Kdy: pátek 5. a sobota 6. června 2026
Kde: Německo, Neustadt an der Orla, Wotufa Saal
Pořádali: Kombinat Schwarz Metall a Sol Records

pátek 5. června 2026

Německý festival Sturmes Reigen, který jsem prvně navštívil před dvěma lety, se pro mě stal jednou z nejpřekvapivějších akcí roku 2024. Málokdy jsem na tak undergroundové akci narazil na tak silnou koncentraci výborných kapel, mezi kterými mě z velké části velmi mile překvapily i ty, které jsem předtím vůbec neznal.

Zároveň se mi líbilo i zázemí festivalu. Wotufa Saal v obci Neustadt an der Orla je sice něco mezi kulturákem a sokolovnou, ale možnost sem dojet autem z Prahy za nějaké tři hodiny, zadarmo zde zaparkovat a postavit si stan doslova pár metrů od klubu, se dnes už jen tak nevidí. Navíc i možnost dovézt si sem jakékoliv jídlo a pití se hodí. Cena celovíkendové vstupenky je pak za přátelských 100 €.

Když se tedy objevila informace, že se letos bude konat druhý ročník na témže místě, okamžitě jsem zpozornil. Nebudu lhát, line-up mi sice tentokrát nepřipadal až tak atraktivní jako předloni, ale několik lákavých jmen se zde rozhodně objevilo. A navíc, stejně jako posledně, jsem si řekl, že když zde opět objevím nějakou neznámou kapelu, bude to pouze příjemné plus.

A jelikož po krátké domluvě slovo dalo slovo, v pátek 5. června vyrážíme ve třech lidech (byť v jiné sestavě než posledně) krátce před obědem z Prahy. Něco po druhé jsme pak na místě a kolem třetí, hodinu před začátkem první kapely, už máme dokonce i postavený stan a já do sebe láduju první pivíčko. Pro skalní čtenáře Marastu doplním, že se tři lidi za dva dny v Německu postarali o padesát piv a litr slivky. Pravda, něco z toho jsme nalili taky do kamarádů z Belgie, Německa a Bosny.

Ve čtyři odpoledne se ale už přesouváme do sálu, ať vidíme první kapelu. Tou byli němečtí VIVUS HUMARE. Ti hned od začátku měli docela dobrý zvuk a rozhodně na to, že celý festival otevřeli, nezněli blbě. Jedna z těch kapel, u které hrají prim hlavně riffy, které docela vkusně střídaly disonance s melodiemi. Dokonce i jejich rytmika byla dobrá.

Asi nic vyloženě výjimečného, ale v pohodě black, který rozhodně neurazí. Pro české ucho jen trochu divně působil německý vokál, který se občas pustil i do čistého zpěvu. Možná škoda, že se začínalo tak brzo, neb jak na Vivus Humare, tak ani na následující, o dost známější kapely, zatím v sálu téměř nikdo nebyl. Většina lidí se začala sjíždět až někdy kolem osmé.

Na samotném klubu se jinak oproti minule nic nezměnilo. Okna, do kterých se většinu festivalu opíralo slunce, zakrývaly hnědé závěsy. To samozřejmě pomohlo částečnému ztmavení pódia, ale stejně je třeba si opět postesknout, že především na první kapely nebylo dostatečné temno.

Na to částečně doplatili nizozemští FACELESS ENTITY. Ty jsem viděl před dvěma lety v Lipsku na A Sinister Purpose festivalu, kde ve skvělém klubu odehráli hodně chladný, až nelidský koncert. Prostě přesně ten raw black metal, ze kterého na vás naživo dýchne něco zneklidňujícího.

A byť vlastně i v Německu předvedli přísný koncert, kvůli celkovému setupu byl mnohem civilnější než naše dřívější setkání. Vzhledem k tomu, že Nizozemci hráli fakt brzo, na ně šlo až moc dobře vidět. Na jednu stranu plus, protože jsem si mohl prohlédnout jejich kněžská roucha, ale atmosféru hudby to lehce zabilo.

Jinak jsou ale Faceless Entity podobně jako X dalších kapel z Nizozemska super black. Ječící vokály tahají výšky snad až někde z paty, jak kytarista, tak basák jedou nonstop tremola, prostě totální včelín. Ke konci setu to navíc i dobře hypnoticky namotávalo.

