Datum vydání: 6. září 2025
Label: Amor Fati Productions
Žánr: black metal
Původ: Belgie
Čas: 43:27

Belgičtí LVTHN patří mezi kapely, o kterých se toho při zběžné kontrole internetu zrovna moc nedozvíte. Zkrátka jedno z těch jmen, které nemá potřebu zveřejňovat detailní historii s informacemi o jednotlivých členech atd. Kdo ovšem kapelu aktivně sleduje, případně se aspoň pozorně podívá na její fotky, měl by poznat aspoň pár známých tváří z belgické metalové scény. Neprozradím tedy žádné velké tajemství, když napíšu, že v LVTHN mj. působí členové kapel jako třeba Wolvennest, Cult of Erinyes, Oerheks či Häxenzijrkell. Těch jmen by šlo vypsat ještě mnohem více a velká část členů hraje v mnoha kapelách zároveň, to jen pro pořádek, ať víme, odkud vítr vane.

Kapela funguje nějakých dvanáct let, a byť její diskografie za tu dobu není nějak extra bohatá, několik zajímavých titulů už vydat stihla. Za zmínku stojí samozřejmě první, dosti jedovatá řadovka Eradication of Nescience a velmi dobré EP The Spider Goddess. Živá vystoupení LVTHN rovněž nejsou až tak častá, ale minimálně já rád vzpomínám na jejich gig na třetím Prague Death Mass a poté na výborný set v Bruselu v roce 2019 na festivalu A Thousand Lost Civilizations.

Od té doby se kapela na delší dobu odmlčela, a to jak koncertně, tak studiově. Až loni opět vylezla na pódium a zároveň u Amor Fati Productions vyšla její druhá řadovka The Devil's Bridge. Deska byla hned po vydání několikrát zmíněna v albech měsíce, a byť někteří redakční kolegové z novinky nebyli úplně nadšení, mě chytla hned prvními poslechy. V průběhu roku jsem se k ní pak pravidelně vracel a nakonec ji hodnotím jako jeden z nejlepších blackmetalových zářezů za rok 2025.

The Devil's Bridge je určitě nejvyspělejší nahrávkou kapely. O technické či zvukové stránce nemusí být řeč, ale posun jde slyšet rozhodně i v songwritingu. Ano, na první dobrou může působit méně jedovatě či břitce, ale ve všech ostatních ohledech jinak své předchůdce překonává, a to při zachování dostatečné zběsilosti. Rozhodně se jedná o nejméně přímočarý a repetitivní materiál LVTHN. Co se promyšlenosti jednotlivých kompozic týče, jde moc dobře slyšet, že jim autoři věnovali dosud nejvíce péče.

Album dost funkčně v jeden celek kombinuje hned několik aspektů, se kterými mnoho kapel pracuje často odděleně. Na jednu stranu zde lze slyšet dost moderně znějících disonantních riffů, ovšem i melodie hrají na The Devil's Bridge důležitou roli. Deska si po většinu stopáže drží hodně našláplé tempo plné nasypaných blastů, ale zároveň nezapomíná na dynamiku a občasné zpestření pár skočnějšími či brnkavějšími party. Specifická atmosféra zde rovněž nechybí. Může to znít jako podivný mix všeho možného, ale nahrávka je naopak dobře kompaktní a zároveň nezapomíná na pevnou oddanost žánru.

Samostatnou pochvalu si zaslouží také výtečný vokál. Ten i bez potřeby přehnané exhibice, experimentování nebo střídání hromady poloh posouvá celou desku o úroveň výše. Ta intenzita a emoce, které Joeri vložil do svého jekotu, je fakt šílená. Řev kombinuje i s pasážemi s více zřetelným zapojením čistého hlasu a trochou šepotu, čímž zajistil aspoň částečnou variabilitu. Především jde ale poznat, že své vokální linky jen tuctově neodbyl, ale jsou opravdu procítěné a skladby díky nim dostávají ještě silnější, agresivnější, až hysterický xicht.

Když vše spojíme dohromady, tak vzniká z The Devil’s Bridge dost vydařená blackmetalová deska, která se fakt dobře poslouchá, nabízí hodně silných pasáží s dobrými riffy a vyplatí se k ní vracet. Někdo může podotknout, že LVTHN sice nehrají nic nového či extrémně vyčnívajícího, což je vlastně pravda. I to, jak vkusně svým vzorům skládají poklonu (svou oblibu Katharsis již potvrdili pár covery) a jak se drží svého žánrového kopyta, lze však považovat za plus. Zároveň si troufám tvrdit, že Belgičany v zástupu podobných kapel stále poznáte a to, jak umně pojí dohromady jednotlivé bm vlivy, opravdu není standard. Kdybych měl zmínit jednu kapelu, která podle mě ke své tvorbě přistupuje trochu podobně, asi by mě jako první napadli němečtí Ascension. I ti zní oproti LVTHN o dost jinak, vize je zde ale, řekl bych, podobná.

V rámci celého alba asi nemá smysl vyzvedávat nějaké silnější kusy. Nejlépe se poslouchá jako celek a hned samotný start v podobě dvojskladby A Malignant Encounter - The Servant/The Master desku funkčně otevře a ukáže, oč kapele jde a co vás v následujících minutách čeká. Song, který by šel označit za slabší, zde pravděpodobně nenajdete.

Kdybych měl ale vypíchnout jeden kus, který mi od prvních poslechů až doteď nejsilněji utkvěl v hlavě, bude to předposlední Mother of Abominations. Je to možná nejrozvážnější a zároveň nejpestřejší track z celého The Devil’s Bridge, do kterého LVTHN promítli hned několik svých výrazů, díky čemuž si jej dobře zapamatujete a přitom stále efektně funguje. Vydařené dílo to je ovšem od začátku do konce a své místo v mém top 10 za loňský rok si zaslouží právem.