největším nebezpečím jsou zde řídící Číňané, kteří v životě neviděli sníh, natož aby po něm jeli. Do toho nechápou, jak se vypínají dálková světla, takže pár střetů s jinými turisty bylo trochu o nervy, ale když vyjedete mimo hlavní turistickou trasu, vše je zas v klidu.

Kromě první vyhlídky a krátké zastávky v Ersfjordbotn se cestou moc nezdržujeme. Jen se na jednom místě projdeme po zamrzlém jezeře a míříme na zastávku Rørvikneset. Je to sice hlavní turistická zastávka před ostrovem, kde stává i několik tourbusů, ale místo to je fakt super. Jednak odsud dobře vidíte na most na Sommarøy, ale i na okolní hory atd. Na samotný Sommarøy už moc lidí nejede. Zvlášť v jeho druhé půlce jsou už primárně místní. Ono tam sice ani není moc co dělat, o nějaké turistické infrastruktuře nemůže být řeč, ale je to tam moc pěkné, a to včetně krásně barevných malých baráčků.

Z ostrova úplně nespěcháme, ale jelikož je v plánu vidět i něco z Grøtfjordu, nakonec se přeci jen vykopeme k přesunu a dorážíme na místo někdy o půl třetí. Světlo je furt pěkné a místo, které je úplně bez turistů a lze zde pozorovat ve vodě zrcadlící se kopce, úplně nádherné. Nakonec dojedeme až do obce Tromvik, kde cesta fjordem končí a postupně se vracíme zpátky do města.

Když už ale máme půjčené auto, chceme jej využít k zastavení na místech, odkud by šlo pozorovat polární zář. První zastávka proběhne opět v Ersfjordu, kde je už slušná tma a zrovna zde chytáme něco, za co by byla většina turistů šťastná. Nám to ale nestačí a dojedeme ještě na do parku Telegrafbukta jižně od Tromsø. Není to sice místo stoprocentně bez světelného smogu, ale rozhodně lepší než z centra města.

A ano, vím, že mnoho lidí mělo šanci např. v pondělí zahlédnout slabou polární záři i z ČR, ale věřte mi, že to, co jsme zde v úterý viděli, je fakt úplně jiný level. Upřímně, dokud jsem ty barvy, tvary a tance, které předváděla aurora v úterní večer, neviděl na vlastní oči, myslel jsem si, že to je všechno AI nebo udělané přes Photoshop. Najednou se ale zeleno-červenou barvou zářilo celé nebe, nad hlavami se nám tvořily obrazce podobné ptákům či andělům a další různě klikatící se útvary. Neuvěřitelné. Déle než hodinu čumíme na oblohu nad sebou, dokud nám není už fakt zima. Pak se odebereme zpátky na ubytování, odkud jdou stále zbytky záře vidět, a to i ráno přímo z našeho pokoje.

Ve středu nás pak čekal podstatně delší výlet. Rozhodli jsme se jet na ostrov Senja, který je něco přes tři hodiny autem jihozápadně od Tromsø. Vyrážíme o půl osmé, cestou nabíráme Ulatha a kolem jedenácté přijíždíme na vyhlídku Bergsbotn. Ta je dost malinká a vleze se sem jen pár aut, ale jelikož je Senja podstatně dál než Sommarøy, i turistů je zde podstatně méně.

Stejně jako předchozí den, i ve středu jsme fascinováni zasněženými kopci, fjordy a všudypřítomnými scenériemi. Kdekoliv, kde jde zastavit, se můžete kochat. Jelikož je ale Senja dost rozsáhlý ostrov, vybíráme jen pár nejdůležitějších míst, abychom se zvládli dostat zpátky ještě v nějakou normální hodinu. Další zastávkou je tedy Tungeneset, odkud jde vidět na špičaté, sluncem osvícené hory na konci Ersfjordu (avšak jiného než v úterý).