Rozhodně tedy nemohu říct, že by mě tentokrát FE nebavili. Dokonce i lehký dotek blackmetalové esence à la Mare tam byl. Jen tedy větší sál, lepší světla a celkově méně limitující podmínky by kapele bez debat prospěly. Pak by to mohl opět být top.

Jestli ovšem od někoho šla opravdu čekat blackmetalová temnota a Mare worship, byli to Španělé NAGYSZEBEN. Určitě jedna z hlavních kapel, na které jsem se z celého festivalu nejvíce těšil. Jedná se o bandu, kde mj. působí členové Necroracle, a především jejich loňské EPčko Mysterious Ancient Arts, které jsem okamžitě zakoupil na vinylu, potvrzuje, že mají pro podobně satanistickou hudbu ty správné geny.

Na pódiu měli oltář se svíčkami a lebkami, světla nonstop pouze rudé, k tomu vůně kadidla, v tomhle ohledu vše naprosto v pořádku. Zvuk ovšem ze začátku neměli nic extra. Šlo sice poznat, že kytaristé jedou pekla, ale jejich riffy nefungovaly stoprocentně. Bicí taky trochu čvachtaly, vokál byl naopak dobře hlubinný.

S každou minutou se to naštěstí zlepšovalo a řekněme od třetího songu už i kytary správně tlačily. O Nagyszeben by šlo říct, že pojí španělskou nekromancii, ve které vládnou jejich krajané 13th Moon, s tím správným blackmetalovým transem, ve kterém zase exceluje trondheimská scéna. Španělé však pro temný riff rovněž mají cit.

I vokalista přezdívaný M.Ptah.Smrt zajímavě střídal honosný řev s různým kázáním, které se přiblížilo až chorálu. Naživo pak oproti dost špinavé nahrávce lépe vyniká, že opravdu umí. Reálně lze tedy Nagyszeben vytknout pouze ten postupný rozjezd a kratší set, který skončil přesně ve chvíli, kdy mě bavili úplně nejvíce. A taky třeba pamatovat na fakt, že existují i další elitní kapely, které podobně temné umění dělají ještě o úroveň lépe.

Hned následující ARJEN ovšem pokračují ve velmi kvalitní úrovni. Abych byl upřímný, i tito Bosňáci byli jednou z pro mě nejdůležitějších kapel, kvůli kterým jsem na Sturmes Reigen přijel, a asi to za mě v pátek vyhráli. Vzhledem k původu šlo logicky na pódiu očekávat Osmana z Obskuritatem a dalších kapel, který zde vskutku na basu hrál. Zrovna Arjen jsou však projektem Haruna, který jinak v Osmanových kapelách hraje naživo na kytaru a občas zařve.

Jinak si troufám tvrdit, že i zbytek živé sestavy zde je téměř totožný s těmi dalšími. Na pódiu mimochodem tři kytary, které zde však naprosto dávaly smysl. Celou dobu se hezky doplňovaly, a byť všichni kytaristé drhli tremola téměř nonstop, zároveň si spolu hezky povídali. Melodie zde střídaly tuny disharmonií. Vlastně mi to přišlo o něco více harmonické a méně nemocné než třeba Obskuritatem, ale skřípalo a makalo to taky fest. Samozřejmě i nonstop sypalo.

Plusem budiž i zatím nejlepší zvuk z celého dne, který byl dost nahlas, ale taky dostatečně čitelný, aby všechny tři kytary šly dobře rozeznat. Všechny songy, co hráli, byly dost rozsáhlé, ale zároveň plné nápadů a nasypané energie. Vlastně jediný Harunův vokál měl trošku rezervy. Nebyl špatný, třeba čistější zpěvy mu šly fakt super, ale mám zato, že např. v Obskuritatem místy jako doplňující zpěvák zaječel i silněji než zde.

Okay, tohle bylo velmi v pořádku a jen zopakuji to o nejlepší kapele dne, v což jsem tak trochu i tajně doufal. Je fakt zajímavé, že cokoliv, na co tahle banda Bosňáků sáhne, je fakt super a pro mě osobně už třetí jejich kapela, se kterou mě odpálili i naživo. Jen si třeba zas lehce postěžovat na to, že to mohlo být klidně o něco delší.

