Kdy: 18. březen 2026
Kde: Praha, Rock Café
Fotky: Bejv & galerie Jirky Platzera
Pořádali: Obscure Promotion

Neuběhl ani měsíc a znovu jsem vyrazil do kultovního klubu na Národní třídě – Rock Café, tentokrát na mé dlouholeté oblíbence Between The Buried And Me. Kapelu sleduji už od první desky a ta více než dvě dekády světu ukazuje, jak pojetí moderní metalové hudby může vypadat. Na jejich dvanácti studiových albech (živáky a kompilace nepočítám) je slyšet, že hranice jejich tvořivosti a odvahy prakticky neexistují.

Osobně mám raději starší alba a za vrchol jejich tvorby považuji Colors a The Great Misdirect, ale pravdou je, že v jejich diskografii se prakticky nenachází slabší moment. Poslední, necelý rok stará deska, na které se opět posunuli o kus dál, byla v hudební branži velmi vysoce hodnocena, a podle mě naprosto oprávněně. Volba, jestli jít nebo nejít, tedy byla jasná. Ostatně stejně jako při jejich předchozích návštěvách v „matičce“ Praze, ať už po boku Devina, Animals As Leaders, Periphery nebo Haken.

Po krátkém úvodu tedy k samotnému koncertu. Myslím, že po jejich posledním vystoupení na Brutal Assaultu nezůstalo už moc fanoušků tvrdé muziky, pro které by tahle kapela byla neznámá. O to větší neznámou byla předkapela večera – němečtí Monosphere. Na dotaz zpěváka v průběhu setu, kdo kapelu zná, se přihlásilo sotva deset lidí. To ale rozhodně nešlo ruku v ruce s jejich kvalitou.

Monosphere mají aktuálně na kontě tři řadová alba (poslední Amensia vyšlo teprve minulý týden), několik singlů a EP. Jejich hudba je směsicí moderních stylů – post-metal, metalcore, black metal a další progresivními styly. Na papíře tedy jako support BTBAM dávají smysl – a nejen na papíře.

Novou desku jsem už párkrát v uších otočil, a tak jsem byl zvědavý, jak vše bude znít naživo stejně jako zhruba z poloviny zaplněný sál, který se během jejich cca čtyřicetiminutového setu postupně doplňoval. Jak je poslední dobou zvykem koncert, začal přesně na čas a obavy ze zvuku, který v Rock Café občas nebývá, se rozplynuly během prvních tónů.

Kapela personálně hraje ve standardním obsazení nástrojů, ale jejich živé vystoupení je výrazně doplněno samply – klávesy, smyčce, čistý zpěv i druhá kytara. Nestandardně akorát mohly zaujmout snad jen lakýrky s bílými ponožkami u basáka a kytaristy :)

Set začal poměrně v klidném duchu, až lehce připomínal Australany Karnivool, což podtrhoval i projev zpěváka. Úvodní Lapse Pt.  I. však rychle přešla do mnohem zběsilejší Lapse Pt.II. a mně doslova padá brada. Zvuk je výborný. Hudba pestrá, dynamická a podpořená vlastním světelným parkem. Střídají se agresivní blackmetalové pasáže s klidnějšími post-metalovými momenty, které přirozeně přecházejí do metalcorových pasáží připomínajících například takové Born Of Osiris. Tento dojem vytváří hlavně hlasová poloha zpěváka a klasové podklady.

Monosphere si během setu postupně získávají publikum – a není se čemu divit, neboť jejich projev působí velmi sympaticky a určitě ne amatérsky. Někdo by asi mohl namítnout, že metalcorové pasáže byly už tisíckrát slyšeny, ale mě nijak neuráží a v kombinaci, s jakou gradací jsou v muzice zapracovány, mě baví. Jak jsem uváděl, poměrně velká část šla ze samplovaných podkladů, ale i tak byl vidět um jednotlivých hudebníků včetně velmi variabilního a sebejistého zpěvu.

Set utekl jako voda a publikum včetně mě se tváří velmi spokojeně. Nevím, jak moc toho mají kluci odehráno, ale rozhodně vše působilo dotaženě a bylo zahráno s přehledem.