Následuje pláž Ersfjordstranda, kde kromě samotného moře před sebou máte kolem sebe do 360° hory se zamrzlými vodopády. Taky zde je turisty oblíbený zlatý záchod, který byl ale zrovna zavřený. Zde prakticky všechny vozy končí a vrací se stejnou cestou, kterou přijely. My ale pokračujeme tunelem do Mefjordu, a to konkrétně do vesničky Mefjordvær, kde se nám otevřely nové, ještě mnohem epičtější výhledy než dříve. I pohled z mola na samotný přístav a okolní kopce je neuvěřitelný. Dále se ještě zastavíme na pár dalších vyhlídkách v okolí Mefjordbotn, jsme fascinováni např. obrovskými rampouchy podél silnice a postupně se začínáme vracet.

Cestou, až na výjimku totálně zamlženého města Finnsnes, samozřejmě koukáme po okolí na ty pastelové barvy, které se mění na obloze. No, a jelikož je cesta celkem dlouhá, tak hned od setmění až do příjezdu do Tromsø nás po zbytek cesty doprovází polární záře. Tu zkoušíme fotit na jednom temnějším parkovišti, ale úplně největší magii paradoxně předvádí ve chvíli, kdy dojedeme do města a zastavíme se u Arktické katedrály. To, že takhle silnou a proměnlivou auroru uvidíme téměř z největšího centra města, jsme taky nečekali.

Ve čtvrtek ráno už vracíme auto, ale to neznamená, že nás nečekají další výlety. Jednou z aktivit, na které se hlavně Jana velmi těšila, byla návštěva sámské osady a krmení sobů. Jednalo se o půldenní tour asi za 1700 norských, která vás dovezla do severní části ostrova na východ od Tromsø, kde mají Sámové dost početné stádo sobů. Nechci říct, že by byli ochočení, ale na lidi jsou dobře zvyklí. Vy dostanete kýble s krmivem a můžete dát jednotlivým sobíkům najíst.

Abych pravdu řekl, fakt jsem předem netušil, jak skvělá zábava to bude. Zaprvé, těch sobů tam je fakt hodně, takže můžete v klidu jít bokem, kde je méně lidí a mít menší stádo jen pro sebe. Zadruhé, ti sobové jsou fakt hrozně milá telata. Klidně jich za vámi přijde několik, začnou do sebe žďuchat, aby dostali taky najíst, nechají se v pohodě hladit a dokonce vás i podrbou kopýtkem, abyste na ně náhodou nezapomněli. Soby tu mají všech různých barev, s rohy i bez, dokonce tu jsou i nějací albíni. K tomu kolem sebe máte samozřejmě další hory a moře, takže jste i v krásném prostředí.

Po krmení sobů pak přichází čas na krmení návštěvníků. A byť to může znít krutě, místní vám nabídnou sobí guláš. Ten se samozřejmě neodmítá a byl moc dobrý. Po jídle jsme se ještě přesunuli do sámského stanu lavvu, kde jeden z členů rodiny povídal o historii Sámů a také o tom, jak se o soby starají. Mimojiné zmínil taky, že kvůli omezené dostupnosti potravy je nutné sobí stádo pravidelně redukovat, aby nepomřelo hlady, čímž nás aspoň trochu uklidnil poté, co jsme snědli jednoho z jeho mazlíků. 

Po návratu do Tromsø máme trochu času na další nákup a jídlo, ale ještě před šestou hodinou se scházíme na meeting pointu, odkud vyrážíme na nahánění polárních září s Arctic Circle Tours. Opět sranda téměř za 2 tisíce norských, ale stejně jako v případě předchozích zážitků, utracených peněz nelze litovat. Jednak jsme jeli v docela malé skupince, bylo nás včetně průvodce/řidiče/fotografa, který se o nás celou dobu staral, jen osm a hlavně vše, co tato tour obnášela, bylo fakt super.

Díky téměř nulové oblačnosti v okolí jsme nemuseli jet nikam daleko (mnohdy se jede klidně tři hodiny až někam do Finska), ale přesunuli jsme se pouze hodinu od Tromsø na jednu z pláží před Sommarøy. Zde jsme bez jakéhokoliv světelného smogu měli výhled na celý horizont směrem na sever, kde jsou polární záře nejvýraznější. Bylo tedy jasné, že pokud něco ve čtvrtek neuvidíme my, neuvidí to nikdo. K tomu nám průvodce rozdělal na pláži oheň, na kterém jsme si mohli opékat hot dogy, měli jsme s sebou teplý čaj, dokonce snad i jakýsi mobilní záchod.