Němečtí KÔR to pak po tomhle měli docela těžké. Na pódium také vylezli se třemi kytarami, ale ty místo propletených zvrhlostí spíše jely melodičtější, primárně atmosférické plochy. Hrálo se hodně unisono, takže si říkám, zda tam ty kytary nebyly spíše na oko.

Špatné to rozhodně nebylo, poměrně specifický duch byl v jejich hudbě přítomen a sypalo se taky docela dost. Za kapelou koneckonců stojí kytarista, který hraje v Thorybos a Cold Earth, takže evidentně umí a skill má. Jen vzhledem k tomu, co hrálo před nimi, mi to přišlo najednou slabší. Jiný návštěvník, kterému se podobný druh hudby více zamlouvá, ale mohl být nadšený.

Když už jsem ale u toho pořadí kapel, s většinou známých jsme se shodli na tom, jak je poměrně divné, že mnoho zahraničních kapel, jejichž jméno na scéně docela rezonuje, hrálo hned ze začátku dne, kdežto některé lokální bandy dostaly prakticky headliner slot.

Samozřejmě, pokud pořádáš festival, jehož cílem je i zviditelnit místní klenoty, které jsou třeba s pořadateli i nějak propojené, dává to smysl. Osobně jsem si svým způsobem aji pochvaloval to, že jsem si ty pro mě nejdůležitější kapely odbyl ještě před tím, než jsem začal být trochu více společensky unavený. Ovšem pro návštěvníky, kteří nemohli dorazit hned na začátek festivalu, možná bylo zklamáním, že místo kapel, které přijely z Bosny, Španělska a Nizozemska, nakonec stihnou dvě německé bandy, což však bylo předem veřejně oznámené.

A nechci samozřejmě tvrdit, že způsob, jakým byl poskládaný časový harmonogram, nějak extrémně ovlivnil návštěvnost. Spíše to je shoda více faktorů jako celkově méně výrazný line-up, možná i změna termínu, která je blíže dalším letním festivalům, ale určitě šlo poznat, že na místě bylo podstatně méně lidí než předloni. Nebudu tu házet nepotvrzenými čísly, ale vzhledem k tomu, jak na některé kapely bylo prázdno, tipuji, že na letošní Sturmes Reigen dorazilo třeba sto padesát lidí? A okamžitě nastává otázka, jak je možná takovouto akci s několika zahraničními kapelami při dané návštěvnosti zaplatit.

Pojďme ale na poslední dvě kapely. Jako další hráli také Němci, tentokrát STIRIAH. Reálně asi nejmodernější kapela festivalu, což chtě nechtě bez ohledu na jejich kvality působilo trochu nemístně. Měli hodně ostrý zvuk a ve třech do nás sázeli dost nasypaný metal. Výsledek zněl docela přísně a jedovatě. Mělo to tlak a vše, s originálními nápady už to bylo trochu slabší.

Dojem z jejich koncertu mi ale asi nejvíce kazil monotónní vokál, který mě po čase začal docela otravovat. Zbytek kapely ale nebyl špatný, šlo poznat, že už má něco za sebou a že je přesně sehraná, což u podobné akce není pokaždé automatické. Díky tomu mohli hrát se i samplovanými klávesami. I tak ale musím říct, že přes to, že do nás místy pálili dobrý diktát, jakkoliv silnější blackmetalový duch mi u Stiriah chyběl.

Pojďme ale na poslední kapelu dne a pátečního headlinera EBONY PENDANT. Tento projekt Simona Cosebooma se s loňskou deskou Threnodies from the Coldlands docela vyšvihl a v ug blackových vodách je o něm celkem slyšet. Také se akorát vydali na headlining turné po Evropě, v rámci kterého o pár dní později zavítali aji do Prahy.