Setlist: Lapse Pt. I, Lapse Pt. II, Anomia, Nadir, I Am in Conflict Pt. I, Friends & Foes, Human Disguise, Limbic, The Unknown Voice

Neuběhla ani půlhodinka příprav vč. nástrojů na pódiu, které borcům z Between The Buried And Me vymezují místa. I když podium v Rock Café může působit trochu stísněně, kapela si určitě umí poradit s kdejakým prostorem, ale na druhou stranu, ta blízkost k publiku má také něco do sebe. Od dob, kdy jsem je poprvé viděl jako support bohů The Dillinger Escape Plan a Meshuggah, kluci docela zestárli, avšak je obdivuhodné, že v téměř nezměněné sestavě (druhý kytarista odešel nedávno) to hrnou téměř tři dekády.

Hned na úvod vypálí do lidí hitovku Absent Thereafter z posledního alba The Blue Nowhere a já si říkám, to snad není možný. Takového zvuku nedosáhnou některé kapely ani ve studiu. Vše je slyšet tak, já má. Výběr na úvod je naprosto perfektní a publikum od prvního tónu zobe kapele z ruky. V úvodní skladbě jsou hned ukázány všechny možné polohy této velmi barvité a strukturované hudby, která u BTBAM nemá hranice.

Kytarista Paul Waggoner rozdává sympatické úsměvy na všechny strany a při pohledu na něj člověk získává téměř dojem, že hraní na kytaru je snad nejjednodušší věcí na světě. Rytmika v podání Blakea je přesná a úderná s basou introvertního Dana Briggse, který si svým samplerem vymezil vlastní prostor na pódiu, a funguje bez jediné chybičky.

Tommy v čele jako vždy popohání celou bandu dopředu a ukazuje svoji variabilitu ve zpěvu s přídavkem vlastní instrumentální klávesové stránky. Dokonce v titulní skladbě z nového alba The Blue Nowhere sáhne i po kytaře. Nový kytarista po nedávno odešlém Dustiem zvládá své party také naprosto bez problémů. Banda jako celek šlape neuvěřitelně.

Po prvním dlouhé, opusu je na řadě snad moje nejoblíbenější skladba Selkies: The Endless Obssesion ze třetího desky Alaska a ve mne začne rezonovat pocit nostalgie, kdy se vracím do doby, kdy jsem poprvé tuto skladbu slyšel naživo a málem v Roxy uronil slzu. Hlouběji do diskografie se už sice nešlo, ale v tak bohatém rejstříku jaký BTBAM mají, se prostě vybírá těžko. Je toho hodně, co by se dalo zahrát, a jelikož tour je spojováno především k nové desce, je přirozené, že by mělo nejvíc věcí zaznít z ní. Ve finále z nové desky za celý večer zazní tři kousky a výběr těch hlavních z předchozích novějších desek.

V první půlce setu je vlastně ukázán kontrast mezi staršími věcmi a novými. S jistotou lze konstatovat, že ať je to kus starý nebo nový, vše stále funguje na jedničku. Z perfektní desky Colours zazní jeden kousek v podobě 11minutové Sun of Nothing a skladba mezi lidmi sklízí velký úspěch. Ostatně, když se člověk po celkem pěkně zaplněném sálu rozhlídl, musel trochu nabýt dojmu, že se jedná o muziku pro starší a pokročilé. V publiku nezřídka bylo vidět dobře se bavící lidi věkově 40+.

Vše plynulo a šlapalo a hodinka a čtvrt byla ta tam. Dlouhé koncerty nemám moc rád, protože se časem často vytratí ten efekt prvního překvapení a z živého přednesu ubývá energie, ale tohle pro BTBAM neplatí. Tady by se mohlo hrát klidně mnohem déle a stále by to nandavalo. Prostě vše naprosto perfektní a podle tváří lidí při odchodu to rozhodně vypadalo, že jsem ten pocit neměl sám. BTBAM s přehledem ukázali, že svojí pozici mají naprosto neotřesitelnou a že své místo na scéně mají vybudované oprávněně. Určitě bych tento koncert zařadil mezi TOP, co jsem kdy viděl a že toho už bylo. Kdo nedorazil, prohloupil, a kurňa, to takový zvuk nemůže být na každém koncertu?!

Setlist: Absent Thereafter, Selkies: The Endless Obsession, Condemned to the Gallows, God Terror, Sun of Nothing, Stare into the Abyss, Prehistory, The Blue Nowhere, Silent Flight Parliament, Goodbye to Everything Reprise