Velkou přidanou hodnotou byl ale náš průvodce David, který je sám obrovským nadšencem do polárních září. Ve chvíli, kdy se někteří účastníci tour akorát ohřívali u ohně, on nadále splašeně pobíhal po pláži a snažil se udělat co nejlepší fotky a videa. Svým entuziasmem nás nebezpečně nakazil, a právě i díky němu jsme byli z celého večera o to více nadšení.

Během prvních hodin byla aktivita na obloze relativně slabá. Sám David ale říkal, že mnoho lidí čeká klidně celou noc, aby viděla pouze tohle. To, co se totiž dělo během předchozích dní, je něco naprosto neobvyklého. Je samozřejmě super, že jsme to mohli vidět, ale vlastně jej téměř štve, že každý, kdo přijede po nás, bude automaticky také očekávat, že uvidí něco podobného. Jednalo se o jednu z nejsilnějších erupcí v současném solárním cyklu, takže jsme si naplánovali naši cestu na sever fakt nejlépe, jak jsme jen mohli.

To, že začátek večera nebyl kdovíjaký zázrak, však rozhodně neznamenalo, že se nám nevyplatilo venku počkat. Někdy před jedenáctou se nebe opět rozzářilo zelenou, aurora začala gradovat, tvořit různé víry a tancovat. David nám nadšeně říká, že můžeme být vděční, protože tohle je přesně to, kvůli čemu sem každý jezdí. Na pláži jsme skoro do půlnoci, kdy se aktivita uklidnila, průvodce sbalil do auta své věci a vyrazili jsme zpátky směr Tromsø.

Když jsme byli cca v půlce cesty, stále v místech, kde je téměř nulové osvětlení, koukám z okna a říkám, že to na nebi opět začíná slušně tancovat. A díky tomu, v jak malé skupině, malém voze a hlavně s jak nadšeným řidičem jedeme, David rychle zastavuje u cesty, vytahuje foťák a začíná vše natáčet. Během pár vteřin se na nebi ze všech stran rozjede show, kterou jsme za celou noc neviděli. Najednou nevíme, kam se máme koukat. Je půl jedné ráno a díky brutálním polárním zářím je najednou světlo skoro jako ve dne. Nad námi se to v reálném čase mění tak rychle, že to ani nejde stíhat. Do toho kromě zelené aj záblesky červeno-fialové, proplétá se to jako klubko hadů, totální haluz. David nadšeně řve, že tohle je totálních 10 z 10 a že lepší to být už ani nemůže. Jo, jestli jednoho dne budu mít nějaké děti, tak totálně kašlu na to jim ukazovat své svatební fotky a podobné hovadiny, ale budou koukat na videa z této noci, protože něco podobného dost možná nikdy v životě neuvidí.

Pátek byl náš poslední plnohodnotný den, který jsme se rozhodli konečně strávit ve městě. Žádné výlety mimo něj, žádné túry, jen objevování místních možností. Neznamená to však, že by se jednalo o nudný čas. Začínáme procházkou přes most Tromsøbrua, který spojuje ostrov, na kterém se rozléhá většina Tromsø, spolu s jeho východní částí na pevnině. Zde se nachází také již zmíněná Arktická katedrála, u které jsme byli už ve středu v noci, ale až v pátek jsme se podívali dovnitř. Celkem zajímavá moderní stavba, odkud je i hezký pohled na most a na druhý břeh.

Nebyli bychom to ale my, kdybychom se nerozhodli sednout na nedalekou lanovku Fjellheisen, která nás za necelých 600 norských vyvezla na horu Storsteinen, odkud lze z výšky 421 m. n. m. krásně pozorovat město a jeho okolí. Nahoru vyjedeme před druhou hodinou odpoledne a opět nás očarují až zářivé barvy na obzorech. Různě se procházíme po kopci, pozorujeme a fotíme červenou zář zapadlého slunce, k tomu popíjíme z placatky slivovici.