Papírově by šlo říct, že to je stále hodně raw blackařina, která je ovšem napěchovaná kytarovými melodiemi s velmi chytlavým rytmem. Zmíněná deska se mi po pár posleších docela líbí, byť pro mě osobně asi žádné zjevení. Musím ale uznat, že naživo to fungovalo mnohem lépe, čímž mě motivovali dorazit i na jejich pražský gig, který v Subzero fungoval snad ještě víc než v Německu.

V koncertní podobě mnohem více vylezlo, jak moc to je party metal, na který zvlášť po pár pivech je radost pařit. Primárním pohonem je zde taneční tupa tupa s líbivými melodiemi, což je ale přesně to, co na konci festivalového dne chceš. Rozhodně Ebony Pendant fungovali mnohem lépe než předchozí dvě kapely a rád se s nimi zase někdy uvidím.

Jistý chlad v jejich kytarách šel taky cítit. Asi ne tak jako u Djevel nebo Paysage d'Hiver, ale minimálně na staré Immortal a jejich The Call of the Wintermoon jsem si při pár skladbách vzpomněl. Blackmetaloví Darkthrone by tam taky šli slyšet. Jestli bych měl ale Ebony Pendant přirovnat k jedné konkrétní kapele, nejspíše by to byl solidní Judas Iscariot worship. Dobrý, syrový, zábavný i nasypaný. Solidní konec prvního dne, po kterém už následuje pouze afterparty s částí bosenské scény a dalšími lidmi, ze které si raději některé detaily už nepamatuji.

sobota 6. června 2026

Sobotní vstávání bylo po páteční jízdě pochopitelně celkem náročné. S pivem aj slivkou jsme docela zamávali. Naštěstí areál festivalu umožňuje člověku vyspávat ve stanu, který je krytý stínem stromů, klidně do jedenácti, pokud ho z něj nevyženou nějaké jiné potřeby. A víte, jak se to říká, sprav se, čím ses zkazil. Dáme se tedy nějak dokupy, pokecáme s belgicko-německo-švýcarskou scénou a vydáme se na procházku městem s hlavním cílem - najít něco k snědku.

Popravdě, to že je Neustadt an der Orla sice docela pěkná obec, ve které ale totálně chcípl pes, jsem zjistil už posledně. Nicméně realita byla oproti předloňské návštěvě snad ještě horší. I místo, kde jsme jedli před dvěma roky, bylo tentokrát zavřené. Reálně nebýt pár tureckých kebabů a jedné vietnamské restaurace (díky bohu za ty přistěhovalce), tak tam asi chcípneme hlady. Nu což, dáme tedy nějaké to karíčko a vracíme se zpátky k autu se stále poměrně hezky vychlazenou zásobou pivíček a kořalky.

Čas před první kapelou, i díky velmi příjemnému pokecu s fotografem NecrosHornsem, utekl dost rychle a najednou je tu půl čtvrté a na pódium přichází OERHEKS. Studiově se jedná o sólový projekt, za kterým stojí Hans z belgických LVTHN, který zároveň hraje také v Häxenzijrkell, Silver Knife a nově je také v živé sestavě Erbeet Azhak.

Koncertní podoba Oerheks má ale až překvapivě formu superkapely, ve které působí další muzikanti, se kterými Hans spolupracuje v dalších projektech. Na pódiu je za bicími Laye z Emptiness a Erbeet Azhak, Corvus z Erbeet Azhak, Aerdryk a Wolvennest s kytarou, Marcel z Häxenzijrkell s baskytarou a poté další kytarista z Kosmokrator. Sám Hans naživo pouze zpívá.

A byť mé nadšení z koncertu Oerheks může být i trochu ovlivněné tím, že se s některými členy už nějakou dobu znám, stejně věřím, že nejen pro mě, ale i pro několik dalších lidí, se kterými jsem se následně bavil, zahráli nejlepší set z celého festivalu. Samotné nahrávky Oerheks, byť mi přijdou jako poměrně zajímavý atmo black, se mnou až tak necloumají. Naživo to však bylo o několik tříd lepší.

I když hráli hned jako první kapela, i když měli na pódiu stále hodně světla, i když nejsou kdovíjak často koncertující kapelou, stejně to bylo maximálně profi odehrané, plus z té hudby šlo zároveň cítit, že její autor má opravdu cit pro blackový riff a feel. Přitom to není žádný temný sataňizmus, sám Hans mi říkal, že je primárně inspirován ďáblem, kterého však nachází hlavně v přírodě. Ale všechny tři songy, které Oerheks hráli, byly hodně rozsáhlé, kompozičně propracované a zároveň procítěné.

Základem budiž parádně popropojované riffy. Laye bez debat vyhrává cenu za nejlepšího bubeníka festivalu, který nejen parádně sypal, ale zároveň si na úrovni vyhrál i s veškerými akcenty na činely. No a kapitolou sám pro sebe byl i samotný Hansův vokál, který se pohyboval primárně ve vyšších ječících polohách, ale šlo z něj cítit, jak do něj vkládá emoce a je to pro něj osobní záležitostí.

Furt si říkám, že je docela škoda, že dostali tak brzký hrací čas, protože s tím, co předvedli, by mohli být z fleku headlinerem a asi by i více vynikl jejich oltář se svíčkami atd. Zas na druhou stranu, díky tomu, že měli pořádnou zvukovku, tak měli i jeden z nejlepších zvuků celého festivalu. Laťka pro další sobotní kapely byla tedy nastavena velmi vysoko a já pouze doufám, že se mi podaří Oerheks v dohledné době opět někde vidět live, kde zároveň budou hrát v o poznání kvalitnějších podmínkách.

Druzí NORDLYS to po tomhle měli logicky dost těžké. A byť i oni hráli s dost dobrým zvukem a svůj set i zručně odehráli, vzhledem k tomu, že se jednalo o celkem generický black metal, šel tak trochu jedním uchem dovnitř a druhým ven. Hrát jako první, asi bych jim věnoval více pozornosti a více je ocenil, ale v tuhle chvíli si raději sedám a užívám si jejich melodické kytary.

Riffy zněly ok, bubeník taky nebyl špatnej. Dost se mi líbilo, že vzhledem ke svému názvu zvolili i dobrá světla, která s trochou představivosti opravdu připomínala polární záři. Vlastně nemohu říct, že by na této kapele bylo cokoliv špatně nebo že by mě jakkoliv uráželi. Jen si zároveň nemohu vybavit ani nic výjimečného, co bych si zapamatoval a z čeho bych byl nadšený. Pamatuji si také, že se během koncertu ukázal mně neznámý hostující zpěvák, avšak jeho zpěv zněl prakticky stejně jako od hlavního vokalisty.

Další festivalovou jistotou byli však hned následující SULPHURIC NIGHT. Tuhle bosenskou kapelu jsem vlastně ze všech Black Plague Circle projektů viděl jako úplně první a jejich koncert z estonského festivalu Howls of Winter se mi velmi silně zapsal do paměti. A stejně jako před třemi lety, tak i tentokrát platí, že se jednalo o jednu z nejlepších kapel celého víkendu a jeden z nejlepších raw black metalů, co jsem kdy viděl.

V Německu však odehráli o poznání jiný koncert než v Tallinu. Hlavní změnou bylo to, že mozek projektu Osman tentokrát neseděl za bicími, ale staral se o vokály. A byť mám osobně jeho hlubší hlas rád a nezabránilo mi to naplno si užít koncert, stejně musím říct, že v Estonsku, kde hostující zpěvák předváděl totální vampyric jekoty, to bylo ještě o kus jinde. Jestli to ale posledně bylo více nelidské, tentokrát to byl více ugh metal, což nechápejte jako mínus, pouze jako konstatování.

Po všech jiných stránkách to ale byl totálně topový black metal. Hlavně první polovina koncertu byla naprosto přísně nariffovaný sypec. Zvuk měli Sulphuric Night rovněž ideální a když jsi koukal na to, co s kytarou předvádí Harun, okamžitě tě napadá, že tohle prostě patří k tomu nejlepšímu, co můžeš v současnosti v black metalu slyšet.

Oproti Obskuritatem, kteří jsou fakt totálně nemocní, drhnou SN především harmonie. Vlastně i páteční Arjen mají rozhodně jebnutější a o něco zajímavější songwriting. Tohle je ale prostě nejvíce popiči black metal. A pokud je syrový black to, co od kapely primárně chceš, o moc lépe podobnou hudbu asi ani dělat nelze.