V plánu je zde zůstat aspoň do částečného setmění, ať z vrchu vidíme, jak se město začíná postupně rozsvěcet. V kavárně Fjellstua dáme nějakou polévku s pivem a smějeme se asijským turistkám, které evidentně na TikToku nebo Instagramu objevily módu malinkatých lucerniček, a všechny se s nimi na kopci s městem v pozadí fotí. Asi o půl čtvrté je už docela tma, veškerá světla pod kopcem jsou asi už rozsvícená, a tak jedeme zpátky do Tromsø.

Na večer totiž máme další plán. Podobně jako loni v Trondheimu, i zde jsme zašli do sauny, která plave přímo na moři a ze které se můžete skočit ochladit rovnou do slané vody. Jsou zde minimálně dvě možnosti, hodně známá starší Pust sauna, která však byla beznadějně vybookovaná už týden dopředu a nová The HotSpot Sauna, kde jsme se od půl sedmé do půl osmé ohřívali i my za nějakých 520 norských.

Sauna sama o sobě je hodně pěkná, má i velké skleněné okno, z kterého můžete koukat rovnou na moře, centrum i Fjellheisen. No, a když z ní vylezete v mínus deseti ven, jít si aspoň na chvíli zaplavat v moři, odkud samozřejmě opět vidíte nad sebou další polární záře, je naprostá povinnost. Mínusem budiž dost malá a docela chaotická převlékárna, ale to je prostě maličkost, kterou za ten zážitek stojí překonat.

Cestou ze sauny se pak jako typický turisti skočíme najíst do nejsevernějšího McDonaldu na planetě zemi. Sice žádné gastro porno, ale sobí stew jsem měl za poslední týden už třikrát a hlavně je Mekáč snad jediný místo v Tromsø, kde se můžete najíst za stejné prachy jako u nás. Vykompenzujeme si to ještě rychlým trojpivem v Ølhallen, čímž se se svou dovolenou pomalu ale jistě loučíme.

V sobotu nás už čekal let zpátky do Prahy. Naštěstí jsme ale letěli až po sedmé večer, takže jsme ještě využili zbývajícího času na to, na co kvůli veškerým výletům nebyl prostor. Dostali jsme doporučení na návštěvu Polarie, což je vlastně arktické akvárium, kde lze koukat na různé mořské potvory. Také zde několikrát za den probíhá krmení tuleňů před zraky návštěvníků. Pod jejich bazénem je navíc vybudovaný skleněný tunel, takže může i zespodu koukat, jak plavou nad vámi. Vtipné bylo rovněž zespodu pozorovat krmícího se rejnoka atd.

Pak nám zbývala jen poslední procházka městem, nákup nějakých suvenýrů atd. Vtipným místem v centru je místní stánek s hotdogy Raketten, na který se, opět pravděpodobně kvůli TikToku, stojí úplně nesmyslné fronty. Přitom stačí popojít doslova pár metrů za něj a najdete velmi podobný stánek, kde si dost dobrý sobí hotdog dáte taky a to kompletně bez fronty. Kousek vedle je taky malý skanzen Festningsverk, je tu i pár kostelů, ale jinak zde bez výletů po okolí po chvíli nemáte co dělat. Leda byste si chtěli zajít do kadeřnictví, kterých je zde až nesmyslně mnoho.

Kolem čtvrté večer ovšem nastal čas na to vyzvednout kufry z ubytka, objednat si tágo na letiště a s částečným smutkem se vydat zpátky do ČR. Při zpátečním letu do Osla samozřejmě vidíme z okna další polární zář, která byla naším posledním rozloučení se s celou dovolenou. Kolik nás celý tenhle výlet stále se ani neptejte. Jednak to ještě ani sám nevím, protože jsem zatím nesebral odvahu to všechno spočítat a hlavně to snad ani vědět nechci. Hlavním je, že celý tenhle výlet spolu s Caerimonia Nidrosiæ festivalem považuji za jednu z nejlepších dovolených v životě, na kterou, podobně jako třeba na Ascension festival na Islandu, nikdy nezapomenu. A pokud někoho z vás také láká něco podobného podniknout, mohu vám to jen a pouze doporučit.