Někdy v druhé půlce se pak set zlomil instrumentální skladbou, kdy Osman místo zpěvu hrál na synťáky a kapela se lehce zklidnila. I když se ale více brnkalo a zavítalo do romantičtějších poloh, furt to bylo v topu. I v tomhle sále a za světla to bylo cold jak cyp. I přes částečně limitující podmínky si to zde Sulphuric Night stejně jako Oerheks zvládli nádherně povodit. Přitom ten recept k úspěchu je jednoduchý. Riffy máš? Máš! Takže čau a není co řešit. Totálně super a těším se na to, až se s Bosňákama, ať už s kteroukoliv z jejich kapel, opět někdy potkáme a něco mi říká, že to nebude až tak dlouho trvat.

Následně přišla řada na nizozemské REINKAOS. Že vám je tento název povědomý? Pak možná hádáte správně. Jedná se totiž o revival švédských nejkvltovnějších Dissection. A jako hele, asi mohu říct, že to bylo gut. Originalitu kapely zde hodnotit nejde, ale odehráli to docela dobře. Nicméně je tu několik ale, které mi trochu nedávaly smysl.

Proč měl pouhý tribute lepší čas než některé další zahraniční kapely? Proč na ně bylo najednou nejvíce lidí v sálu? Proč byli asi první kapelou z celého festivalu, během které crew trochu více hlídala, ať si je nikdo nenatáčí na mobil? Samé otázky! Já využívám jejich setu k tomu, abych si koupil docela dobrý řízek a hezky si u jídla v sedě mohl poslouchat songy, které znám už hromadu let. Skladby jako The Somberlain mě rozhodně potěšily, k řízku přišly vhod, ale i přes veškeré kvality a respekt k Dissection říkám pouze OK revival.

Poslední kapelou z mého listu, na kterou jsem se fakt celkem těšil a očekával od ní poměrně dobrý koncert, byli PROSTERNATUR. Na první pohled anonymní kapela, která za sebou zatím moc koncertů nemá, ale pyšní se dost slušnými studiovými nahrávkami. Ty celkem vkusně kloubí moderně znějící, primárně disonantní blackmetalové prvky. Jde zde určitě slyšet kus Islandu, Francie, ale i dalších a pochopitelně také i svůj vlastní xicht.

Při domácím poslechu mě jejich tvorba baví poměrně dost, tak jsem doufal, že i koncert bude minimálně nadprůměrný. A byť vlastně set Prosternatur nemohu z muzikantské stránky jakkoliv kritizovat, dokonce to asi byla jedna z hudebně nejzajímavějších kapel festivalu, satanužel musím říct, že jí to naživo úplně stoprocentně neklaplo.

Zahrané to bylo rozhodně dobře a šlo poznat, že zde hrají profi hudebníci. Z těch, které jsem poznal, mohu zmínit třeba jednoho z live bubeníků Nubivagant a kytaristu Onbru, který prošel například Vortex of End, hraje v Abyssal Vacuum, Viande a je také živou součástí Erbeet Azhak a tuny dalších kapel. Vizuálně vypadali Prosternatur taky dobře, osobně bych jejich image hezky nazval krev a cement. Problémem ale budiž zvuk.

A nechci přehnaně kritizovat, že by zněli vyloženě špatně. To ne. Ale ty jejich disonancemi napěchované kytary prostě nelezly ven až tak výrazně, jak bych si přál. Samozřejmě se to časem zlepšovalo a rostlo, taky záleželo pasáž od pasáže, ale než to začalo opravdu makat, chvíli to trvalo. Hezky to vyniklo hlavně v pomalejších částech. Sypce sice nakládaly, ale lehce se slévaly.

Závěr koncertu, kdy obě kytary správně namotávaly a bicí drtily táhlé sypačky, byl perfektní. Znít takhle celý set, jsem nadšený a klidně mluvím o kapele festivalu. Vzhledem k tomu postupnému rozjezdu ale nevím, zda to nebude spíše studiová kapela, byť ani live nebyla marná. Jen mě nesejmula až tak, jak bych po domácím poslechu čekal, plus mě před Prosternatur více odpálila dřívější hodně silná konkurence.

V tuhle chvíli jsem už byl s tím, co jsem od festivalu čekal, docela spokojený a všechny další kapely jsem bral jako příjemný bonus. Ani závěrečná trojice ale nebyla špatná. Finové MARRAS mě tedy zajímali jen tak z půlky. Dalo by se říct, že to byl takový klasický finský black s hodně výraznými melodiemi a dokonce i živými klávesami.

Kapela hrála docela v pohodě, ale trochu mě štval frontmanův vokál, který zněl skoro jako Kačer Donald. Bylo to ale dost chytlavé, trochu taneční a díky dost slušnému bubeníkovi aji dobře sypali. Dokonce i v těch klávesách jsem občas zaslechl zajímavé linky, které mi třeba lehce připomněly Hawkwind. Zvuk měli rovněž okay, ale úplně celý koncert nedávám.

Mnohem více se mi líbili švédští NEFANDUS. Vlastně se jedná o starý orthodox black kvlt z devadesátek, který spoluzakládal Michayah z Ofermod. A byť nemohu říct, že bych byl nějakým znalcem jejich nahrávek, naživo se poměrně rychle chytám a jejich koncert si dost užívám. Oproti většině festivalových kapel se Švédové drží spíše pomalejšího heavy tempa a jasně dávají najevo své kořeny.

Tady se hraje táhlá depka a temnota. Není to nějaká extrémní nechutnost, naopak poměrně vkusný black. Na první ligu tomu něco chybí, třeba elegantnost Mortuus je proti Nefandus furt o parník jinde, což ale vůbec neznamená, že by hráli blbě. Jejich hudba mě bavila vlastně o dost více, než jsem čekal.

Byli určitě lepší než předchozí Finové. Úplně nejvíce se mi na Švédech líbila jejich hutnost. Satanužel to ale několikrát zabil svýma kecama zpěvák. Hraješ reálně jeden z nejtemnějších koncertů festivalu a najednou do toho zahlásíš: “do you want more Swedish black metal?” Achjo, proč? Až na tuhle drobnost a některá lehce urážlivá sóla ovšem až překvapivě dobrý gig.

Dostáváme se k samému konci festivalu a poslední kapele GAM, která na poslední chvíli nahradila odpadlé Omegaeternum. Opět mě sice trochu překvapuje, že zrovna tito Dánové, kteří mají venku jen jednu desku, demo a EPčko dostávají headliner slot, ale proč ne? Na festivalu, kde hrají samé totálně ug kapely, je asi nějaké pořadí jedno.

Únavou začínám pomalu padat na hubu, ale stejně se Gam podaří mě aspoň na několik minut ještě solidně nakopnout. Ruku na srdce, nejdůležitějším členem kapely byl tentokrát bubeník. Ten sypal opravdu fest, až mi přišlo, že zde ani nehrála jiná kapela, kterou by bicmen tlačil až tak moc kupředu jako je.

Samotní Gam si to evidentně uvědomují, takže bubeníkovi poskytli i docela výrazné vlastní osvětlení. Energii jejich koncert má, riffy jsou taky dost rychlé, byť trochu bez nápadu. Celý koncert i kvůli tomu, že druhý den řídím, nakonec nedávám a jdu spát. Špatné to nebylo, ale to o nejlepším na závěr tentokrát rovněž napsat nemohu.

Druhý ročník Sturmes Reigen festivalu byl tedy tímto u konce. V neděli se po sbalení stanů celkem rychle dostáváme bez jediné zastávky do Prahy a myslím, že všichni z naší výpravy mohou být s návštěvou akce spokojení.

Byť osobně nemohu říct, že bych byl z letošní edice až tak nadšený jako předloni, stejně jsem rád, že jsem nevynechal. Několik opravdu výborných kapel zde hrálo, za sebe musím vyzdvihnout především Oerheks, Sulphuric Night, Arjen, Ebony Tower, Nagyszeben, Faceless Entity a vlastně i Nefandus.

Areál, kde parkujete a kempujete doslova pár metrů od sálu, je taky super. Tak doufám, že festival i přes nižší návštěvnost bude pokračovat, abych se tam jednoho dne mohl opět vrátit.